MUDr. Marek Obrtel je v současnosti kromě toho, že šéfuje neoficiální organizaci Českoslovenští vojáci v záloze proti válce, o níž jsme psali zde , i lékařem kroměřížské Záchranné služby. Domluvit si s ním čas a místo rozhovoru nebylo vůbec jednoduché, ale když se to nakonec podařilo, stálo to za to. Teď proti mně sedí sympatický muž středního věku, který nedávno udělal významné rozhodnutí.



Četl jste dnešní Lidovky ? Napsali o vás, že jste extrémisté, šíříte ruskou propagandu a že se od vás armáda distancuje...

Za extrémisty se nepovažujeme, ruskou propagandu nešíříme a se současnou Českou armádou nechceme mít nic společného a nikdy jsme se za ni nevydávali. Navíc Lidovky lžou, když tvrdí, že oslovily naše přední činitele. Jako vojáci jsme přísahali, že budeme bránit svoji vlast. A naše iniciativa vznikla proto, abychom slova svojí přísahy naplnili. Ano, jsme rozhodně proti válkám, které připravuje velení NATO po celém světě, protože jsou příčinou současné krize a ta hrozí přenést válku i do Evropy. NATO je zločinecká organizace a my jsme přesvědčeni, že Česká republika z ní musí vystoupit.

Řekněte nám něco o sobě, svém životě, kariéře, aby čtenáři věděli, s kým mají tu čest.

Asi od sedmé třídy jsem se rozhodl, že budu lékařem, že chci studovat medicínu, a na tom jsem nechtěl vůbec nic měnit. Nikdy jsem se nechtěl profilovat jako politik, nebo něco podobného. Nebýt té situace, která vznikla, nebýt toho, čím jsem prošel, nikdy bych se takto neangažoval. Někdy v druhém ročníku na gymnáziu jsem si řekl, že se stanu vojákem. Bylo to tehdy z jiných pohnutek, než kam nás zavedla polistopadová doba. Mám rád pořádek, disciplínu, tak jsem se rozhodl, že místo civilní školy půjdu na vojenskou. Promoval jsem v roce 1991 v Hradci Králové, na Univerzitě Karlově, studují tam jak vojenští, tak civilní lékaři.

Předchozí armádu jsem de facto zažil jen jako student při stážích, ale nějaký názor na ni jsem si také udělal, ale nastupoval jsem až po Listopadu. Do roku 1994 se celkem nic nedělo, protože jsem se připravoval na odbornou stránku věci, soustředil jsem se na atestaci apod., byl to takový normální standard. Poté jsem začal dělat náčelníka ošetřovny ve výcvikovém prostoru Libavá. Tam jsem poznal všechny druhy vojsk, cvičili tam úplně všichni včetně letectva.

Nezbytnou součástí kariérního růstu vojáka se staly zahraniční mise. Byly sice dobrovolné, ale voják, který nebyl v misi, jako by neexistoval. Od roku 1992 probíhal konflikt v Bosně a Hercegovině, který v podstatě začal jako srbsko-chorvatská válka (1991), ale v té době jsem ještě neměl hotovou atestaci, takže jsem se jí nezúčastnil. Od Bosny jsem byl však nějakým způsobem přítomen u všeho většího, co armáda podnikala.

Vaší první zahraniční misí byla tedy Bosna?

Ano, odešel jsem tam v roce 1998 a strávil jsem tam 14 měsíců v kuse. Byl to první zlomový moment, který mě přivedl k tomu, co dělám teď. Odešel jsem tam, abych splnil to, co se od vojáka čeká. Hlavní roli hrála odborná stránka, první půlrok jsem dělal obyčejného řadového lékaře, tzv. staršího lékaře obvaziště, druhý půlrok jsem působil ve funkci hlavního náčelníka praporního obvaziště našeho mechanizovaného praporu. V té době se odehrálo to, čemu říkám "kosovská invaze" a "agrese NATO proti Srbsku".

