K vysvětlení celé story si klikněte na <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=390">první díl o paní Novákové</A>.<BR><BR>Začátek ledna, 2008<BR>Teď už z našich mailů mám dobrý pocit, tohle mi už připadá jako solidní domluva - sem jsem se chtěla dostat. Naletět se totiž dá i na "dobré věci". A já jsem naletěla tolikrát, že v situaci nemoci si to nemůžu dovolit. Pro mě to znamená, že než se do něčeho pustím, potřebuju mít ve věcech co nejvíc jasno. Nediv se, že mě ten začátek vyplašil, když byl tak hrozně hrrrr. Zpočátku mě ke všemu ani nenapadlo, že bys mohl mít na mysli příspěvky do umlaufovin, považovala jsem dopisování za tvůj osobní studijní zájem - ale tady problém nevidím, ono mi to zapadá zase do jiné mozaiky. Teď to tedy vidím tak, že nejvíc jsme omezeni mými fyzickými možnostmi a s tím souvisejícím časem.<BR>Ahoj. N.<BR><BR>Polovina ledna, 2008<BR>Z té minulé korespondence bych navázal na jeden zajímavý moment. Proč my jsme oba narazili na jakousi "divnou" hranici. Třeba já: když vím, že někdo, koho znám, je bážně nemocný, tak pro jistotu sáhnu po duchovní frázi. Tam se nic na začátku nepokazí a pak se uvidí. Ale ty jsi to přijala s nevolí, protože to nebylo pravdivé. To chápu, ale já stojím na druhé straně. Jak by si představovala takový řekněme "ideální" povzbuzující dopis?<BR>Ahoj. V.<BR><BR>Polovina ledna, 2008<BR>Ideální povzbuzující dopis neexistuje. Všechno závisí na lidech - na povzbuzujícím i na povzbuzovaném a na konkrétní situaci. Obecně byl tvůj dopis určitě dobrý. Máš-li zkušenost, že frází se nic nepokazí, pak ti k tomu nemám co přidat. V mém okolí dáváme přednost tomu, že čím blbší situace, tím víc osobní by dopis měl být . Ale my nejsme faráři, od vás se možná čeká něco jiného. <BR>Možná, že zde hraje důležitou roli, co pro koho znamenají slova "někdo, koho znám". Jinak budu totiž mluvit se starou paní sousedkou, kterou sice dvacet let znám, ale vlastně ji neznám. Jinak s člověkem, s kterým jsem strávila pouhé 2 dny na charismatické konferenci, nevím o něm skoro nic, ale jsem s ním naladěna na jedné notě. Jsem si vědoma, že po roce exercicií si nemůžu dělat nárok na to, že bys mě znal. Máš těch lidí tolik, že je nemyslitelné, aby sis nás pamatoval jednotlivě. Do toho řady studentů, kolegů, apod ...Realisticky jsem počítala s tím, že z řady těch, které znáš, jsem buď už vyšuměla, nebo brzy vyšumím. Proto jsem chápala, že posíláš formální dopis, a snažila se napsat podobně střízlivou odpověď. Jen jsem měla ctižádost přeložit fráze do "normální češtiny". A ono mi to nešlo a nešlo, všechno bylo strašně nic neříkající a mně se pořád do textu pletlo něco jiného. V této fázi jsem se rozhodla pro pokus udělat dopis jinak - tak, jak to cítím. Snad chápeš, že mi nikdy nejde o to, abych byla protivná, škodolibá apod. Ale seděla jsem nad odpovědí na tvůj druhý dopis, a zase jsem s ní nemohla hnout. A nakonec: Buď v klidu, povzbuzování bych od Tebe nečekala. Každý člověk je jiný a já od každého čekám, že si nebude na nic hrát, že bude především takový, jaký je. Píšu si s lidmi, se kterými si píšu o mých starostech, a píšu si s lidmi, se kterými si píšu o jejich starostech. Obojí má své místo. Jenom když mi někdo hraje divadýlko, okamžitě znejistím, neumím si s tím poradit a je mi smutno, že se míjíme. Další povzbuzování opravdu nepotřebuju, jsem zahrnutá silnou duchovní podporou desítek lidí, a ti mi ho dávají tolik, že mě to hodně a hodně "nese". Musím končit. Tak zas jindy.<BR>Ahoj. N.<BR><BR>Konec ledna, 2008<BR>Píši kvůli tématu "útěcha". To je tak. Začínám trochu lépe rozumět starým farářům a doktorům, kteří stíhají věci jen za cenu jisté askeze, pevného denního řádu atd. To jsem nikdy až tak moc nepěstoval a teď to začínám vidět jako problém. Pak mi totiž nezbývá čas na útěšné dopisy, protože ten čas prostě nemám. Nebo ho i mám, ale psychicky ne: vím, totiž (jako právě nyní), že hned po tomto psaní musím ještě teď v neděli dělat další neodkladné věci, protože... Protože proč? To už není tak snadné odpovědět. Souvisí to z celkovou životní strategií, kterou jsem si částečně zvolil a částečně mi byla vnucena okolnostmi. A tím se dostáváme k "útěchám". Ony to vlastně nejsou zcela upřímně míněné útěchy, protože je ovládá ekonomický princip. Nemohu nad tím psaním strávit mnoho času. Ale na druhou stranu si říkám: "Přece se nenechám udolat okolnostmi. Nebudu pořád dělat jen to, co musím nebo co bych měl dělat." To bych skončil jako debil a ne jako svobodný člověk. Bohužel u nás kněží je to strašně vidět, hlavně u toho kolegy, kněze ve velké mnichovské nemocnici, s nímž jsem byl dnes v neděli. Oni si lidi myslí, že faráři jsou tu proto, aby si na ně udělali čas. Mají pravdu, proto jsem se na to dali. Jenže po pár letech tento ordinovaný tvor zjistí, že nemá čas na lidi. Protože je nás málo, protože církev jde ve společnosti do háje, protože se po nás chce stále více blbostí, protože chcem mít volno a dovolenou atd. Nakonec dojde k paradoxní situaci. Mnozí z nás tvoří vytíženou část lidstva ve společnosti, která si zvykla pracovat 8 hodin denně a pak se courat po supermarketu. To by nevadilo, ale horší je, že od nás všichni čekají, že se jim budeme stále a pořád věnovat. Kdo jiný taky, že ano? Tož tolik k psaným útěchám.<BR>Ahoj. V.<BR><BR>