Tento esej jsem začal psát dost dávno, ale před pár týdny jsem měl jeden rozhovor, který tento proces urychlil. Mluvili jsme s jedním mým známým liberálem, chytrým, a jak jsem si myslel, i dost vyváženým člověkem, o různých tématech vysoké politiky.

Hlavní, nosná myšlenka mého oponenta byla následující: Říkám vám (byli jsme spolu s manželkou) jen a jen Pravdu, a kdo se mnou nesouhlasí, ten je v nejlepším případě obětí propagandy. Čas od času se v jeho řeči vyskytovala slovíčka jako „příšerně“, „fašismus“ a „zpátečnictví“. Několikrát jsem se pokoušel převést rozhovor do roviny, které psychologové říkají „Já- výrok“, tj. mluvit o svých osobních postojích ve spojení s otázkami, o kterých je řeč, výhradně v první osobě (nikoli jménem Pána Boha nebo všeho pokrokového lidstva). Opravdu mě zajímalo, jak chytrý a bezpochyby slušný obyčejný člověk (nikoli odborník na PR služby nějaké lobby) může vážně stranit takovým upírům, jako je uskupení „Pravý sektor“, ale nepodařilo se mi to. Nakonec se zjistilo, že musí rychle někam jet, a tím se rozhovor skončil. Dodatečně jsem se přesvědčil o  tom, že toto téma je dost aktuální.

Když se zamýšlím nad ruskými (a nejspíš nejen ruskými) politickými diskuzemi, všímám si, že spousta jejích účastníků (zvlášť těch, kteří si říkají obvykle „demokraté“) vůbec nepřemýšlí nad jednou z nejdůležitějších vlastností demokracie zmíněné v názvu tohoto eseje a o závěrech, které z ní plynou. Pokusím se to vysvětlit.

O čem demokracie není

Zejména ne o pravdě. Pravdou se zabývá věda, přičemž zdaleka ne demokratickými metodami. Otázky vědy se řeší nikoli hlasováním, ale nabídnutím důkazů a argumentů (i kdyby 99 % voličů souhlasilo, že Země leží na třech velrybách, stejně se to tím pádem nestává pravdou). I když důkaz může v principu předložit kdokoliv, jeho přesvědčivost hodnotí společnost odborníků. Přičemž žádné rozhodnutí není definitivní – vědecké teorie obvykle vítězí popíráním (nebo přinejmenším částečnou korekcí) předchozích teorií, které dosud byly všeobecně uznávané. Ale když někoho napadne založit nějakou společnost příznivců teorie o třech velrybách, z  hlediska demokraticie v tom není žádný problém.

Dále. Demokracie – to není ani o efektivitě. Tam, kde je hlavním kriteriem rozhodování efektivita, obvykle rozhoduje jedna osoba nesoucí odpovědnost (majitel podniku, vojenský velitel, kapitán lodi, ošetřující lékař...), i když často po konzultaci s jinými odborníky (vojenská porada, lékařské konsilium...). Přesto efektivita často bývá vedlejším účinkem demokracie – přesně proto, že se berou v úvahu zájmy různých účastníků procesu, které by v opačném případě mohly sabotovat jakékoliv, tedy i správná (z hlediska veřejného prospěchu) rozhodnutí (za komunismu na to byla spousta příkladů). Kde se však nepředpokládá možnost jediného řešení nejlepšího pro všechny, ale naopak je potřeba najít nějaký kompromis mezi rozporuplnými zájmy různých skupin, tam je hlasování zcela na místě. Poznamenám k tomu, že naopak všechny autoritativní a teokratické režimy obvykle vysvětlují potlačení opozice tím, že hlásají "jedinou nespornou pravdu","jedinou pravou víru", nebo že jejich program je nejlepší úplně pro všechny.

Co z toho všeho plyne?

Několik velmi podstatných závěrů.

