Čtyři letadla, stovky volných sedadel, prázdná čekárna na příbuzné, mrtví, kteří byli naživu, a lidé, kteří se v seznamech obětí objevují dvakrát. Když jsme začali zkoumat identity obětí 11. září, otevřel se před námi pozoruhodný svět. Svět, v němž může mít jeden člověk několik jmen, několik záznamů a někdy dokonce několik různých míst smrti.

Prolog: Na koho čekáte?

Představte si, že čekáte na letišti na svého blízkého. Letadlo má přistát za několik minut. V ruce držíte květiny, možná se těšíte na společný oběd.

Jenže letadlo nepřiletí. Dozvíte se, že bylo uneseno a zřítilo se.

Co uděláte?

Nejspíš budete shánět informace. Poběžíte k přepážce letecké společnosti. Budete telefonovat. Budete hledat někoho, kdo vám řekne, co se stalo.

Dne 11. září 2001 čekali na sanfranciském mezinárodním letišti zaměstnanci United Airlines, psychologičtí poradci a duchovní. Připravovali se na setkání s rodinami cestujících letu United Airlines 93, který měl přiletět z Newarku v 11:14 místního času.

Připraven byl také sanfranciský starosta Willie Brown.

Jenže nastala zvláštní situace.

V době plánovaného příletu nepřišel žádný příbuzný cestujících letu 93. Ani do poledne se nikdo nedostavil.

Duchovní čekali, poradci čekali, personál čekal. Starosta svou návštěvu nakonec zrušil.

A co Los Angeles, kam směřovala zbývající tři letadla?

Tam byla situace o něco živější. Podle deníku Los Angeles Times z 12. září 2001 zřídily American Airlines v hotelu Airport Marriott informační středisko pro příbuzné obětí svých dvou letů.

Do úterního večera se tam přihlásilo méně než dvanáct rodin.

Přitom jen na palubách obou letadel American Airlines mělo být dohromady 156 osob včetně posádek a deseti údajných únosců.

Necelý tucet rodin.

Člověk by očekával přinejmenším nápor zoufalých příbuzných. Místo toho máme zprávy o čekajících poradcích, duchovních, krizových centrech a překvapivě malém počtu příchozích.

Mě zaujalo především to San Francisco. Kdybych psal scénář katastrofického filmu, určitě bych nezapomněl na scénu s příbuznými čekajícími na přílet svých blízkých.

Scenáristé 11. září nám však tuto scénu jaksi nedodali.

A tak začneme právě zde. U lidí.

Kdo měli být cestujícími čtyř letadel? Kdo je naposledy viděl? Kdo jejich identitu ověřil? A podle čeho vznikaly seznamy mrtvých, které dodnes považujeme za samozřejmost?

Letadla s nečekaným množstvím volného místa

Podle oficiálních údajů měly čtyři lety následující obsazení:

let	cestující	posádka
American Airlines 11	81	11
United Airlines 175	56	9
American Airlines 77	58	6
United Airlines 93	37	7
Celkem	232	33

V počtu cestujících je zahrnuto 19 údajných únosců.

Na čtyřech palubách tedy mělo být dohromady 265 lidí.

Podívejme se například na United Airlines 93. Boeing 757 měl kapacitu 182 cestujících. Obsazeno bylo 37 sedadel, tedy přibližně 20 procent.

Zbylých 145 sedadel bylo prázdných.

Takové letadlo by se mohlo vydat na cestu s cestujícími pohodlně rozloženými po celém prostoru. Každý by mohl mít vlastní řadu. A ještě by zbylo místo pro několik školních tříd.

Také let 175 vykazoval výrazně podprůměrnou obsazenost.

Dokonce i Komise pro 11. září v poznámce 21 ke své závěrečné zprávě uvádí, že lety 175 a 93 byly obsazeny výrazně pod svým obvyklým letním průměrem. Lety 11 a 77 se pohybovaly přibližně kolem svého průměru.

Komise zároveň uvádí, že nezjistila důkazy, podle nichž by únosci počet cestujících ovlivňovali.

