Anotace: V roce 2001 přišli Američané do Afghánistánu porazit terorismus. Po dvaceti letech odcházeli. Tálibán se vrátil k moci ještě před jejich odchodem. Zůstaly desetitisíce mrtvých a účet za téměř bilion dolarů.

Něco se musí udělat!
Po 11. září 2001 zavládla ve Spojených státech atmosféra, ve které se prakticky všechno podřizovalo jedinému požadavku.
Něco se musí udělat!
Amerika byla napadena. Na televizních obrazovkách se stále dokola hroutily budovy Světového obchodního centra. Záběry plamenů, prachu a prchajících lidí střídaly projevy politiků, vojenských odborníků a komentátorů. Viník byl znám.
Usáma bin Ládin.
Vždyť to říkali v televizi. Říkal to prezident. A prezident Spojených států přece musí vědět, kdo je vinen. Na dokazování nebyl čas. Amerika potřebovala odpověď. A především potřebovala ukázat, že je stále nejmocnější zemí světa. Co tedy uděláme?
„Hodíme na ně bombu“
Nebylo to samozřejmě prezentováno takto jednoduše. Hovořilo se o obraně civilizace, bezpečnosti, spravedlnosti, svobodě a boji proti terorismu. Bombardování však bylo skutečné. Dne 7. října 2001 zahájily Spojené státy a Velká Británie vojenské operace proti Afghánistánu. Začala válka, jejíž dvacetileté pokračování mělo ukázat, že svrhnout vládu je podstatně jednodušší než rozhodnout, co dělat potom.
Demokracie na bodácích
Dějiny znají mnoho pokusů přesvědčit jiné národy, že naše hodnoty jsou natolik vznešené, že stojí za to kvůli nim vést válku. Kdysi se takto šířilo křesťanství. Křížové výpravy měly své náboženské, mocenské i hospodářské příčiny, ale alespoň některé byly svým účastníkům představovány jako služba Bohu. Dnes už snad nikdo rozumný nebude tvrdit, že víra v Boha nám dává právo dobývat cizí země a vnucovat jim své představy o správném životě.
Ale s demokracií je to zřejmě jiné. Ta je přece novým bohem! A za nového boha je nutné bojovat. Samozřejmě, že bojovat nepůjdou ti, kteří věc vymysleli. To jen v temném středověku šli králové do boje v němž mohli padnout. Za demokracii se musí bojovat moderně. Nějaký hodně chytrý člověk vymyslí plán, jiný šikovný občan prezentuje v médiích potřebu obranu vlasti po celé Zemi a přesvědčená či donucená většina přistoupí k realizaci. Svou dosavadní profesi vymění za práci v armádě. Job. Prostě byl pekařem, řemeslníkem nebo řidičem tramvaje a nyní bude jeho prací zabíjení lidských bytostí. Proč? V televizi říkali, že je toho třeba. A tak stejně jako prostitutka hovoří o práci, hovoří o ní televizní hlasatel či voják na vojenské misi, pokrytecky nazvanou podle momentálního vnuknutí nějakého umělecky inspirovaného šikuly, který se jí ovšem zpravidla nezúčastní. Tak tu máme akce „Trvalá svoboda,“ Irácká svoboda, Nový úsvit, Úsvit Odysseje, Neptunův oštěp, Strážce svobody či Epická zuřivost.

Demokracie se v politickém slovníku stala posvátným pojmem. Její šíření může být předkládáno jako dobro samo o sobě. Podobně jako šíření křesťanství, islámu či komunismu. Když se obyvatelům nějaké země naše pojetí demokracie nezamlouvá, lze jim je vysvětlit.
Například bombardováním.
nebo trochou
Antraxu
s příchutí
Abú Ghrajb
nadívanou
Guantánamem
Takovou kulantní nabídku nelze odmítnout.
