V roce 1962 nejvyšší američtí generálové navrhli fingovat sestřelení dopravního letadla, vytvořit neexistující oběti, podvrhnout trosky a připravit veřejnost na válku. Nešlo o hollywoodský scénář. Šlo o přísně tajný dokument amerického vojenského velení. A právě ten si nyní prostudujeme.

Vracíme se k otevřenému šanonu

Vzpomínáte na třetí díl našeho seriálu nazvaný „Záminka„? (kompletní obsah seriálu i s odkazy je na konci tohoto 22. dílu)

Tehdy jsme si položili otázku, zda je vůbec myslitelné, aby americké bezpečnostní struktury samy připravily útok, připsaly jej nepříteli a využily jako záminku k válce.

Zjistili jsme, že ano.

Našli jsme písemný návrh takového postupu, podepsaný předsedou Sboru náčelníků štábů amerických ozbrojených sil. Dokument z 13. března 1962, známý jako

Operation Northwoods.

Slíbili jsme, že se k němu vrátíme. Ten okamžik právě nastal. Od té doby jsme prošli troskami tří budov WTC, prozkoumali fotografie Pentagonu, pátrali po zmizelém letadle v Shanksville, zkoumali televizní záběry, telefonáty z letadel a nakonec i identity obětí. Nyní máme důvod vrátit se k otázce, kterou jsme si položili na samém začátku.

Jak by takovou operaci připravoval její organizátor?

Jak vytvořit pachatele? Jak zajistit svědky? Jak vyrobit trosky, které budou nalezeny? Jak předložit veřejnosti seznam mrtvých, kteří ve skutečnosti nezemřeli? A co udělat s lidmi, kteří svou úlohu již odehráli a mají zmizet ze scény? Tentokrát nemusíme začínat spekulacemi. Máme před sebou původní dokument, ve kterém američtí generálové navrhli konkrétní odpovědi na některé z těchto otázek.

Otevřeme jej.

Generálové píší scénář

Dne 13. března 1962 předložil generál Lyman Louis Lemnitzer ministru obrany Robertu McNamarovi dokument nazvaný Justification for US Military Intervention in Cuba – Zdůvodnění americké vojenské intervence na Kubě.

Dokument byl označen jako přísně tajný: TOP SECRET – SPECIAL HANDLING – NOFORN. Jeho cílem bylo navrhnout věrohodné záminky k vojenskému napadení Kuby. Nešlo o plán obrany před připravovaným kubánským útokem. Autoři navrhovali události, které by americké veřejnosti umožnily uvěřit, že Kuba napadla Spojené státy.

V širším pozadí stála operace Mongoose, tedy program tajných akcí proti Castrovu režimu, na kterém se podílela CIA, armáda a další americké instituce. Navazoval na neúspěšnou invazi v Zátoce sviní z dubna 1961. Northwoods ovšem předložilo samo nejvyšší vojenské velení.

Generálové doporučovali například fingované útoky na základnu Guantánamo, vyvolání zdání kubánské teroristické kampaně v amerických městech nebo potopení amerického plavidla a obvinění Kuby.

Abychom pochopili způsob jejich uvažování, zastavme se u několika detailů.

Neexistující posádka. Skutečné pohřby.

V bodě 3 dokumentu autoři navrhují incident připomínající potopení americké bitevní lodi Maine roku 1898.

Americké plavidlo by bylo zničeno v kubánských vodách. Vinu by nesla Kuba.

V jedné variantě se počítalo s bezposádkovou lodí, tedy plavidlem, na němž by nebyl jediný námořník.

Přesto by následovala záchranná operace. Její účastníci by pátrali po údajné posádce. Dokument dokonce používá výraz „non-existent crew“ – neexistující posádka.

Noviny by publikovaly seznamy mrtvých a veřejnost by se dozvěděla o kubánském útoku. Autoři vysvětlují, že seznamy obětí v americkém tisku by vyvolaly užitečnou vlnu národního pobouření.

Představme si tu scénu.

Loď je zničena. Záchranáři hledají přeživší. Novináři mají informace o mrtvých. Národ truchlí.

Nikdo z posádky však nezahynul.

Protože žádná posádka neexistovala.

