Zvolení Eva Moralese se stalo završením vzrůstající nespokojenosti většinové populace se socioekonomickou situací a politickým směřováním Bolívie v posledních dvaceti letech (viz náš předešlý článek ). Existuje ovšem několik důležitých konkrétních momentů, které katalyzovaly tento společenský proces, vedly k radikální politizaci indigenních hnutí a k odporu proti stávajícímu systému.

V roce 2005 byl po dvou letech nepokojů a nestability, kdy Bolívie bez nadsázky stála na pokraji občanské války, nadpoloviční většinou zvolen prezidentem Aymar Evo Morales a jeho strana MAS. Pro Bolívii tak započal proces označovaný jako Revolución (sami Bolívijci hovoří s humornou nadsázkou o EVOlución).

Politický vzestup indiánského aktivisty

Evo Morales, celým jménem Juan Evo Morales Ayma, se narodil 26. října 1959 v komunitě Isallavi, v kantonu Orinoca, department Oruro. Z původně sedmi sourozenců Moralesových přežili pouze tři – ostatní zemřeli v kojeneckém věku, v extrémně tvrdých podmínkách života v rurálních oblastech bolivijského Altiplana bez přístupu k základní zdravotní péči byla vysoká kojenecká úmrtnost v této době tragicky běžným jevem. Již od dětství byl Evo Morales zapojen do zemědělských prací, nicméně měl možnost získat základní vzdělání. V patnácti letech odešel do hornického města Oruro, kde vystřídal několik profesí, v osmnácti letech nastoupil povinnou vojenskou službu, po jejímž absolvování se rozhodl vrátit do komunity Isallavi, aby se stejně jako rodiče věnoval zemědělství.

V roce 1980 zde ovšem došlo k závažné přírodní katastrofě - klimatický fenomén El Niño zlikvidoval víc jak 70 procent rostlinné produkce a zahubil zhruba polovinu domácích zvířat. V takto bezútěšné situaci se Moralesovi rozhodli pokusit se najít jistější obživu jako kolonisté pralesní oblasti departamentu Cochabamby - Chapare, kde kromě tropického ovoce jako jsou banány, papája nebo pomeranče představovala jednu z hlavních pěstovaných plodin koka.

Právě s pěstitelstvím koky začíná politická kariéra Eva Moralese. Sám za zlomový bod považuje traumatizující osobní zkušenost – v rámci programu likvidace pěstitelství koky byl v roce 1981 v oblasti Chipiriri jeden z kečujských pěstitelů brutálně napaden podnapilými vojáky armády prezidenta Garcíi Meza; jelikož odmítal křivé obvinění z pašování drog, byl před očima svých kolegů pěstitelů polit benzínem a na místě zaživa upálen. Tento zážitek měl Moralese nadále výrazně politicky nasměrovat.

V roce 1985 byl Morales zvolen generálním tajemníkem odborové organizace pěstitelů koky, v roce 1988 se stal výkonným tajemníkem odborového sdružení pěstitelů Federación del Trópico, od roku 1996 vykonával funkci předsedy koordinačního výboru Šesti odborových federací Cochabambských tropů.

Politická mobilizace indiánů za jejich přežití

Čím silnější byl tlak na likvidaci pěstitelství koky ze strany státních orgánů, tím houževnatější odpor kladli sami pěstitelé. Odpovědí na vojenské razie likvidující koková pole spojené s permanentním porušováním lidských práv v pěstitelských oblastech byla série blokád a protestních pochodů, z nichž největší proběhl srpnu 1998 s cílem prosadit jednání na vládní úrovni. Výsledek byl ovšem nulový, Evo Morales jako jeden z hlavních organizátorů těchto akcí byl vězněn a fyzicky atakován.

Nemožnost jakkoli ovlivnit vládní politiku občanskou cestou vedla dosud apolitická venkovská a indigenní hnutí k založení Asamblea por la Soberanía de los Pueblos - ASP (Shromáždění pro svrchovanost lidu) a Instrumento Político por la Soberanía de los Pueblos - IPSP (Politický nástroj pro svrchovanost lidu). Nemožnost získat právní způsobilost jako politický subjekt vedla ASP-IPSP k provizornímu řešení – zajistit možnost volební kandidatury prostřednictvím koalice levicově orientovaných stran Izquierda Unida (Spojená levice) v čele s Komunistickou stranou Bolívie – PCB. Ve volbách do obecních zastupitelstev v roce 1995 byla IU úspěšná zejména v oblasti departmentu Cochabamba.

Ve všeobecných volbách v roce 1997 byl Evo Morales jedním ze čtyř kandidátů IU do poslanecké sněmovny za provincie Chapare a Carrasco, mandát získal s rekordními 70 % hlasů. Aby zajistil další možnost právní způsobilosti pro IPSP, obrátil se Morales na Davida Añeze Pedrazu, šéfa skomírající strany MAS-U. Byla tak vytvořena aliance IPSP-MAS, brzy známa pouze pod zkratkou MAS – Movimiento al socialismo (Hnutí za socialismus). Pod touto značkou vstoupila do obecních voleb v roce 1999 s výraznějšími výsledky pouze v oblasti Cochabamby a La Pazu.

Mezitím ovšem zesílily tlaky vládní politiky na plnění tzv. Plánu důstojnosti (Plan Dignidad), spočívajícím v likvidaci pěstitelství koky. Represe spojené s násilnostmi a porušováním lidských práv postihly zejména region Chapare. Evo Morales ze své pozice poslance několikrát upozorňoval na militarizaci konfliktu, zároveň vyzýval pěstitele k ozbrojenému odporu proti vládním složkám. Jeho odpor a otevřené napadání vládní politiky se staly záminkou pro to, aby byl v roce 2002 za údajné neplnění poslaneckých povinností zbaven poslaneckého mandátu a vykázán z parlamentu. Fakt neoprávněného obvinění a diskriminace výrazně zvýšil Moralesovu popularitu u sociálně exkludované indigenní a venkovské populace.

Moralesovo spojení se stranou MAS

V tomže roce se Morales stal kandidátem strany MAS na funkci prezidenta republiky. Ve volebním programu MAS požadovala svolání Ústavodárného shromáždění s cílem provést výrazné konstitucionální změny, dalším bodem bylo znárodnění zdrojů fosilních paliv – ropy a zemního plynu. V červnových volbách získal Morales 20,9 % hlasů, pouhých 1,6 % za vítězem Gonzalem Sánchezem de Lozadou. MAS zároveň získala 27 poslanců a 8 senátorů. Sám Morales znovu nabyl poslanecký mandát, v souladu s politikou MAS nadále prosazoval svolání Ústavodárného shromáždění, znárodnění zdrojů fosilních paliv a ukončení násilné likvidace pěstitelství koky.

V roce 2003 se MAS spolu s odborovými organizacemi a sociálními hnutími ostře postavila proti prudkému progresivnímu zdanění, pomocí nějž vláda plánovala redukovat schodek rozpočtu. V únoru 2003 došlo k masovým protestům zejména v oblasti La Pazu a okolí, výsledkem brutálních zásahů armády bylo několik desítek mrtvých a kolem dvou stovek raněných.

Další sérii protestů vyvolalo v říjnu téhož roku rozhodnutí vlády o privatizaci zdrojů zemního plynu v departmentu Tarija. Ohniskem krvavě potlačených protestů se stalo El Alto, nevládní organizace podávaly zprávy o skutečných masakrech protestujících. 17. října prezident Sanchez de Lozada pod tlakem opozice rezignoval na funkci, novým prezidentem se stal dosavadní viceprezident Carlos Diego Mesa Gisbert, který ve snaze zmenšit napětí a chaos v zemi přislíbil otevřít jednání, vedoucí k přijetí požadavků opozice. Jeho postavení však bylo slabé, neschopnost prosadit slibované reformy spolu s dalšími masovými pouličními protesty vedly na počátku června 2005 k jeho abdikaci. Prozatimním nástupcem se stal Eduardo Rodríguez Veltzé, apolitický předseda Nejvyššího soudu.

V atmosféře chaosu, nestability a všeobecné nespokojenosti s dosavadní vládní politikou nastoupila do prezidentských voleb v prosinci 2005 podruhé strana MAS a Evo Morales jako kandidát na funkci hlavy státu. Ve volbách s přehledem zvítězil, získal 53,7 % hlasů při účasti 84,5 % voličů.

