Loading...
 

Oligarchická demokracie EU

2019 / 5

Vývoj EU jde poklidnou cestou ke svému konci určeném korporacemi. Alespoň podle článků, které jsme publikovali. Malou výjimkou jsou některá opatření dílčího charakteru, která udělala radost angažovaným občanům EU.

Ultimativní požadavek A. Merkelové vůči členským zemím EU na úplné odevzdání jejich suverenity Bruselu – stále bez reakce našich představitelů

Jaroslav Tichý

Nedávno se mi dostal do rukou seriál 3 velmi obsáhlých článků na toto téma od slovenského autora Dušana Hirjaka, který se komplexně zabýval touto problematikou. Pokusím se proto celou problematiku poněkud zpřehlednit, zestručnit, ale též doplnit a v této podobě ji předložit našim občanům (čtenářům).
Ultimátum A. Merkelové a jeho dopady na politické scéně

Dne 21.11.2018 proběhla v Berlíně konference pořádaná nadací Konráda Adenaura na téma
„Parlamentarismus mezi globalizací a národní suverenitou", na které prohlásila A. Merkelová podle doslovného citátu německého deníku Die Welt, že "Národní státy dnes musí - říkám, měly by dnes být ochotny odevzdat suverenitu. Ale to přirozeně řádným postupem," jak připustila Merkelová. Toto prohlášení vzápětí podpořil i E. Macron jako představitel 2. nejsilnější země v EU po Brexitu.

Tento její výrok byl hodnocen ze strany některých politiků u nás, především pak z SPD, jako nehorázné zasahování do našich vnitřních záležitostí, a to představitelkou země, která se významně zasloužila o rozpoutání 1. sv. války a rozpoutala pak 2. sv. válku.

Když na projekt globalistů prosazovaný Bruselem na přeměnu EU na jedinou Euroříši jako přestupní stanice k Evropskému islámskému chálifátu upozorňovala s předstihem část alternativy u nás, byla mainstreamem označována za cizí agenty, informace za hoax atd. Když s realizací první etapy tohoto projektu (spolu se souběžnou podporou a organizací islamizace Evropy) přijde sama A. Merkelová, mainstream mlčí a stejně tak i eurohujeři, sluníčkáři a další „eurovlastenci“.

Z hlediska dopadů tohoto ultimáta není pochyb o tom, že:
  • Na mezinárodní scéně toto ultimátum (spolu s následným podpisem Německo-francouzské smlouvy o užší vzájemné spolupráci) přispěje k rozdělení EU minimálně na 2 části, příp. pak přímo k odchodu části členských zemí z tohoto uskupení;
  • na naší tuzemské scéně krom debat, zda máme usilovat o náš vstup do „tvrdého jádra“ EU s 1. rychlostním stupněm (a tedy se zrychleným odevzdáním zbytku naší státní suverenity, s likvidací našeho státu, s naší islamizací a likvidací našeho národa, jazyka a kultury) či zda máme zůstat v části EU s 2. rychlostním stupněm (se stejnými cíli, avšak s pomalejším postupem k jejich dosažení), přichází stále více našich občanů k poznání, že namísto toho je třeba z EU odejít.


Německo aneb Kdo vládne či nevládne unii

Jiří Vyleťal

Kolonií opravdu jsme. Ale jenom těch, jimž jsme se nabídli jako levná pracovní síla, jako montovna, jako odbytiště „aušusu“, jako skladiště podél dálnic a jako hlupáci, kteří se dobrovolně zbavili vlastních hospodářských aktiv. Ožebračili jsme se zcela legálně, prostřednictvím svých demokraticky volených zástupců.
Mluví-li se u nás o Německu, není to totéž jako mluvit o Francii, USA, Británii či Rusku. Do Francie se rádi zamilováváme, přičemž s reciprocitou nepočítáme. Na koloniální hříchy, jatka její revoluce 1789 i jatka Napoleonova hledíme přes růžové brýle romantismu. K USA vzhlížíme jako ke vzoru všech vzorů, byť s nimi prožitého nemáme vůbec nic. Po roce 1989 v nich spatřujeme záštitu, kde jen to jde. Nic na tom, že to s nimi jde od desíti k pěti. Británie je pro nás stále hrdý Albion, ať udělá co udělá, brexit - nebrexit. A k Rusku jsme kritičtí se stejným fanatismem, s jakým jsme v něm viděli po celé jedno století spasitele.

