Každý pořádný hollywoodský katastrofický film potřebuje lidský příběh. Hroutící se mrakodrapy, exploze a stovky mrtvých nestačí. Divák musí slyšet poslední slova manželky, rozloučení syna s matkou a hrdiny, kteří se rozhodnou postavit teroristům.

Telefonáty z unesených letadel představovaly právě takový příběh. Jejich význam však zdaleka nekončil u rozjitřených emocí. Právě prostřednictvím telefonátů se veřejnost dozvídala, kdo údajně unesl letadla, jakými zbraněmi útočil a co se na palubách odehrávalo. Nože, odlamovací řezáky, červené šátky, bomba na těle únosce, zavraždění piloti. Odkud tyto informace pocházely? Především z telefonátů a svědectví lidí, kteří je měli přijmout.

Dean T. Hartwell ve své knize Was 9/11 a Movie?, kterou jsme již v našem pátrání využili, upozorňuje právě na tuto mimořádnou úlohu telefonátů při vytváření veřejného příběhu. V rámci hypotézy tohoto seriálu – že žádná dopravní letadla do budov nenarazila a útok byl operací pod falešnou vlajkou – by telefonáty představovaly nezbytnou součást inscenace.

A scénář to byl emocionálně mimořádně účinný.

První slupka: mobily

V září 2001 média opakovaně informovala, že cestující telefonovali příbuzným ze svých mobilních telefonů.

Seattle Post-Intelligencer, Washington Post, The Guardian a další deníky přinášely příběhy posledních mobilních telefonátů. Dojetí, slzy, emoce – to vše docela vyhovovalo. Médiím, veřejnosti a zejména scénáristům.

Jenže potom začaly přicházet otázky. Jak mohly mobilní telefony v roce 2001 komunikovat s pozemní sítí z letadel letících rychlostí několika set kilometrů za hodinu ve výškách několika kilometrů? Kanadský badatel A. K. Dewdney se možnostmi takového spojení zabýval a upozorňoval na vážná technická omezení.

A tak se vrchní slupka sloupla a zahodila. Začala se prosazovat jiná verze.

To vlastně nebyly mobily. To byly palubní telefony Airfone.

Příběh zůstal. Jen se začaly měnit přístroje. A nestalo se to pouze u jednoho letu.

American Airlines 11: letuška, která spletla letadlo

Z AA11 měly podle vyšetřování telefonovat letušky Betty Ongová a Amy Sweeneyová.

Amy Sweeneyová měla asi dvanáct minut poskytovat informace manažerovi American Airlines Michaelu Woodwardovi. Její rozhovor nahrán nebyl. Proč taky. Šlo jen o únos letadla. V některých prvních zprávách se objevoval mobilní telefon, zatímco pozdější dokumentace uvádí Airfone. U Betty Ongové máme skutečný zvukový záznam části rozhovoru. Tedy jeho část.

Ongová oznamuje, že se nelze spojit s pilotní kabinou, že někdo v obchodní třídě byl pobodán, a že se pravděpodobně jedná o únos.

Operátor se jí ptá, o který let jde.

„Let 12,“ odpovídá.

A teprve později opravuje číslo na 11.

Záměna čísla letu může být obyčejným přeřeknutím. Pozoruhodnější je ovšem to, jak dlouho mohla letuška údajně telefonovat během násilného přebírání kontroly nad letadlem.

Rozhovor měl trvat přibližně 23 minut. Z něj byly zaznamenány pouze první čtyři minuty, což Komise 9/11 vysvětluje omezením tehdejšího nahrávacího systému. Nahrávka delší jak 4 minuty byla prostě nad technické možnosti řízení letového provozu. Nikoliv ovšem v Kotěhůlkách, ale v USA.

Takže zatímco únosci přebírají letadlo, letuška dlouhé minuty komunikuje se zaměstnanci aerolinek.

A únosci zřejmě považovali zákaznický servis American Airlines za nedotknutelnou instituci.

United Airlines 175: další proměna mobilů

Peter Hanson měl dvakrát telefonovat otci Leemu Hansonovi. Dobové zprávy hovořily o mobilu. Pozdější dokumentace přiřazuje hovory systému Airfone.

Podobně Brian Sweeney.