Do čela země se tak poprvé po pěti stoletích „bílé“ nadvlády dostala osoba indigenního původu, jedná se o precedens v rámci celého jihoamerického kontinentu. Situace je o to paradoxnější, že Bolívii poprvé vládne zástupce většinové indigenní populace, nativní Aymar, který vyrůstal v aymarské rodině. Díky Moralesovi a poměrně velkému množství indigenních osob, nominovaných MAS na jednotlivé ministerské posty, tak do vládní politiky proniká specifická indigenní andská kosmovize, odrážející se v jedinečném pojetí ekonomiky, práva, sociální spravedlnosti, vzdělávání atd.

Komunitní principy nové vlády

Světonázor indigenních skupin, obývajících rozsáhlé prostory vysokohorského Altiplana je v mnoha ohledech zcela specifický. Aby mohly fungovat a přežít v extrémně nehostinném vysokohorském prostředí, vytvořily nativní komunity zvláštní, po tisíciletí neměnný a osvědčený způsob kulturní adaptace.

Život v takovémto přírodním prostředí vyžaduje v první řadě naprostou kooperaci všech členů komunity, která je svázána principem silné kolektivní sociální kontroly. Významnou roli hraje princip vzájemné reciproční pomoci ayni, který kromě posilování vnitřní integrity společenství vytváří funkční sociální záchytnou síť. Neopětování vzájemné reciproční pomoci může znamenat faktické vyloučení z komunity. Jak se ukázalo, princip komunitních prací ayni výborně zafungoval i v momentě urbanizace indigenního obyvatelstva – v aymarském měste El Altu, kam přicházeli zejména nemajetní venkované a jehož infrastruktura byla dlouhodobě vládou přehlížena a podinvestována, bylo právě díky takovéto sousedské pomoci, do značné míry suplující systém sociálního zabezpečení, možné vybudovat školy, nemocnice či vůbec zajišťovat funkčnost veřejných prostor (Mamani, 2005).

Vztah k půdě nepředstavuje pro nativní komunity tržní vztah. Vazba k zemi má v první řadě posvátnou dimenzi. Země je považována za božstvo, je označována jako Matka Země – Pachamama. Zemi je obětována koka, je jí nabízen alkohol a další obětiny. Před orbou se nativní rolník Zemi omlouvá za to, že jí způsobuje zranění. Hory jsou nazývány strážci – apu, jsou považovány za živé bytosti a za sídla duchů předků. V takovémto kontextu nepřekvapuje, že jakékoli tržní využívání půdy je nepřijatelné. Člověk jednoduše nemůže zpeněžit svou matku. V rámci aymarských komunit neexistuje soukromé vlastnictví půdy. Půda náleží komunitě, v rámci níž je přerozdělována mezi jednotlivé ayllu, tj. rozšířené rodiny (Fernández Osco, 2000).

Koncept dobrého života pod skutečnou autoritou

Aby se komunity Altiplana mohly po generace udržet a reprodukovat, nesměly výrazně narušovat ekologickou rovnováhu společenství a okolního prostředí. Pochopily, že z přírodních zdrojů mohou odčerpávat pouze v omezené míře a že těmto zdrojům musí ponechat dostatek času na jejich obnovení. To vedlo k životní strategii, kterou by s jistou mírou simplifikace bylo možné označit jako dobrovolnou skromnost. Evo Morales se tuto nativní tradici pokouší uvést do praxe na národní úrovni. Snahou Aymarů je podle Moralese „dobře žít“, což ovšem neznamená žít lépe. Podle komunitní logiky totiž žít lépe nutně znamená žít na něčí úkor.

Nativní pojetí ovlivnilo i chápání konceptu autority. Vůdčí osobnost andské komunity je v první řadě zatížena zodpovědností za všechny její členy, musí to být osoba s absolutní důvěrou ostatních, pokud je tato důvěra otřesena, bývá velice těžké nabýt zpět ztracený sociální status (Fernández Osco, 2000). Vůdcovství je chápáno v první řadě jako služba komunitě, autorita musí více než kdokoli jiný naplňovat tradiční andské morální krédo ama sua, ama llula, ama k´ella – nelhat, nekrást a nebýt líný. Jak se zdá, Evo Morales a jeho vládní kabinet se pod heslem „política de austeridad“ (střízlivá, přísná politika) pokouší aplikovat některé tyto principy i na vládní úrovni.

Moralesova vládní reforma

Prvním krokem, který Morales provedl po svém nastoupení do funkce, bylo radikální snížení platu – ze 4319 dolarů jej redukoval na 1856 dolarů měsíčně. Stejně tak snížil plat i ostatním ústavním činitelům (jak je konstitučně zakotveno, nikdo ze státních činitelů nemůže mít plat vyšší než prezident republiky). Takto ušetřené zdroje byly směřovány do školství a zdravotnictví. Jen za rok 2006 bylo díky uspořené sumě vytvořeno v těchto sektorech více jak 3500 pracovních míst. (Pineda, 2007:49). Sám Morales opatření zdůvodňoval snahou o eliminaci finanční motivace pro vstup do politiky.

Ústředním bodem programu Moralesovy vlády bylo svolání Ústavodárného shromáždění, které mělo za cíl vytvoření nové ústavy země. Jeho jednání byla doprovázena bouřlivými diskusemi a řadou sporů mezi vládní stranou a opozicí. V lednu 2009 bylo vyhlášeno celonárodní referendum, v kterém bylo nová ústava přijata.

Bolívie se tak oficiálně stala mnohonárodnostním státem (Estado plurinacional de Bolivia). Ústavně garantovaná práva nabylo všech 36 domorodých skupin země. Jejich jazyky získaly status oficiálních jazyků, což mělo za následek mimo jiné i to, že monolingvální hispanofonní státní úředníci museli ze zákona ovládnout nativní jazyk oblasti, ve které působili, nejčastěji aymarštinu, kečujštinu nebo guaraní. Všechny autochtonni skupiny získaly právo na zachování a udržování vlastního specifického sociokulturního systému, včetně ekonomických, politických, náboženských a jiných institucí . Významné dny kalendářního cyklu indigenních skupin byly oficiálně prohlášené státními svátky, v roce 2009 se např. stal státním svátkem 21. červenec, den letního slunovratu, který pro Aymary představuje začátek nového ročního cyklu.

Oživená ideologie indiánského způsobu života a hodnot

Důraz na indigenní aspekt hraje u Moralesovy vlády důležitou roli. Jako zástupce většinové populace Morales v prezidentské funkci „rehabilitoval“ prvek nativity a de facto převrátil tradiční statutární strukturu bolívijské společnosti. Indigennost, dříve exkludovaná, marginalizovaná a chápaná jako znak nejnižšího společenského statutu, se stává významným sebeidentifikačním faktorem, dokonce je povýšena na „státotvornou“ úroveň – Bolívie se po téměř 500 letech cíleného potlačování nativity obrací i na oficiální úrovni k indigennímu dědictví. Vzhledem k nadpoloviční většině indigenní populace začíná být „bolívijská nacionalita“ cíleně stavěna na odkazu předkolumbovských kultur, zejména kultury Tíwanako. Samotné archeologické naleziště získalo statut sakrálního prostoru, kde se odehrávají důležité ceremonie – po prvním zvolení v roce 2005 byl Evo Morales slavnostně uveden do funkce na schodišti chrámu Kalasasaya, obřad probíhal jako rekonstrukce ceremonie kultury Tiwanako, sami účastníci včetně prezidenta byli oděni do slavnostních rouch, inspirovaných předkolumbovskými textiliemi, nalezenými v oblasti.

Moralesovi bylo uděleno symbolické duchovní vůdcovství všech indigenních skupin Latinské Ameriky. Podobný obřad proběhl i po jeho znovuzvolení v lednu 2009. V areálu Tíwanaka se rovněž za přítomnosti nejvyšších představitelů země (a množství zahraničních turistů) odehrává ceremonie vítání letního slunovratu. Všeandský nativní symbol wiphala se stal součástí oficiální symboliky země. Archeologická naleziště a muzea předkolumbovských kultur, v dřívějších letech navštěvovaná téměř výhradně zahraničními turisty nebo příslušníky domácí městské střední třídy, vyhledávají čím dál častěji rodiny nativních venkovanů; u této skupiny je ze strany vládní propagandy cíleně upevňováno vědomí historické kontinuity a kulturní a etnické návaznosti na předkolumbovské civilizace. Indigenní identita je probouzena a znovuobjevována i u hispanizovaných obyvatel měst. Dříve marginalizovaný indigenní princip se tak zejména v oblasti Altiplana stává jednotícím sebeidentifikačním činitelem.

