Nejprve obvyklá korespondence přes mail, Milý otče, rádi bychom v naší diecézi uspořádali celostátní setkání mladých... zveme různé experty... byli bychom velmi rádi, kdyby... Odepisuji, že nejsem expert, mládeži nerozumím, jsem suchar a mluvím nezajímavě a jistě se najde mnoho lepších a ochotných řečníků, a navíc mám naneštěstí již hodně obsazený diář, takže kdyby se nezlobila... Pisatelka je ale neústupná a připomíná se a pak ještě jednou a pak telefonicky, a tak rezignuji a vymýšlím plán, jak tu relativně dalekou cestu spojit ještě s něčím jiným a v daný den přijíždím na místo.
Spousta mládežníků je všude kolem s oranžovými visačkami kolem krku. Na recepci s trochou rozpaků vysvětluji, proč jsem zde. Dívka se tváří, že mě zná už dlouho, dává mi předem natištěnou visačku s mým jménem a hned že pošle pro animátora, který mě bude provázet. Nevím přesně, kdo je to animátor, zkouším si pro zábavu představit co by to mohlo být za zvířátko, něco mezi krokodýlem a kajmanem. Dívka mi na mou otázku ochotně vysvětluje, je to prý ten, kdo oživuje společenství – ve společenství musí najít jiného animátora a spolu oživí celé společenství. Tož takhle to je, divím se.
Přichází mladý, sympatický chlapec, skutečně se představuje jako animátor a že mě bude provázet a hned mě vede k dalšímu stolku. Organizace funguje velmi dobře. Tahle dívka se ptá, zda budu chtít proplatit cestu. Odpovídám, že jsem měl dost svých záležitostí a že zde tyto starosti s radostí nechám na organizátorech. Dívka se radí s jinou sympatickou dívkou a pak se vyslovují, cestu mi rádi zaplatí.
„To jste hodní“, odpovídám.
„Stačí, když nám dáte kopii velkého techničáku“, žádá ta sympatická dívka.
„Kopii velkého techničáku s sebou nemám“, odpovídám. Měl jsem ji mít? táži se pro sebe. Moc jsem ty maily nečetl, kdo ví, co mi psali.
„To nevadí,“ říká ta sympatická dívka, „tak mi dejte velký techničák a my si to zkopírujem“.
Jenomže já s sebou nemám ani velký techničák. To se snad ani s sebou nemá v autě vozit?
Ty sympatické dívky se chvíli radí.
„Tak nic“, rozzáří se po chvíli úsměvem.
„Tak nic“, usmívám se i já. Jsem mezi svými, myslím si.
Animátor mě vede do velikého sálu se spoustou mladých.
„Zde bude představení všech řečníků“, vysvětluje. „Půjdete na pódium, představíte se, a vysvětlíte mladým, proč by měli jít zrovna na vaši přednášku.“
„Ale já nechci aby někdo chodil na mou přednášku!“, namítám. „Nejsem asertivní, a nikoho nechci o ničem přesvědčovat, nejméně pak o tom, aby někdo poslouchal nějaké moje úvahy!“ jsem již lehce znervóznělý. Někdo mě pozve a pak ještě chce abych si sehnal posluchače!
„Musíte jít“, vysvětluje animátor. „Všichni to tak dělají.“ rozhoduje. Jenomže jenomže. Jenomže animátor je mladý, narodil se až po roce 89 a nezná moji generaci. Byli jsme velmi zvyklí a velmi naučení říkat ne, a věděli jsme velmi dobře, že nemusíme nic. Dnes tomu někdo říká paličatá tvrdohlavost. My tomu říkáme pevná vůle, která nám pomohla přežít.
„Tak to mám pro vás špatnou zprávu“, říkám animátorovi. „Zůstáváme dole. Jsem plachý chlapec“, vysvětluji.
Animátor tuší, že máme oba problém a je mi ho líto a ve tváři vidím, na co myslí. Proč zrovna jemu dali takového troubu!
„Tak aspoň řekněte své jméno a název přednášky“, prosí.
„Ok“, souhlasím.
Jiná sympatická dívka nás pod pódiem prosí, abychom byli struční, máme již prý tak jako tak skluz. Rád jí to slibuji. Řečníci přede mnou se představují a podle instrukcí přesvědčují mladé, aby šli zrovna na jejich přednášku. Říkám svoje jméno a název přednášky a předávám mikrofon, jak bylo domluveno. Skrupulózní jsem tedy byl jen sám.