Na Guantánamu se navíc počítalo s pohřby fingovaných obětí. Výsledkem by tedy nemusela být pouze tisková zpráva, ale veřejně sledovaný smuteční obřad.

Zde už nejde jen o to vytvořit událost. Jde o vytvoření celého souboru stop, které ji mají potvrzovat.

Teroristé útočí v Miami

V bodě 4 dokumentu nacházíme návrh vytvořit zdání kubánské komunistické teroristické kampaně v Miami, dalších floridských městech a dokonce ve Washingtonu. Počítalo se s útoky na kubánské uprchlíky, výbuchy na vybraných místech a s potopením lodi s uprchlíky – skutečným nebo fingovaným. Některé návrhy tak připouštěly i skutečné zranění lidí.

A nyní důležitý detail.

Po teroristických akcích mělo následovat zatčení kubánských agentů a zveřejnění předem připravených dokumentů dokládajících kubánskou účast.

Všimněme si toho pořadí. Nejprve se připraví příběh a dokumentace. Potom se uskuteční incident. Nakonec se zveřejní důkazy. Běžný kriminalista hledá důkazy, aby zjistil, kdo čin spáchal. Autoři Northwoods chtěli připravit důkazy, aby veřejnost přijala pachatele, kterého již předem vybrali.

A co se zatčenými agenty?

Vraťme se ještě na chvíli k oněm kubánským agentům, které američtí generálové navrhovali zatknout jako pachatele fingovaných teroristických útoků.

Co s nimi chtěli udělat potom?

Mohli být odsouzeni a později vyměněni. Mohli dostat milost. A pokud šlo o nastrčené figuranty, mohli se po splnění úkolu vrátit ke svým původním identitám. Jsou to možné scénáře: dokument o jejich dalším osudu mlčí.

Že by se však odsouzený špion mohl vrátit domů, nebyla žádná akademická fantazie.

Pouhý měsíc před vznikem Northwoods, 10. února 1962, byl na berlínském mostě Glienicke vyměněn sovětský rozvědčík Rudolf Abel za amerického pilota Francise Garyho Powerse. Abel byl přitom ve Spojených státech odsouzen ke třiceti letům vězení. Výměnu umožnilo rozhodnutí amerických úřadů.

A ještě pozoruhodnější je příběh Ernsta „Putziho“ Hanfstaengla.

Hitlerův přítel, Rooseveltův člověk

V listopadu 1922 navštívil Mnichov americký vojenský přidělenec Truman Smith. Zajímal se o politickou situaci v Německu a setkal se také s tehdy ještě málo známým Adolfem Hitlerem.

Smithe pomáhal uvést do mnichovského prostředí Ernst Hanfstaengl, Němec s americkou matkou, absolvent Harvardovy univerzity a člověk s rozsáhlými společenskými kontakty ve Spojených státech. Kontakt zprostředkoval americký diplomat Warren Robbins, Hanfstaenglův někdejší spolužák z Harvardu.

Smith Hanfstaenglovi předal vstupenku na Hitlerovo politické shromáždění a doporučil mu, aby si tohoto řečníka poslechl.

Hanfstaengl se s Hitlerem seznámil a brzy se stal jeho blízkým spolupracovníkem a osobním přítelem.

Pomáhal mu pronikat do vyšší společnosti, zprostředkovával kontakty a poskytl peníze na rozvoj nacistického listu Völkischer Beobachter. Podle některých životopisných podání šlo o částku přibližně tisíc dolarů.

Hitler se stal pravidelným hostem Hanfstaenglových. U nich doma nacházel přátelské prostředí, poslouchal Ernsta hrát na klavír a trávil čas s jeho manželkou Helenou, která jej velmi obdivovala. Podle vzpomínek se jí Hitler dokonce dvořil.

Jak blízké bylo jejich přátelství, ukázal neúspěšný Hitlerův puč v listopadu 1923.