V září 2001 psal Washington Post, že telefonoval manželce Julii mobilem. V soudní dokumentaci z roku 2006 je však jeho hovor veden jako Airfone z řady 31.

Další mobil se proměnil v palubní telefon.

Sweeney měl manželce zanechat na záznamníku vzkaz:

„Doufám, že spolu ještě budeme mluvit. A pokud ne, prožij krásný život.“

Potom měl telefonovat matce a informovat ji, že cestující uvažují o odporu. Znovu tedy sledujeme únosce, kteří údajně umožňují rukojmím informovat okolní svět a připravovat své vlastní přemožení.

Na palubách amerických aerolinek měli zřejmě opravdu mimořádně ohleduplné teroristy.

American Airlines 77: telefonát hledá telefon

Z AA77 měly telefonovat především letuška Renée Mayová a Barbara Olsonová, manželka generálního prokurátora Spojených států. Renée Mayová měla kolem 9:12 zavolat matce Nancy a oznámit, že letadlo uneslo šest mužů. Podle matčina svědectví jí předala několik telefonních čísel American Airlines, aby mohla únos ohlásit.

A rozloučila se slovy:

„Miluji tě, mami.“

Telefonát je doložen především svědectvím matky. Dean Hartwell ve své knize předkládá hypotézu, že byl uskutečněn ze země. Ještě známější je případ Barbary Olsonové.

Původně se psalo o mobilním telefonu. Její manžel však při prvním výslechu FBI nevěděl, zda použila mobil, nebo palubní telefon.

Komise 9/11 později připustila, že ze čtyř spojených hovorů na neznámá čísla nebylo možné jednoznačně určit, které odpovídaly dvěma údajným rozhovorům Olsonové s manželem.

A v soudním přehledu FBI z roku 2006 se pod jejím jménem objevuje jeden nezodpovězený pokus o spojení s délkou nula sekund.

Dva slavné rozhovory. Čtyři možná spojení. A ještě jeden záznam s nulou sekund.

Tak dlouho se loupaly prolhané verze až nezbylo nic. Nula. Právě prostřednictvím Barbary Olsonové přitom veřejnost získala důležitou část příběhu o zbraních únosců včetně odlamovacích řezáků.

Scénář už měl své teroristy. A nyní dostával také jejich výzbroj.

Únosci nechali pasažéry volně telefonovat. Pokud ovšem měli sebou své kreditky, protože telefony přes Airfone byly běžně zpoplatněny. Nejsou známy případy, kdy by únosce půjčil svou kreditku. Zato však je známo, že všechny čtyři party údajných únosců nechalo pasažéry uskutečnit desítky hovorů a informovat o dění na palubě včetně přípravy na vzpouru. Daly tak možnost protiletadlové obraně, protože vlastně dopředu také oznámili svůj cíl.

United Airlines 93: telefonní ústředna s únosci

Tady celý příběh vrcholí. Podle oficiální rekonstrukce se únosci zmocnili letadla přibližně v 9:28. V 9:57 už cestující zahájili protiútok. Během necelé půlhodiny měli uskutečnit desítky telefonátů.

Americká Správa národních parků dnes uvádí 37 hovorů, z toho 35 přes Airfone a dva přes mobil v závěru letu.

Přitom ještě v listopadu 2001 Los Angeles Times psaly o 23 hovorech přes Airfone a mnoha dalších mobilem.

To už není oprava tiskové chyby. To je výměna celého telefonního parku.

Letadlo mělo podle dokumentace přibližně osmnáct telefonů Airfone v zadních devíti řadách, s možností osmi současných spojení.

Kreditní karty, prosím!

Představme si tu scénu. Letadlo uneseno. Piloti zneškodněni. Únosci vyhrožují bombou. A cestující vytahují kreditní karty, obsluhují palubní telefony, vytáčejí čísla a telefonují jako o život.

