K napsání tohoto eseje mě inspirovaly dvě události, které spolu nijak nesouvisejí.

  • V Kyjevě, na nešťastné Ukrajině, znemožnil Pravý sektor konání kongresu soudců (žádá totiž jejich totální lustrace). Několik desítek ozbrojených ostrých hochů dobylo budovu, kde se mělo toto zasedání konat, a vytáhli odtud všechny soudce, které tam našli. Ti pak museli absolvovat “uličku hanby”, při níž je uráželi, plivali na ně a křičeli: “Už zde nikdy pracovat nebudete!”
  • Za mořem, v poklidných Spojených státech, musel opustit své zaměstnání Brendan Eich, ředitel společnosti Mozilla a autor jazyku JavaScript. Jeho proviněním bylo, že kdysi, asi před pěti lety, věnoval peníze na podporu zákona proti homosexuálním sňatkům. Když to teď vyšlo najevo, zahájila gay-lobby proti němu i Mozille velkou kampaň, a on musel odstoupit.

Pro člověka se sovětskou výchovou na tom není nic nového: “Sovětští pracující jednomyslně odsuzují renegáty, oportunisty, přisluhovače imperialismu apod.” Nového na tom je jen to, že se to děje v demokratické zemi.

Oba zmíněné případy, stejně jako spousta dalších, mají jedno společné. Jsou výsledkem spontánní akce mas, vláda za to nemůže. Pojem “občanská společnost” obvykle vnímáme výhradně kladně, ale zapomínáme přitom, že občanská společnost je přesně taková, jací jsou občané. Není zbytečné si připomenout, že svého času byly přirozeným projevem tehdejší občanské společnosti hony na čarodějnice, pranýře, lynče a pogromy.

Právě teď, při Pašijovém týdnu, čteme jeden známý příběh o tom, jak občanská společnost může křičet “Ukřižuj ho!” tehdy, když představitel režimu hledá možnost, jak udělit milost. To je přesně ten důvod, proč jsou výsledky “arabského jara” (kromě Tuniska) tak bídné. Úroveň místní občanské společnosti je tak nízká, že za umírněné diktatury je život lepší, než za demokracie vedené islámskými fundamentalisty. Svého času to hezky popsal Puškin: “Jediným Evropanem v Rusku je vláda.” Přesně toto pozorujeme na Ukrajině, kde má “občanská společnost” tohoto typu bohaté dějiny, začíná kozáky 16. a 17. století, kteří se stejným entuziasmem okrádali a vraždili Poláky, Rusy, Turky a především Židy, přes pogromy počátku 20. století až po banderovce za 2. světové války.

Případ chudáka Brendana je ovšem jiné kafe a trochu více si ho rozebereme. Nedávno mi jedna Arabka vyložila následující teorii: Zápaďáci vždy potřebují někoho nenávidět. Nejdříve to byli Židé, teď je nahradili muslimové (“A mezitím to byli Rusové”, dodal jsem v tu chvíli). Termín “nenávidět” je podle mě příliš silné slovo, ale “opovrhovat” - to zcela vyplývá z Kalvínovy doktríny o predestinaci. A téma farizejství je jedno z hlavních v evropské literatuře 19. století. Kdysi, když jsem četl Nerudovy Povídky malostranské, hodně na mě zapůsobily dvě historky, jejichž postavy doslova umírají následkem totálního bojkotu celého svého okolí. Jednou to byl kramář, který se znelíbil jedné návštěvnici jeho obchůdku, podruhé žebrák, o němž jeho konkurentka rozšířila pomluvu, že žebrákem není.

Je zajímavé, že v ruské kultuře té doby toto téma skoro úplně chybělo. Hodně se psalo o utrpení chudých, ale kvůli utlačování mocnými, nikoli kvůli jejich ignorování sobě rovnými. Spíše naopak, Rus až doteď pudově soucítí s pronásledovaným, obzvláště, když “jsou proti němu všichni”, i kdyby věděl, že je to úplný lotr.

V jednom z dřívějších zamyšlení jsem psal o tom, že úmyslně arogantní, agresivní a urážlivé projevy by měly být omezeny a vnímány jako morální škoda. V Brendanově případě však nejde o žádný projev, ale čistě o názor (navíc 5 let starý, od té doby se mohl změnit). Stejně tak ho mohli propustit za to, že nemá rád pivo, kočky nebo rockovou hudbu. V jednom článku mu naopak vyčítají, že “odmítl otevřeně diskutovat o svých názorech”. Eichovi, jako skvělému programátorovi, na rozdíl od postav Nerudových povídek nehrozí, že chcípne jako žebrák na ulici. V nejhorším případě se uplatní v “homofobním” Rusku, Číně apod. Ale samotný fakt, že demokratická společnost pronásleduje lidi kvůli takovým drobnostem (a navíc pod záminkou “tolerance) by byl k smíchu, kdyby jeho důsledky nebyly tak smutné.

Včera byli šikanováni všelijací levičáci, hippies, černoši, homosexuálové apod., dnes zase konzervativci, věřící (obzvláště muslimové), do jisté míry tradiční rodina, zítra to může být někdo další. S liberálními ideály to má stále málo co společného.

Samozřejmě, že v řadě případů může být podobný tlak veřejnosti blahodárný. Například v mém oboru se v posledním desetiletí rozvíjí myšlenka dobrovolné certifikace lesů. Znamená to, že lesní závody dostávají speciální certifikát o tom, že hospodaří šetrně a ekologicky správně, což pak bude uvedeno na výrobcích z jejich dřeva. Tím pádem bude mít ekologicky zaměřená veřejnost možnost dávat při nákupu přednost těmto výrobkům a tak tlačit výrobce správným směrem. Jsou i další příklady, v nichž jde o čistě odborné věci - spotřebitelé kupují či nekupují v závislosti na tom, jak podnik hospodaří (např. podle zásad fair trade), nikoli na tom, jestli jeho ředitel má či nemá milenku, nebo chodí či nechodí do kostela či do mešity.

Jednoduché řešení v těchto případech očividně neexistuje. Je možné se sice obrátit na státní moc a zpřísnit zákony. Kdyby Eicha propustili za to, že je černoch, byl by to obrovský skandál a stát nebo soud by tomu určitě zabránily. Zkušeností tohoto druhu je hodně a bylo by možné i v tomto případě použít antidiskriminační zákony, jak se to dělalo například ve Spojených státech v dobách boje proti rasismu (to, že drtivá většina veřejnosti v jižních státech USA byla naladěna rasisticky, se v úvahu nebralo). Obecně si však myslím, že zákon, který odporuje právnímu cítění většiny, bude ještě muset počkat na ten správný čas. Skutečné řešení je nakonec ve výchově lidí směrem k větší toleranci (zejména k těm, kdo mají jiné názory na toleranci samotnou). A to potřebuje čas.