Série zamyšlení o duchovním životě naposledy zkoumala možnost <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=219">vyjití na hlubinu </A>jako základního momentu cesty k Absolutnu. Tato možnost se vnímá v podobě životní krize, kdy se dosavadní existence ukazuje jako nedostatečná. Jádro kritického rozlišování a hledání spočívá v důkladném souzení (řecky: <EM>krinein</EM>) dosavadního způsobu života. Dotyčnému se ukazují životní aktivity jako plytké a „něco“ jej zve na hlubší a tím i složitější cestu životem. Během tohoto kritického rozlišování můžeme udělat zajímavou zkušenost dvojího typu.<BR><BR>Nejprve a zásadně lze přemýšlet o revizi života ve vztahu k určitým principům: jsem například vyšší státní úředník či politik v Česku a systematicky kupčím se svým vlivem a postavením. Kradu tedy jako straka, ale inteligentně. Pak přijdou výčitky svědomí, nikoliv policejní vyšetřování. Mám všechno solidně pod kontrolou, mimo vlastního svědomí. Cesta na hlubinu v tomto a v podobných případech znamená, že si uvědomuji váhu určitých mravních principů, kterým jsem se dlouhodobě zpronevěřoval. A to je moment krize čili mravního rozlišování. Život stojí před výzvou k nápravě diktované nově probuzeným vědomím odpovědnosti vůči vyššímu mravnímu principu, vůči obecnému dobru, vůči osobní mravní integritě nebo zděděným morálním ponaučením apod. Není to nijak zvláštní jev, i když (jak dobře víme sami u sebe) nepříliš častý. Spousta filmů líčí krizovou situaci, kdy se dotyčný hrdina či hrdinka trhnou od svých kumpánů a rozhodnou se žít s rizikem smrti, ale zato slušně. Při ideově založené konverzi se ukazuje nepodmíněný apel morálních hodnot na jednotlivce. Mé „Já“ pociťuje určitou výseč hodnot (“Nepokradeš!“; „Plň své sliby!“ „Nezcizoložíš!“ atd.) jako zásadní výzvu své osobní situaci. Určitá hodnota, jejíž platnost byla předtím uznávána s obecnou vlažností, najednou přejde do sféry osobní výzvy: stává se existenciálně naléhavou „pro mne“. To, co bylo abstraktně doporučováno druhým, se stává předmětem vnitřního osobního zápasu. Daná hodnota vynikne jako absolutně klíčová pro mou osobní situaci žitou zde a nyní, v níž cítím apel nepodmíněných a proto zásadně přesažných hodnot. Nemohu je nijak ovlivnit ve svůj prospěch, což samozřejmě nikdy nelze tvrdit o výběrovém řízení na státní či obecní zakázku. V interním fóru svědomí platí, že nikoliv já si vybírám hodnoty, ale ony si již před věky věků vybraly mne, a to bez odvolání. Podrobuji se apelu, který nemohu zmanipulovat ani v jeho platnosti ani v jeho naléhavosti. V situaci mravního soudu se rozlišování ukazuje jako proces zvnitřňování hodnot, které dostávají absolutní existenciální platnost vzhledem k mé osobní situaci.
<BR><BR>
Příkladem může být postoj Sokrata roku 399 před Kristem. Dialog <EM>Kritón </EM>ukazuje klíčový rys Sokratovy osobnosti, totiž absolutní úctu k zákonům obce. Jeho přítel Kritón mu nabízí útěk z vězení, protože má dost peněz a odvahu k tomu, aby podplatil stráže. Avšak Sókratovo morální pravidlo, neoplácet za zlé zlým, platí i v tomto případě. Občané jej sice odsoudili nespravedlivě, ale podle dobrých a spravedlivých zákonů, které Sókratés ctí. Proto nemůže obci a zákonům oplatit stejnou mincí. Porušení spravedlivých zákonů, byť vedené dobrým a čestným úmyslem, by jistě znamenalo spáchat špatnost. Sókratés nechce odejít do podsvětí s pověstí rušitele zákonů. Přestoupil by dohodu činěnou se samotnými zákony a tím by ublížil především sám sobě. Integrita pravdy osobní a pravdy artikulované pomocí společně hledaných zákonů obce jsou pro tohoto milovníka moudrosti jedno a totéž. Jít do podsvětí jako rozpolcená osobnost prostě nestojí za to. V tom je celý vtip a celá vážnost morálního rozlišování. Duchovní život však může nést i zásadně odlišný moment, o němž si povíme příště.<BR><BR><BR>