Loading...
 

Samet, plyšák, hadrák...

2019 / 6

Redakce e-republiky připravila anketu k 17. listopadu se třemi otázkami, které adresovala občanům napříč generacemi. Odpovědi jsme složili do jednoho celku a toto sametové puzzle vypovídá o ukradené a vytunelované revoluci.

Samet, plyšák, hadrák a vítězní sloni

Václav Umlauf

Na úvod naší série o sametu, plyšáku a hadráku je třeba ubránit smysl revoluce jménem těch, kteří splnili svou občanskou povinnost. Chtěli být svobodní a dokázali to půlročním úsilím nutným pro zajištění prvních svobodných voleb. Pak se bavme o tom, kdo vzal do rukou politickou moc a jak s ní nakládal.
Uplynulo 30 let od změny režimu a bývalí aktivisté jsou tak naštvaní, že se k tomu ani nechtějí vyjadřovat. Normální občané jsou tak utahaní těmi zloději a lháři, kteří nakonec zvítězili nad lží a nenávistí, že se k tomu také nechtějí vyjadřovat.

Smysl tohoto výročí si pro sebe monopolizovala pochybná klaka oslavovatelů, která revoluci nedělala a pak ji jednoduše ukradla těm, kteří ji s velkým osobním rizikem dali do pohybu: Disidenti, studenti, první aktivisté OF. A jedno procento korporátních fašistů a mafiánů, kteří tvoří novou pseudo-komunistickou nomenklaturu, jen tisíckrát bohatší – ti se vůbec o toto výročí nezajímají. Je zajímá pouze daný status quo, v němž drží prakticky veškerou moc ve státě. Jedno procento vítězů přece nebude normálním občanům připomínat, jak je okradli. Takže není co oslavovat. Pouze vlastní selhání, což ale oslavují pouze pitomci, protože moudří lidé je pouze kriticky konstatují. Lidová moudrost zcela správně s pokračujícím rozpadem demokracie a vytunelováním státu překřtila samet nejprve na plyšák a pak na hadrák.

Noví mocipáni zvedli telefon a nechali klaku podřízených prestitutů a propagandistů, kteří žijí z oslavování korporátního fašismu a nadávání na socialismus, aby konali své propagandistické dílo. Je prý nějaké výročí, tak ať podřízení makají, když z toho systému žijí. Jedno procento žije z neoliberálního systému přímo, a ne z toho, že jej lakují na růžovo. Oblbování voličské masy mají dělat poskoci o jedno patro níže, kteří berou peníze v neziskovém sektoru z našich daní. Přesněji řečeno je toto propagandistické hejno placeno z toho, co jim jedno procento daruje z našich daní jako výpalné za jejich nezbytnou činnost. Stejně za minulého režimu bývalí politruci a novináři všeho druhu oslavovali komunismus a nadávali na kapitalismus.

Političtí baviči všeho druhu mají důležitý úkol. Mají tvořit všeobecné zdání toho, že tento pekelný neoliberální stroj stále ještě tiká. Stejně začínal Václav Havel svoji esej Moc bezmocných. Havel charakterizoval post-totalitní systém akcí zelináře, který dal do poloprázdné výlohy heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Dnešní post-demokratický systém korporátního fašismu charakterizuje podobným způsobem oslava výročí, které každý hledí vymazat z paměti. Moje generace disidentů a aktivistů proto, že jsme si nechali revoluci nejprve politicky ukrást a pak ekonomicky vytunelovat. Normální občané nemají co slavit proto, že s bývalým režimem tiše celý život kolaborovali. Pak byli týden hrdiny díky cinkání klíčů na veřejných demonstracích. Jenže týden cinkání a demonstrací na ulicích zajistí jen výměnu jedněch lhářů a zlodějů za druhé, nikoliv trvalou demokracii. Aktivisté OF smysl listopadového převratu vytěsnili tím, že udělali ze sametu mediální doják pro mladou generaci. Dnes mnozí z nich ve školách a na jiných podobných pionýrských shromážděních mužně básní, jak byli stateční, mladí, krásní idealisté.