Významnou pozici získávají nativní jazyky. Jak bylo uvedeno výše, jazyky všech 36 indigenních skupin země nabývají statut oficiálních jazyků. Přestože španělština hraje nadále významnou roli jako lingua franca, ostré kritice je podrobena „brutální kastelanizace“ spočívající v násilném pošpanělšťování monolinguálních indigenních dětí na základních školách, kde byla španělština jediným vyučovacím jazykem (tato kastelanizace s sebou přinášela další diskriminační prvek – indigenní žáci byli výrazně znevýhodněni oproti bilinguálním či španělsky hovořícím dětem už jenom z toho důvodu, že výuce v prvních měsících školní docházky naprosto nerozuměli.) V současnosti je ústavně zakotveno právo každého občana Bolívie získat základní vzdělání ve svém rodném jazyce s tím, že španělština je povinně vyučována se statutem cizího jazyka.

Pralesní půlměsíc

Rehabilitace indigenity byla ovšem velice problematicky přijímaná ve východních pralesních oblastech, zejména v deparmentu Santa Cruz, tradičním sídle „bílé oligarchie“ - ekonomicky nejdisponibilnějších osob zpravidla evropského původu, politicky zaujímajících vůči Moralesově vládě silně opoziční pozice. Morales je obviňován z diskriminační politiky, společenské elity Santa Cruzu se obávají vytvoření „indigenního“ státu a následné sociální exkluze, v některých případech dokonce hovoří o strachu z „indigenní diktatury“. Častá jsou nařčení Moralesovy vlády z šíření „rasistických“ proindigenních myšlenek. Faktem je, že Morales začal poprvé otevřeně hovořit o rasových či etnických problémech Bolívie, tím ovšem pouze nahlas vyslovil pojem „rasa“, historicky implicitně přítomný v povědomí bolívijské společnosti ve formě faktické diskriminace osob indigenních fyzických rysů. Moralesova vláda sice pumpuje obrovské množství finančních prostředků do rurálních oblastí, obývaných zejména autochtonní populací, jedná se ovšem o oblasti dlouhodobě výrazně podinvestované a zanedbané. Je paradoxní, že dlouhodobě diskriminující bílá elita se v současné době až hystericky obává možné diskriminace ze strany autochtonní populace. Častým argumentem santacruzské opozice je to, že Morales se snaží bolivijský národ identifikovat pouze s jednou z jeho etnických minorit – autochtonní (zejména aymarskou a kečujskou) populací. Faktem ovšem je, že tato minorita tvoří nadpoloviční většinu populace země (62%). Navíc nová konstituce hovoří o Bolívii jako o mnohonárodnostním státě, kde mají všechny etnické či národnostní minority zaručena rovná práva.

Za argumenty opozice stojí ovšem zcela konkrétní ekonomické zájmy. Na přírodní suroviny bohaté východní pralesní departmenty (Santa Cruz, Beni, Pando a Tarija - zde se nachází převážná většina zásob bolívijského zemního plynu), osídlené převážně populací evropské descendence, se cítí být znevýhodněny tím, že jsou nuceny „živit“ chudé indigenní Altiplano. Vznikají zde odstředivé tlaky, variující od snah po výraznou autonomii po separatistické tendence, v oblasti je dokonce podněcován vznik fašizujících bojůvek mládeže, organizujících razie na indigenní osoby a militantní cestou prosazujících nezávislost a „etnickou čistotu“ Santa Cruzu. Ekonomické zájmy santacruzské elity jsou zároveň oděny do „etnického“ hávu – je vytvářen koncept tzv. národa Camba jako vhodný nástroj pro symbolickou distanci santacruzského obyvatelstva od indigenní populace Altiplana. Koncept národa Camba, se kterým se někteří „antiindigenní“ obyvatelé Santa Cruzu a dalších pralesních departmentů identifikují, navíc přináší vhodné ideologické zastřešení odstředivých tendencí těchto oblastí.

Santacruzská opozice má navíc v ruce mocnou zbraň, a tou jsou média. Většina „nezávislých“ médii v zemi je kapitálově provázaná s ekonomickými elitami, nejčastěji latifundistickými a podnikatelskými rodinami Santa Cruzu. Jako faktičtí vlastníci televizních a rozhlasových stanic či vydavatelé periodik využívají tyto prostředky k politickému boji proti vládě prostřednictvím šíření desinformací či jiné mediální manipulace (Báez, Hoz, 2008:37-52).

Separatistické tendence v zemi

Dosavadním vrcholem odstředivých tendencí východních pralesních departmentů bylo referendum o autonomii, které proběhlo 4. května 2008 v departmentu Santa Cruz. Více než 80 % voličů oblasti požadovalo větší nezávislost na La Pazu, širší autonomie mimo jiné dávala možnost ustavení vlastních bezpečnostních sil nezávislých na centrální vládě. Toto referendum bylo organizováno několika velkostatkářskými rodinami v oblasti, navíc se zdá, že zde hrály svou roli i zahraniční intervence, viz níže. Moralesova vláda referendum považovala za ilegální, jeho výsledky odmítla akceptovat. Je otázkou, jakým směrem se bude ubírat toto vnitřní pnutí v zemi. Jak se zdá, Evo Morales a MAS začíná upevňovat své pozice i v „rebelských“ provinciích – ve volbách v prosinci 2009 získala vládní strana v departmentu Santa Cruz 43,5 % hlasů (což znamená posun oproti výsledku 33,17 % hlasů z roku 2005).

Problematika separatismu východních departmentů nabývá ovšem při hlubší analýze dalších dimenzí. Santacruzské ekonomické elity vykazují jistou „etnickou“ zvláštnost a tou je poměrně velké zastoupení osob chorvatského původu, zpravidla druhé generace poválečných migrantů. Politicky nejvlivnější osobou je Branko Marinkovič, jeden z ekonomicky nejdisponibilnějších podnikatelů v zemi, majitel rozsáhlých pozemků (z nichž některé měly být údajně nabyty nelegálním záborem půdy místních indigenních skupin) a předseda Občanského výboru Santa Cruzu, organizace vykazující fašizující tendence. Právě Marinkovič byl zaměstnavatelem Eduarda Rozsy-Florese, veterána z války v Jugoslávii z 90. let, prvního zahraničního dobrovolníka Chorvatských národních gard. Rozsa-Flores byl v dubnu 2009 zastřelen při policejní razii jako velitel pětice atentátníků údajně připravujících zavraždění Eva Moralese a dalších vysokých státních činitelů. Jak se později ukázalo, byl rovněž pověřen vybudováním milice, která měla chránit Santa Cruz před případnými zásahy centrální vlády.

Jak se zdá, Marinkovič nadále pokračuje v importu jugoslávských vysloužilců s cílem vybudovat si vlastní soukromou milici, navíc otevřeně přiznává, že v boji za práva Santa Cruzu (a za vlastní ekonomické zájmy) je ochoten zemi přivést do občanské války. V balkanizaci regionu lze ovšem nalézt další zajímavé skutečnosti. V roce 2008 se tehdejší velvyslanec Spojených států v Bolívii Philip Goldberg několikrát sešel s guvernérem departmentu Santa Cruz Rubénem Costas, což způsobilo dosud největší roztržku v diplomatických vztazích Bolívie a USA. Evo Morales obvinil velvyslance z politické konspirace a financování opozice, označil jej za nežádoucí osobu a vykázal ze země.

Bolívijská strana nařkla Spojené státy z rozdmychávání separatistických tendencí východních pralesních departmentů. Této dosud fakticky nepodložené hypotéze ovšem nahrává fakt, že Philip Goldberg sloužil v letech 1994-1996 v Bosně jako asistent velvyslance Richarda Holbrooka, v letech 2004-2006 byl šéfem americké mise v kosovské Prištině. Přestože označování Goldberga jako „architekta rozpadu Jugoslávie“ a „experta na rozdmychávání etnické nesnášenlivosti“, časté v bolívijských médiích, je nepodložené a neodpovídá faktům, bylo by vhodné hlouběji prozkoumat vazby mezi jeho dřívějšími působišti a současnou santacruzskou elitou, které jistě nejsou náhodné.

Sociální ekonomika na státní úrovni

Snahou Moralesovy vlády je prakticky rekonstruovat ekonomické fungování státu. Ostře se staví proti neoliberální ekonomické ideologii, která zemi dovedla do zoufalého zadlužení a chudoby, odmítá jednotný ekonomický model primárně postavený na principu tržní ekonomiky. Bolívie jako mnohonárodnostní stát ústavně garantuje i tzv. pluralitu ekonomik, tzn. fungovat vedle sebe má možnost jak model založený na soukromém, tak komunitním či státním vlastnictví. Důraz je rovněž kladen na trvale udržitelný a ekologicky šetrný rozvoj.

