UMLAUF Václav. Synopse dějinnosti a koncept historie. Hermeneutické eseje o filosofii dějin. Brno: Vydavatelství CDK, 2010. ISBN 978-80-7325-235-9. 527 s.

Pro zájemce je kniha v materiální podobě k dostání v<a href="http://www.cdk.cz/knihy/355/synopse-dejinnosti-a-koncept-historie/"> nakladatelství CDK</a> (klikněte a objednejte). Knihu zatím nemohu dát na internet, takže musíte nějakou dobu počkat. Následující fiktivní rozhovor shrne hlavní témata. <img vspace="10" hspace="10" border="1" align="right" style="" alt="" src="http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/clanky/image/720_umlauf_synopse.jpg" />

1. Proč jsi napsal tak tlustou a složitou knihu? A není to poprvé, recidivisto...
Protože mne štve, že se ve filosofii nepřemýšlí o základní věci, a tou je vztah k dějinám. Po pádu komunismu žijeme v nové Evropě, ale v hlavě nám straší stará schémata myšlení, která Evropu zatáhla už do dvou světových válek. Podívejte se kolem sebe, jak se ve společenské praxi, v teoretickém myšlení a v církvích prosazuje nacionalismus, fašismus a různé druhy objektivního determinismu: chytré geny, neviditelná ruka trhu, management smyslu života a podobné kecy. Navíc začíná upadat v zapomenutí dějinotvorná role disentu a svobodného činu vůbec. Proto knihu věnuji dvěma celoživotním disidentům a kamarádům z Brna: každý pes jiná ves. Myslím si, že je potřeba opět přemýšlet o podstatných věcech: o smyslu lidské existence v jejím celku, proč může být třetí světová válka, a tak podobně.

2. To je hezké, ale my nemáme na přemýšlení čas. A musíme o tom něco chytrého napsat, tak podej fakta.
Neskromným cílem této práce je podat novou filosofii dějin, která se vyhne Hegelovu metafyzickému završení smyslu dějin v nedějinném absolutnu a také aporiím moderního objektivismu, který již ztratil vztah k filosoficky hledanému smyslu dějin. Postup vychází z filosofie pozdního myšlení M. Heideggera, které je uplatněno na složitý vztah mezi skrytým ontologickým fenoménem dějinnosti (léthé), její epochální nezakrytostí v určité dějinné epoše (alétheia) a mezi pozitivním zpracováním odkrytých dějin v historiografii (veritas). Překonání metafyziky a založení nového pohledu na dějinnost je neseno třemi základními postupy.
  • Ontologickým výkladem triády „dějinnost-dějiny-historie“ v jejích epochálních proměnách.
  • Ustavením tzv. „elipsy dějinnosti“ a její čtverou epochální proměnou nazíranou skrze pohyb obou pólů, tj. výkladem dějinné transformace synopse a konceptu.
  • Hermeneutikou časových schémat a vědeckých postupů pozitivní historiografie v průběhu staletí (archaická doba, antika, křesťanství, moderna).
Předložená filosofie dějinnosti sleduje vynoření triády „dějinnost-dějiny-historie“ v archaické době Homérových eposů a v období řecké kolonizace středomoří. První proměny elipsy dějinnosti ukazují na synoptické vidění věštců pod vedením boha Apollóna; métis legendárních válečníků (Jásón, Odysseus) a frónésis pozdějších oikistů-filosofů, kteří kolonizují Středomoří. Výsledkem první podoby triády je etablování tzv. „múzické diference“ mezi věštcem, rapsódem a hístórem. Protože toto rozdělení pochází z předmetafyzické doby, zakládá i fundamentální vztah k dějinnosti, který má základní metodologickou hodnotu pro další zkoumání dějinnosti, dějin a historie. Tato triáda je poprvé explikována u Homéra, ale pochopitelně ne přímo.

3. To nám i dnes vládne bůh Apollón z Delf?
Jistěže ano, protože síly Smrti a Paměti jsou prorocky orientované do budoucnosti. Proto utvářejí dějiny stále, ale skrytě. Druhý oddíl zkoumá etablování nového pólu elipsy dějin, tj. vznik konceptuální historie v 5. stol. př. Kristem u Hérodota a jeho nástupců. Rozbory nového „zkoumání“ (historía) řecko-perských válek ukazují vznik konceptuálního vědění, v němž hraje klíčovou roli kauzalita a vznik nové fýsis, tj. lidské přirozenosti. Tato část se věnuje konkrétnímu rozboru textů Hérodota, Thúkýdida, Polybia a římských historiků. Výsledkem nové vědy je ustavení metafyzického pohledu na svět, který vzniká v době, kdy se Platón teprve narodil. Elipsa dějinnosti dostává novou konfiguraci, v níž stále více dominuje konceptuální pól, až k převedení elipsy dějin a současný hermeneutický kruh duchověd. Vznikem hermeneutického kruhu je dána metafyzická konfigurace dějin v prostředí pozitivní historiografie, která ovládá myšlení Západu až po dnešek. Elipsa dějin přesto stále navazuje na múzické podání mýtu a období antické historiografie stále nese retrospektivní charakter. Temnota Delfského adytonu tedy přejde do nové formy skrytosti, kterou věda označuje jako mytologii. Pak už není co řešit, protože skrytá vláda nad dějinností zůstává v moderním pozitivismu a objektivitě trvale skrytá. Apollón je pak skrytý úplně, protože pro slepou vědu už ani neexistuje. Jenže pořád působí, ale skrytě, elipticky, a to je zajímavé.