Mám z OF jinou historku, která je mnohem zajímavější, protože je tragicky pravdivá. To už jsem seděl jako koordinátor všech 13 okresů Jihomoravského kraje v brněnském kanclu a přišly za mnou dvě uplakané aktivistky, které vedly okresní OF v Hodoníně a v Břeclavi. To bylo a je pohraničí s Rakouskem, kde vládli policisté, estébáci, pohraničníci, práskači, komunisté a svazáci. Kdo poprvé vyšel na ulici dělat OF v pohraničí s Rakouskem na Moravě, nebo se západním Německem v Čechách, ten opravdu hodně riskoval. Tyto dámy po založení místních OF pokračovaly ve veřejné neplacené politické činnosti a připravovaly první svobodné volby. Jenže to se psalo jaro 1990 a z ilegality vyšli nejen političtí vězni z 50. let, ale také bývalí svazáci, komouši a jiné politické svině.


Tři otázky k Sametu (1. díl)

redakce

Vzhledem k blížícímu se výročí sametové revoluce jsme se rozhodli položit si v redakci, v okruhu přispěvatelů a čtenářů E-republiky tři otázky.
Dnes odpovídá: Pavel Letko

1) Jak jste viděl události roku 1989 v tehdejší době?
17. listopadu 1989 jsem se svou manželkou v očekávání nějaké progresivní akce Socialistického svazu mládeže vyrazil na Albertov. Ve vzduchu byla změna, těžko říci, zda pokojná či násilná. Podle dobře informovaných zdrojů měl režim připraveny tábory pro 30 tisíc rebelů. Osobně jsem nevěřil, že by čeští soudruzi sáhli k násilnému řešení, neboť doba šla již jinudy. Tlak z Kremlu byl patrný. Perestrojka a glasnosť z první země bolševiků i Rádia Svobodná Evropa. Do toho nějaké koncentrační tábory v Praze? Těžko.

Proto jsme se s manželkou účasti na demonstraci na Albertově nebáli, ač byla v jiném stavu. Šli jsme na akci, která měla být jedním z prvních pokusů dialogu mezi stávající mocí zastoupenou SSM a nezávislými organizacemi a strukturami.

Jenže jakmile jsme dorazili na místo, bylo jasné, že vše směřuje jinam. Převrat byl tady. Nad davy lidí vlály vlajky a profesionálně vyrobená hesla typu „pryč s KSČ“ a „nechceme Myloše“ (generálního tajemníka KSČ), „Štěpána ( šéfa pražských komunistů) k lopatě“ apod.

Na předešlých demonstracích vždy někdo vytáhl jeden ušmudlaný transparent s nápisem Svobodu!, a už jej soudruzi z VB či tajné služby jali a směřovali do antonu. Zde naprostá konfrontace – a soudruzi nic. Ani nebyli vidět. Válečná sekera byla vykopána. Odvezl jsem tedy manželku z Albertova domů, abych se na pokračování demonstrace mohl vrátit sám. Bylo jasné, že se půjde na Václavák, a to už jsem nečekal tak poklidné. A také ne. Když jsem přijel na Karlovo náměstí a uvažoval kudy průvodu nadběhnu, projíždělo kolem mne směrem k tehdejšímu obchodnímu domu Máj desítky antonů a dalších policejních aut. Přehradili Národní třídu právě u Máje, a já zůstal „na druhé straně policejní barikády“. Tak jsem obíhal přilehlé uličky, abych se dostal k demonstrujícím. Ti byli ale policisty obklíčeni, lidé byli sice bez problémů pouštěni ven, ale dovnitř nikoho, ani mě, nepustili. Atmosféra houstla, křik demonstrujících, napětí ve tvářích policajtů. „Kampak spěcháš, mladej?“ Ptal se mě rozšafně jeden tajnej s legitimací vepsanou do čela. „Za babičkou“ povídám. „Přijď zejtra, dnes to nepůjde“ odpověděl v dobrém rozmaru. Na Smetanově nábřeží vidím přijíždět dva transportéry VB s radlicí vpředu. Z toho na mě jde děs. Tohle když namíří do davu? To bude masakr. Nicméně po kolečku kolem Národní třídy se dostávám tam, kde jsem začal, k obchodnímu domu Máj. Na druhé straně barikády nás už je nejméně stovka. Chvíli pokřikujeme „Svobodu"“, než se spustí akce. Policisté vyrazí oběma směry. Na obklíčené i na nás. Utíkám až na Můstek, policajti nás ženou po jezdících schodech, ale jak se hnali všemi směry, už je jich jen pár . Tlučou jakéhosi mladíka dole v metru, jenže to už je převaha na naší straně a policisté přehodnocují situaci a vydávají se na ústup. Připadají mně nadrogovaní. To ale bude spíše tím PŠM (politické školení mužstva) a všeobecným výplachem mozku.