Animátor mě vede do místnosti, kde budu mluvit, cestou se nečekaně potkávám s kamarádem Jožinem. Bouřlivě se zdravíme, setkali jsme se zrovna u automatu na kávu, chápeme to jako znamení a dáváme si společnou čokoládu, můj animátor s díky odmítá. „Na co jdeš?“, ptám se. „Na „Radost být ženou“, odpovídá Jožin. „Jsem tam sám chlapec, jinak se přihlásila samá děvčata“. „To mě velmi překvapuje“, odpovídám.
Salonek, kde mám mluvit je plný. Vida, šlo to i bez asertivity. Mluvím hodinu třicet, jak je domluveno, několik inteligentních dotazů. Pak se starší pán ptá, zda jsem s sebou přivezl svoje knížky. Knížky jsem s sebou nepřivezl. „Nikdy svoje knížky nevozím“, vysvětluji. „To je škoda,“ říká ten pán. Jenomže jenomže. Pokud někdo chce přijít na přednášku, je to jeho věc, a pokud vznikne během řeči jiskření a hezká atmosféra, jsem moc rád. Mám moc rád, když během letu se posluchači ani nepohnou a poslouchají a dojde k souznění. A pak je mi trapné, když se lehce navázané nitky vztahů zatnou poslední větou a výzvou, že kdyby někdo chtěl knížku s mým podpisem, tak že tituly jsou se slevou k dostání vzadu na stolečku – na to nemám, jsem opravdu plachý chlapec. Plachý nejsem jen tehdy, když mě vítr přednášky strhne a letím spolu s ním, před tím a potom je to špatné.
Od animátora dostávám za přednášku krásnou svíčku a dokonce Nový zákon na cédéčku, abych si mohl v autě pěkně poslouchat, vysvětluje. „Nyní zbývá již jen dokoupit autorádio“, snažím se neobratně poděkovat animátorovi.
Po přednášce je společná mše svatá, můj animátor mě vede do sakristie, jsou zde biskupové a kněží co jsou pověřeni pastorací mládeže, pak spousta dalších kněží, známých i neznámých.
Hraje se z hosana, kapela je nadprůměrná, zadumaný klavír jak ze skupiny Mission, klavírista si na klaviatuře dělá co chce, někde jde až do jazzových výpadů, moc dobře to umí. Na úvod je ukazovací písnička, kněz na pódiu všem ukazuje správná gesta a mladí ukazují, natažený palec s malíčkem u ucha jakože mluví do telefonu s Pánem Bohem a ruka na srdci jakože se máme rádi. Všichni kněží kolem mě ukazují – a já bych moc rád ukazoval také, ale nemůžu, doopravdy nemůžu, neboť nemám tu správnou radost a tak svý kroky nerozezpívávám. Nadšení katolíci všude kolem a úsměvy. Pohledy dívek se střetávají s pohledy chlapců, jiskření po celém prostoru a connecting people v sále. Skoro je slyšet, jak praská elektřina. „Seznámili jsme se na mši svaté“ slyšel jsem již mnohokrát od zasněných dívek. Bůh to tak jistě nějak plánoval.
Dívka s chlapcem věnují panu biskupovi kytici a děkují mu za to, že si našel čas a přišel mezi nás. Mělo by to logiku, kdyby se mladí nějak zespoda spontánně rozhodli se někde sejít a biskup by se zvedl a přijel by je navštívit. Mám ale matný dojem, že celou akci organizuje biskupství samotné.
Při pozdravení pokoje se všichni držíme za ruce, jako na dětských mších svatých a pak si jimi třeseme, protože jsme svorni v jednom duchu, mše svatá pro mládež je mše svatá pro mládež a člověk by měl vědět do čeho jde nebo nejít vůbec. Má mládež podobné pocity jako já nebo ty ukazovačky opravdu souzní s jejich nitrem? Co jestli si my všichni myslíme že to mladí mají rádi a mladí si to myslí taky že my staří to máme rádi a jen to nikdo nechce z lásky ke druhým pokazit?
Po mši svaté se loučím se svým ochotným animátorem a děkuji mu za trpělivost, taky si chudák užil, symbolicky u automatu na kávu se setkávám s Jožinem, animátor pozvání s díky odmítá. „Co ses dozvěděl?“ ptám se u dnešní druhé čokolády. „Mám mít co nejvíc dětí co půjde, neboť dar se přijímá“, zvěstuje s tajuplným úsměvem Josef. Popíjíme čokoládu a loučíme se, Josef odjíždí na rok na studia a neuvidíme se, jde mě vyprovodit k autu. Ještě že tu Josef byl.