Spojené státy v říjnu 2001 sice neoznámily, že jdou do Afghánistánu zavádět demokracii, ale jako důvod vojenského útoku uvedly boj proti al-Káidě a režimu Tálibánu, který jí poskytoval útočiště. V průběhu následujících let se však z války proti terorismu stal rozsáhlý projekt pokusu přestavby afghánské společnosti a jejího politického uspořádání. A tak se dostáváme k otázce, kterou si organizátoři podobných operací měli položit ještě před prvním výstřelem:
Kdo nám dal právo rozhodovat o tom, jak mají žít lidé v Afghánistánu?
Odpověď nemůže znít, že jejich vláda byla špatná. Ani že naše společenské uspořádání je lepší. To by totiž jako důvod k vedení války stačilo prakticky každému státu proti kterémukoliv jinému. Zajímavé je také srovnání se Saúdskou Arábií. Tamní monarchie nebyla demokratická, uplatňovala rozsáhlá omezení práv žen i politických svobod a přesto zůstává významným americkým spojencem. Navíc patnáct z devatenácti mužů označených americkými vyšetřovateli za únosce letadel z 11. září byli saúdští občané. To samo o sobě nedokazuje odpovědnost saúdského státu za útoky. Ukazuje to však, že vztah Washingtonu k nedemokratickým režimům nelze vysvětlit starostí o svobodu jejich obyvatel. Některé nedemokratické vlády bylo třeba podle vůle USA svrhnout. S jinými se čile obchodovalo.
Vydat bin Ládina. Ihned!
Dne 20. září 2001 vystoupil prezident George W. Bush před americkým Kongresem s proklatě nízko zavěšenými kolty u pasu a předložil Tálibánu ultimátum. Požadoval vydání představitelů al-Káidy, uzavření výcvikových táborů, předání dalších osob a umožnění amerického přístupu do těchto zařízení. Podmínky podle jeho vlastních slov nepřipouštěly jednání. To je pozoruhodný způsob mezinárodní komunikace.
Vydání podezřelé osoby z jedné země do druhé bývá právním procesem. Existují žádosti, důkazy, rozhodnutí příslušných orgánů, smlouvy o vydávání osob a také otázky, zda dotyčný bude postaven před soud a jaká mu hrozí práva či tresty. Samozřejmě ne všechny státy mají takové smlouvy uzavřené a mezinárodní právo nevyžaduje vždy totožný postup. Ale zde se nejednalo o běžnou žádost o vydání. Bylo to ultimátum pod hrozbou vojenského zničení režimu. Usáma bin Ládin přitom nebyl pro Spojené státy neznámou osobou. Washington usiloval o jeho vydání již před zářím 2001, mimo jiné v souvislosti s útoky na americká velvyslanectví v Africe roku 1998. Jeho vydání požadovala také Rada bezpečnosti OSN. Po 11. září však dostal celý spor úplně jinou podobu.
Dne 14. října 2001 se novináři ptali prezidenta Bushe na další návrh Tálibánu. Jeho představitelé nabízeli jednání o předání bin Ládina třetí zemi, pokud budou předloženy důkazy a zastaveno bombardování. Ale Bush už jednat nechtěl.
Prohlásil:
„Není třeba vyjednávat. Není třeba diskutovat o vině nebo nevině. Víme, že je vinen.“
Tady se nabízí otázka. Když prezident požaduje vydání člověka, o jehož vině se podle něj už ani nemusí diskutovat, jakou úlohu má vlastně sehrát soud? Americká vláda svou vojenskou operaci zdůvodnila právem na sebeobranu podle článku 51 Charty OSN. Stává se z toho docela pravidlo. Jestliže USA někoho obviní, jedná se vlastně o přiznání. Obviní-li někoho z napadení, je jasné, že USA útočí, obviní-li někoho z vměšování do vnitřních záležitostí, je jasné, že se vměšují Spojené státy, obviní-li nějakou zemí z útlaku a nerespektování občanských a lidských práv, je jasné, že právě to USA dělají svým občanům, obviní-li USA někoho ze lži, můžete vzít na to jed, že lžou až se za kočárem práší.
