Drama Havla-státníka začíná koncem 80. let, kdy je Václav Havel navržen na Nobelovu cenu za mír, kterou místo něj získal dalajláma. Cenu nedostal, ale zahraniční veřejnosti nebyl cizí. Světová veřejnost znala jeho hry, četla jeho životní příběh a viděla v něm osobnost bojující proti komunistickému režimu. Hra jménem “Václav Havel” však má tři dějství a dvě intermezza. Hlavní aktér končí odchodem z jeviště, skryt scénou vlastního autobiografického filmu Odcházení.

První článek čísla 49 nazvaný “Disidentská léta Václava Havla” ukázal první dějství dramatu. Před svým zvolením byl Havel znám jako obránce lidských práv, autor eseje Moc bezmocných, divadelních her. Byl disident, chartista, nespravedlivě odsouzený vězeň. Pohyboval se na poli intelektuálů, undergroundu, uzavřených skupin vizionářů. Jednoznačně před vstupem do politiky bojoval za osvobození Československa a svobodu lidí. Hlásil se k odkazu T. G. Masaryka, J. Patočky, francouzských existencionalistů, M. Heideggera. Filosof Ladislav Hejdánek jednou poznamenal, že Havel používal filosofické termíny spíše instrumentálně, ale uměl je uvádět do praktického života. V prvním dějství končí Sametovou revolucí a legendárním proslovem z úterý 21. listopadu 1989. Havel-disident promlouvá z balkonu nakladatelství Melantrich a naslouchá mu plné Václavské náměstí. Zrodil se nový vůdce a symbol revoluce.

Koordinační centrum Občanského fóra navrhlo Václava Havla koncem roku 1989 do úřadu prezidenta. Vzbuzoval víru, že je tou nejsprávnější osobou, někteří lidé si do něj projektovali málem mesiášské představy. Kandidátem na post byl i Alexandr Dubček, jehož veřejnost znala z Pražského jara. Volební kampaň „Havel na Hrad“ se šířila od 10. prosince celou zemí. Na znamení souhlasu s jeho zvolením dávali lidé svíčky za okna. Dne 29. prosince 1989 byl jednomyslně zvolen ve Vladislavském sále za prezidenta, nikoliv disidenta. Tím skončilo první dějství jeho života.

Rok 1989 nám dal dva mýty: zachránce Havla a cinkání klíčů. Dějiny má dělat někdo jiný než my, protože my už jsme svoje odcinkali, odešli domů a nechali Havla na Hradě. Vzniká mýtus prezidenta-zachránce a Havel jej umí režírovat. První prezidentské projevy však mixují idealismus s realismem. Novoroční projev z ledna 1990 konstatuje, že „naše země nevzkvétá“ a je nutné udělat zásadní změny, aby se využil duchovní a ekonomický potenciál státu. První funkční období trvalo půl roku. Havel v této době udělil řadu amnestií, které nebyly přijaty vždy pozitivně. Bývalý bohém a umělec se změnil ve státníka. Havel se snažil připravit zemi na první demokratické volby po půl století, zahájil s přechodnou vládou budování demokratické republiky. Omluvil se sudetským Němcům, podpořil vznik nové levice, neschvaloval šíření kolektivní viny vůči komunistickému režimu. Mýtus “Havel” přeměněný na morální závazky a na konkrétní politická rozhodnutí není všem po chuti. Začínají první útoky a kritika. Ale ve volbách, které se konaly 5. července 1990, byl Václav Havel podruhé zvolen Federálním shromážděním za prezidenta tehdy společného státu.

Havel-státník společně s ostatními ministry dosáhli odchodu sovětských vojsk bez náhrady, zatímco Němci platili značné reparace. První vláda vyprostila zemi ze sovětského politického vlivu. Na politické scéně se v této době objevili Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Mezi Českem a Slovenskem rostlo napětí, které se projevilo dohadováním se o názvu společného státu; k němu se přidalo i odlišné politické směřování. V nových volbách v roce 1992 zvítězila Občanská demokratická strana a na Slovensku Hnutí za demokratické Slovensko.

Občanské fórum přeměněné na stranu Občanské hnutí u voleb 1992 propadlo. Jediná skutečně disidentská strana v české politice už dva roky po revoluci nedostala ani 5 % hlasů nutných pro vstup do parlamentu. Národ si demokraticky vybral budoucnost normovanou Klausem a ODS. K poctě Havla je nutno říci, že jako občan jasně a bezvýhradně podporoval Občanské hnutí složené z bývalých disidentů a přátel. Také nesouhlasil s rozdělením Československa, protože bylo provedeno na hranicích ústavnosti. Snažil se zachovat Československo, což popsal v knize Letní přemítání. Po rozdělení republiky Havel abdikoval na post prezidenta. Jako občan se pak účastnil diskuzí o nové Ústavě České republiky. Tím končí první dějství.

První intermezzo na počátku devadesátých let pomáhá budovat Havlův mýtus v cizině. Přijíždějí zahraniční návštěvy: papež Jan Pavel II., tibetský dalajláma, prezident USA. V letech 1990-1991 probíhala skutečná „havlománie“, hromadně vycházely jeho knihy, projevy, hry, eseje.