Po jeho krvavém potlačení se Hitler uchýlil do venkovského domu Hanfstaenglových v Uffingu. Ernst mezitím uprchl do Rakouska. Helena Hitlera ukryla a starala se o něj. Když se blížila policie, Hitler podle Helenina pozdějšího svědectví vytáhl revolver a chtěl se zastřelit. Helena mu zbraň vytrhla z ruky a ukryla ji do nádoby s moukou. Příběh známe z jejího vlastního líčení, nikoli z nezávislého záznamu o pokusu o sebevraždu. Samotný Hitlerův pobyt v domě Hanfstaeglových po puči je však historicky doložen.

Manželka budoucího Rooseveltova zpravodajského spolupracovníka tak podle svého svědectví možná zachránila Hitlerovi život.

Manželé zůstali Hitlerovi nakloněni i po jeho zatčení; navštěvovali jej také ve vězení v Landsbergu.

Hanfstaengl později působil jako šéf zahraničního tisku NSDAP. Jeho úkolem bylo mimo jiné příznivě ovlivňovat zahraniční, zejména britské a americké zpravodajství o Hitlerovi. Jeho vztah s nacistickým vedením se však postupně rozpadl a roku 1937 uprchl z Německa.

A teď přeskočme do roku 1942.

Hanfstaengl se dostal do Spojených států, kde začal pracovat pro zpravodajskou skupinu prezidenta Franklina D. Roosevelta. V letech 1942–1944 v rámci takzvaného S-Project poskytoval informace o Hitlerovi, nacistickém vedení a možnostech psychologické války.

A nyní si položme otázku.

Co když Hanfstaengl nebyl nejprve Hitlerovým člověkem a teprve později Rooseveltovým? Co když byl americkým člověkem od samého začátku?

Co když jej v roce 1922 k Hitlerovi neposlali pouze proto, aby nastupujícího politika pozoroval, ale také proto, aby jej podporoval?

Představme si zpravodajského pracovníka, který pomáhá vybranému politikovi budovat kontakty, získávat prostředky, rozšiřovat propagandu a současně získává přístup do jeho nejbližšího okolí.

Takový člověk by mohl být pro svou službu mimořádně cenný.

Hanfstaenglův životopis nabízí pozoruhodnou řadu okolností: kontakt prostřednictvím amerického vojenského přidělence, finanční a osobní podporu Hitlera, mimořádně dobré americké vazby, útočiště poskytnuté Hitlerovi po puči a nakonec doloženou zpravodajskou práci pro Rooseveltovu administrativu.

Byla jeho pozdější práce pro Američany skutečnou změnou strany? Nebo pokračováním mnohem staršího poslání?

Naše pracovní hypotéza zní, že Hanfstaengl mohl od počátku působit v americkém zájmu a Hitlera záměrně podporovat. Návaznost jeho kariéry lze interpretovat různě; právě proto je hypotéza zajímavou otázkou pro další pátrání.

A nakonec – ve světě tajných služeb někdy ani samotní agenti nevědí, pro koho ve skutečnosti pracují.

Jak to máme vědět my?

Vraťme se tedy k Northwoods.

Američtí generálové navrhovali zatknout osoby označené za kubánské agenty a zveřejnit předem připravené usvědčující dokumenty. Co by se s těmito lidmi dělo potom, neuvádějí.

Historie však ukazuje, že existovaly různé možnosti. Odsouzený špion mohl být vyměněn, bývalý spolupracovník nepřítele mohl přejít do služeb druhé strany a zpravodajský pracovník mohl celý život vystupovat pod jinou totožností.

Pro veřejnost mohl mít příběh zatčením pachatelů svůj konec. Pro samotné účastníky mohl být jen začátkem další kapitoly.

Letadlo plné cestujících, které nikdo nesestřelil

Nejpozoruhodnější část dokumentu najdeme na původní straně 10, v bodě 8.

Američtí generálové navrhli vytvořit incident, při kterém by virtuální kubánské stíhačky údajně sestřelily civilní dopravní letadlo.

Letoun podle této varianty mohl přepravovat skupinu vysokoškolských studentů mířících na dovolenou nebo jinou skupinu se společným zájmem.

A teď sledujme jejich scénář.

Připravila by se dvě vzhledově totožná letadla: skutečný civilní letoun a jeho přesná kopie. Kopie by byla upravena pro použití s cestujícími; skutečný registrovaný letoun, patřící společnosti ovládané CIA, měl být přestavěn na bezpilotní stroj.