Samozřejmě, že Afghánistán jako stát Spojené státy vojensky nenapadl. Americká argumentace spočívala v tom, že útok provedla al-Káida a Tálibán jí poskytoval útočiště. Právní spor se tedy týkal možnosti použít vojenskou sílu proti nestátní organizaci na území jiného státu a odpovědnosti režimu, který jí umožnil působení. Rada bezpečnosti OSN počáteční invazi výslovně neschválila. Pozdější mise ISAF už sice měla vlastní mandát OSN, ale to jsou dvě různé věci. A nelze je dodatečně směšovat jen proto, že v obou případech působili zahraniční vojáci na území téhož státu. Prvotní útok a následný chaos včetně desítek tisíc mrtvých civilistů jdou plně na vrub USA.
Rusové dobyli Kábul za dva dny
Po zahájení amerických operací následovalo rychlé vítězství. Dne 13. listopadu 2001 vstoupily jednotky Severní aliance do Kábulu. Tálibán ustupoval a jeho vláda se v prosinci zhroutila. V západních médiích se oslavoval mimořádný vojenský úspěch. Americká armáda opět ukázala, čeho je schopna. V té době jsem připomínal jednu historickou zkušenost. Ukázala se jako docela prorocká.
„Rusové dobyli Kábul za dva dny – a pak se z toho „vítězství“ deset let nevzpamatovali. Tak uvidíme, jak rychle se budou vzpamatovávat ze svého „vítězství“ Američané.“
Podstata onoho přirovnání byla zřejmá. Obsadit hlavní město neznamená ovládnout zemi. Ovládnout zemi ještě neznamená ovládnout její obyvatele. Afghánistán není Česká republika. Nakonec se Američané z „vítězství“ vzpamatovávali dvacet let. Tedy přibližně dvakrát déle než Sověti.
Válka, která se nedala vyhrát. A nemusela skončit.
Původním vyhlášeným cílem bylo zničit infrastrukturu al-Káidy a zabránit dalším útokům. Jenže jakmile byl režim Tálibánu svržen, začaly se objevovat další úkoly. Vybudovat afghánskou armádu. Vybudovat policii. Vybudovat funkční státní správu. Zorganizovat volby. Zajistit bezpečnost. A samozřejmě pomáhat obyvatelstvu. Problém není v tom, že škola nebo nemocnice mohou být užitečné. Problém spočívá v tom, že se z takových jednotlivých projektů může stát ospravedlnění celé vojenské intervence. Válka se pak nehodnotí podle toho, zda dosáhla původního cíle, ale podle toho, kolik vedlejších činností se během ní podařilo uskutečnit. A tak lze pokračovat prakticky donekonečna.
Dokud nebude dost škol, musíme zůstat.
Dokud nebude dost policistů, musíme zůstat.
Dokud nebude vláda dostatečně silná, musíme zůstat.
A pokud vláda bez naší armády nedokáže existovat?
Pak máme zvlášť dobrý důvod zůstat.
Výsledkem je pozoruhodný mechanismus.
Čím méně se daří dosáhnout politického cíle, tím více důvodů lze nalézt pro pokračování války.
A právě zde se dostáváme k její ekonomice.
Peníze začaly pršet z nebe
Po 11. září se americká vojenská politika zásadně změnila. Následovaly nové vojenské operace, prudký růst výdajů na bezpečnost a zbrojení a rozsáhlé zakázky pro soukromé společnosti. Nešlo pouze o Afghánistán. V roce 2003 přišla invaze do Iráku. Postupně se rozšiřovaly další vojenské a protiteroristické operace. Výzkumný projekt Costs of War při Brownově univerzitě odhadl v roce 2021 celkové americké náklady na války a bezpečnostní opatření po 11. září na přibližně osm bilionů dolarů, včetně dlouhodobých nákladů a úroků. Osm bilionů. To je osm tisíc miliard dolarů. Jde o širší součet než samotné výdaje na válku v Afghánistánu, ale právě díky němu vidíme, jak rozsáhlý systém po 11. září vznikl. Studie Williama Hartunga z roku 2021 dále uvádí, že za období od zahájení afghánské války přesáhly celkové výdaje Pentagonu čtrnáct bilionů dolarů. Přibližně třetina až polovina těchto prostředků směřovala soukromým dodavatelům. Mezi největší příjemce vojenských kontraktů patřily společnosti Lockheed Martin, Boeing, General Dynamics, Raytheon a Northrop Grumman. Soukromé firmy nedodávaly pouze letadla, rakety a další zbraně, zajišťovaly dopravu, stravování, výstavbu, údržbu, logistiku, ostrahu, informační technologie, výcvik i nejrůznější poradenské služby. Válečná ekonomika se stala obrovským systémem veřejných peněz přerozdělovaných prostřednictvím kontraktů. Zde se objevuje pozoruhodná vlastnost moderních válek. Pro stát může být válka neúspěšná.