S jistou nadsázkou lze říci, že jako každá „revoluční“ vláda v Latinské Americe, i Moralesův kabinet se pokusil zmírnit nerovnosti v distribuci půdy a vypracoval plán agrární reformy. Koncentrace zemědělsky využitelné půdy v soukromých rukou a její nedostupnost pro rurální a indigenní populaci představovaly tradiční problém, táhnoucí se téměř celou historií země. První krok v řešení situace byl podniknut v roce 1953, kdy bylo prostřednictvím pozemkové reformy přiděleno venkovským a indigenním komunitám kolem 810 000 ha zemědělsky využitelné půdy. V roce 1996 tzv. Zákon o agrární reformě umožnil indigenním komunitám právoplatné vlastnictví jejich komunitní půdy, problém ovšem spočíval v tom, že nebyl jasně stanoven právní statut toho, co je vůbec jako komunitní půda chápáno, opomenuty byly i další technické aspekty problematiky. V roce 2006 byla distribuce zemědělsky využitelné půdy v Bolívii vysoce asymetrická - zhruba kolem stovky rodin vlastnilo více jak 5 milionů hektarů půdy, zatímco 2 miliony drobných zemědělců přežívalo s pouhým milionem hektarů (Ribando, 2007:13-14).

V květnu 2006 vyhlásila program agrární reformy i Moralesova vláda. 60 indigenních komunit získalo víc jak 3 milióny hektarů zemědělsky využitelné půdy s tím, že v následujících pěti letech bude přerozděleno dalších 20 milionů hektarů mezi chudé obyvatele venkova. Jedna třetina takto přerozdělené půdy měla být převedena ze státního vlastnictví, zbylé dvě třetiny měly být odebrány vlastníkům, kteří využívali nelegálně zabraných pozemků ve východních pralesních nížinách. Přerozděleny měly být i dlouhodobě nevyužívané privátní pozemky (ibid).

Plán agrární reformy vyvolal ostré protesty pochopitelně zejména v řadách velkých vlastníků půdy z departmentu Santa Cruz. Morales byl z této strany obviňován z podněcování nelegálního zabírání soukromé půdy drobnými indigenními zemědělci.

Znárodnění přírodního bohatství

Kontroverzní čin představovala „renacionalizace“ zdrojů přírodních surovin, zejména zemního plynu a ropy. Nutné je objasnit pozadí problému a samotný pojem „znárodnění“. Zejména v posledních dvaceti letech bylo téměř veškeré dostupné nerostné bohatství Bolívie postupně převedeno do vlastnictví nadnárodních společností. Mechanismus tohoto procesu je možné demonstrovat na příkladu „privatizací“ státních podniků v polovině 90. let. Mezi lety 1995 – 1996 za vlády prezidenta Gonzala Sáncheze de Lozady proběhly divoké privatizace Bolívijských železnic, státních aerolinek Lloyd Aéreo Boliviano a YPFB – Yacimientos Petrolíferos Fiscales Bolivianos (Fiskální ropná bolívijská naleziště). Tyto podniky byly nejprve přetransformovány na akciové společnosti, majiteli akcií se zdánlivě stali všichni Bolívijci starší 18 let.

Podniky se ale vzápětí sloučily s nadnárodními společnostmi, které měly jejich akcie prostřednictvím dalších investic zhodnotit až na dvojnásobek původní ceny. Výsledkem „privatizace“ tak byly podniky, které byly vlastněny ze 49% bolívijskými akcionáři, většinovým vlastníkem se však stala nadnárodní korporace s 51% akcií, která tak získala absolutní kontrolu nad podnikem. Státní majetek byl elegantně převeden do soukromých rukou s katastrofálním výsledkem - stát naprosto ztratil kontrolu nad většinou národního bohatství, které bylo ze země odčerpáváno prostřednictvím profitujících nadnárodních společností. Ty byly daňově pouze minimálně zatíženy, z jejich činnosti měla Bolívie téměř zanedbatelné příjmy (Good, 2006: 271).

Moralesova vláda v květnu 2006 provedla „renacionalizaci“ zdrojů ropy a zemního plynu (hydrocarburos). Jednalo se zejména o znovunabytí majoritního akciového podílu ze strany státu – dříve rozštěpená YPFB se sjednotila ve státní podnik s 51% akcií ve státním vlastnictví. Bolívie znovunabyla kontrolu nad svými nerostnými surovinami, smlouvy s nadnárodními společnostmi byly zrevidovány zejména po fiskální stránce s nasazením nového razantního zdanění 82% ve prospěch státu (Medinaceli Monrroy, 2007:37) Příjem do státního rozpočtu tak začíná rekordně stoupat – v rozmezí let 2004 - 2008 vzrostl o téměř 20 % HDP , v tomtéž časovém období státní příjem z těžby ropy a zemního plynu stoupl o 3,5 miliard dolarů. Země se po dlouhé době zbavila dříve permanentního fiskálního deficitu, mezinárodní finanční rezervy vzrostly z necelých 3 miliard (2005) na více jak 8 miliard dolarů (2009). Samotný HDP Bolívie si od roku 2005 udržuje stabilní zhruba 4% přírůstek (Weisbrot, Ray, Johnston 2009:7).

Přerozdělení státního bohatství jeho obyvatelům

Zvýšené příjmy do státního rozpočtu a jistá kumulace bohatství umožnily investovat v dříve nevídané míře do rozvoje infrastruktury a sociálních programů v oblasti zdravotnictví, školství a sociálních služeb, tzn. oblastí, dlouhodobě zanedbaných a podinvestovaných. Příjmy z těžby ropy a zemního plynu jsou využívány zejména ve třech sociálních programech:
Bono Juancito Pinto – započal v roce 2006. Jedná se o motivační program podporující získání základního vzdělání v městských i venkovských oblastech. Spočívá ve vyplácení ročního stipendia ve výši 200 Bs (cca 29 USD) za každý dokončený školní rok od první do šesté třídy základní školy. V roce 2009 bylo stipendium vyplaceno přibližně 1,8 miliónu studentů s nákladem téměř 361 milionů Bs (cca 120 mil. USD).

Renta Dignidad – program započal v roce 2008 jako rozšíření dřívějšího programu Bonosol., Spočívá ve vyplácení ročních příspěvků ve výši 1800-2400 Bs (cca 258 – 344 USD) osobám starším 60 let s nízkými nebo nulovými příjmy. Cílem programu je eliminace extrémní chudoby mezi seniory.

Bono Juana Azurduy (Bono Madre Niño Niña) – od května 2009 poskytuje finanční podporu nepojištěným matkám jako motivaci pro absolvování preventivních lékařských vyšetření během těhotenství a po porodu, program se tak snaží redukovat mateřskou a dětskou úmrtnost. Matky získávají příspěvek 50 Bs (cca 16 USD) za každou ze čtyř preventivních prenatálních prohlídek, 120 Bs (cca 40 USD) jako porodné a 125 Bs (cca 41 USD) za každou návštěvu lékaře do dvou let věku dítěte (Weisbrot, Ray, Johnston 2009:15).

Obecně lze říci, že se Moralesova vláda snaží efektivně přerozdělovat nově nabyté finanční zdroje, které investuje do dlouhodobě zanedbaných a opomíjených oblastí. Množství prostředků je směřováno do školství a zdravotnictví, rozvíjena je infrastruktura zejména v horských rurálních oblastech. Přístup ke zdrojům pitné vody, dostupná zdravotní péče, možnost vzdělávání, transportu a komunikace jsou považovány za základní lidská práva, tudíž služby typu zdravotnictví, školství, dopravy a telekomunikací nemohou být komerčnímu službami, musí je pro své občany zajistit stát . Tato strategie se snaží eliminovat sociální, ekonomické a technologické vyloučení zejména indigenní populace v rurálních a předměstských oblastech Altiplana.

Budování sociálního státu

Současná Bolívie se tak pokouší směřovat k vybudování sociálního státu, což ovšem bude představovat zdlouhavý a složitý proces. V první řadě je nutné zmírnit hluboké sociální nerovnosti ve společnosti nejen na individuální bázi, ale také v rámci jednotlivých departmentů. V roce 2005 žilo 36,7 % populace v extrémní chudobě, 28,6 % nemělo přístup k pitné vodě, 24 % dětí ve věku do 3 let trpělo podvýživou. Není nutné zdůrazňovat, že se tato data vztahují v první řadě na rurální, tzn. indigenní populaci. Neradostnou výchozí situaci se daří zlepšovat pouze velmi zvolna – např. mezi roky 2003-2008 se podařilo snížit dětskou úmrtnost ze 75 – na 63 promile. Rovněž GINI koeficient nerovnosti klesá mezi léty 2005 – 2007 pouze lehce z 0,60 na 0,56 (Weisbrot, Ray, Johnston 2009:16 – 18).