Výborně. Takže mimořádně malý počet pasažérů dvou letadel máme potvrzený.

Zajímalo by mě, zda se vyšetřovatelé věnovali také tomu, kdo konkrétně si rezervoval místa, kdo rezervace zrušil, kdo se odbavil a kdo skutečně prošel nástupní branou.

Tyto údaje by přece byly mnohem zajímavější než obecné konstatování, že počet cestujících nikdo nemanipuloval.

Především by umožňovaly sledovat konkrétní osoby.

A právě to nás přivádí k seznamům obětí.

Kde se vlastně vzala jména mrtvých?

Představte si vyšetřování vraždy.

Policie sestaví seznam obětí. Každá má své jméno, datum narození, bydliště, doklady, zaměstnání, rodinné příslušníky.

Totožnost oběti je zásadním výchozím bodem vyšetřování.

U letecké katastrofy k tomu přistupuje rezervace letenky, odbavení, nástupní evidence, případně záznamy bezpečnostních kontrol.

Tady by nás měly zajímat především původní dokumenty z 11. září 2001.

Ne jejich pozdější přepisy.

Ne novinové seznamy.

Ne vzpomínkové webové stránky vytvořené po mnoha letech.

Ale prvotní záznamy, které umožňují spojit konkrétní osobu s konkrétním letadlem.

Ve veřejném prostoru se však identity cestujících začaly šířit především prostřednictvím médií.

Jednou z nejrozsáhlejších databází se stal projekt CNN Victim Memorial. Obsahoval tisíce profilů obětí, fotografie, údaje o zaměstnavatelích, životopisy a vzpomínky příbuzných.

Přesně takový soubor informací člověka přesvědčí, že všechno má své místo a svou historii.

Jméno. Fotografie. Životopis. Vzpomínka.

Hotovo. Člověk je úředně i mediálně přítomen.

Jenže co když se v databázi objeví dvakrát? Co když je pokaždé veden jinde? Co když se jeho jméno proměňuje? A co když seznam obsahuje i někoho, kdo vůbec nezemřel?

The Vicsim Report: Pátrání po mrtvých

V roce 2009 publikoval autor vystupující pod pseudonymem hoi.polloi rozsáhlou práci nazvanou The Vicsim Report. (kompletní znění uvádíme na konci v překladu jako přílohu)

Slovo vicsim vytvořil spojením anglických slov victim (oběť) a simulation (simulace).

Autor systematicky zkoumal historickou databázi CNN, její strukturu, jednotlivé profily, fotografie, jména a další údaje.

Výsledkem byl osmdesátistránkový rozbor a samostatný soupis více než tří tisíc historických databázových položek.

Jeho základní hypotéza byla velmi radikální: některé identity obětí mohly vznikat jako součást mediální konstrukce událostí.

Taková možnost zásadně mění otázky, které bychom si měli klást.

Už se neptáme pouze na to, jak konkrétní člověk zemřel.

Ptáme se, jakým způsobem se do seznamu mrtvých vůbec dostal a jak lze jeho identitu nezávisle ověřit.

Právě to je důvod, proč jsme se k historickým seznamům vrátili.

A narazili jsme na několik pozoruhodných případů.

Peter el-Hachem, Boutros al-Hashim a člověk se dvěma místy smrti

V historickém seznamu profilů CNN ze srpna 2009 nacházíme dva záznamy.

Profil č. 1402

Jméno: Peter el-Hachem
Zaměstnavatel: Teradyne
Zařazení: let American Airlines 11

Profil č. 4272

Jméno: Boutros al-Hashim
Uvedené bydliště: Libanon
Zařazení: World Trade Center

Dva profily. Dvě podoby jména. Dvě různá zařazení.

Další životopisné zdroje nás přivádějí k muži jménem Peter Paul Hashem, původem z Libanonu, který pracoval jako softwarový manažer společnosti Teradyne. Jeho nekrolog rovněž používá podobu Peter el-Hachem.