Pro dodavatele může být mimořádně výnosná.
Ztráta území, neúspěšná operace nebo nutnost pokračovat v boji znamenají pro armádu problém. Pro výrobce munice mohou znamenat další objednávky a pro společnosti zajišťující logistiku, servis a výstavbu mohou další roky vojenské přítomnosti přinášet další kontrakty. Prohru samozřejmě nelze automaticky označit za cílený podnikatelský plán. Ale soukromý příjemce zakázky nemusí být ekonomicky poškozen tím, že stát nesplní její širší politický cíl. Vítězství státu a soukromý zisk přestávají být totéž. Nastává zmatek ohledně vlastních cílů, které nejsou totožné. Pro soukromé společnosti je důležité, aby se válka vedla, nikoliv aby se rozhodla vítězstvím jedné či druhé strany. Čím déle válka trvá, tím lépe. Je to dobré pro byznys. Nákup rakví, náhrobků, protéz, odznáčků a vlaječek vyjde podstatně levněji než nákup raketových systémů, děl, letadel a tanků. Všichni jsou spokojeni. Možná až na toho černocha z Bronxu co přišel o nohu. Tak mu dáme odznak a když nás bude chválit, tak i protézu. Ostatně nejde o černocha, ale o Američana afrického původu. To je mimořádně důležité. Někdo umřel? Mezi nás rozhodně nepatřil. My do válek nechodíme. My jsme studovali na prestižních školách Spojených států. My jsme plánovači. Role jsou rozděleny. Přece si neplatíme bandu chudých chuligánů jenom proto, aby běhali po louce a hráli si na vojáčky. Oblékli jsme je, naučili stolovat, tak teď musí ukázat, že si naší důvěru zaslouží. V boji. Je to jejich job. Jejich práce. Máme přeci dělbu práce. To už jsme si vyjasnili.
Pokladna je otevřena
Již v říjnu 2001 poskytl tehdejší viceprezident Boeingu Harry Stonecipher deníku The Wall Street Journal pozoruhodné vyjádření. Státní pokladna je otevřena. V souvislosti s novými požadavky na vojenské výdaje naznačil, že členové Kongresu, kteří je odmítnou podpořit, mohou přijít o svá křesla. Jeho slova přesně vystihovala novou atmosféru. Kdo by se po 11. září odvážil hlasovat proti penězům na bezpečnost Spojených států? A kdo by požadoval důkladné prověřování každé zakázky, když je země ve válce? Je snad milému zákonodárci libo trocha antraxu?
Samozřejmě existovaly kontrolní orgány, auditoři a parlamentní dohled. Nezmizely ze dne na den. Jenže jejich schopnost zabránit plýtvání, předražování a podvodům byla omezená. Americká Komise pro válečné kontrakty v Iráku a Afghánistánu v roce 2011 odhadla ztráty způsobené plýtváním, podvody a zneužíváním prostředků na 31 až 60 miliard dolarů. Americký kontrolní úřad SIGAR v následujících letech opakovaně dokumentoval nerealistické projekty, korupci a nakládání s penězi, které afghánské instituce často nedokázaly ani smysluplně využít. Nešlo tedy o nějaké podezření několika protiválečných aktivistů. Tato zjištění pocházela ze samotných amerických kontrolních institucí. Zatímco jedni riskovali životy, jiní podepisovali kontrakty. Čím déle válka trvala, tím více peněz bylo potřeba na její pokračování.