Jsem celkem komunikativní, snažím se navázat kontakt s lidmi, takže jsem normálně mluvil s různými lidmi ze všech stran, ať už to byli Chorvati, Muslimové nebo Srbové, a tak jsem zjistil, jak to celé vzniklo. V roce 1999 vyústila ta šílená chuť podniknout něco proti Srbsku v to, že se, jak už to bývá, podnítila jeho citlivá struna a tím došlo ke konfliktu na horkém teritoriu Kosova. Nebyla to žádná náhoda, že zrovna tam. V té době jsem ještě nebyl přímo v Kosovu, ale byli tam někteří mí kamarádi a hlavně tam měli v té době pozorovací tým Slováci, s nimiž člověk mohl být v kontaktu alespoň přes jejich styčné důstojníky, takže jsem byl svědkem toho, jak se ta situace vyvíjela a jak se vytvářely umělé důkazy pro to, aby se mohlo do Kosova "vlítnout". To se "úspěšně" podařilo dvanáct dnů poté, co jsme se stali členy NATO.

Co jste dělal potom?

Po návratu z Bosny jsem začal pracovat ve vysokých armádních funkcích. Nejdříve jako zástupce velitele operačního velitelství, pak jsem přešel na generální štáb na sekci výstavby vojenského zdravotnictví, kde jsem byl v třetí nejvyšší funkci. Následovala další mise v Afghánistánu, kde jsem velel kontingentu polní nemocnice, což byly tři útvary a navíc jsem dělal náčelníka polní nemocnice. Při této práci jsem byl celkem zaměstnaný, takže se dá říci, že ta afghánská mise mě tolik nepoznamenala, řekl bych, že v té době jsem ještě nijak nepolemizoval s příčinami vedoucími k ní, celkem jsem věřil té oficiální teorii o 11. září apod. Paradoxně to byla psychologicky nejklidnější mise.

Poté jsem organizoval z generálního štábu vysílání jednotek do všech ostatních misí, ať už to byl Irák, Makedonie atd. Tím pádem jsem měl přehled i o tom, jak se to vyvíjelo názorově a legislativně. Celé jsem to završil celkem neplánovanou misí v Kosovu. Teprve tam se mi ten obraz dokonale dotvořil. Definitivně se mi potvrdil názor, který jsem si začal vytvářet v roce 1999 v Bosně. V Kosovu jsem totiž naživo viděl, jak narkomafiáni a masoví vrazi převzali role vážených představitelů samostatného státu, který byl v historicky krátké době uznaný většinou Evropy. A my jsme je tam vítali na recepcích, podávali si s nimi dveře. To mě šokovalo, to bylo to šílené zjištění, kam to všechno spěje.

A vy jste to už v té době všechno věděl?

Ano, to byla už celkem známá věc, věděl jsem to od těch Slováků ze dřívějška, jen jsem si to nějak nespojoval dohromady, nebo jsem tomu, že tito lidé byli nominováni do těch nejvyšších funkcí, nevěnoval patřičnou pozornost. Do té doby jsem se opravdu o politiku vůbec nestaral. Snažil jsem se dělat svoji práci vojáka a lékaře. Politiku jsem bral jako nutné zlo. Korunou všeho bylo, když jsem zažil pogrom na Srby. Začal 17. března 2004, na sv. Patrika, pamatuji si, že jsme ho tehdy slavili s Iry. Tehdy se v plné nahotě ukázalo, kdo je kdo a co je co. Když jsem viděl konečné důsledky a to, jak se k tomu postavila EU a reprezentace NATO, tak mi došlo, na základě čeho to vzniklo, jak to probíhalo, kdo je obětí a jaké jsou důsledky. Z mise v Kosovu jsem se vrátil totálně znechucený a otrávený. Řekl jsem, že na tomhle se podílet nechci a že z armády odejdu. Poté, co jsem se nechal převelet z mise a dodělal atestace, jsem z armády odešel a na osm let si vyřešil problém. Přestal jsem být součástí toho soukolí, nijak jsem se občansky neangažoval, politiku jsem sledoval jen laxně a zpovzdálí, přesto jsem si dotvářel ten globální názor, a to až do vypuknutí ukrajinského konfliktu. Od jara 2014 jsem těžce nesl, že několik set kilometrů od mého domova se děje něco takového. A Evropa tomu jen tupě přihlíží.

Spíše fandí...