S Německem je to jinak. Od srdce ho rádi mít nechceme. Dvakrát ročně (v březnu a září), si zamořujeme obrazovky plechovými helmami s říšskou orlicí, hysterickým řvaním Adolfa Hitlera a vlajkami s hakenkreuzem na Hradčanském náměstí. Kdepak nějaké prosby o odpuštění – nevěříce, že by německé srdce mohlo být upřímně kající – my zůstáváme pevní. Ať je smluv o porozumění, jak písku na Sahaře, my neodpustíme. Ale do Pasova nakupovat jezdit budeme a vietnamské trpaslíky na hranicích Němcům prodávat také budeme. Nic na tom, že od konce 2. světové války uteklo 74 let a na zeměkouli už není nikdo, kdo by jí byl vinen. Takové a podobné vzory smyšlení o Němcích, které u nás zdomácněly, se mi pokaždé prohání hlavou, zaslechnu-li odněkud, že Němci se nám opět chystají škodit.

Čí je kapitál, tomu patří i zem

Před časem mi zatrnulo. V knížce jedné české ekonomky, s níž se skoro ve všem shodnu, jsem se dočetl, že to, co se Němcům nepovedlo tanky, se jim teď podaří díky EU. Byla to ledová sprcha. Cožpak je možné takto smýšlet o celém jednom národě a předhazovat mu po sedmdesáti letech pokoje úmysly jeho někdejších vůdců? Je snad v dějinách lepšího příkladu odčinění vin než toho německého? Není-li toto hanobení národa, co potom ještě?

Je samozřejmě smutné, že se Česká republika zařadila do Evropy nikoliv na pozici rovného mezi rovnými, ale na pozici kolonie. Kolonie čí? Německa, USA, Británie, Francie? Ale kdepak, ani jednoho z těchto států. Dnes je vůbec těžké mluvit o státě jako suverénu, který rozhoduje o svých věcech. Česko není ani kolonie jiného národa, vždyť dnešní evropské národy žádné vymezené samosprávné celky netvoří. Česká republika se vysloveně zařadila jako kolonie nadnárodního kapitálu.



EU nařídila označovat výrobu z nelegálních izraelských osad (rozhovor)

Zdeněk Jehlička

Pokud nedojde na českém trhu k jasnému označení produkce z nelegálních izraelských osad Západního břehu, bude možné legitimní výzvy k jeho bojkotu opřít i o rozhodnutí Nejvyššího soudu Evropské unie. Na toto zboží bude napříště v EU pohlíženo jako na nežádoucí, což vede již dnes zastánce Izraele až k hysterickým reakcím.

Evropský soudní dvůr rozhodl dne 12. 11. ve věci povinného označovaní zboží původu (Regulation No 1169/2011), že toto opatření EU se týká také zboží pocházejícího z Izraelem nezákonně okupovaných osad. Rozsudek najdete česky zde. Citujme klíčové části zdůvodnění rozsudku:

Evropská unie v souladu s mezinárodním právem neuznává svrchovanost Izraele na územích okupovaných Izraelem od června roku 1967, tedy na Golanských výšinách, v Pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu, včetně východního Jeruzaléma, a nepovažuje je za součást izraelského území.

Vzhledem k tomu, že Golanské výšiny a Západní břeh Jordánu (včetně východního Jeruzaléma) nejsou podle mezinárodního práva součástí izraelského území, považuje se ve smyslu uvedených právních předpisů označení ‚produkt z Izraele‘ za nesprávné a klamavé.

Západní břeh Jordánu je totiž územím, jehož obyvatelé, a sice palestinští obyvatelé, mají právo na sebeurčení, jak připomněl Mezinárodní soudní dvůr v poradním stanovisku ze dne 9. července 2004, nazvaném Právní důsledky vybudování zdi na okupovaném palestinském území (CIJ Recueil 2004, s. 136, body 118 a 149). Pokud jde o Golanské výšiny, jsou součástí území jiného státu než Státu Izrael, a sice Syrské arabské republiky.

S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že pokud by byl na takových potravinách, jaké jsou dotčeny v původním řízení, uveden údaj, že Stát Izrael je jejich „zemí původu“, ačkoli tyto potraviny ve skutečnosti pocházejí z jednoho z území uvedených v bodě 33 tohoto rozsudku, mohlo by to být pro spotřebitele klamavé.

Aby se mimoto zabránilo tomu, že by spotřebitelé mohli být uvedeni v omyl ohledně skutečnosti, že Stát Izrael je na těchto územích přítomen jako okupující mocnost, a nikoli jako svrchovaná entita ve smyslu popsaném v bodě 29 tohoto rozsudku, jeví se nezbytným je upozornit na to, že uvedené potraviny nepocházejí z tohoto státu.