4. No jo, ale nás v náboženství učili, že bohové neexistují.
Třeba neexistují, ale existuje vláda nadindividuálních sil (dnes třeba ve formě platební karty), která má specifický dějinný charakter. Dříve byl božský, dnes je objektivní. Dříve se lidi obětovali bohům v malém, zato v moderně tyto síly dané ideologicky a objektivně zabíjely ve dvou světových válkách, a dokonce naprosto neslýchaným způsobem (holocaust). Musíme tedy zjistit, jak funguje rozdělení dějin na jednotlivé epochy a co se v nich skrytě děje. Třetí oddíl analyzuje časovost nově vzniklé historie z hlediska skryté dvojpólovosti synopse a konceptu. Na příkladu chronologie dané pomocí kalendáře, dále eschatologie, milenarismu, vzniku epoch a dalších časových jevů je ukázána dvojlomnost mezi objektivním časovým schématem historiografie a konkrétní dějinnou zkušeností, která skrytě nese dané časové schéma dané objektivním konceptem. Tím je ukázáno, že běžná zkušenost času hodinek a kalendáře má skrytý dějinný charakter. Tato objektivita je nadosobní (tj. v archaickém pojetí „božská“), stejně jako dnešní „objektivní“ význam atomových hodin, plánovacího kalendáře a počítání času. Pořád mluvíme o tom, že něco bylo „předtím“ a zase bude „potom“. Linearita času nás ovládla pomocí chronometrie, má nutný a nadosobní charakter míry (métron). Ale toto božstvo je dost omezené, je prostě ušité na míru moderní doby. A tím se zase vracíme na počátek dějin, až k Homérovi a k Apollónovi. Tam vedle linearity času existovalo i jiné, synoptické pojetí dané ve věštecké zkušenosti.

5. A ty žiješ nějak mimo hodinky? To nechodíš do práce nebo co?
My filosofové se pořád něčemu divíme, proto jsme takoví zaostalí. A pořád čteme ty samé knížky. Já se například divím tomu, že objektivizace času v podobě fyzikálního děje začíná až kolem 1600, kdy Galileo formuluje zákon o volném pádu. Poprvé se objevuje čas jako objektivní míra fyzikálního procesu. A dnes se už vůbec nedivíme tomu, že nám tento čas vládne skrze hodinky. Zajímavější je náhled do celku dění, který nazývám synopse. To je, když vám to zapálí, a zde a nyní do něčeho vidíte. Čtvrtý oddíl zkoumá skrytý pól synopse, který nese západní dějinnost. Transformaci apollinského mystéria do mystérijně pojaté filosofie lze dokumentovat v Platónově dialogu Symposion, v Plótínových Enneádách, a zejména ve výrocích Hérakleita z Efezu. V jeho pojetí podaném skrze výklad pozdního Heideggera lze doložit trojí pojetí ekonomie zjevování (bytí, logos, jsoucno), které předložená hermeneutika dějinnosti tematizuje pomocí tzv. „ikonického vidění“ chápaném v modelu anagogie. Rozbor anagogického vidění trojí ekonomie zjevování je vázaný na tzv. „Efezskou školu“ a zakládá skryté působení dějinnosti v epoše metafyziky. To se náhled celku světa a dějin dostal přes mystéria do filosofie a tam je dodnes, ale spíše skrytě. Klíčovým místem tohoto náhledu se stalo město Efez a na ně napojení mystikové, ať už ve filosofii nebo v křesťanství. Já jim z určitých důvodů říkám „Efezská škola“ a pro dějinnost jsou nepostradatelní. Malířský vzor ikonického vidění dějin představuje Rublevova ikona Trojice, proto ji najdete i na obálce knihy.