„Dámy a pánové, právě probíhá únos. Připravte si prosím platební kartu. Děkujeme, že využíváte služeb našich teroristů.“

A co únosci? Ti mají podle Komise 9/11 o některých telefonátech dokonce vědět, ale nevěnují jim pozornost. Přitom právě díky těmto hovorům se cestující dozvídají, že ostatní unesená letadla narazila do budov, a rozhodují se zasáhnout. Možná měli únosci v operačním manuálu kapitolu: „Po únosu umožněte cestujícím zavolat domů, zjistit skutečný účel operace a připravit vaši likvidaci.“

A že telefonáty mohou bezpečnostním složkám pomoci rozhodnout o sestřelení letadla před dosažením cíle? Takovou maličkost únosci zřejmě neřešili. Podle dokumentace existují provozní záznamy Airfone spojené s kreditními kartami a údaji o volaných číslech, časech a délce spojení. Byly použity při procesu s Moussaouim v roce 2006. To je přinejmenším dobrý důvod požadovat také původní účetní záznamy, nejen jejich pozdější souhrn.

Když už cestující měli během únosu čas na telefonování a placení, měli bychom mít možnost vidět účty.

Deena Burnettová: číslo, které se nehodilo

Tom Burnett měl několikrát telefonovat manželce Deeně. Ta ovšem FBI už 11. září vypověděla, že na displeji viděla manželovo soukromé mobilní číslo. Pozdější dokumentace však hovory přiřadila systému Airfone. A aby toho nebylo málo, Deena v roce 2004 uvedla, že jeden z těchto hovorů nebyl uveden na manželově mobilním vyúčtování.

Soukromé číslo na displeji, chybějící položka na účtu a později Airfone.

Tomu říkám mimořádně pokročilou telekomunikační službu.

V hypotéze inscenovaných hovorů existuje jiné vysvětlení: někdo telefonoval ze země a později byl hovor připsán palubnímu systému.

Tím se ovšem dostáváme k otázce, která je mnohem důležitější než technické parametry telefonu.

Kdo skutečně volal?

Mami, tady Pavel Letko

Mark Bingham měl zavolat své matce Alice Hoaglandové.

A podle její výpovědi začal slovy: „Mami, tady Mark Bingham.“

Představte si, že zavolám své matce:

„Mami, tady Pavel Letko.“

Pravděpodobně by se zeptala, jestli jsem se nezbláznil.

Bingham se přitom měl své tetě představit prostě jako Mark. Teprve matce oznámil celé jméno i příjmení.

Podle výpovědi to probíhalo takto:

„Mami, tady je Mark Bingham. Chci ti jen říct, že tě miluju…“

(Možná scenárista zapomněl, že jeho postava telefonuje vlastní matce.)

Ale napravil to. Posuďte sami.

Poté, co se hovor přerušil a Alice Hoaglandová v televizi uviděla, že do Světového obchodního centra narazila letadla, pochopila situaci. Volala Markovi zpět na jeho mobilní telefon (který nechal ležet na sedadle) a zanechala mu na záznamníku naléhavý vzkaz:

„Marku, tady je máma… Podle zpráv to letadlo unesli teroristé. Pravděpodobně chtějí letadlo použít jako zbraň k zasáhnutí nějakého cíle na zemi. Takže pokud je to jen trochu možné, pokuste se ty chlapy přemoci… Udělejte všechno, co je ve vašich silách… Miluju tě, broučku. Ahoj.“

Dobře jim poradila. Po smrti svého syna se Alice stala výraznou hlasatelkou za lepší bezpečnost v letectví, práva LGBTQ+ lidu (vzhledem k tomu, že Mark byl gay) a podporovala sportovní akce.
Dobro došli.

Todd Beamer: „Let’s roll!“

A teď přichází největší hvězda celého telefonního dramatu. Todd Beamer měl z Flight 93 telefonovat operátorce společnosti GTE Airfone Lise Jeffersonové. Podle jejího svědectví jí popsal únos, zbraně, bombu na těle jednoho z únosců i přípravu cestujících na odpor. Jenže zde je několik zvláštností.

Za prvé: Jeffersonová Beamera osobně neznala. Jeho hlas nikdy předtím neslyšela.

Za druhé: rozhovor nebyl nahrán. Slavný Beamerův telefonát tedy nemáme možnost porovnat s autentickým hlasovým záznamem. (není divu. nahrávání nebylo v technických možnostech letového provozu v USA. Nebo se zrovna náhodou porouchalo a pak ještě 10x)

Za třetí: když mu operátorka nabídla spojení s manželkou, měl odmítnout, protože ji nechtěl zbytečně rozrušit.