Přesně tak, naše politická garnitura do toho ještě vstupuje, podporuje to, co se tam děje. Totální tečkou za tím vším bylo sestřelení letu MH17. Na Libavé jsem zažil výcvik všech jednotek armády včetně letectva, což znamená, že jsem sice laik v letectví a protivzdušné obraně, ale ne natolik, abych poté, co jsem si stihl stáhnout dnes již nedostupné fotografie kabiny letadla, na první pohled poznal, že nejde o BUK či podobné nesmysly, ale o zásah z protiletadlového kanonu. To pozná každý blbec. Ptal jsem se jednoho generála od letectva, seděli jsme spolu v hospodě. Ukázal jsem mu ty fotky a on mi na to řekl, že ho ještě čeká nějaká práce, dopil a odešel. Neřekl k tomu ani popel.

Položím teď trochu spekulativní otázku. Kdybyste vydržel v armádě a byl loajálním vojákem, který "drží ústa a krok", co by vás čekalo? Víte, o co jste přišel, když jste vrátil ta vyznamenání? Vždyť jste se jistě mohl i po těch deseti letech vrátit a vzali by vás s otevřenou náručí.

Nechci moc spekulovat, ale snažil jsem se dělat tu práci tak, jak se měla dělat, já jsem nikdy neměl nějaký problém, úlet, renonc. Odešel jsem z vysoké funkce, mohu se domnívat, nemůžu to vědět s jistotou, že kdybych tam zůstal, dospěl bych až k nejvyšší metě pro vojenského lékaře. Ale samozřejmě to tak nemuselo být. Nebylo zde příliš mnoho lidí, kteří by mě nějakým přirozeným způsobem přeskakovali. Dnes bych mohl klidně mít i hodnost generálmajora.



Hovořili jsme o úloze NATO a vy jste říkal, že jste nějakým způsobem přehodnotil svůj názor. Za co v součastnosti považujete tuto organizaci?

Já jsem to v podstatě vyjádřil v tomto dopise . Nejdřív jsem myslel, že se v něm budu zabývat jen otázkou vrácení těch medailí, ale nakonec jsem to rozšířil o svůj celkový pohled. Ten dopis byl třístránkový, v kostce obsahoval všechny mé důvody, protože jsem chtěl, aby se politická a vojenská reprezentace na jeho základě musela nějak vyjádřit k tomu, co jsem tam napsal. Čekal jsem, že buď budou nějak slepě obhajovat to stanovisko, které drží dodnes, anebo že mi tam napíšou, že mám do jisté míry pravdu, jen si nejsem vědom některých podstatných skutečností a souvislostí, že to budou nějak okecávat. Žádného překvapivého vysvětlení jsem se ale nedočkal, protože ta odpověď, která přišla v poslední den lhůty, kterou na to měli, v podstatě obnášela jednostránkový záznam o tom, jak procedurálně můžu odevzdat ty medaile. Napsali mi, že vrátit je nemůžu, že to fakticky nejde, ale kdybych je chtěl někde odevzdat, tak jakým způsobem to mám udělat. O tom byla téměř celá stránka. Jen poslední věta byla: "Okolnosti, které vás vedou k vašemu rozhodnutí, ponechávám bez komentáře."

Smysl celé akce byl v tom, že jsem čekal, že někdo bude muset začít řešit to, že jsem NATO nazval zločineckou organizací, protože ona jí skutečně je. V tom spočívá má změna postoje. Musím se přiznat, že jsem náš vstup do NATO nevítal s žádným velkým nadšením. Byl jsem toho názoru, že po revoluci tyto bloky zmizí z mapy světa. NATO vzniklo v roce 1949, Varšavská smlouva vznikla v roce 1955, to taky o něčem svědčí. V roce 1991 přitom Varšavská smlouva zanikla a NATO pokračuje dál a navzdory svým slibům se rozšiřuje na východ. Byl jsem velmi rozpačitý, když naše země a za ní další postkomunistické země měly do NATO vstupovat a proti úmluvám ho šířit dál na východ, ale říkal jsem si, že jde o obranný pakt. Což mi za 12 dnů vyvrátili naprosto s přehledem. Od té doby se jejich zločinnost stihla projevit ještě asi šestkrát, kdy různým typem agrese zdevastovali několik zemí. Pod různými záminkami a v řadě případů bez mandátu OSN a bez vyhlášení války, čili na vlastní pěst.