6. Konečně jsi pokřtil toho Apollóna. Už jsem chtěl psát do Říma...
Není třeba, protože Delfy zanikly fakticky a pro jistotu byly zrušeny i úředně roku 395, neb křesťané věští jiným způsobem a mají vlastní proroky. A navíc si udělali staronovou metafyziku a boha dali pod čepec pojmu, to jest pod definice trinitárního dogmatu. Ale to není původní náhled Boží Trojice. Pátý oddíl exponuje rozdíl synopse a konceptu na Pavlově Listu Efezským, kde je jasně vidět práce trojí ekonomie po vzoru Hérakleita z Efezu (prorocká, mystagogická a pedagogická část dopisu). Mystický pól synoptického vidění daného v Efezské škole skrze anagogický náhled je vytěsněn vítězným postupem konceptu na poli dogmatiky a nové křesťanské historie (Eusésius z Césareje, Augustin z Hippa). Založení křesťanské historiografie u Eusébia zásadně souvisí s alegorickým viděním reality, kterou do biblické historiografie přivedl neoplatónsky založený Filón z Alexandrie. Tím je potvrzeno v židovském a křesťanském konceptu dějin vítězství metafyziky dané již u řeckých historiků. Křesťané si udělali metafyzické dějiny spásy, a tím vytvořili jednak novou koncepci dějin a jednak svou vlastní formu historie. Ta má ovšem prospektivní charakter, protože se děje v jiné elipse dějin než retrospektivní pojetí dějin v antice.

7. Takže apokalypsa dostala v moderně nějakou novou podobu?
Náhled božského daného v Efezské škole ve stylu prorocké synopse se zásadně proměnil na začátku 19. století. Od dob Kanta nahlížíme do hloubky vědomí a od Hegela navíc do hloubky konceptu pojatého absolutně. Ale již o sto let dříve se člověk formuje podle pudu sebezáchovy, který se stává přes teorie společenské smlouvy hnací silou moderny. Člověk našel nekonečno sám v sobě, protože se svobodně utváří, což je v podstatě jeho přirozenosti. Produkuje sebe a všechno kolem co do smyslu a významu. Klíčovou historickou událostí byla Francouzská revoluce, která zrychlila běh času směrem do blízké budoucnosti. Například "kontrarevoluce", čili jiný výklad pohybu dějin do budoucnosti, se stal trestným činem. V prospektivní epoše dějin dané křesťanským náhledem otočeným k budoucímu završení dějin v Kristu se vyvíjí i známé filosofie dějin 19. století. Jejich prospektivní pojetí již ovšem staví na odkrytosti smyslu dějin, kterou zajišťuje výlučně koncept a nově utvořené pojetí přirozenosti. Tím vzniká apokalyptické vidění moderny, která nemusí nic vidět, protože všechno ví, navíc absolutně a nutně. Šestý oddíl zkoumá utvoření nové elipsy dějin dané čistě konceptuálně, kde je anagogický náhled veden jen do hloubky vlastní přirozenosti (Kant, Hegel, Marx). Z této sekulárně-prospektivní podoby dějin vycházejí i obě světové války 20. století a totalitní ideologie.

8. No to jsme dopadli, a co na to historici?
Ti zase zabili subjekt jako nositele smyslu a tak spáchali vlastní sebevraždu. Zbyla nám historie bez dějin. Sedmý oddíl ukazuje vzdálenost smyslu dějin v moderní historiografii (Historická škola, Škola análů a Foucaultovo pojetí diskurzu). Velká část moderní historiografie se vinou neřešitelných aporií (paměť, subjekt, proces atd.) dostala zcela mimo dějinnost a zůstala pouze v objektivním pohledu na historická fakta a procesy. Tento neutěšený stav „smrti subjektu“ a tzv. „vzdálenosti dějin“ kontrastuje v osmém oddíle se vznikem moderní formy dějinnosti založené na novém pojetí eschatologie (Yorck, Heidegger). Vznikem dějinnosti na základě fundamentální časovosti existence se nově etabluje i vytěsněný synoptický pól, který téměř zmizel z konceptuálně utvářené elipsy dějin dané v moderně. Heideger tak navazuje na vidění Efezské školy, ale pochopitelně ve změněné konstelaci dějinné elipsy. Navrhl způsob synoptického náhledu, který staví na extatické časovosti vůči "mé" vlastní smrti. Tuto novou filosofickou dějinnost pak v závěrečné části esejů doplňuje synoptické vidění smyslu dějin v Patočkově filosofii dějin a rozbor časovosti v rámci dějinné podoby „součtveří“ (Heidegger). Problematická „blízkost dějin“ se stává klíčovým úkolem nové filosofie dějin v současné epoše (novissimum) planetárního boje za mír a o obživu, to vše provozováno v rámci globalizace a vědecké objektivity. Takže jsme na tom posledních dvě stě let dost blbě, což je nepříliš optimistický závěr celé práce. Ale nezapomeňte, že nikdo dosud nepodepsal mírovou smlouvu s nově sjednoceným Německem, tj. po pádu Berlínské zdi. Druhá světová válka formálně vůbec neskončila. A zajímavé je, že to skoro nikomu nevadí.