Otesánek války
Noam Chomsky v úvahách o 11. září odmítal představu, že by americká vláda musela útoky sama organizovat, aby získala možnost provádět svou zahraniční politiku. Zdůrazňoval, že Spojené státy měly rozsáhlou moc již před nimi. To je argument, který stojí za pozornost. Snad Chomskému při jeho nalezení nepomáhal Epstein. Jenže je tu také otázka rozsahu. Americké vlády skutečně vedly války, organizovaly intervence a podporovaly spřátelené režimy dávno před rokem 2001. Po 11. září však vznikla situace, která umožnila mimořádně rychlé rozšíření vojenských a bezpečnostních rozpočtů. Rozsah kontraktů a dalších veřejných výdajů byl naprosto výjimečný a tím zároveň prakticky mimo kontrolu. Je tedy zcela namístě ptát se, kdo z tohoto vývoje získal prospěch a jak se ekonomické zájmy následně promítaly do politického rozhodování. Je legitimní se ptát „v čí prospěch“?
Události 11. září vytvořily podmínky pro vznik obrovské válečné ekonomiky, jejíž účastníci měli vlastní zájem na pokračujících vojenských výdajích. A tak zhotovili Otesánka.
Otesánka války.
Postupně se kolem něj vytvořil systém, který ke svému fungování potřeboval peníze, zakázky, nové hrozby a další vojenské programy. Stále více. Začalo být stále obtížnější odlišit prostředky od cíle. Vedeme válku, abychom zajistili bezpečnost? Nebo potřebujeme nové bezpečnostní hrozby, abychom ospravedlnili pokračování vojenských programů? Člověk nemusí věřit v žádné tajné spiknutí, aby si všiml, že mezi politickými rozhodnutími a ekonomickými zájmy vznikl mimořádně silný vztah. Válka, která trvá dvacet let, dokáže vytvořit celé hospodářské prostředí závislé na jejím pokračování. A takový vykrmený Otesánek se jen obtížně zastavuje.
Generálové věděli. Veřejnost nikoliv.
V prosinci 2019 zveřejnil deník The Washington Post soubor interních dokumentů známých jako Afghanistan Papers. Američtí vojenští a civilní představitelé v nich hovořili o vážných problémech války, zatímco veřejnosti byly po léta předkládány zprávy o pokroku. Generál Douglas Lute, jeden z koordinátorů americké afghánské politiky, přiznal, že Spojené státy postrádaly základní pochopení Afghánistánu a nevěděly, co dělají. Bývalý ministr obrany Donald Rumsfeld zase v interním memorandu připustil, že nemá jasno ani v tom, kdo vlastně jsou ti špatní. To je poněkud nepříjemná situace. Vedete válku tisíce kilometrů od domova, máte nejmodernější zbraně, družice, zpravodajské služby a obrovské vojenské rozpočty. A nevíte přesně, s kým bojujete. Nebo jak vypadá konečný stav, kterého chcete dosáhnout. Přesto se stále investují další prostředky. V takovém systému se vyplácí pokračování zejména těm, kteří nedostávají zaplaceno za vítězství, ale za poskytnuté služby.
Dvacet let vítězství
V únoru 2020 podepsaly Spojené státy v katarském Dauhá dohodu s Tálibánem. Ano, s tím Tálibánem, proti kterému před devatenácti lety zahájily válku. Afghánská vláda, kterou po dvě desetiletí podporovaly, nebyla přímou smluvní stranou této dohody. V roce 2021 následovalo rychlé zhroucení afghánských bezpečnostních sil a vládních institucí. Dne 15. srpna 2021 vstoupil Tálibán do Kábulu. Prezident Ašraf Ghaní uprchl. Zahraniční vojáci se soustředili na zabezpečení letiště a evakuaci. Dne 30. srpna dokončily Spojené státy své vojenské stažení.
Tálibán tedy neobsadil Kábul den po jejich odchodu.
Obsadil jej patnáct dní před dokončením amerického stažení.
A nyní jedno historické srovnání.