Druhé dějství začíná 26. ledna 1993, kdy byl Václav Havel zvolen prvním prezidentem České republiky. V tomto období má za poradce Pavla Tigrida a Alexandra Vondru. Oba pravicoví politici asi mírnili negativní vztah Havla ke Klausovi. Havel se snažil být názorově vždy uprostřed, odmítal ideologické dělení politiky. Chtěl být prostředníkem mezi jednotlivými skupinami, což byla jeho celoživotní role. Havel byl v soukromí velmi protiklausovský, ale na veřejnosti velmi umírněný. Zde vznikl nový negativní mýtus. Spiknutí Havla se silami privatizace a zlodějen, kterou ve skutečnosti zařídila tehdy zázračná partaj zvaná ODS. Havel k ní nikdy nepatřil, a to z mnoha důvodů. Dnes jsme vinou Klause a dalších znovu skrytou ruskou gubernií, která je navíc na odchodu z Evropy. Přičítat to za vinu Havlovi znamená budovat lživý mýtus.

V letech 1993 až 1997 vládla ODS, která budovala s požehnáním občanů kapitalistický ráj takovým způsobem, že Klausova vláda musela být nakonec předčasně odvolána. Z opozičního Hradu se mezitím šířila bezmocná „morálka” a kazatelství, což zavdalo příčinu k vytvoření dalšího mýtu: Havla, bezmocného pravdoláskaře. Klaus byl v roce 1997 svržen z postu premiéra, Havel v té době přednesl svůj Rudolfinský projev. Osobně podpořil protiklausovské křídlo ODS, ze kterého vzešla Unie svobody.

Rudolfínský projev představuje kritický mezník Havlovy politické činnosti. Za prvé, přišel pozdě. Václav Klaus už spadl z piedestalu politické slávy, nikoliv však politické moci a vlivu. Navíc je Havlovi často vyčítán, neprávem. Podle Jiřího Peheho byl projev sepsán již před listopadovou krizí v roce 1997 a měl sloužit jako projev pro prezidentskou kandidaturu v roce 1998. Nemocný Havel se nemohl před listopadem 1997 zúčastnit schůze parlamentu. V projevu se snažil pojmenovat náladu ve společnosti a chyby, které přišly po pádu komunistického režimu.

Proč neuspěla duchovní obroda národa? Havel se musel přiznat k osobní (nikoliv státnické) odpovědnosti za jmenování obou vlád Václava Klause. Tohoto pána si za premiéra demokraticky zvolil lid, Havel jeho volby jako prezident pouze potvrdil. Jenže smutný občan Havel vidí, že ona „blbá nálada“ byla a je všudypřítomná, ekonomický zázrak se nekonal. Státní a nikoliv divadelní hra na šťastnou budoucnost nenašla svůj šťastný konec. Po Klausově krachu předstoupil před parlament již jiný Havel, nemocný a politicky nerozhodný. Havel jmenoval úřednickou vládu Josefa Tošovského a rozpačitým způsobem ukončil svou aktivní politickou kariéru.

Druhé intermezzo je výsostně osobní záležitost, kterou naplno sledovala média. Havlova manželka Olga zemřela v lednu 1996. Odešla jeho opora a veliká bojovnice. Koncem téhož roku byl Václav Havel hospitalizován pro své vážné onemocnění a na povrch vyplul jeho vztah s herečkou Dagmar Havlovou, což tehdy pobouřilo českou společnost.

V posledním, třetím dějství odchází Havel z politické scény a naplno se rozbují Havlovský mýtus. Havel byl v roce 1998 podruhé zvolen prezidentem České republiky. To už není jen rozpačité, ale přímo tragické období Havlova neodcházení z politiky. Opoziční smlouva z téhož roku mezi ODS a sociální demokracií minimalizovala jeho zásahy do vládních rozhodnutí. Havel se stal prezidentskou figurou navenek a figurkou dovnitř. Přesto se ve své nemoci a bezmoci nezdává, což nechtějí vidět jeho kritikové. Snaží se zaktivizovat občanskou společnost založením iniciativy Impuls 99, která neuspěla. Ostatně, dosud u nás neuspěla po listopadu 1989 žádná občanská iniciativa, společnost je v trvalé letargii a už i strachu. Nemocný aktivista Havel v této době vetoval zákony, podal stížnosti k Ústavnímu soudu. Dostihl jej osud nedokončené revoluce, kterou ukradli nám všem. Na konci prezidentského období odchází muž, jenž za svého života zažil svou pozitivní i negativní mytologizaci.

Nepolitická politika již v roce 1992 nebyla možná, pouze jako Havlem pěstovaný mýtus. Ale druhé Občanské hnutí již nikdo nevybudoval. Veřejností proklínaní disidenti zmizeli ze scény. Václav Havel, poslední disidentský mohykán v aktivní politice, zatahuje za chartistickou minulostí oponu. Dramatik vlastního i veřejného života se rozloučil s námi všemi režií hry Odcházení. Jeho vlastní volby i volby nás všech jej donutily, aby zrežíroval vlastní smutný a nostalgický odchod z veřejného života. Jeho dlouhé odcházení se týká bohužel i demokracie, která pomalu ale jistě přestává být veřejnou věcí nás všech.