Cestující by nastoupili pod předem pečlivě připravenými falešnými jmény.

Obě letadla by odstartovala tak, aby se jejich trasy setkaly jižně od Floridy.

Následovalo by rozdělení.

Letoun s cestujícími by sestoupil do malé výšky a zamířil na pomocné letiště základny Eglin. Tam by byli cestující odvedeni do bezpečí a letadlo by se vrátilo do původního stavu.

Druhé, bezpilotní letadlo by pokračovalo po ohlášené trase.

Nad Kubou by začalo vysílat nouzové volání MAYDAY a hlásit napadení kubánskými stíhačkami MiG.

Následně by bylo na dálkový povel zničeno.

Autoři scénáře předpokládali, že nouzové volání zachytí skutečné civilní radiostanice. Ty potom samy informují svět o útoku.

Americká vláda tak podle memoranda nebude muset veřejnosti příběh sama předkládat. Bude mít svědectví nezávisle vypadajících zdrojů.

Letadlo zmizelo. Nouzový signál byl zachycen. Pachatel byl označen. Cestující mají svá jména.

Jenže žádný z cestujících nezahynul.

A seznam jejich falešných jmen může zůstat v dokumentaci navždy.

Novák zahynul. Vopička se vrátil do práce.

Pokud někomu připadá předchozí scénář příliš komplikovaný, následující návrh je ještě názornější.

V bodě 9 dokumentu se plánuje fingované sestřelení amerického vojenského letounu F-101 nad mezinárodními vodami.

Pilot by vyslal zprávu o napadení kubánskými stíhačkami a oznámil, že padá do moře.

Ve skutečnosti by pokračoval v nízké výšce na tajné letiště.

Tam by bylo letadlo ukryto a dostalo nové evidenční číslo. Pilot by se převlékl a vrátil se ke svému skutečnému jménu.

Dokument doslova stanoví:

„Pilot, který provedl úkol pod falešným jménem, by znovu přijal svou skutečnou totožnost a vrátil se ke své běžné práci.“

Současně by ponorka nebo malé plavidlo rozmístily v moři části letounu a padák. Pátrací jednotky by potom tyto předměty skutečně nalezly.

Všimněme si geniality tohoto postupu.

Záchranáři by nelhali, když by oznámili nález trosek. Piloti ostatních letadel by nelhali, když by popsali to, co slyšeli, a nemuseli by vůbec vědět, kam zmizel jejich kolega. Novináři by nemuseli vědomě lhát, když by informovali o sestřeleném letadle.

Každý by vyprávěl pravdivě to, co sám viděl nebo slyšel. Jen celkový příběh by byl podvod.

A pilot?

Dejme tomu, že se jmenoval ve skutečnosti Vopička. Pro potřeby operace dostal jméno Novák.

Novák byl sestřelen kubánskými stíhačkami a zmizel v moři.

Vopička se vrátil do zaměstnání.

Není to náš literární výmysl. Je to názorné převyprávění mechanismu uvedeného v originálním americkém vojenském dokumentu.

Jak vyrobit člověka

Čtenáři knihy Špión vypovídá si možná vzpomenou na Josefa Frolíka, bývalého důstojníka československé rozvědky, který roku 1969 uprchl na Západ.

Jeho kniha, vydaná v Československu roku 1990, představovala pro řadu lidí první podrobný pohled do světa profesionálních zpravodajských operací.

Frolík popisoval mimo jiné činnost takzvaných nelegálů.

Nešlo o diplomaty vykonávající zpravodajskou činnost pod ochranou ambasády, ale o profesionální rozvědčíky, kteří se usadili v cizí zemi pod jinou identitou.

Takový člověk potřeboval minulost.

Místo narození, rodiče, školu, pracovní zkušenosti, doklady, někdy i rodinné vztahy.

Jeho krycí životopis se nazýval legenda.

Mohla obsahovat skutečné údaje, upravené skutečnosti nebo zcela smyšlené události.

Nelegál však není jediná možnost. V doložených případech nacházíme několik odlišných postupů: člověk vystupuje s krycím zaměstnáním pod svým jménem; převezme identitu jiného, třeba zemřelého člověka; rozvědka vytvoří zcela smyšlenou osobu; anebo skutečný člověk pod falešným jménem pro okolí „zemře“ a dál žije jinak.