  1. Když je pravda teoreticky jen jedna a optimální rozhodnutí obvykle také (i když o něm nemusíme vědět), každý má svůj vlastní zájem a každý má na něj také právo – jen se jej nesmí domáhat protizákonnými prostředky, všechno ostatní je legitimní. Tato myšlenka byla vyjádřena populárním sloganem z doby perestrojky: "Co není zakázáno, je povoleno". Zda je to ovšem dobře, to je delikátní otázka. Částečně se jí dotknu později, zatím budu pokračovat v ramci daného paradigmatu. Proto se pro pravého demokrata lidé nedělí na "pravdu mající" a "mýlící se" (nejde totiž o pravdu) ani na "slušné" a "zločince" (dokud není řádně u soudu vina v tom kterém případě dokázána), ale výhradně na ty "vpravo" a na ty "vlevo". Zdůrazním ještě jednou: Na rozdíl od autoritativních a teokratických společností, kde se po jedinci očekává sledování určitých pozitivních hodnot (náboženské ctnosti, altruismu, služby veřejnému prospěchu, panovníkovi, zemi, světové revoluci…), v liberální společnosti se uznává právo jedince myslet, cítit a chtít všechno možné. Zejména být lakomým, zhýralým, sobeckým, lenochem (pokud má příjmy – proč ne?) atd., a také mít libovolné politické názory. Jediné, co je zakázáno – nesmí porušovat zákony.
  2. Pro správného demokrata je celé množství jeho spoluobčanů členy jednoho spolku (nebo akcionáři jednoho podniku – komu se jaké podobenství líbí víc), kteří se účastní na vypracování společných rozhodnutí. Zástupci protivných stran a jiných skupin, které se nám nemusejí líbit – to jsou naši sousedé, které v každém případě budeme muset nějak snášet a jejichž zájmy budeme muset nějak brát v úvahu. Nejsou to tedy naši "nepřátelé", které je potřeba "porazit" nebo vůbec nějak "odstranit". Jsou jen voliči, občané, daňoví poplatníci – tečka. Tato myšlenka je asi zřejmá,ale dost často na ní zapomínáme. Třeba ruští odpůrci přistěhovalců z jihu zapomínají, že z formálního hlediska se dvě čečenské války vedly přesně proto, aby Čečenci nadále zůstali našimi plnoprávnými spoluobčany a mohli se v rámci Ruska stěhovat kamkoliv a kdykoliv. Jiným příkladem je liberální opozice. Teď už nikdo vážně nepochybuje o reálné existenci "proputinovské" většiny v Rusku. Opozice může pretendovat v rámci demokracie na státní moc výhradně tím, že se zalíbí dostatečné části této stávající většiny, přesvědčí ji, že její (opozice) nástup k moci odpovídá zájmům této většiny – jiná cesta v demokracii neexistuje. Místo toho ovšem v praxi opozice všelijak uráží tuto většinu jako „undermensch“, vozí do Washingtonu černé listiny politiků a naposledy i novinářů, volá po sankcích a očekává úspěch hlavně díky vnějšímu nátlaku. Jinými slovy, snaží se zalíbit nikoli voličům Putina, ale Obamy, a zřejmě úplně zapomíná, že „proputinovská“ většina neodletí na Měsíc, takže budou spolu muset stejně nějak vycházet. K tomu je nutné poznamenat, že opozice samotná také nepřiletěla ze zámoří a představuje zájmy určité části obyvatelstva, se kterou je třeba také hledat společný jazyk.
  3. Politik není mudrcem, který hlásá lidu Pravdu, ani vůdcem, který je vede k Jedinému Pravému Cíli, ale dodavatel určitého druhu služeb, který prodává svůj program za naše hlasy (a v případě úspěchu také za svůj plat z našich daní a další výhody). Následně se musí chovat jako správný prodavač, tj. zdvořile, s hezkým úsměvem nás přesvedčovat, že jeho zboží nejvíc odpovídá našim požadavkům. Je jasné, že prodavač, který místo toho křičí, že všichni, kdo kupují u konkurenta, jsou blbci nebo lotři, opatrně řekněme, není na svém místě. Ale někteří opoziční politici v Rusku si dovolují přesně takový styl, a pak si stěžují, že voliči nejsou schopni ocenit jejich vysoké ideje.
  4. Proberu jeden částečný, ale v ruském kontextu velmi důležitý příklad – vlastenectví, kterým zde míním potřebu pozitivního vnímání své země. Naše země není horší, než ostatní, v její národní podstatě (mentalitě, dějinách, kultuře, náboženství, krajině,...) je něco velmi hodnotné pro mně osobně, co považuji za nutné zachránit za každou cenu. Znám mnoho lidi z různých zemí, a všichni, s kým jsem dotýkal tohoto tématu, byli v tomto smyslu vlastenci (s jednou výjimkou – jeden sympatický německý doktorand, blízký ke komunistům, mi řekl, že jeho země "nemá být pyšnou na co"). Jedním slovem, takový je zájem spousta lidi ve všech zemích, včetně Ruska. A politik, který usiluje o moc, to musí brát v úvahu. Ale když ten či onen politik tvrdí, že Rusko nemá na co být pyšné, že v něm vždy a všechno bylo špatné, že se kníže Vladimír Svatý neměl nechat pokřtít u Řeků, ale u Němců, že Alexandr Něvský neměl bojovat s německým řádem, ale s Tatary apod., tak to znamená, že se otevřeně zříká uspokojování vlasteneckého rozměru svých potencionálních voličů. Tak proč si tedy stěžuje na voliče, když jejich přirozené legitimní potřeby ignoruje? Osobně bych nikdy nevolil takového politika, i kdybych s ním souhlasil ve všem ostatním, protože podle mě existence zemí, kde všechno je a bylo špatné (přesněji řečeno, pokud bychom tomu měli věřit), nemá smysl. Je to jako kdyby vám předložili: "Provedeme vám plyn, ale vodu bohužel bude nutné odpojit. Ale stejně ji nepotřebujete – vodovod už není moderní." Přirozená reakce na tuto nabídku: "Děkuji, raději počkám s dřívím a s vodou, až někdo přijde s lepší nabídkou. A co je moderní, o tom rozhodnu sám“.