Když jsem působil v těch vysokých funkcích a v zahraničních misích, pochopil jsem, k čemu vlastně to NATO je. Když mi někteří lidé dávali otázky, jestli si myslím, že NATO může naši republiku skutečně ubránit v rámci kolektivní obrany, tak jsem vždycky říkal, že NATO není od toho, aby bránilo evropské země. NATO jsou Spojené státy americké a jejich loutky. Když jsem byl v Afghánistánu v operaci ISAF, tak tam na stožárech vlálo 23 vlajek. Na té operaci se podílelo 23 států. Jednou z nich byla Litva, která měla v Afganistánu 4(!) vojáky. Byli to příslušníci mojí nemocnice - dva lékaři, jeden zdravotník a jeden řidič sanitky. Kolik jich bylo, na to se nikdo neptal, ale na stožáru vlála litevská vlajka. Když chtějí Spojené státy ve světě udělat nějaké svinstvo, tak si na to pozvou takové Litvy, Česka a Slovenska a další, my podepíšeme Memorandum of Understanding, což znamená, že se plně hlásíme k myšlence té operace, pošleme tam čtyři letecké návodčí, oni pověsí na stožár naši vlajku a my jsme spoluodpovědní za tu akci. Tak přesně to je smysl NATO. No a pak už se vesele páchají mezinárodní zločiny, protože to není agrese Spojených států, ale agrese NATO a Partnership for peace, kteří nejsou v NATO, ale jsou tam pozorovatelskými zeměmi. Řekne se, to ne my, to je koalice 23 zemí, takže my nic, to je koalice.

NATO nejsou jenom invazní jednotky a bombardéry, brání přece Evropu...

USA a NATO tady nejsou od toho, aby bránily Evropu, ta myšlenka o kolektivní obraně je postavená na vodě. Vidíme to teď v souvisloti s rozvrácením zemí v severní Africe a Blízkém východě a následky v podobě uprchlické krize. To, co nás teprve čeká a co přijde, pokud se to nějak nezamezí, tak to samozřejmě budou ty důsledky a proti tomu nás žádné NATO neuchrání. To je holý fakt a hořká pravda.

A proč nás NATO neochrání? To si pamatuji ještě z doby, kdy jsem pracoval v těch vysokých funkcích v generálním štábu, kdy se plánovala obranná strategie evropských zemí. Existovaly národní jednotky, z nich se samozřejmě vyčleňovaly jednotky pro NATO. Takže každý stát měl nějaký úkol, co má splnit, ale nikdo to v podstatě neplnil, snad s výjimkou Britů. V Německu byl Allied Rapid Reaction Corps (ARRC - Sbor rychlé reakce NATO), a to byla jediná bojeschopná jednotka v NATO. Jinak se každý velice bránil tomu, aby vydal byť jen eurocent na to, aby se nějakým způsobem zdokonalila obrana Evropy. Když se vytvářel evropský sbor rychlé reakce, což nemělo nic společného s NATO a my jsme tam měli dávat nějaké jednotky stejně jako jiné země, tak se to udělalo tak, že se tam daly ty samé, které byly slíbeny pro NATO. A pak byla ještě třetí záležitost, to už přesně nevím, co to bylo, jmenovalo se to Účelové uskupení a tam jsme slíbili opět totéž. Takže v případě, že by NATO vedlo nějakou operaci někde a Evropa si měla řešit svoji kolektivní obranu, tak jednoduše nebylo čím se bránit. Ty jednotky byly naslibovany na všechna tři místa najednou. Takže ta myšlenka, že by nás NATO díky kolektivní obraně mělo bránit, je naprosto lichá. NATO jsou ve skutečnosti Spojené státy a jeho další členové jim v podstatě jen kryjí záda.

Jste teď šéfem organizace Českoslovenští vojáci v záloze proti válce. Co je to za organizaci, jaké má cíle, kolik má členů a jak je financována?

Ta organizace vznikla v podstatě z osobních pohnutek jejího zakladatele, kterým byl Ondřej Hrčiak. On to prezentuje tak, že si přečetl můj dopis a řekl si, že by se mohlo něco takového udělat, sedl na facebook, založil tam skupinu Českoslovenští vojáci v záloze proti válce a během prvních čtrnácti dnů se mu tam podle jeho slov přihlásilo asi 500 lidí. Pak vyjádřil myšlenky v podobě Memoranda a zásad, toho, kdo jsme a co chceme, a do března se tam vyprofilovalo nějakých 1 500 lidí. Potom na mě sháněl kontakt a oslovil mě, jestli bych s tou organizací nechtěl mít něco společného. Já jsem po krátkém zvažování nakonec souhlasil s tím, že akce typu demonstrací a petic nestačí, že nátlak na naše politiky musí být silnější. Bylo to umocněno ukrajinským konfliktem a dalšími věcmi v souvislosti s Krymem, kdy jsem si řekl, že nás naši politici poslouchat nebudou, že si to udělají, jak oni sami chtějí, a že je tomu potřeba udělat přítrž, že by měla vzniknout nějaká organizace, která by byla schopná aktivně, třeba i pod hrozbou nějaké síly vyjádřit svoje názory.