Není to doslovná Frolíkova čtyřdílná klasifikace – tu nemáme ověřenou –, ale přehled možných způsobů práce s identitou podle historických příkladů.

Podívejme se na dva z nich.

Jack Barsky: Dvě jména, dvě rodiny a jedno úmrtí

Albrecht Dittrich se narodil roku 1949 ve východním Německu.

Sovětská KGB jej vycvičila pro dlouhodobé působení ve Spojených státech.

Potřeboval americkou totožnost.

Sovětský diplomat objevil na hřbitově poblíž Washingtonu hrob desetiletého chlapce jménem Jack Philip Barsky, který zemřel roku 1955. Rozvědka získala jeho rodný list.

A tak se z Albrechta Dittricha stal Jack Barsky.

Pod tímto jménem se roku 1978 usadil v USA. Získal zaměstnání, postupně další doklady a založil rodinu.

Měl přitom manželku a dítě také ve východním Německu.

Žil dva souběžné životy.

Když se později rozhodl neuposlechnout rozkaz k návratu, KGB jeho německé rodině oznámila, že zemřel na AIDS. Barsky ovšem žil dál ve Spojených státech. Podle jeho vlastního svědectví se jeho úmrtí dostalo i do východoněmeckých evidencí.

Příběh podrobně popsal v televizním pořadu 60 Minutes roku 2015 i v dalších rozhovorech.

Albrecht Dittrich byl pro své okolí v Německu mrtvý. Jack Barsky žil v Americe. A původní Jack Barsky byl mrtvý již od roku 1955.

Kdo by to vymyslel jako filmový scénář, možná by byl obviněn z přehnané fantazie.

Jenže tento příběh se skutečně stal.

GARBO: Sedmadvacet agentů, kteří nikdy neexistovali

Ještě pozoruhodnější je příběh španělského dvojitého agenta Juana Pujola Garcíi, známého jako GARBO.

Za druhé světové války pracoval pro britskou MI5 a předstíral spolupráci s nacistickým Německem.

Německé rozvědce dodával informace prostřednictvím sítě údajných spolupracovníků.

Postupně jich bylo sedmadvacet.

Měli svá jména, životopisy, zaměstnání, bydliště a kontakty.

Až na jednu maličkost.

Ani jeden neexistoval.

Německá rozvědka jim přesto důvěřovala a využívala jejich hlášení.

Dokonce ani jejich smrt nebyla ponechána náhodě.

Britové nechali v novinách zveřejnit oznámení o úmrtí jednoho z fiktivních agentů působících údajně v Liverpoolu. Novinové výstřižky následně poslali německé rozvědce jako potvrzení jeho smrti.

Tento postup výslovně popisuje odtajněná studie CIA Masterman Revisited.

Podle podrobnějšího vyprávění šlo o údajného agenta Williama Maximiliana Gerberse, švýcarského občana německého původu žijícího v Bootle u Liverpoolu. Britové mu připravili dlouhou nemoc, smrt i oznámení v tisku. Také jeho údajná vdova se mohla stát další postavou zpravodajské legendy.

Představme si to.

Existuje agent. Má minulost. Podává zpravodajská hlášení. Má své nadřízené, kteří jeho zprávám věří.

Potom zemře.

V novinách se objeví oznámení o jeho smrti.

A přitom žádný takový člověk nikdy nežil.

Samotný GARBO později také fingoval svou smrt a odešel žít do Venezuely. Zemřel až roku 1988.

Zpravodajská legenda tedy může skončit i fingovaným úmrtím. V jednom případě zemře skutečný člověk pouze na papíře. V druhém zemře člověk, který nikdy neexistoval ani předtím.

A nyní zpět k 11. září

Proč jsme se zabývali britskými a sovětskými rozvědčíky? Protože jsme v předchozích kapitolách narazili na otázku lidských identit.

Podle oficiálních seznamů se na palubách čtyř letadel nacházelo 246 cestujících a členů posádek a dalších 19 mužů označených za únosce.

