Co nového v České republice? Celkem nic. Vše při starém. Předseda vlády prakticky „odpískal“ jeden z taháků předvolební kampaně v podobě boje proti tzv. církevním restitucím, článek zde. Proč? Stál před dilematem. Buď bude užívat moc, a pak sebe i voliče musí uchlácholit nějakou standardní lží, kterou používají všechny vlády, nebo jít za hlasem svého nikoliv snad přímo svědomí, ale alespoň za svým politickým přesvědčením. Je přeci nepochybné, že proti církevním restitucím byla většina občanů této země, kterým teoreticky patří veškerá moc, a tak i v sociální demokracii jistě byla a je početná skupina, která s nimi podle svého nejlepšího svědomí skutečně nesouhlasí. Jenže jak známo, moc korumpuje, a to každého, kdo po ní baží. Ať je to přítel ze sociální demokracie, soudruh komunista či Jeho Excelence biskup. Sociální demokracie uzavřela pakt s politickou odnoží nejsilnější církve v České republice, KDU-ČSL, ve hře je více než sto miliard korun, a to je více než přesvědčivý argument pro cokoliv. Církevní restituce by musela zrušit nějaká koalice a ta tu zjevně není. Pokud by ČSSD trvala na svém přesvědčení, její vláda by skončila dřív než bys řekl švec. Co by bylo potom, je z určitého pohledu celkem jedno, protože restituce by zůstaly při starém. A to je to hlavní. Alespoň pro někoho.

Proč se tím ale vůbec zabývat? Protože to odhaluje podstatu moci. Do čela, ke korytu, k vládě, k moci se vždy dostávají lidé ctižádostiví, schopní, sebevědomí, draví a činorodí. Aby svoje talenty mohli rozvinout, nemohou si dovolit luxus nějaké stabilní morálky, přátelství, nebo vlastních přání a přesvědčení. Stejně jako závodník v běhu chce-li vyhrávat, nemůže se jít během závodu vykoupat, přestože je mu horko, či si jen trochu odpočinout, ačkoliv by chtěl, nemůže politik plnit nějaká svá přání nebo snad dokonce hlasy nějakého svědomí. Závodník i politik sice mohou mít přítele, ale v závodě přátelství končí a začíná soupeření. A politik se nachází na rozdíl od běžce v závodě permanentním. Jeho závod končí jeho uvězněním, popravou nebo odchodem do důchodu. Do té doby se nachází stále ve střehu, kdo mu namaže schody nebo podrazí nohy. O ostatní lidi má asi stejný zájem jako závodník o diváky. Je dobré, když mu fandí a povzbuzují ho, provolávají mu slávu, pochlebují, obdivují a zadarmo hostí, ale nejdůležitější je pochopitelně výhra a stupně vítězů. Stadiony a volební místnosti mohou být poloprázdné, ale výhra se přesto počítá.

Běžec trénuje fyzickou kondici, fotbalista fyzickou kondici a techniku, politik trénuje rétoriku, manipulaci, podtrh jednak na konkurenční tým, ale mnohem spíše na konkurenci ze svého týmu. Vypouští kouřové clony, aby zakryl své jednání, buduje tým ze svých lidí, kterým může věřit, a kteří jej dříve nebo později zcela zákonitě podrazí. Jsou to také machtmenši a chtějí závodit a jsou totiž rovněž pěkně cílevědomí, schopní, sebevědomí, draví a činorodí. A divák? Volič? Ti jsou samozřejmě k účasti na celé show vřele zváni. Na 1. máje mávátka a alegorické vozy, volby s účastí 99 %, v TV zbrusu nový seriál. A najednou prásk! A je tu změna! Máme tu oslavu vylodění v Normandii, konec války neslavíme 9. ale 8. května a dnešní seriál je mnohem nekonečnější než ten totalitní, což ukazuje na svobodu, po které jsme tolik toužili.

Zastaralou šedivou a prolhanou žurnalistiku Tribuny lidu, Práce a Rudého práva vystřídala vytříbená pestrá novinařina Práva, Blesku a Reflexu. Dnešní tajné služby přestaly diskriminačně sledovat jen některé občany, tzv. disidenty. Podle zásady padni komu padni, odposlouchávají a sledují skoro všechny občany. A to je úžasná zábava, protože si téměř každý týden můžeme něčí soukromé hovory veřejně přečíst ve svobodném tisku. K volbám nemusí chodit 99% stačí když si tam dojdou alespoň kandidáti.

A jak to souvisí s církevními restitucemi? Jenom naivní lidé se mohou domnívat, že by na takovém systému moci něco mohli změnit. Pro většinu občanů je vlastně dobře, že církve dostaly, co chtěly. Před nimi to dostávali Kožení, Bakalové, Krejčířové, Rittigové, Janouškové a mnozí další. Aniž bychom se zařadili mezi naivy, můžeme předpokládat, že církve budou přeci jen lepšími hospodáři ve prospěch všech, než mnozí rychlokvašení miliardáři. Katolická církev má s hospodařením a rozmnožováním majetku více jak tisíciletou zkušenost. Je tedy podnikatelským subjektem, který má dlouhodobou, naprosto bezkonkurenční tradici. A nejen to. Má také po stejnou dobu zkušenosti s uplatňováním a výkonem moci. Můžeme tedy rovněž chovat naději, že horší než za Topolánka, Kalouska a Nagyové to nebude a nakonec na bohaté církvi tolik neproděláme.

Kdo jistě prodělá, budou naopak církve, protože majetek přináší starosti a moc zotročení. Církve přestanou být svobodné a stanou se závislými na moci a mamonu stejně jako kterýkoliv smrtelník a kterákoliv skupina lidí. I s tím mají církve své staleté a tisícileté zkušenosti, kdy zatímco jejich král jezdil na oslu, a skončil nahý pověšen na kříži, jeho služebníci se ověsili zlatem a oděli purpurem. Moc zkorumpovala šlechetné šlechtice, stejně jako poctivé komunisty i přesvědčené demokraty, a tato moc zkorumpuje i církve. Na dvou židlích a sloužit dvěma pánům prostě nelze. Nakonec si musí každý vybrat. Jak zpíval prorocky Michael Kocáb: „Prachy jenom prachy nečekají, jen po nich sáhneš, a už tě mají“. Po vytunelovaní fondu Trend jistě ví, o čem mluví.

Ale přece jen se něco událo. Českou republiku navštívil Noam Chomsky. Přestože v podstatě neřekl nic nového, pouze zopakoval to, co má velmi dobře podloženo a co říká již několik desítek let, způsobil pozdvižení. Potrefené husy se ozvaly, člověku je za ně trapně.