<P>Zvykli jsme si komentovat dění na české politicko-kriminální scéně jen pokrčením ramen. Už nás nepřekvapí aktivní tuneláři, nečinní a úplatní soudci, ministr spravedlnosti potírající nikoliv zločin, ale nejvyšší státní zástupkyni. Netečně zíráme na zkorumpovanou policii, s nesouhlasným mumláním podplácíme magistrát a nijak nás neudiví státní úředníci prohrávající za úplatek miliardové soudní spory o ochranu investic. Jeden případ mne přece jenom zaujal. Uprchlý pan podnikatel Krejčíř si dopravil do nového domova na Seychelách ze zcela pochopitelných důvodů vytunelované peníze, manželku a jiné cennosti. Policie mu zabavila <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/krejcir.mht">oblečení a peřiny</A>, což je na naše poměry docela slušný výkon. Pilný manažer utekl ze své vily při domovní prohlídce před dvěma měsíci, za blahovolné asistence policie. Ta jej stíhá za půlmiliardový celní únik, vytunelování firmy Technology Leasing, navádění k vraždě celníka, podvodné vylákání akcií otrokovické teplárny v hodnotě 75 milionů korun a nějaké ty topné oleje v ceně pár miliard. Krejčířova žena pomáhala zastřít původ části finančních prostředků, což vypadá na spolupachatelství. Povedený pár žije na Seychelských ostrovech, jejichž občanství si prozíravě opatřil v tučných dobách a za velké peníze. Tato zemička odmítá Krejčířovy vydat. Banánová republika Bahamy nevydá pana Koženého a svrchovaný stát Belize chrání občanská práva pana Vostrého. Tolik v kostce ke známému triu české ekonomiky působících v Česku zejména za vlády pana profesora.<BR><BR>Krejčíř se pokusil vyvést z republiky i vlastní peřiny. Mám rád symbolické jednání a toto je nádherný příklad. Dokládá mentalitu novodobé české podnikatelské elity, jež po privatizačním klondajku získala v kupónové loterii neuvěřitelné jmění. Tito lidé si zvykli rabovat, podvádět a zcela bezostyšně krást. Absolutně jim nemůže dojít, že peníze nesou i společenskou funkci. Viděno z morálního hlediska, kapitál není pouze jejich osobním vlastnictvím. Vznikl za účasti všech občanů, i když byl vytunelován několika jedinci. A tito pánové se navíc pokoušejí vyvážet z republiky absolutně všechno. Z té země, která jim nečinností, hloupostí a korupcí dovolila shromáždit miliardový majetek. Srovnejme mentalitu kapitánů českého průmyslu po roce 1989 s mentalitou zakladatelů českých a moravských podniků v 19. století. Vyberme taktéž tři známé osobnosti jako protiklad ke triu Kožený, Vostrý a Krejčíř.<BR><BR>Historie firmy Škoda začíná roku 1859, kdy hrabě Valdštejn založil v Plzni pobočku svých sléváren a strojíren. Roku 1869 továrnu odkoupil její hlavní inženýr Emil Škoda, jehož jméno později firma nese. Jeho otec František byl zámožný plzeňský měšťan a věnoval se veřejným záležitostem. Mimo jiné byl členem první správní rady Měšťanského pivovaru a také poslancem v říšském sněmu. Emilův strýc, Josef Škoda, se stal věhlasným profesorem lékařské fakulty na vídeňské univerzitě. Mladý Emil úspěšně studoval na dvou školách univerzitní úrovně - v Praze čtyři semestry strojního inženýrství na hornické technické vysoké škole a pak v Karlsruhe na tamní strojírenské fakultě Technické vysoké školy. Praxi vykonával v cizině, kde se seznámil s průmyslovými podniky ve Francii, Německu a Anglii a ve Spojených státech. Vzdělaný a zkušený Emil Škoda přijal místo vrchního inženýra ve strojírně hraběte Waldsteina v Plzni s platem 1500 zlatých ročně. To bylo v roce 1866. O tři roky později kupuje celý podnik. Sotva třicetiletý uzavírá smlouvu, podle které musel uhradit hraběti Waldsteinovi za celou strojírnu okamžitě 100 000 zlatých na hotovosti z celkové dohodnuté kupní ceny 167 642 zlatých. S finanční pomocí celé rodiny koupil malou továrničku s 33 dělníky, ze které brzy vybudoval obrovský podnik se 4000 dělníky a 200 techniky a světovou pověstí. <BR><BR>Další velikán je spojen se Zlínem. O ševcovské řemeslo má Tomáš Baťa zájem již od dětství, po absolvování základní školy se ve čtrnácti letech stává ševcovským učedníkem. Po vyučení Baťa načas odchází na zkušenou do zahraničí, poté nastupuje v otcově ševcovské dílně jako obchodní cestující. V roce 1894 začíná Baťova podnikatelská kariéra. Společně s bratrem Antonínem a sestrou Annou zakložili ve Zlíně továrnu na výrobu a opravu obuvi. Baťa zavedl do podniku moderní způsoby výroby, zejména sériovou výrobu a také pravidelnou pracovní dobu. Baťův závod začal vyrábět převratnou novinku: lehkou plátěnou obuv, která se přes