V našem zkoumání jsme se ptali, jak byly identity jednotlivých osob ověřovány, odkud pocházely fotografie a osobní údaje a jakou roli hrály výpovědi svědků, dokumenty či identifikace ostatků.

Nyní již víme, že zpravodajské služby dokázaly používat několik odlišných mechanismů.

Jedním byl skutečný člověk pod falešným jménem. Druhým člověk, který převzal identitu jiné osoby. Třetím zcela vymyšlená postava s připraveným životopisem. A čtvrtým fingovaná smrt člověka, který nadále žil pod jinou identitou.

Tyto možnosti nelze zaměňovat. Jejich kombinace je ale důležitá pro naši pracovní hypotézu. Při přípravě fingovaného útoku by organizátor nemusel vytvářet stovky živých figurantů. Podle zvoleného scénáře by mohl pracovat s různými druhy identit a rozdílnou mírou účasti skutečných osob.

Vůbec tedy nemusíme předpokládat, že by se všichni účastníci operace osobně znali nebo dokonce věděli, jaká je jejich skutečná úloha.

Operační plán 11. září – naše rekonstrukce

Teď odložíme dokument Northwoods a pokusíme se sestavit vlastní pracovní rekonstrukci.

Nejde o nalezený písemný rozkaz z roku 2001. Jde o možný operační plán, který má vysvětlit více jednotlivých pozorování společně a jehož prvky lze porovnávat s tím, co jsme zkoumali v předchozích dílech.

Úkol: Vytvořit událost, která změní americkou politiku

Organizátoři by potřebovali vytvořit útok mimořádného rozsahu, který vyvolá strach, pobouření a požadavek okamžité reakce. Pachatelem musí být nepřítel, proti kterému lze následně zahájit válku.

V našem modelu by nešlo o samostatnou akci několika fanatiků, nýbrž o operaci připravenou uvnitř širšího prostředí tajných služeb s odpovídajícím politickým krytím.

Úkol: Připravit pachatele

Zde přichází na řadu devatenáct mužů označených za únosce.

Co když jejich skutečným úkolem nebylo unést letadla?

Co když měli vytvořit legendu budoucích pachatelů?

Museli by se pohybovat ve Spojených státech, mít kontakty, navštěvovat letecké školy, pronajímat byty, používat bankovní účty a zanechat dostatek stop.

Vyšetřovatelé by potom skutečně nalezli záznamy o skutečných lidech.

V naší hypotéze by však jejich účast v leteckých školách nebyla především přípravou k pilotování dopravních letadel, ale přípravou důvěryhodného příběhu o jejich budoucích únosech.

Právě zde uvažujeme o možné účasti saúdských zpravodajských struktur a jejich spolupráci s americkým aparátem. Pozdější vyšetřování FBI identifikovala podezřelé vazby mezi některými muži označenými za únosce a osobami napojenými na saúdské státní instituce a zpravodajské prostředí; opakovaně se v této souvislosti objevuje jméno Omar al-Bayoumi.

To nám poskytuje důvod tyto vztahy zkoumat i v rámci jiné než oficiální interpretace. V našem scénáři by saúdská síť nemusela provést samotné útoky: její rolí mohlo být dodat a podporovat osoby, které měly být později označeny za pachatele.

Úkol: Umožnit figurantům zmizet

Pokud by devatenáct mužů plnilo roli připravených falešných pachatelů, nemuseli by při útocích zahynout. Mohli by odejít ze scény a vrátit se ke svým původním identitám, případně přejít na identity nové.

Do našeho předchozího pátrání patří i mimořádné lety, kterými po 11. září odcestovali ze Spojených států saúdští občané. Jejich existence sama o sobě neukazuje, že jimi odletěl některý z devatenácti mužů. V modelu možné exfiltrace je však namístě zkoumat právě dopravní a institucionální možnosti, jež byly tehdy k dispozici.

Northwoods nám ukazuje historicky doložený návrh, v němž se s návratem údajně mrtvého účastníka ke skutečné totožnosti výslovně počítalo.

Úkol: Vytvořit obraz útoku

V předchozích kapitolách jsme podrobně rozebírali televizní záběry údajných nárazů do WTC.

