Obyvatelé hornického města Pěrvomajsk v Luganské lidové republice, kde před začátkem bojových operací žilo více než 50 000 lidí, a dnes ani ne 7 000, čekají na pomoc. Jak řekl starosta města Jevgenij Iščenko: "Tady, kam se podíváte, je všechno zničené. Bombardovali všechno, a nejhroznější je, že každou salvou někoho zabili." Říká, že ať pojedeme kamkoliv, uvidíme na vlastní oči jen zkázu. Město leží v ruinách cihel a rozbitého skla, trhliny od dělostřeleckých nábojů jsou patrny v kdysi obytných mnohapatrových domech, taktéž stopy požárů v budovách nemocnic a mateřských školek, stavebním materiálem jsou zavalené šachty a průmyslové podniky. Přímým zásahem byl zničen ZAGS (matriční úřad), otevřený před samým začátkem bojových operací. Cesty jsou posypané střepinami min a nábojů, na okrajích cest leží nevybuchlé náboje. A zde stojí rozstřílený žlutý školní autobus.

Jevgenij Iščenko napsal(a):
Podívejte se, jak bojují. Máme tu takovou aritmetiku – jeden ku čtyřiceti. Na každého mrtvého vojáka Novorossije připadá čtyřicet civilních obyvatel.

Město je fakticky vzdáleno pouze dva kilometry od linie fronty. Kolem něho – v Popasném na západě, v Zolotém na severu a Kirovsku na východu – "podkovovitě" stojí národní garda. Jediná cesta kontrolovaná armádou Novorossije vede v jižním směru ke Stachanovu.


Ukrajinské pozice lze vidět pouhým zrakem. "Nikdo z nich se nechystal odsunout vojska o 15 km, což je jedno z ustanovení Minského protokolu. Naopak – ozbrojili se, přeskupili, zakopali tanky podél linie hranice," říká lidový starosta.

Iščenko dále říká, že je nepřátelé neustále provokují tím, že zajíždějí k jejich předním liniím na tancích nebo obrněných transportérech. Naprosto s ním souhlasí i velitel prvního kozáckého pluku Pavel Drjomov. Je přesvědčen, že tento konflikt už dávno překročil hranice občanské války a změnil se ve válku geopolitickou.

Pavel Drjomov napsal(a):
Na Michajlovském srázu jsme bojovali s oddíly gruzínské armády. V Borovském pod Severodoněckem nyní stojí žoldnéři z Polska. V Privolje, to je okraj Lisičanska, kde obsluhují techniku ukrajinské armády, pracují jako technici Němci.

Na jedné z ulic se jakási žena pokouší připravit jídlo na ohni. Podle jejích slov situace vypadá takto:"Hrozná, ovšem. Děti jsme poslali do Ruska, a sami jsme zde zůstali!, říká Ludmila. Vyprávěla, jak lidé doslova jen přežívali, dva měsíce schovaní ve sklepích: "To je můj byt, podívejte se, co z něj zůstalo," ukazuje napůl zničený dům. V sousedním průchodu se zřítil balkon a vyhořelo několik pater, místo skel jsou okna překryta foliemi.


Bez vody, elektřiny a plynu, pod neustálou hrozbou smrti se ti, kteří zůstali v Pěrvomajsku, snaží připravit na zimu. V noci zde teplota klesá až k nule, ve dne – nehledě na sluneční svit –, nedosáhne výše než 12–14 stupňů: "To jsou opravdoví lidé. Válka ukázala, kdo je kdo," říká ještě starosta a slibuje, že odtud nikdy neodejdou. „Žijí zde jenom místní, žádní žoldnéři, žádní vojáci, sám to vidíte. Vydržíme do konce.“

Hornické město Pěrvomajsk navždy zůstane symbolem hrdinství a zmužilosti lidí, kteří přežívají strašné, katastrofické bombardování. V Luganském kraji není místa, které by bylo postiženo silněji než Pervomajsk během operace ukrajinských "siloviků". V průběhu několika měsíců vybuchovalo v městě 100 granátů a projektilů během 24 hodin.

Zdroj: ITAR-TASS

Překlad: Alena Mikulášková