Tak zase jednou mám před sebou šestihodinovou cestu vlakem. Za mrazivého počasí nastupuji v malém jihočeském městečku do příjemně vytopeného vláčku, potěšena prosbou vnoučátek – babičko, neodjížděj! Nestačím si ani svléknout kabát, a nade mnou stojí uniforma. „Tak kam to bude?“ Odpovídám žoviálně: „Daleko, pane,“ a svěřuji se s cílem své cesty. Mručoun se podíval na velkou bankovku v mé ruce a udělal odmítavý pohyb – no to nemyslíte vážně, kde já tady v té díře seženu drobné – to je vaše povinnost, mít drobné. Drobné nemám, takže Vám je nedám. A když dráhy na víkendy zavírají nádraží, aby ušetřily... Tak vám měl syn dát na cestu! Pravil vztekle a do klína si vysypal obsah jakési brašny. Všechno dobře dopadlo, drobné se našly a lístek mě milý pan průvodčí také vytiskl. Po různých zkušenostech jsem si jej překontrolovala – datum, důchodce, několik měst, kudy budeme projíždět. V klidu jsem přestoupila v jihočeské metropoli na rychlík a pohodlně se usadila v kupé. Když se otevřely dveře a blonďatá hlavička se zadívala na můj lístek, vytušila jsem malér. „Tak na tenhle lístek do Hradce nedojedete. Jedete opačným směrem, než je na lístku napsáno.“ Tak já si sednu do protisměru, pokusila jsem se o vtip. Ale legrace to nebyla: musíte si koupit nový lístek a s pokutou. Copak já za to mohu? Kdo udělal chybu? Snad já? Ano, vy jste povinna si to zkontrolovat. Přestala jsem se hádat a nechala pracovat čas. Ta chvilka ticha stačila na to, aby si slečna průvodčí srovnala křidélka a milosrdně povídá: Já vás nechám dojet do Prahy, ale tam si budete muset do Hradce koupit lístek nový. Pochopila jsem, že v této chvíli se naplnily všechny lidské možnosti: Slečna má předpisy, já strach, jestli stihnu při přestupu koupit nový lístek a ten mručoun, který to zavinil si jistě právě pochutnává na jihočeské klobáse kdesi v bufetu, aniž by si uvědomil, že si má na cestu zavřenými nádražíčky připravit pro lidi drobné. Schoulila jsem se do kouta kupé a začala rozjímat cosi o nadřazenosti instituce nad prosťáčkem člověkem. Představila jsem si na jihočeském nádražíčku velkou ceduli: Pozor: Vstupujete do majestátu českých drah. Vaší povinností je slušně pozdravit strojvůdce, pohladit lokomotivu, pokorně poprosit průvodčího o lístek, připravit si peníze akorát, v prvním vláčku studovat všechny údaje na lístku (jak jednoduché byly hnědé malé kartičky) a v přestupní stanici s kufrem, naštěstí už na kolečkách vyhledat průvodčího, který už míří na párek a reklamovat chybu.
Systém je nic říkající slovo, které může, ale také nemusí sloužit člověku. Jsou systémy člověku otevřené, přátelské, ale také tvrdě úřednické, z kterých vypadnete s ostudou dřív, než stačíte vyslovit své přání. Jsou lidé, kteří žijí celý život za svým úřednickým stolem a svědomí mají pěkně srovnané vedle pečlivě ořezaných tužek a srovnaných spisů. Jejich činnost je pěkně zarámovaná zákonem a jeho každodenní stereotypní plnění je dostatečným smyslem života. Vzorně plníc své úkoly s pohrdáním sledují tvořící, hledající, nebo chybující, aby je v jejich situaci nechali náležitě vykoupat. Nemám ráda příkladné úředníky. Ale na světě budou vždycky. A je jedno, jestli plní úkoly pro svůj pocit dokonalé služby, a nebo si rovnají lejstra pro svůj hmotný prospěch.
No ano, ale co když v Praze nebudu mít dost času na koupi nového lístku? To budu čekat další dvě hodiny? Jsou situace, kdy je člověk rád, že se může obrátit na mocnějšího a milosrdnějšího, než jsou všechny ty člověkem vytvořené systémy. Zcela odevzdaná do vůle Boží k mému překvapení se otvírají před Prahou dveře kupé a blonďatá hlavička se ptá: „To jste vy ta paní s obráceným lístkem?“ Přikyvuji a hned slyším prosbu: „půjčte mi ten lístek, já to zkusím, jestli mi to systém vezme, tak vám vytisknu lístek nový s nulovým doplatkem.“ Povedlo se, slečna průvodčí mi podává dva lístky a ještě mě popřeje, abych dobře dojela. Mám radost, ne z ušetřeného času a peněz, ale z té malé, blonďaté průvodčí, která 200 km myslela na to, jak obelstít úředníka, aby pomohla jedné babičce. Jsou systémy zavřené i otevřené, ale v rukou člověka nikdy nevíte, jak to dopadne. Kamenná Praha se roztančila a ve vršovickém tunelu jsem slyšela potichu zpívat obra Dobra.