Loading...
 

Reálný socialismus a jeho aktéři

2020 /8

Falšování dějin je běžná věc v neoliberálním kapitalismu, stejně jako byla předtím v reálném socialismu. Mladá generace má právo vědět, jaký byl svět naší odcházející generace.

Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (3. díl)

Petr Kužvart

Po dlouhé velké válce bylo jedním z podstatných požadavků rolnictva (jež početně silně převažovalo v ruském vojsku) přerozdělení statkářské půdy, tedy radikální pozemková reforma a zřejmá byla i tendence k postupnému vzniku třídy parcelových rolníků, soukromých farmářů. Toho využili hned po říjnu 1917 bolševici. Vynikajícím tahem z jejich strany byl dekret o půdě: Půda patří těm, kdo na ní pracují! Tento krok přivedl na stranu bolševiků davy rolníků a rozhodujícím způsobem pak rolnická podpora způsobila, že se původně městská bolševická povstání z konce roku 1917 udržela.


Překvapivý způsob regenerace třídní struktury

Nyní krátce o třídním pojetí dějin. Existence společenských tříd je faktem dnes a byla realitou i v Rusku před petrohradským říjnovým převratem v roce 1917. Jejich nejpříhodnější charakteristikou je klasická Leninova definice: „Třídy jsou velké skupiny lidí, které se navzájem liší svým místem v historicky určitém systému společenské výroby, svým poměrem k výrobním prostředkům, svou úlohou ve společenské organizaci práce a tudíž i způsoby nabývání a velikostí onoho společenského bohatství, kterým disponují. Třídy jsou takové skupiny lidí, z nichž jedna si může přisvojovat práci druhé, neboť zaujímá rozdílné místo v určité soustavě společenského hospodářství.“ (11) Mezi hlavními, profilujícími třídami (typicky mezi feudály a poddanými, mezi kapitalisty a námezdním dělnictvem, jejichž základní materiální zájmy jsou protichůdné, konkurenční) existuje průběžné zájmové soupeření, třídní boj, který v dlouhých obdobích může probíhat vcelku skrytě, ale dříve nebo později jako láva z útrob Země vyvře na povrch a bezprostředně se projeví v otevřených politických střetnutích, vynucených změnách společenských pravidel, předpisů a společenských poměrů, v povstáních, revolucích, občanských válkách a jiných otevřených zájmových konfrontacích.

V tomto smyslu je třeba třídy a jejich vztahy chápat, nikoli jako pouhou jednu z forem vertikální sociální stratifikace, jako pouhé vrstvy definované ekonomickou mocí, účastí v rozhodování, pociťovaným statusem, výší příjmů, dosaženým vzděláním, úrovní sociálního kapitálu (tj. rozsahem společenských styků), kulturními rozdíly apod. Toto pojetí, časté v západní sociologii posledních desetiletí a využívané při řadě praktických sociologických šetření, nevystihuje podstatu třídní teorie dějin ani podstatné souvislosti třídní společnosti a jejího pohybu. O třídách se sice v této souvislosti mluví, ale jde ve skutečnosti o vrstvy, o výzkumy sociální stratifikace, což je něco jiného.


Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (5. díl)

Petr Kužvart

Diktatura monopolní byrokracie celkem zvládala povojensku velet základní, extenzívně pojaté industrializaci veliké země, pořízení těžkého průmyslu a potlačení rolnictva. Ale jakmile se mělo přejít k intenzifikaci výroby, k pravidelným inovacím a ke vzniku a rychlému rozvoji a plošnému zavádění zcela nových technologií, bylo zle.

Proč tak rozsáhlé a průběžné represe?

