<p> Opakuje se to snad každý nedělní večer, ale ještě jsem si nezvykl, ještě pořád se vždycky leknu. Třeba tuhle mě překvapili, že prý ministr spravedlnosti Němec chce zveřejňovat jména mladých vrahů. Přesněji změnit tu část nedávno přijatého zákona, která zakazuje zveřejňovat osobní údaje o mladistvých pachatelích trestných činů.<BR>A jak na to přišel zrovna dneska? Dojde ráno na úřad, nechá si přinést kafe a přemýšlí, jak to udělat, abychom se měli všichni lépe. Jaké důležité změny v zákonech by se měly provést? A už to ví! Rychle s tím za novináři, je to přece důležitá věc, snad se o tom rychle všichni dozvědí. A to je, sakra, tak pilný a chodí pracovat i v neděli?<BR>Tu mi to konečně dochází, je neděle, televize vysílaly debaty s politiky a teď to všechno mediálně zpracovávají. Ve všeobecně přijímané představě o fungování demokracie mají novináři (píšící i mluvící a obrazoví) velmi důležitou roli tzv. „hlídacího psa“, mají hledat a zveřejňovat ty <EM>důležité informace</EM>, které čtenářům, posluchačům a divákům zprostředkují obraz světa a taky mu umožní kvalifikovaně se rozhodovat o svých volebních preferencích. Tato ideální představa o médiích by však mohla být uskutečňována jenom tehdy, kdy by kvalita informace a komerční úspěch byly přímo úměrné. Motivace novinářů jsou totiž v podstatě ekonomické (schovávají se za sledovanost, prodejnost a velikost skupiny, kterou oslovují). Důležité není to, co opravdu důležité je, ale to, co je atraktivní. Nedělní debaty jsou pro média zajímavé nejen nadějí, že se tam ti dva pořádně pohádají nebo snad i poperou, ale i když k tomu nedojde, aspoň je z debaty materiál. Něco atraktivního se tam vždycky dá vytrhnout a udělat důležitým. Vznikne z toho zpráva, která pak žije vlastním životem. Důležité je to pak už jenom tím, že se o ní mluví. <BR>Viděl jsem jednou v televizi debatu s novinářem z Lidových novin, v níž televizní novinář argumentoval úvahou jiného novináře (nakonec by si novináři i bez politiků vystačili), že referování o tehdy velmi atraktivní soutěži „Česko hledá Superstar“ je příznakem bulvarizace. LN na to pravily, že o té věci musejí informovat jako o důležitém fenoménu. A to, že je to fenomén důležitý, bylo podle LN vidět z toho, že o něm všichni mluví a píší. Byla to taková docela upřímná definice kruhem. Novináři informují o tom, o čem informují novináři. A v kruhu se tato atraktivní témata chvíli omílají a pak se na ně časem zapomene.<BR>V tlaku na atraktivitu není čas a prostor pro složité případy. Analýza nudí, místo je jen pro jednoznačná vyjádření a jednoduchá řešení. Úderné slogany a výbušné nadpisy snad ještě zaujmou v přebytku nabízených obrazů, zvuků a zpráv. Při této nezbytné plytkosti informování je ale zjevné, že moc médií je veliká, až neúměrně veliká. Způsob mediální interpretace událostí je nakonec v síle působení důležitější než samotná podstata události. Pravda je to, co si přečteme v novinách, a co není v televizi, to se vůbec ani nestalo. A média nepodstupují pravidelně žádné ověřování kreditu volbami. Jediným kritériem je komerční úspěšnost. A na tom má spočívat jeden z pilířů demokracie?<BR>Dá se něco radit, když je „hlídací pes“ takto divný? Společnosti asi ne, ale jednotlivému občanovi snad ano: Při vnímání zpráv preferuj citace před interpretacemi. Co je důležité pro tebe, poznáš nejlépe sám. Některé věci si musíš domyslet sám. Pamatuj si déle než média. A v neděli večer ignoruj domácí politická vyhlášení!<BR> </p>