Na prvním celostátním poradním ohni 2. května se rozhodlo, že bych měl dělat funkci velitele té iniciativy. Původně byla myšlena pro vojáky v záloze, pro lidi s vojenskou knížkou, kteří prošli armádou. Se současnou armádou samozřejmě nemáme a ani nechceme oficiálně mít nic společného. Pak jsme zjistili, že začal být velký zájem i z nevojenských kruhů, ať už to byli chlapi, kteří neprošli vojnou, buď byli hodně mladí, že už se jich netýkala povinná vojenská služba, nebo se jí v nějaké podobě vyhnuli, ale i ženy, které neprošly armádou. A řada z nich je velmi aktivní.

Nakonec jsme zjistili, že nemá cenu se tomu bránit a rozšířili jsme organizaci i o tyto členy, či spíše sympatizanty. Máme to teď rozčleněné tak, že máme skupinu A, což jsou vojáci v záloze, skupinu B, což jsou nevojáci z řad odborníků a poradců, kteří něčím mohou přispět, např. právníci, letečtí odborníci apod. a skupinu C, což jsou právě ti sympatizanti, tedy nevojáci, facebookoví příznivci, kteří nechodí na akce, necvičí, nezúčastňují se přímo výcviku, ale vyjadřují nám podporu.

Vy provádíte nějaká cvičení? A kde na to berete peníze?

Jestli se máme bavit o financích, tak financovaní nejsme nikým a ničím zvenčí, všechno jde na naše vlastní náklady, takže to, co ten člověk je schopen do toho investovat sám, tak to máme. Veškerá výstroj, všechen výcvik, všechno co je s tím spojeno, pokud máme nějaké akce, tak každý za své, zatím jsme zavrhli jakoukoli formu veřejného financování, darů, příspěvků apod. Už ty teorie padly mockrát, někteří lidé nás dokonce byli ochotní finančně podporovat, ale my jsme to zatím s velkým díkem a vděčností odmítli. Nemáme totiž registraci, řešíme dilema, zda se zaregistrovat, nebo ne. Některé význačné osobnosti nám to doporučují, ale podle mého názoru je to zbytečné strkání hlavy do oprátky. Jiní lidé si zase myslí, že co není oficiálně zaregistrováno, nemůže být zrušeno. Pokud bychom měli registraci, mohli by nás zakázat a v tu chvíli bychom měli problém, protože bychom se stali nelegální organizaci. Dokud nemáme registraci, právně neexistujeme, jsme jen spolek dobrovolníků, co se scházejí v lese a běhají. Je to samozřejmě dvojsečná zbraň.

Naše struktura spočívá v tom, že jsem založili určitá oblastní uskupení. Máme 9 rot, z toho 3 na Moravě a 2 na Slovensku. Dohromady tvoří 1. československý prapor vojáků v záloze. Používáme vojenské názvosloví, ale se současnou armádou nemáme v podstatě nic společného. Každá rota má svoji strukturu, záleží jak si to ten velitel roty a štáb roty udělají, tak to mají, není daná nějaká pevná struktura daná, protože ty roty jsou velmi rozdílné. Některé roty se specializují tvrdě na ten výcvik, takové ty nejbojovnější, tak ty dokonce od nás odešly, to byla ta fáze, kdy jsem měl pocit, že se to rozpadne celé, protože to byla taková krize organizace. Ti "nejbojovnější" odešli, protože měli pocit, že se neděje nic nebo že se toho děje doslova málo, "hodně keců, málo akce," takže severočeská rota odešla celá a jihomoravská taky. Jsou v současné době samostatní, vytvořili si nějakou jinou strukturu, ale teď se zdá, že zaznívají nějaké hlasy, jestli by se to nemělo znovu sloučit.