Arabské jméno Boutros odpovídá jménu Petr. Podoby Hashem, Hashim a Hachem mohou představovat různé přepisy arabského jména.

Jenže my se nebavíme o překládání románu z arabštiny.

Bavíme se o identitě člověka, který žil ve Spojených státech, pracoval, měl rodinu a používal úřední doklady.

Jak se jmenoval na řidičském průkazu? Jak v pracovní smlouvě? Jak na rezervaci letenky? Jak v evidenci zaměstnavatele?

A hlavně: Proč historická databáze CNN spojovala tyto dvě podoby se dvěma různými místy smrti?

Tohle je otázka, kterou nelze vyřídit poukazem na odlišný přepis arabského jména.

Překlad nebo přepis jména přece nemění člověku místo úmrtí.

Jestliže byl Peter Hashem cestujícím letu AA11, proč se v historické databázi nachází také odpovídající profil mezi oběťmi WTC?

Kdo jej tam zařadil? Na základě jakého podkladu? Kdy? A kdy došlo k opravě?

Odpovědi by měly být dohledatelné v historii databáze.

Jenže ta běžnému čtenáři k dispozici není.

A tady se dostáváme k něčemu podstatnému.

Záznam není člověk. A právě v tom je problém.

Počítačová databáze má jednu nádhernou vlastnost.

Člověka v ní můžete vytvořit během několika sekund.

Napíšete jméno, přidáte fotografii, věk, zaměstnavatele a krátký životopis. Stisknete tlačítko a je hotovo.

Můžete také změnit jméno, přepsat datum, odstranit fotografii, sloučit dva profily nebo jeden úplně vymazat.

Skutečný člověk má proti tomu jednu nevýhodu: nemůžete jej tak snadno přepsat.

Má životní historii, která existovala dávno před založením databáze.

Právě proto je u podobných evidencí tak důležitá kontrola původu informací.

Představme si hypotetickou situaci.

Někdo vytvoří falešný profil. Později si jiný badatel všimne nesrovnalosti. Profil zmizí, fotografie se vymění, jméno se opraví a odkaz přestane fungovat.

Byl tím problém vyřešen?

Pro veřejnost možná ano. Pro vyšetřovatele by tím ale teprve začal.

Kdo změnu provedl? Proč? Co obsahoval původní záznam? Existuje archiv předchozích verzí?

To je klíčová slabina elektronických památníků: jejich obsah lze měnit, aniž by běžný návštěvník musel změnu zaznamenat.

Jestliže několik dalších webů převezme stejný záznam, vzniká navíc dojem několika nezávislých potvrzení. Ve skutečnosti může jít o jednu informaci, která pouze absolvovala několik výletů po internetu.

Nakonec máme deset webových stránek a jeden původní zdroj.

To je docela působivý způsob, jak rozmnožit svědky. Především když jde o svědky elektronické.

Lillian Caceres: Dvakrát mrtvá?

Dalším případem je Lillian Caceres, zaměstnankyně společnosti Marsh & McLennan.

V historickém soupisu CNN jsme její jméno nalezli dvakrát.

Poprvé pod číslem 3118.

Podruhé pod číslem 3188.

Stejné jméno. Stejný zaměstnavatel. Stejné místo tragédie.

Dvě samostatné databázové položky.

Na současném Národním památníku 11. září se Lillian Caceres nachází jednou, na panelu N-4.

Takže mezi historickou evidencí CNN a dnešním seznamem existuje rozdíl.

Možná jej někdo opravil. Ale kdo? A kdy?

Zajímalo by mě, zda měla CNN zavedený systém, který upozorňoval na duplicitní oběti, nebo zda se jejich profily slučovaly až na základě upozornění zvenčí.

A především, zda existuje přístupný protokol těchto oprav.

Vždyť jde o jednu z nejsledovanějších událostí moderních dějin.

Dokážeme archivovat miliony e-mailů, evidovat nákupy kreditními kartami a rekonstruovat pohyb lidí po městech.

Ale historie změn významného veřejného seznamu obětí nám uniká.

To je přinejmenším podivná priorita.