Naše pracovní hypotéza zde předpokládá, že veřejně prezentovaný obraz nemusel přesně odpovídat fyzickému průběhu události. Pokud by byla operace založena na předem připraveném scénáři, pak by mediální obraz nehrál pouze roli zprávy o události. Byl by jedním z jejích základních prvků.

To je mimochodem podstatný princip Northwoods: nezáleží na tom, co se fyzicky stane. Záleží především na tom, co veřejnost uvěří, že se stalo.

Úkol: Připravit identifikaci obětí

Tady se naše hypotéza vrací k jednadvacáté kapitole.

Pokud by byl některý útok fingovaný, bylo by třeba vysvětlit také osud osob, které měly být jeho oběťmi.

Mohlo by jít o kombinaci skutečných obětí, skutečných lidí s krycí identitou a zcela smyšlených osob.

Je důležité uvědomit si, že počet jmen na seznamu nemusí v hypotetickém fingovaném scénáři odpovídat počtu skutečně zapojených figurantů.

Proto je pro tento model zásadní sledovat původ a nezávislé ověření jednotlivých záznamů. Samotná existence identity ve zpravodajském světě nevysvětluje automaticky žádnou konkrétní osobu ze seznamu 11. září.

A právě proto jsme se zabývali fotografiemi, databázemi a postupy identifikace.

Úkol: Zajistit uvěřitelné stopy

Každý příběh potřebuje své rekvizity. V Northwoods to byly podvržené trosky vojenského letounu, nouzové volání, novinové zprávy a svědectví lidí, kteří znali pouze část operace. Při rekonstrukci 11. září proto musíme sledovat nejen přítomnost důkazů, ale také jejich původ, dobu vzniku a způsob, jakým se dostaly k vyšetřovatelům.

Jinou hodnotu má předmět nalezený a dokumentovaný nezávislou vyšetřovací skupinou, jinou předmět bez jasně doloženého původu. Podobně musíme posuzovat svědecká svědectví. Svědek může pravdivě popsat to, co viděl. Jeho výpověď však sama nemusí potvrzovat vysvětlení události, kterou vytvořil někdo jiný.

Úkol: Využít následky

Jakmile je událost veřejností přijata, přichází politická část operace. Po 11. září následovalo vyhlášení války proti terorismu, vojenské zásahy v zahraničí a zásadní změny v americké bezpečnostní legislativě.

Ve třetí kapitole jsme již připomínali také dokument PNAC a jeho úvahy o katastrofické události podobné „novému Pearl Harboru“. Nemusíme jej zde znovu rozebírat. Pro naši rekonstrukci je podstatné, že událost roku 2001 vytvořila politické podmínky pro změny, které by před útoky narážely na podstatně větší odpor.

Nalezený plán a rekonstruovaný plán

Před sebou nyní máme dva odlišné materiály.

Prvním je autentický dokument Northwoods z roku 1962.

Ten prokazuje, že američtí vojenští představitelé navrhovali vytváření falešných vojenských incidentů, fingovaných obětí, podvržených stop a falešných zpráv o útocích.

Druhým je naše rekonstrukce možné operace z 11. září 2001.

Ta vzniká z otázek a poznatků, kterými jsme se zabývali v předchozích kapitolách.

Northwoods není nalezeným rozkazem k provedení 11. září. Je však pozoruhodně konkrétním historickým modelem, podle kterého můžeme naši hypotézu zkoumat. Dlouho jsme si kladli otázku, zda by rozsáhlý podvod takového druhu vůbec mohl být naplánován. Po přečtení Northwoods už tato otázka zní poněkud jinak.

Jestliže američtí generálové dokázali v roce 1962 podrobně navrhnout falešné sestřelení civilního letadla, seznamy neexistujících obětí, podvržené trosky i návrat údajně mrtvého pilota do normálního života, pak víme, že podobné mechanismy byly součástí skutečného strategického plánování.

A příběhy Barského a GARBO ukazují, že vytváření identit a fingování smrti nebylo omezeno na papírové návrhy.