Ty naše stávající roty jsou taky rozdílné, je to dáno i věkově. Některé mají nízký věkový průměr, některé vysoký, takže z toho i vyplývá, že třeba tam, kde ten věkový průměr je vysoký tak tam samozřejmě nejde, aby dělali někde přežití s třicetikilovým báglem, chodili čtyřicetikilometrové přesuny a u toho plnili nějaké náročné úkoly. I takové roty máme, které takto skutečně tvrdě cvičí. Jiné se spíše orientují na takovou tu činnost stmelovací a máme rotu, která se chce věnovat výchově mládeže, mají mezi sebou mládež. Nám se nahlásilo spousta kluků kolem 15 let a teď jsme nevěděli, co s nimi. Jestli je máme vyhodit, že tam pro ně není místo a pak kohosi napadlo proč, tak budeme dělat branné dny, necháme je zastřílet ze vzduchovky, splnit nějaké úkoly a hlavně se jim při tom vysvětlí, zač je toho loket, aby pochopili tu situaci, že to, co jim říkají ve škole, nemusí být vždy nutně pravda. Takže i na to je to zaměřené. Záleží kolik máme času, já si myslím, že ta situace je taková, že nám příliš času nedává. Ale kdybychom náhodou toho času měli víc, tak plánujeme, že bychom tu mládežnickou vrstvu mezi sebe vzali a že bychom se jí věnovali nějakým způsobem, že by měly něco jako brannou výchovu. Nebo obdobu Svazarmu. To, co v současnosti chybí.

Kolik máte v současnosti členů, řekněme těch "áčkových"?

Abych byl naprosto upřímný, nemám přesný přehled. A je to záměrně. My jsme se o evidenci bavili, jestli máme touhle cestou jít, ale pak jsme zjistili, že už proto, že nejsme registrovaní a z mnoha dalších důvodů bychom brzy narazili na zákon o ochraně osobních údajů, že kdybychom shromažďoval nějaké nacionále, byla by to zbytečně záminka pro to, aby to někdo napadl. A druhá věc, když kohokoli z nás postihne nějaká nemilá věc, že by proti nám někdo vystoupil, já vlastně nic nevím.

Odhadem máme dneska asi 200 až 300 aktivních členů, kteří jsou schopní nasazení. A s tím jsme právě kalkulovali, když jsme dávali prezidentu republiky nabídku na ochranu hranic. Že bychom byli schopní těch sto lidí dát okamžitě, v podstatě na druhý den, ta další stovka a další stovka, to by pak záleželo, jak by se to postavilo ekonomicky, protože někteří naši členové jsou sociálně slabší, a z těch ostatních nikdo nemůže za sebou v práci zabouchnout dveře s tím, že jde na měsíc někam na hranice. To by se muselo dořešit. My jsme kalkulovali dvoustovkou, ale myslím že bychom dali dohromady i tři sta.

Odpověděl vám prezident na vaši nabídku?

Ne, ozvala se mi prezidentská kancelář, chtěli nějaké kontakty, ale tím to skončilo. Zmedializováním toho problému se to rozmázlo, a tím pádem se na to už nedalo reagovat, což chápu. Museli by tím přiznat, že oficální státní složky na to nestačí. Proto jsme taky dávali ten návrh, protože víme, že na to nestačí. Dnes nelze ochrana státních hranic zajistit ani armádou ani policií. Muselo by se to zajistit jinak. Na ochranu státní hranice na jihu je reálně potřeba kolem pěti tisíc lidí. Tedy kdyby to mělo fungovat jako v minulosti, kdy ji zajišťovaly tři brigády pohraniční stráže. Z toho nám bylo jasné, že to ten stát prostě nemůže zvládnout. A byla to zároveň i akce, jíž jsme chtěli dát najevo, že pro dobrou věc jsme ochotní se spojit i se státními složkami a s tím státem, který nemáme rádi a proti kterému stojíme a tvrdě se vymezujeme. Z toho důvodu taky používáme termín vlast, protože když se bavíme o něčem, pro co jsme ochotni něco udělat, tak mluvíme o vlasti. Nikdy ne o státu, protože pro tento stát jsme ochotni dělat jen velmi omezené množství věcí.