počáteční nedůvěru zákazníků stává vzápětí módním hitem. Zanedlouho se jméno Baťa stalo pojmem v celé Evropě. Ve dvacátých letech, kdy firma zaměstnávala pouze 300 dělníků, Baťa zahájil budování nového Zlína. Pro své zaměstnance stavěl obytné domy (dodnes stojí ve Zlíně či třeba v Sezimově Ústí), školy, nemocnice, jesle, kulturní zařízení, vědecké ústavy či filmové ateliéry. Zároveň založil i hnutí Mladých mužů a žen, v němž mladí lidé dostali možnost studovat a pracovat. V roce 1923 se Tomáš Baťa stal starostou Zlína. O morálních kvalitách, píli a energii Tomáše Bati mi vykládali nejstarší důchodci ještě v době, kdy jsem byl gymnasista a brigádně pracoval v komunisty znárodněném Svitu. <BR><BR>Málo známá je německá rodina Schichtů z Ústí nad Labem, přesněji řečeno ze Střekova. Jejich jméno je v povědomí starší generace spojeno s pojmem „mýdlo s jelenem“. Sedlák, řezník a uzenář Georg Schicht získal u mydláře v Mimoni potřebné znalosti a na svou žádost dostal 6. července 1848 živnostenské povolení k výrobě mýdla. Mýdlo se vyrábělo ve sklepě rodinného domku a do práce byli zapojeni všichni členové rodiny. Hlavní heslo Georga Schichta bylo: "Nakupuj levné suroviny, prodávej levně dobré zboží." Poptávka rostla. Finanční poměry umožnily postavit v roce 1867 obytný dům, o pět let později novou varnu mýdla. V době plného rozvětu před 1. světovou válkou měla firma 3 500 zaměstnanců. Akciová společnost Georg Schicht se stala největším podnikem svého druhu v Evropě. V roce 1898 byl synovi zakladatele, Johannu Schichtovi, udělen titul císařský rada za jeho zásluhy o rozvoj průmyslu rakousko-uherské monarchie. Byl členem mnoha hospodářských, nacionálních a humanitárních spolků. Četl německé klasiky, francouzské osvícence, ctil duchovní odkaz L. N. Tolstého. Jen pro ilustraci několik myšlenek Johanna Schichta, vybraných z dopisů, které vycházejí z Tolstého filosofie: "Ctím Tolstého, ačkoliv je Rus, jako svatého. V mých očích je nejušlechtilejší osobností, která žila od doby Krista... Nesmíme nutit své bližní, aby pro nás vyráběli zbytečné nebo dokonce škodlivé věci. Učme se co nejvíce vyrábět a co možná nejméně spotřebovávat... Žijme tak, abychom si mohli na konci říci: Ty jsi měl podíl na pokroku lidstva." Zcela zvláštní kapitolu tvoří péče o zaměstnance. První záznamy o závodní jídelně jsou z roku 1894. V roce 1912 již měla čtyři kotle s kapacitou 1 000 obědů. Bytovou otázku řešila firma Schicht již po 1. světové válce. První sídliště pro 90 rodin se stavělo pro dělníky. Mateřská školka byla otevřena pro děti zaměstnanců v roce 1914. Podnik měl vlastní závodní ordinaci, moderně vybavenou, se stálým lékařem a zdravotní sestrou. Již v roce 1887 byly vydány stanovy podnikové nemocenské pokladny. Později byly ustaveny podpůrná pokladna a podpůrné zařízení jako samostatný právní subjekt. Všechny instituce byly dotovány vedením firmy. V jednotlivých provozech byly vybudovány šatny, kuřárny, odpočívárny, umývárny, sprchy, ohřívárny donesených jídel, zavedeno horkovzdušné topení i ventilace. Pro posezení při hezkém počasí při odpoledních přestávkách byla postavena terasa, kde se pořádaly koncerty závodní kapely. Závodní knihovna měla již v roce 1905 kolem 14 000 svazků. Vypůjčení knihy na 14 dní stálo 10 haléřů. V roce 1931 byly otevřeny lázně s bazénem (dnešní Lázně dr. Vrbenského). Sloužily nejen zaměstnancům, ale i veřejnosti. Byly postaveny za 15 měsíců a svým technickým vybavením a službami, jako byly různé druhy léčebných koupelí, kadeřnictví aj. se staly nejmodernějšími v Evropě. O hospodaření dnešních Schichtových závodů si můžete přečíst v Respektu (06/2005) pod charakteristickým názvem "Zlatí hoši ze Setuzy. Cesta trojice veksláků do předpokoje vlády". </P>
<P>Tři životopisy sehnané na různých serverech po internetu ukazují na étos, který vedl k zakládání hospodářské síly předválečného Československa. Tehdejší ekonomika byla podložena nejen tvrdou prací, ale i osobní ušlechtilostí, vzdělaností a zájmem o sociální postavení dělníků, včetně rozsáhlé charitativní činnosti a podpory kultury ve všech formách. Jistěže jde o určitou idealizaci a cílený výběr těch nejkladnějších postav. Avšak kontrast se surovostí, nízkostí a kulturním barbarstvím tunelářské generace 90. let nelze přehlédnout. Jejich miliardy neslouží nikomu z nás, pouze obohacují cizí banky v zámoří. Zájem novodobého podnikatelského tria lze shrnout jednou větou: „Z vlasti se pokusili vyvést i vlastní peřiny.“<BR><BR><BR></P>