Je to tak dobře?

To, zda je dobrý morální relativizmus moderní společnosti, je pro mne dost nejednoznačná otázka. Zatím uvedu dvě úvahy.

  1. Představme si, že univerzální morální hodnoty existují. Vzniká otázka po jejich zdroji. Z tradičního hlediska je to Bůh, jehož názor známe z Písma a proroků. V tomto případě by ony univerzální hodnoty přinejmenším neměly být v rozporu s Písmem. Ale Bůh v tuto dobu pro mnoho lidi není autoritou. A když ne Bůh, pak zdrojem hodnot jsou očividně lidé, kdo jiný? A v tomto případě by univerzální hodnoty neměly být v rozporu s názorem většiny – to je demokracie. Jinak bychom museli uznat, že příznivci těchto hodnot jsou "rovnější" než ostatní lidé. Z toho plyne, že když nějaké hodnoty, které si činí nárok na všelidskost, jsou v rozporu s oběma těmito podmínkami, nejsou ničím jiným než pouze soukromými hodnotami určité skupiny občanů.
  2. Na hlubší úrovni může možný kompromis mezi tradičními a liberálními hodnotami plynut z biblické věty: "Chci milosti, nikoli oběti". Jinými slovy, věčné hodnoty existují, ale člověk na ně musí přijít sám, nikoli ze strachu z trestu či opuštěnosti, nebo prostě "jako všichni". Zejména proto, že nucené "dobro" vyvolává odboj a tak tlačí člověka přesně opačným směrem. Tak například jak Sovětský Svaz, tak EU byly bez pochyby založené na dobrých ideálech mezinárodního přátelství. Ale nucenost tohoto přátelství v Sovětském Svazu vedla k tomu že jakékoliv nacionalistické šílenství se považovalo za „boj za svobodu“. Ale toto je další velké téma.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 600 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde , nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!