V prvním čtení i evangeliu se mluví o modlitbě, i když pokaždé v jiné souvislosti. Ježíš byl vzat do nebe, kde měl trvalé bydliště. Učedníci se zase vrátili do Jeruzaléma, kde „jednomyslně setrvávali na modlitbách spolu se ženami“ (<EM>Sk 1,14</EM>). Druhou situaci vyzývající k modlitbě popisuje Janovo evangelium. Ježíš před svým zatčením pronáší delší proslov označovaný jako tzv. „Velekněžská modlitba“, kterou zdůvodňuje své božství. V obou případech má modlitba své důležité místo. Apoštolové potřebovali oddechový čas, než se do nich nalil Duch svatý a než vyrazili dobývat svět pro evangelium. V této přechodné situaci měli v modlitbě přežvýkat duchovní plody Ježíšova působení. Vidíme, že modlitba zde má přesný význam: je spojena s duchovní reflexí vlastní situace vzhledem k Pánovu odchodu. A to je zajímavé: my se modlíme, abychom buď od Boha něco vyškemrali, nebo proto, aby sousedovi chcípla koza či proto, že to po nás chce církev svatá. Apoštolské setrvávání na modlitbách má svůj přesný a pro mne velmi sympatický cíl – totiž osvětlit momentální duchovní i faktickou situaci osobní i celé tehdy celkem nepočetné církve. Tento druh reflexívní modlitby dnes skoro vymizel, soudě podle chabých výsledků, jichž česká církev na poli reflexe své dějinné situace dosahuje. Asi se má zato, že to Duch nalije do hodnostářů z titulu jejich církevní funkce. Nalije, pokud se modlí správným způsobem. A může dát vhled do situace každému, kdo se modlí po vzoru apoštolů − to jest, kde se nechají padnout stavovské a jiné bariéry, protože všichni chápou, že v dané situaci nemají smysl. Proto se apoštolové modlili i s ženami, které tehdy nepatřily na stejnou úroveň bytí jako nábožensky zaujatí muži.<BR><BR>Další druh modlitby předvádí Ježíš svým krátkým pohledem vzhůru: „Pozdvihl oči k nebi a modlil se.“ (<EM>Jn 17,1</EM>) Teologický traktát, který následuje, nebudeme komentovat. Jde mi o podstatnou věc, totiž o intenzitu a krátkost Ježíšovy modlitby. Stačil to zvládnout v pouhém pozvednutí očí. My dnes sloužíme mši svatou, předtím dáme růženec, po mši uděláme výstav, pak si dáme mariánskou pobožnost a pak... Ježíš má rád krátké a intenzivní setkání se svým Otcem. Má dost práce tady na zemi a jeho vnější spojení s Otcem je krátké. Oni se znají z rodiny, tak si toho nemusí obřadně mnoho vykládat. Naše mnohomluvnost mnohdy svou délkou a bezobsažností překonává maratón pohanských modliteb, který Ježíš ostře kritizoval: „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.“ (<EM>Mt 6,7</EM>) To není náhoda, že se Ježíš veřejně modlí úsporným způsobem. Do synagogy chodil spíše jen v sobotu a tam navíc většinou naštval zdejší kněze. On totiž neměl s Bohem náboženský vztah, v němž platí povinnost Boha zavalovat řečmi, čím déle tím lépe. Protože Ježíš svému Otci věřil, nemusel ho umlouvat dlouhými kecy. Potřeboval si jen ověřit, že jejich vztah trvá, ale to mohl vykonat i mrknutím oka, tedy pozdvižením očí k nebi, jak zní standardní biblický výraz. Proto Ježíšova veřejná a navenek manifestovaná modlitba představuje pouze krátký akt důvěry v Boží moc, kterou již stejně má a která v něm tak jako tak působí. Není na tom nic mystického: když pozorujete dva sehrané řemeslníky, tak ti si také nepotřebují nic vykládat. Vědí, co mají dělat, a rozumějí si beze slov. Ježíšova modlitba nám připomíná, že si čas od času musíme v proudu náboženského plácání připomenout pravý smysl modlitby − totiž navázání vztahu důvěry a blízkosti s Bohem. A tento vztah je primární, všechno ostatní je sekundární − včetně modlitebního mlýnku, který si mnozí křesťané vypůjčili od buddhistických kolegů.<BR><BR>
<SCRIPT language=javascript>postamble();</SCRIPT>