Mrtví, kteří byli naživu

Nyní se dostáváme k něčemu ještě zajímavějšímu.

Dne 4. prosince 2001 publikoval The New York Times článek N. R. Kleinfielda o lidech, kteří se dostali do seznamů mrtvých nebo nezvěstných, přestože byli naživu.

Článek převzal také San Francisco Chronicle.

Jedním z těchto lidí byl Matt Heard.

Jeho jméno kolovalo v seznamech pohřešovaných, zatímco on byl na dovolené ve Francii.

Když se vrátil, našel množství znepokojených zpráv. Jeho okolí mezitím řešilo, zda zahynul ve World Trade Center.

Dalším byl Thomas Baiter, zaměstnanec společnosti Marsh & McLennan, který pracoval v severní věži.

Také jeho jméno se objevilo mezi mrtvými nebo nezvěstnými.

Zajímavé je, že Baiter pracoval v 94. patře severní věže. Jenže v době katastrofy byl na cestě do práce.

Žil.

A přece jej bylo možné nalézt na internetových seznamech obětí.

A nebyly to jediné případy.

Stejný článek připomínal také Lawrence Halla, kterého jeho příbuzní považovali za nezvěstného. Když nakonec přijeli k jeho domu, otevřel jim osobně.

Muž, kterého hledali, byl živý.

Dokonce se objevily případy úmyslně falešných oznámení úmrtí. Článek popisuje také manželský pár v Georgii, který byl zatčen v souvislosti s falešným ohlášením smrti kvůli pojistce.

Takže v seznamech skutečně figurovali lidé, kteří nebyli mrtví. A nejde o domněnku badatelů ze September Clues.

Psaly o tom dobové americké noviny.

Právě proto je nutné vědět, jaký seznam používáme, z kterého dne pochází a kdo jeho obsah ověřoval.

Příběh Matta Hearda je možná úsměvný. Ale představme si, že by se zrovna nevrátil z dovolené a chyba zůstala dlouho neodhalena.

Kolik dalších webů by převzalo jeho jméno? Kolik databází by jej vedlo mezi mrtvými?

A po kolika letech by se z původní chyby stala samozřejmá historická informace?

Jména přibývají ještě dlouho po 11. září

Dne 14. července 2002 zveřejnil Los Angeles Times zprávu, že mezi potvrzené oběti WTC byla dodatečně přidána tři jména:

Antonio Javier Alvarez, Ysidro Hidalgo-Tejada a Nana Akwasi Minkah.

Od útoku uplynulo deset měsíců.

Jmenné seznamy tedy nebyly v září 2001 definitivní. Byly doplňovány, prověřovány a měněny.

Zásadní je, že veřejnosti byly tyto seznamy postupně předkládány jako evidence skutečných událostí. Každá další verze obsahovala další opravy.

Proč nás to zajímá?

Protože pozdější seznam neříká, jak vypadal ten původní.

A právě v původních verzích se mohou skrývat informace, které následnými opravami zmizely.

Pro kriminalistu není důležitý pouze dnešní stav dokumentu.

Stejně důležitá je jeho historie.

A když už jsme u časových odstupů, podívejme se na něco opravdu mimořádného.

Dvacet pět let a stále více než tisíc neidentifikovaných obětí

Dne 14. října 2026 oznámil newyorský úřad soudního lékaře další identifikaci oběti útoku na World Trade Center.

Šlo o ženu, jejíž jméno nebylo na žádost rodiny zveřejněno. K identifikaci byla využita forenzní genetická genealogie.

Stala se 1 655. forenzně identifikovanou obětí WTC.

Celkový oficiální počet mrtvých při útoku na komplex WTC činí 2 753.

Z toho vyplývá, že u 1 098 obětí stále nebylo dosaženo odpovídající identifikace lidských ostatků.

A to po pětadvaceti letech.

Je potřeba rozlišovat jmennou evidenci a forenzní identifikaci. Úřady mají seznam osob považovaných za oběti, zatímco soudní lékaři pracují s nalezenými ostatky a jejich přiřazením ke konkrétním lidem.