Výrazný úspěch ovšem Bolívie zaznamenala na poli vzdělávání. V roce 2005 byl iniciován masivní program alfabetizace s cílem zlikvidovat negramotnost, která do té doby znevýhodňovala zejména indigenní obyvatele rurálních oblastí, celkem se jednalo o 823.256 negramotných osob (z nichž téměř 237 000 (236.557) sídlilo v departmentu La Paz.

Alfabetizační kampaň probíhala ve španělštině, aymarštině, kečujštině a guaraníštině a využívala kubánského vzdělávacího programu Yo sí puedo (I já mohu). Kuba a Venezuela jako strategičtí partneři současné Bolívie poskytli materiální a technickou pomoc, na faktickém průběhu kampaně se podílelo v první řadě kolem 50 000 domácích dobrovolníků. Na konci roku 2008 klesla míra analfabetismu v Bolívii na zhruba 3 %, země vyhlásila definitivní vítězství nad negramotností, což je úspěch o to markantnější, uvědomíme-li si dlouhodobou pozici Bolívie jako nejchudší země kontinentální Latinské Ameriky.

Tradiční antiamerikanismus indiánů

Prosociální a silně levicové zaměření Moralesovy vlády se zajímavě prolíná s indigenním (či indigenně inspirovaným) náhledem. Na jednu stranu je Evo Morales výrazně ovlivněn specifickým latinskoamerickým pojetím extrémní levice, úzce spjatým s antiimperialismem (což v kontextu Latinské Ameriky představuje de facto antiamerikanismus).

Je nutné si uvědomit kořeny tohoto postoje a kulturně-historické pozadí optiky vnímání Spojených států v Latinské Americe, obzvláště pak v horských oblastech Bolívie. Oblast se do nedávné doby nacházela v postavení faktické kolonie Spojených států, které diktovaly žádoucí politickou a ekonomickou orientaci země, v případě Bolívie bylo vměšování se do vnitropolitických záležitostí částečně kryto „Válkou proti drogám“. Spojené státy byly vnímány jako hegemon, nerespektující politickou nezávislost země a práva jejích obyvatel.

Tento postoj byl vyhrocen do extrému zejména v oblastech produkce koky, kde se pěstitelé de facto setkávali pouze s represivní silou armádních složek podporovaných a řízených specialisty americké DEA, které si ve vztahu k indigenní populaci často počínaly dosti nevybíravě (Recasens, 2002:235-249). V kontextu andských zemí (a fakticky i jinde v Latinské Americe) je navíc silně zakořeněno negativní vnímání individuálních Severoameričanů příznačně označovaných jako gringos. Evo Morales postavil svoji předvolební kampaň mimo jiné i na jasném vyslovení odporu proti politice vměšování USA, dokonce o sobě prohlásil, že bude „noční můrou Spojených států“ (pesadilla de los Estados Unidos).

V tomto postoji setrvává do současnosti a vyjadřuje jej jak neustálou kritikou politiky Spojených států, tak uzavíráním politických spojenectví se zeměmi, označovanými západními politiky jako kontroverzní (Kuba, Venezuela, Čína nebo Irán). Indigenní hodnoty jsou stavěny jako protipól amerikanizačních tendencí, je probouzena národní hrdost (v oblastech jako El Alto je v současnosti těžké odlišit pojem národní od pojmu indigenní), projevující se např. v odmítání zahraniční pomoci (což dobře ilustrují pouliční nápisy v El Altu typu „Fuera USAID“ atd.)

S odmítáním amerického vlivu souvisí rovněž odpor Moralese proti neoliberálnímu kapitalistickému systému. „Kapitalismus je ten nejhorší nepřítel lidstva“, prohlásil během klimatického summitu v Kodani v prosinci 2009. Dalo by se říci, že Morales vidí kapitalismus jako hlavní příčinu většiny problémů, se kterými se v současnosti lidstvo potýká. Tento postoj je do značné míry ovlivněn indigenním náhledem. Morales kritizuje jako neudržitelné a morálně neobhajitelné neomezené hromadění zisku a neustálé (mnohdy nesmyslné) zvyšování životní úrovně. Navrací se ke komunitní aymarské logice a zdůrazňuje, že snahou lidí by mělo být „žít dobře, nikoli žít lépe“ (vivir bien, no vivir mejor), neboť žít lépe podle Moralese nutně znamená žít na něčí úkor. Požaduje omezení komzumerismu, preferuje využití lokálně dostupných surovin či produktů.

Na mezinárodní scéně je Evo Morales ovšem znám nejen jako zarputilý odpůrce kapitalismu, ale také jako propagátor ekologické politiky. Inspirován nativní tradicí, bojuje na mezinárodní úrovni za „uznání práv Matky Země“. Mnoho ekologických problémů by se podle Moralese vyřešilo přijetím nativního pohledu na Zemi jako matku, neboť „matka se nedá pronajmout, prodat nebo znásilnit, matka je něco posvátného...“ Zároveň reaguje na fakt globálních změn klimatu a zcela pragmaticky se snaží o prosazení tzv. ekologické daně – platby, jíž by rozvinuté země jako největší znečišťovatelé kompenzovaly ztráty, které způsobují globální klimatické změny v zemích třetího světa, které se mnohdy tvrdě potýkají s jejich následky.

Na druhou stranu ovšem Moralesova vláda plánuje maximálně využívat přírodního bohatství své země. Významně bohatne díky vývozu ropy a zemního plynu, důležitou roli hrají i barevné kovy a další přírodní suroviny. V dlouhodobé vizi plánuje Bolívie rozvoj domácích energetických zdrojů (síť výkonných hydroelektráren na strmých východních svazích And, využití solární energie na rovinách Altiplana), navíc se chystá komerčně využít obrovské zásoby lithia, nacházející se ve. spodních vrstvách solných polí. Na území Bolívie leží mj. největší solné pole světa Salar de Uyuni a podle předběžných kalkulací se má právě zde nacházet více jak polovina světových rezerv lithia. To, zda rozvoj těchto průmyslových odvětví, obzvláště těžba lithia, bude ekologicky šetrný a „respektující práva Matky Země“, je velkou otázkou.

Moralesova zahraniční politika

S nástupem Moralesovy vlády se výrazně proměnila i zahraničně-politická orientace Bolívie. Země se soustředila v první řadě na vytváření partnerství v rámci jihoamerického kontinentu. Strategickými partnery se staly v první řadě Venezuela a Kuba, sám Morales bývá ze strany svých odpůrců často kritizován za své otevřeně vyjadřované sympatie k Fidelu Castrovi a osobní přátelství s Hugo Chávezem. V roce 2006 se Bolívie stala členem společenství ALBA (Alianza Bolivariana para los Pueblos de Nuestra América), mezinárodní organizace iniciované Venezuelou a Kubou jako alternativa k FTAA (Free Trade Area of the Americas – též ALCA – Área de Libre Comercio de las Américas).

FTAA je ze strany některých latinskoamerických zemí kritizována za příliš důrazné prosazování neoliberální politiky volného obchodu, Morales společenství dokonce označil za kolonizační nástroj Spojených států. Na rozdíl od FTAA je hlavním cílem ALBY, volně inspirované ekonomickou a politickou organizací Evropské Unie, vnitřní rozvoj oblasti, zmírnění chudoby a sociálních nerovností, integrace latinskoamerických zemí a tvorba nového ekonomického modelu, nezávislého na Spojených státech.

Relace Moralesovy vlády s USA jsou dost problematické. Samotný Evo Morales v dobách svého odborového působení ve federaci pěstitelů koky v Chapare silně kritizoval politiku násilné likvidace produkce koky a s ní spjatých intervencí USA. Spojené státy se staly pro pěstitele synonymem pro uzurpátorství a doslova symbolem zla, pěstitelská odborová sdružení se politizovala pod heslem „Ať žije koka! Smrt Američanům!“ (Kawsachun coca! Wañuchun yanquis!) Ještě v době nástupu Eva Moralese do prezidentského úřadu figurovalo jeho jméno na tzv. No Fly List, tzn. na seznamu potenciálních teroristů (!) či osob z jiných důvodů nežádoucích na území Spojených států.

Již během první neúspěšné Moralesovy prezidentské kandidatury v roce 2002 došlo k drobné diplomatické roztržce - čtyři dny před volbami si tehdejší americký velvyslanec Manuel Rocha dovolil připomenout Bolívijcům, že pokud budou volit „ty, kteří si přejí, aby se Bolívie znovu stala důležitým vývozcem kokainu, ohrozí možnosti budoucí pomoci ze strany Spojených států.“ U převážně antiamericky naladěné indigenní populace vyvolalo toto prohlášení vlnu sympatií k prezidentskému kandidátu, Morales obratem velvyslanci poděkoval za zvýšení volebních preferencí.