Sovětská vojska dokončila svůj odchod z Afghánistánu 15. února 1989.
Jimi podporovaný režim prezidenta Muhammada Nadžíbulláha se udržel až do dubna 1992.
Více než tři roky.
Proamerická vláda nevydržela ani do odchodu posledního amerického vojáka. Takový výsledek je pozoruhodný. Američané strávili v Afghánistánu dvacet let. Vydali astronomické částky. Vybudovali armádu, policii, státní správu a nový politický systém. A vláda, kterou podporovali, se zhroutila ještě před dokončením jejich odchodu. Když se tedy vrátíme k onomu bonmotu z roku 2001, musíme uznat, že byl prorocký.
Rusové se ze svého vítězství vzpamatovávali deset let. Američané dvacet.
Kdo zaplatil účet?
Podle amerického úřadu SIGAR dosáhly vojenské výdaje Spojených států v Afghánistánu přibližně 837 miliard dolarů a prostředky vyčleněné na rekonstrukci více než 145 miliard.
Nejméně 48 tisíc afghánských civilistů zahynulo.
Zemřely desetitisíce afghánských vojáků a policistů, tisíce zahraničních vojáků i mnoho příslušníků protivládních ozbrojených skupin. Další oběti války nejsou v těchto číslech zachyceny. Afghánistán byl rozvrácen desítkami let konfliktů, jejichž příčiny nelze připsat pouze jedné zahraniční intervenci. Ale právě proto je třeba se ptát, co dvacetiletá americká válka skutečně vyřešila. Po jejím skončení zůstal Tálibán u moci. Zůstaly následky bojů, rozbitá ekonomika, miliony lidí poznamenaných válkou a společnost závislá na další pomoci. Na druhé straně zůstaly vyplacené kontrakty, tržby vojenských dodavatelů a systém institucí, které během války získaly obrovské prostředky. To jsou dva různé výsledky téže války. Pro obyvatele Afghánistánu znamenala dvacet let nejistoty, ztrát a násilí. Pro řadu dodavatelů znamenala dlouhodobý přísun veřejných peněz. A tak se dostáváme k otázce, kterou bychom si měli klást nejen při hodnocení Afghánistánu.
Je skutečným cílem moderních válek vítězství? Nebo se jejich pokračování může stát výhodnějším než jejich ukončení?
V Afghánistánu nakonec Američané odešli. Tálibán zůstal.
Otesánek války se vydal hledat další práci.
Příště: Česká republika a afghánská válka
Také Česká republika se téměř dvacet let podílela na vojenských operacích v Afghánistánu.
A také u nás se vedly diskuse o tom, zda tam naši vojáci mají vůbec co dělat.
Jedna z nich se zachovala na videozáznamu. Účastnila se jí mimo jiné Jana Černochová, která se několik měsíců po pádu Kábulu stala ministryní obrany.
V příštím dílu se vrátíme k tehdejším argumentům a porovnáme je s výsledkem války.
Protože některá politická prohlášení získávají s odstupem času úplně nový význam.
Prameny a přílohy
- George W. Bush: Projev před Kongresem, 20. září 2001. Oficiální záznam prezidentova projevu, v němž označil al-Káidu za odpovědnou za útoky z 11. září, předložil Tálibánu ultimátum a odmítl jednání o stanovených podmínkách.
Archiv Bílého domu – úplný text projevu - George W. Bush: Odmítnutí jednání s Tálibánem, 14. října 2001. Přepis rozhovoru s novináři. Obsahuje prezidentovo prohlášení, že není třeba diskutovat o vině či nevině bin Ládina, protože jeho vina je již známa.
The American Presidency Project – původní přepis - Rada bezpečnosti OSN: Rezoluce č. 1368, 12. září 2001. Dokument odsuzující útoky z 11. září, připomínající právo na sebeobranu a požadující spolupráci při potírání terorismu. Neobsahuje výslovné zmocnění k invazi do Afghánistánu.