Jsou to dvě různé vrstvy evidence.

A právě jejich vzájemný vztah by měl být předmětem veřejně kontrolovatelného vyšetřování.

Jaké podklady byly použity k zařazení jednotlivých osob na seznam mrtvých? U kterých existuje forenzní potvrzení? U kterých se vycházelo z dalších dokumentů a svědectví? A kdo odpovídá za soulad všech těchto evidencí?

Zvlášť zajímavé je, že ani po čtvrtstoletí není proces identifikace ostatků dokončen.

Mezitím máme hotové pomníky, muzea, životopisy, filmy, televizní rekonstrukce i každoroční slavnostní čtení jmen.

Historický příběh byl dávno uzavřen.

Forenzní práce pokračuje.

To je kontrast, který stojí za pozornost.

Případ se mění. Databáze také.

Pamatujete si, jak jsme v předchozím díle sledovali proměny příběhů telefonátů z letadel?

Něco podobného pozorujeme i u evidence obětí.

Seznamy se upravují. Jména se doplňují. Profily se slučují. Někdy mizí nesprávné údaje. Jindy přibývají nové.

A tady se nabízí jedna velmi důležitá otázka.

Jak odlišit opravu skutečné chyby od úpravy, která má zakrýt původní manipulaci?

Bez zachování původních dokumentů a historie změn to může být nemožné.

Z hlediska případného organizátora podvodu by šlo o mimořádně pohodlné prostředí.

Někdo odhalí problém s identitou? Vyměníme údaje.

Nesedí fotografie? Přidáme jinou.

Nesouhlasí jméno? Opravíme přepis.

Dva záznamy patří jednomu člověku? Sloučíme je.

A kdyby se někdo po letech ptal, proč měl člověk v jedné databázi dvě různá místa smrti, můžeme odpovědět, že šlo o dávnou technickou chybu.

Po pětadvaceti letech se původní záznam hledá podstatně hůř.

To je jedna z okolností, na které upozorňoval The Vicsim Report.

Jeho hypotéza o uměle vytvořených identitách je krajní, ale otázky, které zkoumání historických záznamů vyvolává, jsou konkrétní.

Kdo data vytvářel? Kdo je kontroloval? Kdo měl právo je měnit? A existují původní verze umožňující zpětnou kontrolu?

Bez odpovědí se z veřejné databáze stává elektronická černá skříňka.

Můžeme číst, co nám právě ukazuje.

Nemusíme však vědět, co ukazovala včera.

Mohla databáze vzniknout obyčejnou redakční prací?

Položil jsem si při studiu Vicsim Reportu jednu velmi prostou otázku. Co když CNN pouze sestavovala seznam skutečných mrtvých a na jeho zpracování se podílelo více lidí?

Představme si redakci. Franta dostane zaměstnance několika firem, Pepa hasiče a policisty, Lojza cestující a Eva má všechno nahrát na web. Franta si podklady seřadí podle příjmení, Lojza podle křestních jmen a Pepa převezme pořadí ze služebního seznamu. Eva pak jednu tabulku vloží do databáze za druhou. Některé zapomenuté profily doplní až později.

Výsledkem budou různé abecední bloky, přerušení a osamocené záznamy. Přesně to, čeho si hoi.polloi všímá. A kvůli takovému výsledku nemusíme předpokládat žádný generátor fiktivních lidí.

Co ale znamenají čísla v historickém soupisu? 1329.html, 1330.html, 1331.html… To nejsou čísla, která profilům přidělil hoi.polloi. Jsou součástí jejich tehdejších webových adres na serveru CNN. Autor vzal tyto identifikátory a seřadil podle nich vlastní Vicsim List. Naproti tomu nevíme, zda čísla skutečně odpovídala časovému pořadí vložení záznamů, hromadnému importu nebo jiné funkci redakčního systému.