Samotné zvolení Moralese do prezidentské funkce v roce 2005 přijaly Spojené státy s obavami, trnem v oku jim byly v první řadě úzké vztahy Bolívie s Venezuelou a Kubou, změna protidrogové politiky a proces znárodnění zdojů fosliních paliv. Reformy Moralesovy vlády byly označeny jako „potenciálně antidemokratické“, v lednu 2007 ředitel Národní zpravodajské služby John Negroponte dokonce prohlásil, že „demokracie je nejvíce ohrožena ve Venezuele a v Bolívii...“ (Ribando, 2007:16). Bolívie byla přiřazena k Venezuele a Kubě jako další článek „latinskoamerické osy zla“.

Evo Morales naproti tomu ostře protestuje proti politice vměšování Spojených států, které obviňuje z konspirační činnosti a cíleného podporování opozičních politických sil. V reakci na údajné ataky ze strany USA Bolívie v prosinci 2007 zavedla pro americké občany vízovou povinnost. K zatím největší diplomatické roztržce pak došlo v září 2008, kdy byl ze země vypovězen americký velvyslanec Philip Goldberg, podezřelý z podněcování separatistických tendencí východních pralesních departmentů a finanční podpory santacruzské opozice (která v květnu téhož roku vyhlásila kontroverzní referendum o výrazném rozšíření autonomie).

Vyhoštění velvyslance vyvolalo na americké straně obdobný krok, diplomatické relace obou zemí se výrazně ochladily. Bolívijská strana byla navíc roztrpčena neochotou Spojených států vydat bolívijského ex-prezidenta Gonzala Sancheze de Lozadu, obviněného ze spáchání zločinů proti lidskosti během drastického potlačení masových protestů v El Altu v roce 2003. Sanchez de Lozada, řečený „Goni“, záhy po své rezignaci v roce 2003 uprchl do USA, nyní legálně žije v Miami.

Není bez zajímavosti, že podobný osud „postihl“ i dalšího z opozičních politiků – krátce po své porážce ve volbách v prosinci 2009 odcestoval do Spojených států opoziční prezidentský kandidát Manfred Reyes Villa, v Bolívii obviněný z rozsáhlých daňových úniků a zpronevěry. Neochota vydat osoby trestně stíhané vedla Moralese k poněkud radikálnímu označení Spojených států jako „popelnice plné kriminálníků“ (basurero lleno de delincuentes).

Jistou naději na zlepšení vztahů se Spojenými státy přinesl v roce 2009 nástup Baracka Obamy do prezidentského úřadu, nicméně jak se zdá, politika USA vůči Latinské Americe a Bolívii konkrétně dosud nenabrala výrazného obratu. Konfliktním bodem se v současnosti stal plán zřízení amerických vojenských základen v Kolumbii, proti čemuž neprotestuje pouze Bolívie a Venezuela, ale i Ekvádor a další země. Latinoameričané se obávají severoamerické militarizace kontinentu za účelem efektivnější politické kontroly, sám Morales prohlásil že „kde jsou v Latinské Americe americké vojenské základy, tam jsou vojenské puče“ (En Latinoamérica, donde hay una base militar de Estados Unidos, hay golpes militares). Samotná Bolívie preventivně vyloučila zahraniční vojenskou intervenci do své země zajímavým článkem nové ústavy zakazujícícim budování cizích (tím méně amerických, jak Morales s oblibou zdůrazňuje) vojenských základen na svém území.

Nezávislost Bolívie na politice Spojených států vyjadřuje Moralesuv kabinet i dalšími, poněkud provokativními cestami. V listopadu 2009 byl například v La Pazu přivítán íránský prezident Mahmud Ahmadinejad, spolu s Moralesem se shodli na tom, že „každý národ má právo na rozvoj jaderné energie za mírovými účely“. Styky s kontroverzním íránským politikem vyvolaly u Moralesovy opozice vlnu kritiky.

Bolívie cíleně hledá politické spojence mimo severoamerický kontinent. Tato strategie se projevila i v dohodě Moralese s čínským prezidentem Chu Ťin-tao o společeném projektu telekomunikační družice v ceně 300 milionů dolarů, kterou Čína pro Bolívii vyrobí a zajistí její vypuštění na oběžnou dráhu v roce 2013. Satelit umožní telekomunikační spojení dosud izolovaných rurálních oblastí, navíc díky jeho využití mají výrazně klesnout poplatky za telekomunikační služby. První satelit vyslaný Bolívii do kosmu ponese příznačně jméno Tupaj Katari.

Kawsachun coca! (Ať žije koka!)

Na mezinárodní úrovni se Evo Morales ovšem dotýká další vysoce citlivé problematiky. Bolívie patří spolu s Kolumbií a Peru k největším producentům a vývozcům kokových lístků, základní suroviny pro výrobu kokainu. V obecném povědomí bývá sama rostlina často mylně ztotožňovna s derivovanou drogou kokainem. Snahou Moralese je rehabilitovat koku v očích světové veřejnosti a pod heslem „koka není kokain“ (coca no es cocaina) prosadit legální právo Bolívie na tradiční užívání kokových lístků, případně jejich zpracování do komerčních produktů (čaj, masti, cukrovinky, nápoje atd.)

Politika Moralesovy vlády se tak záhy dostala do konfliktu s politikou boje proti drogám Spojených států amerických. Protidrogové programy financované USA obecně počítaly s likvidací produkce koky, přesahující pokrytí tradiční domácí spotřeby a tudíž určené na nelegální export či přímo na produkci kokainu. Základní problém ovšem tkvěl v tom, jak určit množství koky potřebné pro domácí trh a vyměřit plochu legálních polí. V roce 1988 byl rozsah legální kultivace stanoven na 12 000 ha v provincii Yungas. V 90. letech byla bolivijská vláda ochotna dokonce finančně kompenzovat dobrovolnou likvidaci kokových polí. Administrativa generála Banzera (1997-2002) ovšem nastoupila cestu násilné likvidace pěstitelství se zaměřením na region Chapare, zásahy armády byly spojeny s násilnostmi a porušováním lidských práv. Program navíc postrádal plán podpory kultivace alternativních plodin.

V roce 2004 pěstitelé z Chapare podepsali roční dohodu s kabinetem Carlose Mesy, v níž prosadili právo každé pěstitelské rodiny produkovat koku na ploše 1 600 m2. Problém stanovení pěstitelské plochy pro tradiční konzumaci ovšem zůstal nevyřešený. Podle některých hlasů tradiční spotřeba kokových lístků v souvislosti se zvyšující se urbanizací indigenního obyvatelstva klesala, jiné zdroje hovořily o pravém opaku a dokazovaly rostoucí oblibu žvýkání koky i u mladé neindigenní urbánní populace. Morales navíc požadoval možnost zpracování „nadprodukce“ koky na komerčně využitelné a exportovatelné zboží typu čajů atd. (Ribando, 2007:12).

Od roku 2002 podléhala Bolívie spolu s Kolumbií, Ekvádorem a Peru úmluvě ATPDEA (Andean Trade Promotion and Drug Eradication Act – Program podpory andského obchodu a Zákon o likvidaci drog), poskytující těmto zemím jisté obchodní výhody při vstupu na americké trhy jako odměnu za spolupráci v protidrogové politice. Moralesova vláda však opustila dosavadní program a vyhlásila vlastní strategii „Coca sí, cocaina no“ (koka ano, kokain ne), spočívající v uznání pozitivního vlivu tradičně konzumované koky na lidské zdraví, v podpoře zpracování kokových lístků na legální produkty, v pokračování „racionalizace“ pěstitelství koky spočívající v dobrovolném snižování objemu produkce a v striktním postupu proti výrobě a distribuci kokainu a dalších tvrdých drog. Samotné pěstitelství bylo kompletně dekriminalizováno, zároveň byly vytvořeny programy na legální zpracování pěstitelských „přebytků“ do drogistických produktů či potravinových doplňků.