Digitální knihovna OSN – rezoluce 1368 - The Afghanistan Papers, The Washington Post, 9. prosince 2019. Rozsáhlý soubor interních rozhovorů a memorand amerických představitelů. Obsahuje mimo jiné výroky generála Douglase Lutea a ministra obrany Donalda Rumsfelda o nejasných cílech války a nedostatečné znalosti Afghánistánu.
The Washington Post – databáze původních dokumentů - William D. Hartung: Zisky z války – kdo získával z rostoucích výdajů Pentagonu po 11. září, 2021. Studie projektu Costs of War při Brownově univerzitě. Dokumentuje více než 14 bilionů dolarů výdajů Pentagonu v období po zahájení afghánské války, z nichž přibližně třetina až polovina směřovala soukromým dodavatelům.
Brown University – Profits of War - Neta C. Crawford: Rozpočtové náklady amerických válek po 11. září, 2021. Studie projektu Costs of War. Vyčísluje celkové přímé i dlouhodobé finanční závazky související s americkými válkami po roce 2001 přibližně na osm bilionů dolarů.
Brown University – The U.S. Budgetary Costs of the Post-9/11 Wars - Komise pro válečné kontrakty v Iráku a Afghánistánu: Závěrečná zpráva Kongresu, 2011. Vyšetřovací zpráva dokumentující nedostatečnou kontrolu válečných zakázek a odhadující ztráty v důsledku plýtvání, podvodů a zneužívání prostředků na 31 až 60 miliard dolarů.
Americký vládní archiv GovInfo – závěrečná zpráva - SIGAR: Co se musíme naučit z dvaceti let rekonstrukce Afghánistánu, srpen 2021. Souhrnná zpráva zvláštního generálního inspektora pro rekonstrukci Afghánistánu. Rozebírá neúspěchy státní správy, korupci, rekonstrukční programy a dlouhodobou závislost afghánských institucí na zahraniční pomoci.
SIGAR – úplná zpráva v PDF - Dohoda mezi Spojenými státy a Tálibánem, 29. února 2020. Původní text dohody uzavřené v Dauhá, která stanovila rámec stažení amerických a spojeneckých jednotek z Afghánistánu.
Archiv amerického ministerstva zahraničí – dohoda včetně podepsané verze - Congressional Research Service: Stažení amerických vojsk a převzetí Afghánistánu Tálibánem, září 2021. Podrobná zpráva výzkumné služby amerického Kongresu. Potvrzuje obsazení Kábulu 15. srpna 2021 a dokončení amerického stažení 30. srpna 2021.
CRS – U.S. Military Withdrawal and Taliban Takeover in Afghanistan
9/11 – 25 let poté – Obsah celého seriálu
Zobrazit jednotlivé díly:
- Oficiální příběh za pět minut
- Začněme na konci
- Záminka
- WTC 7: budova, která měla spadnout
- WTC 7: pád bez odporu
- Dvojčata, která Boeing nesrazil
- Když začne pád, NIST končí
- Kdo se mohl dostat k oceli?
- Boom, boom, boom: svědci
- Exploze dole
- Jak se kalila ocel
- Místo činu do šrotu
- Čím lze rozpojit mrakodrap?
- TV: Co jsme vlastně viděli?
- Letadla nad limitem
- Tři způsoby, jak dostat Boeing do věže
- Kde jsou ty trosky?
- Pentagon: kam se vešel Boeing?
- Shanksville: díra bez Boeingu
- Telefonáty aneb cibule bez jádra
- Mrtví na papíře. Záhada identit obětí
- Operace Northwoods
- Kdo to věděl předem?
- Když se do scénáře připletl policista
- Obrana Spojených států: Stíhačky, které nepřiletěly
- Patriot Act: Zákon, který čekal na svou příležitost
- Antrax. Smrt přichází poštou
- Antrax. Strach v Kongresu
- Chodí pešek okolo
- Antrax – Mrtvý se nemůže
- Colin Powell. Doznání pro válku
- Sedm zemí za pět let.
- Afghánistán. Dvacet let vítězství
- U Kábulu za Prahu
- Mučení schválené ve Washingtonu
- Mučírny bez adresy
- Závěr

Přidejte odpověď