To podstatně mění výchozí úvahu o tom, co je a co není realistické. Nyní stojí před námi druhá část práce: porovnat rekonstruovaný scénář s konkrétními stopami 11. září a rozhodnout, zda je skutečně vysvětluje lépe než jejich oficiální výklad. Occamova břitva není povolenka přeskočit důkazy. Je to požadavek nevymýšlet pro každou jednotlivost zvláštní výjimku, pokud ji dokáže vysvětlit jeden souvislý mechanismus. A právě zde bude mít závěrečná kapitola našeho seriálu své místo. Tam už nebudeme jednotlivé scény pouze popisovat.

Pokusíme se z nich sestavit celý obraz.

Možná potom zjistíme, že jsme po celou dobu nehledali devatenáct únosců, kteří provedli téměř neuvěřitelnou operaci. Ale organizátory, kteří potřebovali, aby právě těchto devatenáct mužů bylo za její pachatele považováno.

Prameny a přílohy

Operace Northwoods – originální memorandum, 13. března 1962
National Security Archive – dokument a původní sken
Úplný přepis dokumentu
Nejdůležitější jsou původní strany 8–11, body 3, 4, 8 a 9: neexistující posádka, připravené dokumenty, záměna dopravních letadel a zmizení pilota.

Operace Mongoose – Kennedyho jednání z 16. března 1962
National Security Archive – zápis generála Edwarda Lansdalea
Dokládá politický rámec, v němž se o záminkách k zásahu proti Kubě jednalo. Northwoods zůstalo návrhem, jehož uskutečnění nebylo doloženo.

Rudolf Abel a Francis Gary Powers – výměna z 10. února 1962
FBI – Hollow Nickel / Rudolf Abel
CIA – May Day Over Moscow: The Francis Gary Powers Story
Dobové zasazení příběhu o zatčení údajných kubánských agentů.

Ernst Hanfstaengl – životopis a Hitlerovo útočiště
NS-Dokumentationszentrum München – Ernst Hanfstaengl
HOAGART – Ein Landhaus am Staffelsee im November 1923
Základní životopis, podpora nacistického hnutí a příběh Heleny a Hitlerovy skrýše po puči. Údaj o revolveru vychází z Heleniny výpovědi.

Ernst Hanfstaengl – Rooseveltův S-Project
Steven Casey: Franklin D. Roosevelt, Ernst ‘Putzi’ Hanfstaengl and the ‘S-Project’, June 1942–June 1944
Odborná studie potvrzující pozdější zpravodajskou práci. Není důkazem jeho údajného amerického pověření z roku 1922; to v článku zůstává hypotézou.

Josef Frolík – Špión vypovídá, Špión vypovídá II
Americké Národní kontrarozvědné centrum – Counterintelligence Reader III (PDF)
Historický kontext Frolíkova svědectví a fungování nelegálů. Přesné čtyřdílné rozdělení identit Frolíkovi nepřipisujeme.

Jack Barsky – The Spy Among Us
CBS News / 60 Minutes – rozhovor a přepis
Jack Barsky – vlastní vzpomínky na fingované úmrtí
Převzetí identity zemřelého dítěte, dvojí rodina a oznámení jeho smrti v Německu.

Agent GARBO – britská MI5
MI5 – Agent GARBO a profily smyšlených agentů
Původní zpravodajská rekonstrukce sítě 27 neexistujících agentů.

Masterman Revisited – odtajněná studie CIA
CIA – Masterman Revisited (PDF)
Potvrzení zveřejnění oznámení o smrti fiktivního agenta v tisku a předání výstřižků německé rozvědce.

Saúdské vazby a vyšetřování FBI
ProPublica – Questions Grow Over FBI Investigation of Omar al-Bayoumi, 10. září 2026
Novější shrnutí otázky saúdských kontaktů údajných únosců, vztahů Omara al-Bayoumiho ke zpravodajskému prostředí a postupu FBI.

Oficiální vyšetřování 11. září – srovnávací pramen
Zpráva vyšetřovací komise 9/11
Pramen pro oficiální počet osob na palubách, časovou posloupnost a závěry, s nimiž v článku polemizujeme.

9/11 – 25 let poté – Obsah celého seriálu

Zobrazit jednotlivé díly:

9/11 – 25 let poté – 22. Operace Northwoods: Jak vyrobit záminku k válce