Konrad Paul Liessmann

Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění.

Nejistota zaměstnaneckého poměru, nedostačující sociální péče, nucená mobilita, tlak na přizpůsobení, privatizace infrastruktur, zdravotní péče, kvalitnější studium v rostoucí míře jen pro ty, kteří si to mohou dovolit — to všechno už tu kdysi bylo.

A generální koncept, který má vyřešit takřka všechny problémy — snižování mezd a prodlužování pracovní doby — i ten pochází z dávno uplynulého století.

A to je také triumf nevzdělanosti uprostřed společnosti vědění, není-li vědomí kontinuity v kolektivní paměti pevně zakotveno. Ohlašování nové společnosti je kromě jiného tak jednoduché a bez rizika, protože jen málokdo rozezná, jak starý je tenhle údajně nový svět.


Reformátoři sice rádi mluví o jednotlivci a jeho odpovědnosti, v hloubi srdce jsou ale deterministi a jsou hluboce přesvědčení o tom, že struktury určují úplně všechno.

Proto nejraději ze všeho provádějí strukturální reformy, tedy restrukturalizace, a nic jim není tak protivné jako strukturální konzervatismus. Všechno se rázem zlepší, jakmile se struktury nějaké instituce zlikvidují a jednotlivci, kteří se octnou bez opory, se budou konečně chovat tak flexibilně, jak jim to předepisuje ideologie reforem.

Reformátoři vůbec neakceptují, že smysl institucí je v tom, že nabízejí spolehlivé rámcové podmínky pro různé způsoby jednání. Reformátoři považují za výkonnější takové organizace, které jsou permanentně nucené revidovat svou strukturu místo toho, aby lidé dané struktury využívali k výkonu práce.