Kvůli tomu nás nazývají extrémisty, ale já to beru tak, že jestli nás někdo bude chtít povolat jako záložáky pro účel válečného konfliktu někde na východě, například do rusko-ukrajinského konfliktu, nebo pro nějakou útočnou válku za cizí zájem, tak s tím bytostně nesouhlasíme a budeme to bojkotovat. Pokud nás ale povolají na obranu naší vlasti, jsme ochotni jít jako první. To je naše krédo.

Ještě se vrátím k tzv. uprchlické krizi. Vy jste nabídli pomoc, kdyby bylo potřeba zavřít hranice, možná to v té době vypadalo jako předčasné a panikářské, ale dnes zavřelo hranice Německo a ty problémy se šíří dál. Co si myslíte o tom, jak ta krize vznikla, jaké má příčiny, v jakém je současně stavu a jak to bude dál pokračovat?

Několikrát jsem napsal, že nelze pohlížet na uprchlíky přezíravě, abychom je považovali za nějakou nižší rasu nebo něco takového. Jejich situace je nezáviděníhodná, a proto je jako jednotlivce neoduzujeme, dokud nezačnou dělat něco v rozporu s klidem, stabilitou a pořádkem v této zemi. V prvé řadě si musíme uvědomit, kde leží příčiny uprchlické krize. A ty spočívají v tom, že jim někdo rozmlátil jejich země, že se tam udělalo něco, co se udělat nemělo. V těch zemích je chaos, binec a Islámský stát, takže ti lidé mají důvod z nich utíkat. Přirovnávám to k tomu, že když bude po kraji chodit žhář a zapalovat stodoly, tak nepomůže hasit ty stodoly, ale musíme chytit toho žháře, aby to zapalování přestalo. To je hlavní cíl, ale mezitím je třeba hasit ty stodoly.

Pokud by to vygradovalo do té podoby, a vy se ptáte na ten vývoj, tak já si skutečně myslím, že časem dojde k tomu, čeho jsme svědkem v některých zemích západní Evropy, že masy lidí v řádech statisíců až miliónů časem doputují. Není v silách Evropy, aby toto množství takto vzdělaných a takto politicky, kulturně a nábožensky orientovaných lidí nějak zaintegrovala. Nám, natož Slovensku se nedaří integrovat Romy, a přitom si máme poradit s integrací miliónů lidí z naprosto odlišné kultury. Kdybychom je měli zmáknuté a měli v tom pořádek, mohl bych uvěřit tomu, že se to může podařit i jinde. Protože však vím, jaká je situace v této oblasti, tak nevěřím tomu, že se to podaří už kvůli té masovosti a tomu krátkému časovému období, ve kterém k tomu nárůstu migrace dojde.

Dnes jsem v metru na nástěnce četl: Google poskytne obrovské finance pro zajištění uprchlíků. Vnímám to jako další z mnoha amerických pastí k tomu, aby se Evropa dostala s prominutím do sraček, ze kterých už nebude úniku. Máme zde neziskové organizace, které jsou dotovány z venku a dostávají neskutečné peníze, jako je Člověk v tísni a další, to jsou mocenské nástroje zaoceánského a západního systému, kdy oni jim nasypou spoustu peněz, oni za ty peníze něco poskytnou, ale v okamžiku, kdy nám ta krize přeroste přes hlavu, tak se ty zdroje zastaví. A takhle je to plánováno. Ani ten Google to nebude dotovat 20,30 nebo 50 let.

V okamžiku, kdy se tyhle zdroje zastaví, tak nám to s plnou parádou zůstane na hrbu. V tu chvíli ti lidé budou bez prostředků, nezaměstnaní, přitom nemají jazykové znalosti, nemají žádný předpoklad pro integraci ekonomickou, náboženskou ani politickou. Budou se organizovat do nějakých ghett, vzniknou z toho skupiny, které budou frustrované, protože nebude práce, obživa, zázemí, nebude nic, začnou se radikalizovat, začnou vystrkovat růžky a dojde k tomu, k čemu podle mého názoru má dojít při této řízené migraci, že ti lidé začnou být agresivní, protože se jim nesplní jejich očekávání, budou ve špatné situaci.