První zachycený profil má číslo 1329, poslední 4491. Proč série nezačíná jedničkou? Autor to považuje za další zvláštnost. Stejně dobře však mohlo jít o číselnou řadu již používanou pro jiné záznamy. Z čísla souboru ještě nepoznáme, kdo a proč jeho obsah vytvořil.

Tím jsme vysvětlili možné řazení. Ale nevyřešili jsme další autorovu otázku: proč se v sousedních jménech mají objevovat opakující se slabiky, slovní hříčky a narážky na populární kulturu?

Když se jména začnou podobat

Hoi.polloi nevěnoval desítky stran seznamu proto, že za sebou našel dva Daniely. V abecedním seznamu křestních jmen by to nebylo nic zvláštního. Zajímá ho, když se části jmen jakoby přelévají z jedné položky do druhé: Daniel C. Lewin – Daniel John Lee, nebo trojice Carol Marie Bouchard – Carol Flyzik – Carolyn Mayer Beug.

Na straně 16 přináší ještě výraznější ukázku. Vedle sebe staví Elvin Santiago Romero – Michael Craig Rothberg – Alexander Robbins Steinman a barvou vyznačuje opakující se začátek Ro. Dále sleduje jiné opakující se slabiky a jejich proměny. Barevná písmena tedy nejsou žádné kódované označení obětí. Autor jimi vyznačuje zvukové a písemné podobnosti, které podle něj mohly vznikat při generování jmen z opakovaně používaných částí.

Výřez z původní studie, str. 16: hoi.polloi barevně označuje podobné části jmen; jde o jeho způsob čtení seznamu.

Na téže straně upozorňuje na Charlese Francise Xaviera Heerana a Brooke Alexandru Jackman. Slyší v nich odkaz na profesora Charlese Xaviera a herce Hugha Jackmana z filmu X-Men. Také tím naznačuje, že generátor jmen mohl dostávat vstupy z filmů, knih a běžné kultury.

Celá jeho představa připomíná přípravu postav pro rozsáhlý film: vytvořit několik tisíc jmen, podob, životopisů a vzájemných vztahů. Člověk zadává podklady, program kombinuje varianty, další lidé výsledky upravují.

Podrobněji jsme si tento mechanismus rozebrali v samostatné příloze Jak číst The Vicsim Report – rozhovor s ChatGPT, včetně našeho modelu Franty, Pepy, Lojzy a Evy. Je to také ukázka, jak při práci s obtížným pramenem zkoušíme více možných vysvětlení.

A teď se podíváme na jejich tváře

Dosud jsme se zabývali především jmény, čísly a životopisy. Ale databáze CNN obsahovala také fotografie.

A právě zde začíná druhá část našeho pátrání. Autoři projektu September Clues se pokusili některé fotografie údajných obětí porovnávat a hledat známky obrazových úprav. Zvláštní pozornost věnovali například Honor Elizabeth Wainio, cestující letu United Airlines 93.

Upozorňovali na podobnosti mezi několika jejími zveřejněnými portréty a vyslovili podezření, že různé snímky mohly být upravovány ze společného obrazového základu.

Odpověď na takovou otázku nemůžeme získat pouhým prohlížením současných památníků.

Musíme se vrátit k historickým fotografiím, k jejich původním verzím a k době, kdy byly zveřejněny.

A nesmíme zapomenout na jednu věc: pokud fotografie prošla úpravou, musíme zjistit, kdo ji upravil, kdy a proč.

Právě k takovému srovnávání se nyní dostaneme.

Podobné tváře: fotografická část autorovy hypotézy

Na stranách 54–55 přechází hoi.polloi od slov k portrétům. V první ukázce staví vedle sebe tváře Roberta M. Levina, Shaie Levinhara a Daniela C. Lewina. Ptá se, zda snímky nevznikaly kombinováním společných obrazových předloh.

Originální fotografické srovnání ze strany 54. Podobnosti a jejich výklad předkládá autor The Vicsim Reportu.

Když na obrázku vidím podobné oči, tvar úst nebo osvětlení, zajímá mě především původ obou fotografií. Kdo je pořídil? Existují negativy nebo původní digitální soubory? Pokud někdo do fotografie zasáhl, proč to dělal?