Takže muž přesvědčený, že za několik minut zemře, se místo posledního rozhovoru s manželkou rozhodne pokračovat v hovoru s neznámou operátorkou.

Možná měl prostě rád zákaznický servis. Možná chtěl jen navázat přátelství. Možná chtěl dotyčnou pozvat na rande. S manželkou to už neklapalo, bylo na čase začít nový život.

Ale tím příběh nekončí. Technická dokumentace předložená při procesu s Moussaouim uvádí u Beamerova posledního spojení délku 3 925 sekund.

To je více než 65 minut.

Letadlo mělo podle oficiální chronologie havarovat v 10:03, přičemž spojení začalo přibližně ve 9:43.

Operátorka vypověděla, že po posledních slyšitelných slovech zůstala linka nějakou dobu otevřená a slyšela už jen ticho. Samotná délka spojení tedy neznamená, že se celou dobu mluvilo.

Přesto je to pozoruhodná okolnost: telefonní linka údajně pokračovala ještě dlouho po katastrofě.

A nyní nejslavnější věta celého příběhu:

„Are you guys ready? Okay, let’s roll!“

Česky přibližně: „Jste připraveni? Tak jdeme na to!“

V zápisu prvního výslechu Jeffersonové z 11. září však tato přesná formulace chybí. Zápis pouze uvádí, že slyšela jiného cestujícího dát pokyn k zahájení akce.

Věta „Let’s roll!“ se objevila v médiích až později. (Pamatujete na film z roku 1997 Vrtěti psem? Tam zvítězila mj. bota s písní a sloganem)

A pak začala vlastní kariéru. Stala se symbolem amerického hrdinství. Objevovala se na tričkách, čepicích a vojenské technice. Prezident George W. Bush ji používal jako mobilizační heslo ve válce proti terorismu.

Hollywood by za takový slogan zaplatil zlatem.

Jen si představme tu dramaturgii: hrdina, poslední slova, boj proti zlu a krátké úderné heslo, které může opakovat celý národ.

„Let’s roll!“

To už není jen telefonát.

To je marketingová kampaň.

Hollywoodský doják

Abychom pochopili sílu telefonátů, podívejme se ještě na jejich obsah.

CeeCee Lylesová měla manželovi zanechat vzkaz:

„Chci ti říct, že tě miluji. Prosím, řekni mým dětem, že je moc miluji.“

Linda Gronlundová měla sestře říci:

„Hlavně jsem ti chtěla říct, že tě miluji. Budeš mi chybět.“

Honor Wainioová se podle svědectví nevlastní matky rozloučila slovy:

„Chystají se proniknout do pilotní kabiny. Musím jít. Miluji tě. Sbohem.“

Některé vzkazy byly skutečně zaznamenány na telefonních záznamnících. Jiné známe prostřednictvím výpovědí příbuzných.

A právě jejich emotivní vyprávění následně přebírala televizní média.

Máme všechny ingredience hollywoodského katastrofického filmu.

Poslední rozloučení. Rodiče. Děti. Vyznání lásky. Hrdiny, kteří pokládají život.

Nejdříve šok. Potom strach. Pak soucit. Nakonec hrdinství a odhodlání.

A divák už neřeší technické důkazy. Prožívá lidské drama.

Flexibilní příběh

Pamatujete na seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka?

Šlo o interaktivní seriál Československé televize, v němž mohli diváci svým hlasováním ovlivňovat další děj. Jenže celé to mělo jeden háček. Ať diváci rozhodli jakkoliv, příběh se nakonec vrátil do předem připravených kolejí.

Jako by si z tohoto formátu vzali inspiraci scénáristé filmu 9/11. I zde se příběh přizpůsobuje divákům. S jedním americkým vylepšením: měnit se může nejen budoucnost, ale dokonce i minulost.

Ujme se nějaká věta nebo slogan? Výborně, uděláme z něj nosnou linku. Ukáže se něco jako příliš přitažené za vlasy? Nevadí, v dalších pokračováních to prostě přestaneme zmiňovat. Jako by se to nikdy nestalo.

Nejdříve mobily. Potom některé mobily vystřídaly palubní telefony. Nakonec se ukázalo, že většina telefonátů měla být uskutečněna přes Airfone. A u některých dodnes není jednoznačně doloženo, který konkrétní telefonní záznam jim vlastně patří.