Represe měly dvojí funkci. Předně odčerpávat trvale a průběžně jakékoli vzpurné elementy a úchylkáře, někdy dokonce preventivně pouštět žilou jak monopolní byrokracii, tak i servisním vrstvám a samozřejmě i porobené, znevolněné společnosti. Nekapitalistický charakter systému musel být totiž společnosti a dokonce i vládnoucím byrokratům průběžně a trvale vnucován, a to mimoekonomicky, mocensky, represivně a diktátorsky, protože ve společnosti přirozeně existovala trvale přítomná silná skrytá tendence k návratu k uspořádání, jež by přirozeně odpovídalo industrializující se (před)kapitalistické společnosti, tedy k pluralitě vlastnictví, tržnímu mechanismu, nemonopolistickému uspořádání jak hospodářství, tak i politické sféry. Tyto tendence tu stále byly a musely být plošně a průběžně potlačovány. A vzhledem k tomu čekisté kolikrát slyšeli trávu růst a spouštěli preventivní represe. To byla prvá funkce represí – udržovat diktátorsky vnucenou nekapitalistickou trajektorii vývoje. Často se velké politické procesy té doby a vlna „Velkého teroru“ 1936-1938 dávají za vinu Stalinově paranoie, jeho chorobné podezřívavosti. Ale požadavek trvalých a víceméně plošných represí měl ve své podstatě velmi logickou příčinu, díky které se teprve mohla paranoia velikého "Vůdce národů" jak se patří rozvíjet a prohlubovat.

Druhá funkce represe byla jednoduše ryze ekonomická, tedy mít na povel v pracovních lágrech dostatečné kapacity otrockých pracovních sil, tolik potřebných při industrializaci země, pro práci v dolech (těžba zlata na Kolymě, těžba uhlí), při velkých infrastrukturních stavbách (Bělomořský kanál), při těžbě sibiřského dřeva a v rodícím se těžkém průmyslu. Společnost jako celek byla dočista znevolněna. Tábory Gulagu vedle ní představovaly statisíce až miliony zcela zotročených pracovních sil (byla to škodolibá dějinná karikatura „pracovních armád“ navrhovaných druhdy někdejším lidovým komisařem obrany Lvem Davidovičem Trockým). S pomocí znevolněných a zotročených pracovních sil se prováděla industrializace země mimokapitalistickou cestou a jiná cesta nebyla – jen ta nyní zcela nežádoucí, tedy klasická, kapitalistická.




Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (8. díl)

Petr Kužvart

Gorbačov dělal jeden vstřícný krok za druhým, přímo se opakovaně vlísával do přízně Západu, ale činil tak jednostranně v blahé ale naivní předtuše, že už už přijde odměna, tedy miliardové úvěry, odembargovaný příliv moderních technologií, opravdové skončení studené války a zahájení éry spolupráce a partnerství – ale ono vlastně dohromady nic nepřicházelo!


Shrnutí: jak tedy pravděpodobně probíhal rozklad reálného socialismu v centru jeho moci


Shrnutí předcházejícího víceméně faktografického sestřihu osobních svědectví je celkem jednoznačné. Na sovětské straně to celé takto předestřeno vypadá vcelku hodnověrně. Jsou tu ovšem dvě podstatné otázky. První se týká toho, že na vývoji v SSSR v 80. letech zřetelně můžeme sledovat postupnou radikalizaci reforem a postojů gorbačovské věrchušky. Jak to, že si toto vedení – na rozdíl od předchozích krizí reálného socialismu – přestalo uvědomovat nutnou limitaci a nezbytnost stopnutí reforem nejpozději na bodě nevratných systémových změn, tedy tam, kde se následně již sáhne na samý mocenský základ reálného socialismu a odkud již nebude návratu? Jako by opravdu ztratilo předchozí opakovaně uplatňovanou tak silnou třídní ostražitost ve prospěch lákavých a sebeopájivých představ o globální perestrojce, jdoucí až na hranu jakéhosi zcela neadekvátního reálně socialistického (sovětského) perestrojkového mesianismu. Vypadá to, že se toto vedení stalo obětí vlastních přepjatých ideálů vycházejících z již zastaralé doktrinální výbavy a z dobových a úzce skupinových iluzí, že na konci bude „ještě socialističtější“, ještě obecně přitažlivější a opět vítězný reálný socialismus, který bude vzorem pro celou Evropu a převrství svou lákavostí i americký vliv na kontinentě. A také tu podle všeho bylo i (nedůvodné) přesvědčení, že veškeré postupně prohlubované ústupky a ústupy jsou jen přechodného rázu. To je tedy s podivem. Neříkám, že se takto nemohou klidně vyvíjet intelektuálské kavárenské debaty a zcela nezávazné teoretické úvahy univerzitních rozumbradů, ale tady přece šlo o mocenskou hru v reálném čase, o tvrdou politiku na nejvyšší systémové a velmocenské úrovni! Nějak to nesedí.