O moc a mamon. Jak jinak. Správa věcí veřejných v této zemi již dávno leží v rukách soukromých. Zatím se buď nenarodil, nebo přinejmenším nebyl zvolen takový správce, který by zemi spravoval s tím, že nepatří do rukou ani jemu, ani jeho příbuzným, ani jeho přátelům, ani obchodním partnerům, ani kamarádům, ani přispěvatelům do kapes straníků a politických stran. Jak se říká: “Ruka ruku myje, silný přemůže slabšího a chytrý přelstí silného.” A chytráků, těch jsme vždycky měli a máme dost. Moderně se říká, že tito čeští géniové se nacházejí “v celém politickém spektru”.

Nejdříve se tedy před volbami šermuje s líbivými hesly nutné „odpolitizace“ státní správy, aby se po volbách pracně hledal způsob jak „odpolitizovanou“ státní správu ponechat pod rozhodujícím vlivem politických stran. Taková politika je samozřejmě velmi náročná, a tedy po zásluze i velmi dobře placená. A co to zhltne času, parlamentního a jiného! Těch pracovních obědů, večeří, rautů a plamenných parlamentních debat zakončených záživnými tiskovými konferencemi! Tento vážný společenský problém, který by snad mohli vyřešit odborníci z matematické a fyzikální fakulty.

Jedná se o to, kterak na jednu židli pohodlně usadit vícero služebníků věcí veřejných. Navíc někteří sedí i na dvou či vícero židlích, a tím blokují místa pro jiné! Je to nezodpovědnost a nekázeň. Nedůvěra k funkcionářským mnohoobročníkům pak způsobuje, že jejich partajní kamarádi střádají židle „do foroty“. Vždyť zítra na něj možná nezbude židle žádná. A navíc může sedět leda tak na malém vršíčku, Na Pankráci. Původně se někomu, převážně na levici, mohlo zdát výhodnějším ustanovit do lukrativních křesel své kamarády a stav zakonzervovat tento stav novým zněním služebního zákona. Jenže skuteční znalci vědí, že jde o obchod mnohokráte překračující jedno volební období. Nač rozdávat něco jednou provždy, když to můžeme zobchodovat po každých volbách stále dokola? Proč plnit sliby z minulých volebních kampaní, když se mohou krásně hodit i pro kampaně budoucí? Jak pravil státní tajemník ze seriálu „Jistě pane ministře“, sezona podkuřování voličům již skončila. Můžeme být tedy klidní. Jak v Británii, tak v Čechách o voliče v žádném případě vůbec nejde. Ti jsou, stejně jako v případě České televize, jen povinně platícími diváky královsky placených herců, kteří sami sebe označují za redaktory, žurnalisty či politiky. Modloslužba Molochovi tak nerušeně pokračuje.