Naši lidé to budou zase vnímat tak, že jestli se dnes říká, že náklady na jednoho uprchlíka dosahují pomalu náklady na jednoho důchodce, tak je asi něco v tomto státě špatně. To je další problém, že my nejsme schopni se postarat o vlastní důchodce, invalidní lidi atd. a chceme řešit uprchlickou krizi. Dojde k názorovému střetu mezi naší zatím majoritou(a řekněme do budoucnosti možná minoritou) a skupinou těch migrantů, logicky z toho bude plynout násilí a vygraduje to do nestability, dezintegrace Evropy. To je můj odhad vývoje, dokud se to nepodaří nějak smysluplně zastavit. Nepomůžou ani kvóty, ani ploty.

Jediná šance je zastavit válečné konflikty v těch zemích, kde teď probíhají. Jedna koruna vynaložená tady by se sedmkrát zhodnotila, kdyby byla vynaložená tam, kdyby nebyla válka v těch zemích, kdyby se tam obnovila infrastruktura a ti lidé by se mohli vrátit domů a být tam, kde jsou doma. To by bylo skutečné řešení.

Červená nit toho všeho, co děláme, je požadavek na mírové řešení těch záležitostí. Mír na Blízkém východě, mír v severní Africe, nedevastovat státy jako byla Lybie, i Ukrajina do toho patří, samozřejmě i Balkán, všechna ta ohniska napětí, jejichž důsledkem jsou migrační krize. My víme, že ty konflikty nevznikají samy a náhodně. Vždycky je to věc někým podněcovaná, někým živená a někdo z toho těží.

My prosazujeme mírové řešení, aby lidé neupadli do extrémismu, rasismu, fašismu atd., kdy ty fašistické tendence dnes jsou nabíledni. To není nic tajného,že dneska se otevřeně dává zelená fašismu v některých zemích a dokonce se o tom začíná mluvit, že je to normální, podobně jako to bylo v letech 1935-1938 v Německu. Postupně se lidé masírují tak, aby si řekli, že to je normální, že na tom není nic špatného. Čechy Čechům, černoši do plynu apod., tak to je cílem tady toho vývoje. Chceme upozornit na uprchlickou krizi v tom kontextu, jak jsem říkal, abychom upozornili na ty příčiny, aby se jasně ukázalo, kde je příčina a jaké je řešení.

Děkuji za rozhovor.
Stanislav Blaha, za redakci webu e-republika.cz


Profesní životopis (výtah)

MUDr. Marek Obrtel, 17.12.1966, Přerov, okres Přerov

Gymnázium Jakuba Škody v Přerově, Karlova univerzita, Fakulta všeobecného lékařství Hradec Králové, Vojenská lékařská akademie Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové, Masarykova univerzita, Lékařská fakulta Brno, Katedra sociálního lékařství a veřejného zdravotnictví – školitel Prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc., pokračuje doktorské postgraduální studium.

Průběh odborné praxe: Předatestační odborná příprava v oboru VšL
1991 – 1994 Náčelník Posádkové ošetřovny Libavá AČR – všeobecný lékař
1994 – 1999 Starší lékař praporního obvaziště 7.mpr SFOR Bosna a Hercegovina
8/1998 – 3/1999 Náčelník praporního obvaziště 3.mpr SFOR Bosna a Hercegovina
3/1999 – 10/1999 Zástupce velitele Operačního velitelství vojskové zdravotnické služby AČR Hradec Králové
11/1999 – 11/2001 Zástupce náčelníka 1. Odboru výstavby vojenského zdravotnictví Sekce vojenského zdravotnictví GŠ AČR Praha
11/2001 – 5/2004 Velitel kontingentu AČR a náčelník 11. polní nemocnice AČR v mnohonárodnostní misi ISAF Afghánistán
10/2002 – 3/2003 Zdravotnický poradce velitele „Multinational Brigade Centre“ v mnohonárodnostní misi KFOR Kosovo
10/2003 – 5/2004 Náčelník oddělení hospitalizace a transportu Centra biologické ochrany AČR Těchonín
6/2004 – 11/2006 Ředitel Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje
12/2006 – 3/2010 Vedoucí lékař výjezdového stanoviště Zdravotnické záchranné služby Olomouckého kraje
4/2010 – 10/2015 Vedoucí lékař Oblasti Kroměříž Zdravotnické záchranné služby Zlínského kraje 6/2015 - dosud.


Článek vyšel v tematickém čísle Vojáci v záloze, stát v ohrožení (2015-8). Toto tematické vydání bylo financováno díky Vašim darům na rozvoj webu. Děkujeme! Redakce a spolek e-republiky.