To ráno dýchalo příslibem krásného dne. Noční mrazík vytvořil bělavou jinovatku a do ní se začalo opírat pomalu se probouzející slunce. Je chladno, ale tak akorát, abych mohla vychutnat teplo vlaku do něhož usedám. Na následující půl hodinu jízdy do Opavy si strkám do uší sluchátka Mp3 a nohy opírám o topení. Ve Svinově přepřahá lokomotiva. V uších mi zní hudba a uvolněně pozoruji dění na peronu. O čem asi tak živě debatují v tom hloučku před vagonem? Je čas odjezdu. Do vozu nastupuje jeden z diskutujících mužů. Míří ke mně.
„Dobrý den. Je tady volno?“ Proč se ptáš, chlape, když vidíš, že je tu poloprázdno? „Jistě“, slyším svůj hlas.
„Jsou to všichni magoři“, pronese směrem ke mně. Je celý žhavý netrpělivostí sdělit mi proč.
Nahodím nic neříkající úsměv a stáčím oči k již ubíhající krajině za oknem. Ne, dneska po ránu nemám zájem poslouchat cizí postřehy. Pochopil. Otevřel aktovku, vytáhl noviny a dal se do čtení. Konečně si ho mohu nepozorovaně prohlédnout. Obličej je sice skryt za denním tiskem, ale jemné pěstěné ručičky taky toho dost napoví. Proč asi cestuje sockou, když viditelně má na víc, napadá mě, když již zakončuji svou oční exkurzi jeho zevnějšku u bot.
Zprostřed vagonu se ozvalo zakašlání a vyrušilo čtenáře sedícího naproti. Zbystřil. Při dalším za- kašlání odložil noviny a vyrazil za zvukem.
„Kdo to tady kucká na celý vagon? Kde máte kapesník? Všude je plno prasečí chřipky a nevíme, kdo z nás ji má. Trošku ohleduplnosti, prosím!“
Že by kantor? Určitě si peskovaná žena musí připadat jako v páté obecné.
„Víte co je to kapénková infekce“, nese se vagonem a já opravuji svůj úsudek, když naslouchám výkladu, za který by se nemusel stydět žádný fundovaný zdravotník. Ale ne, zdravotník nebudeš.
Zdravotníky jak známo nějaká kapénková infekce nepoleká. Ti totiž na ni zvysoka kašlou!
Za chvíli náš řečník končí svůj proslov... „A než dojedeme do Opavy, máme ji všichni“.
Vrací se na místo. Dosedá a koukne na mě. Co já na to? Snažím se tvářit tak, aby bylo jasno, že pro mě není momentálně nic důležitějšího než poslech hudby. Odložené noviny získávají opět své místo. Ne však na dlouho. Další zakašlání přerušilo četbu a zvedlo spolucestujícího na nohy...
„Ne, tentokrát jsem to nebyla já“, ozve se zezadu provinilý ženský hlas.
Ticho a kroky zpět oznamují, že viník zůstal nevypátrán. A zase sedíme mlčky proti sobě odděleni událostmi na papíře.
A najednou... snažím se potlačit to, co každý zná. To neodbytné lehounké šimrání v krku, které nutí prudce vydechnout a kašlem se ho zbavit. Nedaří se. Zadržuji dech, rychle hledám kapesník a chce se mi smát. Říct tomu ustrašenci naproti, že už je to tady, ještě jsme ani nedojeli do Opavy. Pod jeho pohledem však slova zmrzla na rtech a tak raději tisknu kapesník k ústům a čekám až nápor kašle povolí.
Pan však nečekal. Ve spěchu složil noviny. Přehodil přes sebe kabát a chvátal uličkou ke dveřím. To již jsme taky vjížděli do výstupní stanice. A jako když mávne kouzelným proutkem, kašel náhle povolil. A nic. Během dne nic. Ani decentní kucknutí. Jen vzpomínka na ten vyděšený pohled ve mně opakovaně vyvolávala úsměv.
Jsme to ale magoři!