V roce 2008 tehdejší prezident USA George W. Bush vyjádřil nespokojenost nad benevolentním postojem Bolívie k likvidaci produkce koky a zažádal kongres o její vyjmutí z ATPDEA. Jak se zdá, dopad ukončení programu na bolívijskou ekonomiku nebyl příliš drtivý – bolívijský export do USA v rámci ATPDEA představoval v roce 2005 pouhých 1,79 % HDP. Navíc do Spojených států mířilo v témže roce pouhých 12 % celkového exportního objemu a pouze 8,3 % této části těžilo z výhod daných ATPDEA. V následujících letech se navíc export do USA v rámci ATPDEA kontinuálně snižoval – v roce 2006 představoval 4,6 %, v roce 2007 3,9 % a v posledním roce 2008 3,2 % celkového objemu exportovaného zboží (Weisbrot, Ray, Johnston, 2009:27). Faktu vyloučení z ATPDEA, přes jeho nikterak ekonomicky drastické následky ovšem využívala opozice Moralesovy vlády k poukazování na údajnou ztrátu politické kredibility země.

Evo sí! Druhý prezidentský mandát

6. prosince 2009 se konaly v Bolívii všeobecné volby, Evo Morales se stal jasným vítězem se ziskem 62,5% hlasů (což je o 8,8% více, než v roce 2005, díky změně volebního systému však skutečný nárůst počtu jeho voličů oproti roku 2005 představuje téměř milion a půl hlasů.). Získal tak mandát do roku 2015.

Jak se zdá, popularita Moralese v Bolívii stoupá, „Evo“ se pomalu stává skutečným symbolem indigenní většiny země. Sám často zdůrazňuje svůj indigenní původ, z nějž se mu podařilo vytvořit silné politikum. Morales i na latinskoamerické poměry dalece překračuje pozici veřejně činné osoby – jeho sympatizanti na něj nenahlížejí pouze jako na schopného politika, ale také jako na morální vzor a téměř národního hrdinu. V tomto kontextu jsou vytvářeny novodobé mytologie, vláda Moralese bývá ztotožňována s příchodem andského spasitele, který má vyvést domorodé obyvatelstvo z pětisetletého područí.

Často je připomínán osud Tupaca Katariho, vzbouřence, který se vzepřel španělské koloniální správě a obléhal s armádou 40 000 mužů půl roku La Paz. V roce 1781 byl zajat a brutálním způsobem popraven (Del valle de Silles, 1990). Před smrtí údajně pronesl větu, která se v současném bolívijském kontextu stala symbolickou: „vrátím se v podobě milionů“ (volveré y seré millones). Zrodil se tak novodobý národní mýtus – cyklické pojetí času, dosud existující v povědomí nativních skupin, napomohlo vytvoření interpretace konkrétní historické události jako něčeho, co je znovuprožíváno v současnosti: de facto indigenní, převážně aymarské město El Alto, které se rozrostlo během několika posledních desetiletí následkem migrace venkovského obyvatelstva z Altiplana do více jak půlmilionového sídla, leží na okrajích údolí, na jehož dně se rozkládá La Paz. Stejně jako domorodá armáda Tupaca Katariho obléhala La Paz, obkličuje toto město v současnosti aymarské El Alto (během masových protestů v roce 2003 této strategické pozice obyvatelé El Alta cíleně využívali k blokádám přístupových cest do centra La Pazu). Historie se opakuje. Evo Morales jako hlavní organizátor indigenního hnutí a současný reformní prezident země je pak zcela logicky považován za Tupaca Katariho, který splnil svůj slib a vrátil se, aby spolu s miliony přívrženců definitivně svrhl uzurpátory „andského národa“.

Poněkud záludný je fakt, že v Bolívii se tak pomalu začíná vytvářet cosi, co nelze nazvat jinak než kult osobnosti Eva Moralese. O současném prezidentovi jsou natáčeny dokumentární i hrané filmy (pozoruhodný dokument Cocalero, biografická rekonstrukce Evo Pueblo aj.), skládány jsou oslavné písně nejen na Moralese, ale i na stranu MAS. Portrét Eva se objevuje na plakátech, pohlednicích, vlajkách, oblečení atd. Během oslav dvousetletého výročí počátku boje za nezávislost v roce 2009 v La Pazu byl Evo jednou z nejoslavovanějších celebrit, které nadšeně aplaudovaly nejen desetitisíce lidí v ulicích, ale také více jak padesátitisícový dav během slavnostního koncertu na stadionu Hernando Siles. Zejména v kontextu rurálních indigenních komunit je presidente Evo vysoce ctěn a respektován. Stal se tak osobností do značné míry přesahující vlastní prezidentský úřad.

Stinnou stránkou Moralesovy popularity představuje otázka možností jeho budoucího permanentního setrvání v prezidentské funkci. Nová ústava pozměnila stávající pravidla týkající se prezidentského mandátu, dřívější čtyřletý mandát bez možnosti opětovného znovuzvolení v následujícím období byl nahrazen mandátem pětiletým s možností navazující druhé volby.

Vítězstvím ve volbách v roce 2009 si tak Morales zajistil prezidentskou funkci do roku 2015. Podle předběžných prohlášení toto své setrvání v úřadu zdaleka nepovažuje za poslední – vzhledem k tomu, že byla změněna ústava a z „Bolívijské republiky“ se stal „mnohonárodnostní stát“, je jeho současný mandát vlastně prvním mandátem „nově“ chápané země, tudíž není v rozporu s ústavou kandidovat i v následných volbách s výhledem setrvání v prezidentské funkci až do roku 2020. Tento fakt je kritizován jak ze strany domácí opozice, tak některých zahraničních pozorovatelů, kteří se obávají, že Evo Morales při setrvání v úřadu prezidenta bude postupně rozšiřovat své kompetence a stane se diktátorem. Tato obava je znásobena ve východních pralesních departmentech, zdejší obyvatelstvo evropského původu podezírá Moralese nejen z osobního uzurpování moci, ale z rozpoutání „indigenní diktatury“, politické nadvlády „etnicky“ definované, dříve marginalizované indigenní populace Altiplana. S výhradami je rovněž přijímána Moralesova osobní angažovanost v prohlubování spojenectví s Venezuelou a Kubou, zejména přátelství s „comandante“ Chávezem, čímž má ohrožovat politickou a ekonomickou nezávislost Bolívie, která se údajně stává venezuelskou provincií.

Principy přímé demokracie

Nutno ovšem podotknout, že vláda Moralesova kabinetu, jakkoli kontroverzně je vnímána na západě a v prozápadně orientovaných zemích Latinské Ameriky, přinesla zejména pro indigenní populaci obrovské pozitivní změny. Dlouhodobě sociálně, ekonomicky a politicky exkludovaná skupina, de facto bez základních občanských práv a s minimální možností ovlivnit své společenské postavení, získala takříkajíc státotvornou pozici. Významnou roli hrálo v tomto procesu zavedení principů přímé demokracie do politického procesu a zapojení indigenních, sociálních a občanských hnutí do veřejného rozhodování.

Dříve prakticky bezprávná většina bolivijské populace, která neměla možnost jakkoli výrazně participovat na politickém rozhodování a ovlivnit tak směřování země i vlastní osudy, pomalu znovunabývá sebevědomí. Bolivijský stát již není jakási indiferentní entita, setrvávající na vlastní rovině existence a sledující „své“ zájmy (zájmy úzké vládnoucí oligarchie evropského původu), naopak, v jeho čele stojí indigenní osoba (často nazývaná „hermano Evo“ (bratr Evo)), která z vlastní zkušenosti zná podmínky života v extrémní chudobě, bez přístupu k pitné vodě a v socioekonomicky marginalizovaném postavení. Tento moment je velmi silný – fakt, že v čele země se silným politickým koloniálním dědictvím stojí nativní Aymar, který zdůrazňuje svůj „etnický“ původ a povyšuje nativní symboliku na oficiální státní úroveň, působí pro zbytek inidgenní populace jako významný motivační faktor a jasný důkaz změny ve statutárním chápání nativity. Tento fakt se zdá být zlomový a je vnímán jako nevratný, autochtonní populace se stala emancipovanou politickou silou, která si uvědomila svůj potenciál. Slovy Eva Moralese „možná někdy budou moci svrhnout indiána (myšlen Morales), nikdy ale nesvrhnou lid.“ (Tal vez por alguna situación podrán tumbar al indio, pero nunca van a tumbar al pueblo).

Sociální programy aplikované od roku 2006 jsou zaměřeny zejména na potlačení extrémní chudoby a souvisejících jevů. Dostupnou se stala základní zdravotní péče, gramotnost v nativních jazycích, veřejná doprava a telekomunikační služby, poprvé v historii země se začal plošně vyplácet starobní důchod, byla provedena pozemková reforma, díky níž byla zemědělsky využitelná půda přidělena rodinám nejpotřebnějších. Začaly být řešeny problémy, se kterými se většinová populace potýkala již po desetiletí, které ovšem dřívější správa země opomíjela – jednalo se totiž „pouze“ o záležitosti indigenní populace, jež byla nazírána jako méněcenná, pokud jí byl vůbec přiřknut statut lidských bytostí. Z úhlu pohledu majoritní populace Moralesův kabinet za své první mandatorní odobí dosáhl výsledků, které byly během několika desítek let „státního kapitalismu“ a neoliberální ekonomické ideologie zcela nepředstavitelné.