A co dál? Jel jsem za kamarádem se sdělením, že „už to začalo“. Co přesně, jsem nevěděl, ale že „to“ bude zásadní mně bylo jasné. Očekával jsem svobodu slova, svobodu shromažďování, svobodu cestování, svobodu drobného podnikání. Heslo „Svobodu!“ ostatně bylo nejčastějším heslem spontánních protirežimních demonstrací konaných pravidelně ve výročí okupace 21. srpna. Nová doba však přinesla nová hesla, o kterých jsem dříve nic neslyšel. Dvě z nich měla naprosto zásadní význam pro další směřování. Privatizace. Restituce. Ale to už je jiná kapitola.



Tři otázky k Sametu (20. díl)

redakce

Vzhledem k výročí sametové revoluce jsme se rozhodli položit si v redakci, v okruhu přispěvatelů a čtenářů E-republiky tři otázky.
Dnes odpovídá Tomáš Koloc

1) Jak jste viděl události roku 1989 v tehdejší době?

Před pár dny mě vzpomínkový duch stávajících dní inspiroval k napsání dvou básní o tom, jak jsem tu dobu uviděl. Ta první se týká ledna 1989, ta druhá konce roku 1989 a začátku roku 1990. Nemám k nim už co přidat – je v nich, myslím, všechno:

I.
Nápoj Mirinda
(v plechovce které tenkrát nebyly
a z plastu se pil jenom ocet
pročež ten
pitomý okouzelný kluk ve mně
je z plechovky dodneška perplex)
který jsem dneska večer koupil
v pizzerii před kostelem
(a ještě během zpovědi ho pevně držel v ruce)
mi chutná stejně jako bonbónky tic-tac
(ne však ty bílé myslím oranžové)
v době té revoluce.

Ty tenkrát měla pražská prababička
v průhledné krabičce v níž byla taková
bakelitová dvířka
díky nimž ty krabičky krásně klapávaly víčky
a ona mi ji dala
na cestu městem do kapsičky.

To jsme zas jednou s tátou ujeli od dusna
mámou a policií věčně obklíčených Všetat
užít si do Prahy trochu světa
a když jsme šli dolů
po Jungmannově-Fochově-Schwerinově-Stalinově
(té slavné vinohradské třídě)
naproti nám tou ulicí dějin
(jíž táta před dvaceti lety viděl jechat tanky)
jela
mnou nikdy předtím nespatřená vodní děla.

Táta se obrátil a před hotelem Flora
s pohledem Přemysla když zdvihne oči
z té těžké role
kterou celý život orá
mi řekl: "Teďka se asi skončí kapitola.
Do města nejdem.
Raděj sejdem
sem dolů do kina."

A tak jsme sešli...
Hráli Vinnetoua. Poslední výstřel.

II.
V listopadu 1989 jsem objevil
že magneťák kterej si máma před dvaceti lety přivezla ze Ženevy
(hned potom za ní zapadla všechna vrátka)
umí nahrávat
Pustil jsem rádio a nahrával všechno co tam bylo
předpověď počasí občasný dážď alebo dážď zo snehom
písničku Iva Jahelky o Erichu Honeckerovi
i opožděný přímý přenos
zastřelení Ceaușesca
Den předtím byly Vánoce táta se mě ptal co chci
já (odjakživa blbeček
co za samý na vysvědčení jsem si tátovi řek
aby mě naučil národní hymnu)
jsem si přál jen
aby přijely obě babičky
a aby se Walda vrátil domů

Vrátil se nejenom Walda ale i Hutka Landovský a Kryl
a u nás ve Všetatech na návsi
kde v lednu stály televizní dodávky s nápisy TF1 a ORF
(z posádek jsme vymámili spoustu žvýkaček)
se zjevil zbrusu nový kamion
Řidič mě zved na kapotu a já podával
hračky a sunar matrace pro Rumuny
a než jsem se stačil vrátit před barák
(aby si naši nevšimli že jsem zdrh)
náš nově dostavěnej obchoďák jak lednička polepenej plakáty
se na mě jak strašidlo z pohádky zašklebil nápisem
PETICE NA ODVOLÁNÍ KOMUNISTY KOLOCE Z MÍSTA ZUBAŘE
nejlepší kámoš Petr co tam zrovna stál mi bezelstně řek
vole to je dobrý
nechceš se taky podepsat?