Nabídnout jako vysvětlení jen běžné retušování nestačí. Ořez či zesvětlení je něco jiného než tvrzené skládání obličejových prvků z různých lidí. Právě to je totiž konkrétní hypotéza, kterou autor na těchto kolážích předvádí. Kompletní fotografická dokumentace je k dispozici v přiloženém českém překladu jeho studie na konci tohoto 21. dílu celého seriálu.

Závěr: Kdo kontroluje seznam mrtvých?

Na začátku jsme stáli na letišti v San Francisku. Čekali jsme na příbuzné cestujících, kteří nepřišli.

Pak jsme se podívali do letadel a našli stovky prázdných sedadel. Následně jsme otevřeli historické seznamy obětí.

Objevili jsme dvojí profily, různé podoby jmen, rozdílná zařazení a lidi, kteří se dostali do seznamů mrtvých, přestože žili.

Zjistili jsme také, že ještě po pětadvaceti letech nebyla forenzní identifikace ostatků více než tisíce obětí dokončena. A nakonec jsme se podívali, jak hoi.polloi hledá v pořadí jmen a na historických fotografiích stopy případné počítačové tvorby identit. To všechno jsou otázky, které stojí za důkladné prozkoumání.

V žádném seriózním vyšetřování by nemělo stačit, že nějaké jméno figuruje v databázi, kterou pak opsala jiná databáze. Každý údaj má mít svůj původ. Každá oprava svou historii. Každá identita podklady, podle nichž byla ověřena. Jinak se může stát, že vyšetřovatelé přestanou zkoumat skutečné lidi a začnou zkoumat pouze informace, které o nich někdo napsal. To už je docela jiný druh vyšetřování.

V příštím díle se vrátíme o čtyři desetiletí zpět: k odtajněnému projektu Northwoods, v němž američtí vojenští plánovači sami uvažovali o fingovaných incidentech, falešných cestujících a zinscenovaném zničení letadla.

—

Prameny a přílohy

Dobové zprávy o čekání příbuzných letu 93 v San Francisku – přehled s odkazy na dobové zpravodajství.
Los Angeles Times, 12. září 2001 – informační středisko American Airlines a počet rodin.
Komise pro 11. září – poznámky k závěrečné zprávě – poznámka 21, obsazenost letů.
National Park Service – Flight 93 – kapacita letadla a počet cestujících.
The Vicsim Report, hoi.polloi (2009) – historická analýza databáze CNN; český překlad (80 stran) připraven jako samostatná příloha.
Vicsim List, srpen 2009 – archivovaný seznam CNN, zejména profily 1402, 4272, 3118 a 3188; původní seznam s českou legendou jako samostatná příloha.
Jak číst The Vicsim Report – náš vysvětlující rozhovor s ChatGPT, samostatná příloha.
Simon Shack: The Cantor „Twin Patterns“ (dochovaný přepis z roku 2010) – Na pozadí uváděných přibližně 650 mrtvých společnosti Cantor Fitzgerald autor označil ve zkoumaných jmenných seznamech 29 skupin shodných příjmení zahrnujících celkem 70 osob.
Peter el-Hachem – nekrolog – dobové životopisné údaje.
Lillian Caceres – Národní památník 11. září – současné zařazení v seznamu obětí.
The New York Times / SFGate, 4. prosince 2001 – lidé nesprávně vedení mezi mrtvými nebo nezvěstnými.
Los Angeles Times, 14. července 2002 – dodatečné doplnění tří obětí.
ABC7 New York, 15. října 2026 – další identifikace oběti a současný počet forenzně neidentifikovaných obětí WTC.

vicsim_rozhovor_priloha Stáhnout

vicsim_list_ceska_legenda Stáhnout

vicsim_report_cz_01-80 Stáhnout

9/11 – 25 let poté – Obsah celého seriálu

Zobrazit jednotlivé díly:

9/11 – 25 let poté – 21. Mrtví na papíře. Záhada identit obětí