Co bude dál?

Výsledky posledních voleb potvrdily úspěšnost strategie Moralesovy vlády zejména u indigenního obyvatelstva Bolívie. Zajímavě vychází srovnání složení bolívijské populace, odhadující 60% zastoupení nativních, a výsledků posledních prezidentských voleb, v nichž Morales získal právě 62,5 % hlasů. Přestože je jasné, že se obě cifry nedají chápat identicky, představují zajímavý faktor částečně dokazující proindigenní orientaci Moralesovy politiky.

Je těžké anticipovat budoucí vývoj politické a ekonomické situace v Bolívii. Země disponuje obrovským potenciálem jak po stránce ekonomické, tak sociální, na druhé straně koloniální a postkoloniální dědictví představuje těžko překonatelnou zátěž v podobě dlouhodobé zanedbanosti infrastruktury země, významného zadlužení, těžko vykořenitelné všeprostupující korupce, socioekonomické nerovnováhy mezi východními a západními departmenty země i mezi jednotlivými etnosociálními skupinami.

Pozoruhodná je poměrně náhlá sociální a politická emancipace indigenních skupin, která je výsledkem zvláštního historického vývoje oblasti.

Revoluční vláda v roce 1952 formálně zrovnoprávnila indigenní populaci nahrazením pejorativního výrazu „indio“ (indián) neutrálním označením „campesino“ (venkovan). Tato „campesinización“ sice formálně politicky rehabilitovala marginalizované nativní obyvatelstvo, jeho socioekonomický status se ale ve skutečnosti nezměnil. Následujících 50 let tak sice oficiálně žili v rurálních oblastech „campesinos“, nikoli „indios“, jejich socioekonomická exkluze však zůstávala nezměněná. Současné společenské procesy v Bolívii probíhají opačným směrem – „campesinos“ jak se zdá začínají znovu budovat svou indigenní identitu a hrdě se hlásit k odkazu historických andských kultur, zejména kultury Tíwanacké.

Do andské reality je tak ve specifickém kontextu přenášen koncept národa – Aymaři a Kečuové bolivijského Altiplana přestávají být pouhou jazykovou či etnickou skupinou, stávají se z nich příslušníci andských národů s jasným povědomím vlastní historické, kulturní a jazykové identity. Bolívie se stala jednou z prvních zemí cíleně budujících svou státnost na odkazu nativní americké populace. Celý proces je o to zajímavější, že autochtonní skupiny andské oblasti byly téměř pět století vystaveny tvrdým tlakům směřujícím k jejich praktické exterminaci. Nyní je sociální statut nativity předefinován a povýšen mezi nejvyšší symboly země.

Bolivíe, vzor pro občanskou Evropu

Bolívie, dlouhou dobu „zapomenutá“ země v srdci Jižní Ameriky, se tak v posledním desetiletí stala dějištěm naprosto unikátních procesů. Je zde rozvíjeno nové, v kontextu Latinské Ameriky jedinečné pojetí sociálně citlivého státu, založené na příjmech z centrálně kontrolované ekonomiky efektivně zapojené do mezinárodních trhů. Důraz je (alespoň na teoretické rovině) kladen na ekologickou udržitelnost vnitřního rozvoje země. Bolívie se zároveň stala jedinou zemí, uznávající jako hlavní státotvorný činitel lokální skupiny nativních Američanů, tvořící nadpoloviční většinu obyvatelstva.

Bolívie se jako nejchudší země kontinentální Latinské Ameriky dokázala zmobilizovat a postavit na odpor proti bezohledné ekonomické kolonializaci a drancování přírodních zdrojů a prolomila desetiletí trvající stav vnější a vnitřní kolonizace a exploatace, která na jednu stranu prostřednictvím transnacionálních firem a ekonomického neokolonialismu ožebračovala stát jako celek, na druhou stranu prostřednictvím úzké skupiny místních společenských elit exploatovala většinu autochtonní populace. Ještě pozoruhodnějším faktem je to, že tento proces vzešel z nejchudší, nejvykořisťovanější a zdánlivě bezmocné indigenní populace.

Bibliografické zdroje
ALBÓ, Xavier: Pueblos indios en la Política. La Paz: CIPCA, 2002., ISBN 99905-64-31-0
ALLEN, Catherine: The hold life has: coca and cultural identity in an Andean community. Washington: Smithsonian Institution Press, 1988 ISBN: 1560988193
BÁEZ, Luis, DE LA HOZ, Pedro: Evo, espuma de plata. Ediciones Plaza, 2008. ISBN: 978-959-7177-15-9
CORTEZ HURTADO, Roger: La guerra de la coca. Una sombra sobre los Andes. La Paz, 1992
DANGL, Benjamin: The Price of fire: resource wars and social movements in Bolivia. Edinburg: AK Press, 2007
DEL VALLE DE SILLES, María Eugenia. Historia de la rebelión de Tupac Catari. La Paz, Bolivia : Don Bosco, 1990. 664 s.
FERNÁNDEZ OSCO, Marcelo: La ley del ayllu. La Paz: Programa de investigación Estratégica en Bolivia, 2000
GAMARRA, Eduardo: Has Bolivia won the War? Florida International University, 2002
GARCÍA LINERA, Álvaro: Sociología de los movimientos sociales en Bolivia : estructuras de movilización, repertorios culturales y acción política. La Paz, Oxfam 2004
GOOD, Pete: Bolivia Between a Rock and a Hard Place. La Paz: Plural editores, 2006 ISBN: 99905-839-5-1
PINEDA, Francisco: El ambio comenzó en Bolivia. Editorial Almuzara, 2007. ISBN: 078-84- 96710- 45-0
SCOTT, Peter Dale, MARSHAL, Johnathan: Cocaine politics. Drugs, Armies and the CIA in Central America, Univeristy of California Press, 1998
SPEDDING, Alison: Kawsachun coca: economía campesina cocalera en los Yungas y el Chapare, La Paz, 2004
MAMANI RAMÍREZ, Pablo: Microgobiernos Barriales. ILDIS-UMSA, La Paz 2005
MEDINACELI MONRROY, Mauricio: Impuesto Directo a los Hidrocarburos. Origen, destino y usos. International Institute for Democracy and Electoral Assistance, 2007
OLIVERA, Oscar, LEWIS, Tom: Cochabamba! Water war in Bolivia. South End Press, Cambridge, 2004 ISBN: 0-89608-702-6
RECASENS, Andreu Viola. Metáforas que matan. Los efectos sociales dela "guerra contra las drogas" en el Chapare (Bolivia). In Conflicto y violencia en América. Barcelona : Publicaciones de la Universidad de Barcelona, 2002. s. 135-151. ISBN 84-475-2694-1.
RIBANDO, Clare: Bolivia: Political and Economic Developpments and Relations with the United States. CRS Report for Congress, Congressional Report Service, 2007
ROEDL, Bohumír: Dějiny Peru a Bolívie. Lidové Noviny 2007. ISBN 978-80-7106-839-6
SIERRA, Malu, SUBERCASEAUX, Elizabeth: Evo Morales, primer indígena que gobierna en America del sur. Editorial El País, Sanza Cruz de la Sierra, 2007 ISBN: 978-99905-71-82-0
WEISBROT, Mark, RAY, Rebecca, JOHNDTON, Jake: Bolivia: The Economy During the Morales Administration. Center for Economic and Policy Research, Washington 2009

Internetové zdroje:
www.alianzabolivariana.org
www.bbc.co.uk
www.biografiasyvidas.com
www.bolivia-usa.org
www.cbsnews.com
www.cne.org.bo
www.cocalerofilm.com
www.czechfp.cz
www.elmundo.es
www.evomorales.net
www.ftaa-alca.org
www.helpage.org
www.chinadaily.com.cn
www.ine.gov.bo
www.ircamericas.org
www.larepublica.com.uy
www.latribuna.hn
www.mamacoca.org
www.minedu.gov.bo
www.nytimes.com
www.planificacion.gov.bo
www.presidencia.gob.bo
www.presidentestv.com.ar
www.pulitzercenter.org
www.redbolivia.com
www.state.gov
www.telesurtv.net
www.terra.com.pr
www.umss.edu.bo
www.urbandictionary.com
www.wikipedia.org
www.worldbank.org
www.worldjewishcongress.org
www.youtube.com
www.ypfb.gov.bo