Potom kreditní karty, účtovací záznamy, nejednoznačně přiřazená spojení, nezaznamenané rozhovory a svědectví, která se s pozdější dokumentací v některých detailech rozcházejí.

A především únosci na všech čtyřech letech, kteří měli umožnit telefonování rukojmích. U některých tak dovolili dokonce telefonickou přípravu protiútoku.

To už nebyli obyčejní únosci. To byli skuteční příznivci hollywoodského dramatu.

A stejně jako u kuchaře Svatopluka platí jedno pravidlo: Diváci mohou ovlivnit jednotlivé scény, ale závěr příběhu musí zůstat stejný.

Dean Hartwell ve své knize nabízí hypotézu, že některé telefonáty byly uskutečněny ze země a jejich účastníci se pouze vydávali za cestující. V rámci našeho pátrání je třeba tuto možnost zkoumat společně s původními telefonními záznamy, svědectvími a samotnou otázkou přítomnosti údajných cestujících na palubách. Pokud byla celá operace inscenována, pak telefonáty mohly být její nejúčinnější psychologickou součástí. Právě díky nim dostal příběh konkrétní tváře, hlasy, zbraně, hrdiny a nakonec i své nesmrtelné heslo.

Loupání cibule aneb hollywoodský doják za všechny peníze

Loupete jednu lež za druhou, až nemáte v rukou nic. Zbydou vám jen oči pro pláč.

Jen s tím rozdílem, že jako divák nesedíte v kině. Sedíte doma před televizorem a sledujete začátek nové epochy.

A pokud se ukáže, že v některém případě nebyl ani telefon, ani letadlo, pořád zbývá to okénko.

Stačilo ho přece otevřít, vyklonit se a zavolat dolů, za letu nad domovem.

„Mami! Tady Pavel Letko! To jsem já! Slyšíš mě?“

Že to nedává smysl? Jaké okénko, když není telefon ani letadlo? Vždyť to celé není pravda.

Pak je třeba připomenout závěrečnou scénu filmu Bílá paní, kde také něco chybělo. Nikoliv letadlo, ale nový most. Přesto po něm slavnostně kráčel celý průvod občanů. A když kastelán Pupenec upozornil, že tam žádný most není, jeho žena v podání Vlasty Chramostové ho odbyla památnou větou:

„Drž hubu a plav!“

Takže, milí čtenáři, to je vzkaz z filmové minulosti studia Barrandov, kde předběhli dobu.

pro zájemce úryvek z knihy Was 9/11 a Movie?:

movie Stáhnout Was 9/11 a Movie?

Prameny a přílohy

1. Dean T. Hartwell – Was 9/11 a Movie?. Kniha, kterou jsme překládali, je v článku uvedena jako zdroj alternativní hypotézy. Dostupný je autorův výňatek a představení knihy.

Gumshoe News

2. FBI – původní výslech Lisy Jeffersonové, 11. září 2001. Zajímavý především absencí doslovné formulace „Let’s roll“ v původním záznamu a popisem otevřené telefonní linky. Archiv FBI – rozhovory ze září 2001.

FBI

3. Komise 9/11 – veřejné slyšení 27. ledna 2004. Obsahuje oficiální přepis a přehrání zaznamenané části rozhovoru Betty Ongové, včetně záměny letů 12 a 11. Původní přepis slyšení.

govinfo.library.unt.edu

4. International Center for 9/11 Justice – Todd Beamer. Podrobný kritický rozbor jeho telefonátu, identifikace volajícího, 65minutového spojení a vzniku hesla „Let’s roll“. Phone Calls Point 1 – Todd Beamer.

International Center for 9/11 Justice

5. CNN – Larry King Live, 24. prosince 2001. Ukazuje, jak se „Let’s roll“ stalo celonárodním heslem a mediálním symbolem. Dobový televizní přepis CNN.

movie111 Stáhnout úryvek

Úryvek z Was 9/11 a Movie? ke stažení

9/11 – 25 let poté – Obsah celého seriálu

Zobrazit jednotlivé díly:

9/11 – 25 let poté – 20. Telefonáty aneb cibule bez jádra