Romům se úřední vyhláškou zakázalo kočovat v padesátých letech, kdy socialismus osvobodil člověka k životu v panelákové hojnosti. Akademikové naopak začali kočovat až na konci času (<i>novissimum</i>), kdy jim český kapitalismus úřední vyhláškou vytuneloval společensky neprospěšnou boudu na Národní třídě. Na rozdíl od již usedlých Romů nás noví mocipáni poslali do světa, abychom se živili přednáškami u dobrých lidí, kteří nám dají jídlo, pití, a navíc i nějaký ten krejcar. I stali jsme lektory různých akademií, třeba i té křesťanské, v jejichž rámci provozujeme část našeho živobytí. Kočovní Romové letovali hrnce a brousili nože, my brousíme svůj ostrovtip a letujeme děravé hrnce vědění obecného lidu. Všechno funguje v nejlepším z možných světů tak dobře jak to jen jde – dokud jsem nezačal kočovat i já se svým osobitým programem power-pointového cirkusu provozovaného nikoliv na kolečkách, nýbrž na solidním hardisku. Mám severní sudetské Čechy rád stejně jako Romové. Zdejší novousedlíci jsou drsní, až přívětiví, a dosti často řeknou, co si myslí. Severočeský obecní lid totiž zakouší hojná příkoří od svých vlastních mocipánů, které si svobodně a demokraticky zvolil. Díky této <i>felix culpa</i> jsou zdejší domorodci více než jiní gádžové chytlaví na různé formy prostocviků ducha, které hojně odměňují jídlem a pitím.

A tož k věci. Pohostinsky jsem vystupoval v jednom nejmenovaném městě s filosofickou přednáškou o proměnách světa, který to dopracoval až k platební kartě. Celkový dojem z poslední formy lidského umu je spíše chmurný, což není tak úplně moje vina. Já jsem moderní objektivitu nevymyslel, to se stalo kolem roku 1800 pod taktovkou Kanta a Hegela. I tak jsem byl odměněn jídlem a pitím, zdejší domorodci byli soucitní lidé. Pak jsem dostal dopis od jedné účastnice setkání, které chyběl nedostatek naděje v celkovém rozboru moderny. Mail mne zaujal, proto na něj reaguji článkem. Za Janem Křtitelem chodili lidé a dávali mu otázku, kterou dnes už skoro žádný duchovní nedostane: “Co máme dělat?” (<i>Lk</i> 3,10). A prorok Jan tehdejším ekonomům-celníkům vysvětloval, že nemají krást a vojákům hlásal, že se mají chovat slušně a že mají vyžít z platu státního zaměstnance. Jistěže si mohu si hrát na proroka jako občan nebo věřící, ale nikoliv jako kritický pozorovatel doby. Filosof není prorok a pokud se na něj pasuje, pak s ním něco není v pořádku. Stává se ideologem nebo politikem či módní figurkou pro zvědavá a povrchní média. OK, také si myslím, že jsme na rozcestí, a že to tak dál dlouho nemůže jít. Jenže to si myslel podle<a href="http://www.mlp.cz/capek_dila.htm"> Čapkovy <i>Knihy</i> <i>Apokryfů</i> </a>i jeskynní člověk Janeček. Odmítnu-li roli samozvaného proroka, pak jsem pouhý filosof. Vím, že nevím, co a jak bude. Mohu doufat a věřit, což mi jako věřícímu nikdo nezakazuje. Proto musím kriticky pozorovat stav světa a o tomto stavu mluvit. Chápu, že ve věku generalizované bezradnosti z polistopadového vývoje ve společnosti a v politice zvláště, lidé hledají od moudrých hlav konkrétní odpovědi na otázku, co dělat. Je hezké, že se na to ptají nás kočovníků a ne placených politiků a jejich demagogických pomocníků ve veřejnoprávní TV a v různých novinách typu Mladé Fronty nebo Lidovek. Chudoba prý cti netratí. Kočovníci ducha na tom zase nejsou tak špatně, když jim ještě někdo věří, že by mohli fungovat jako opraváři havarovaného českého kombajnu na bezpracný zisk a na věčné blaho pro všechny. Nikdy na přednáškách neskrývám, co si o věcech myslím. Ale je třeba jasně rozlišovat několik důležitých věcí.

1. V politickém prostoru mají názory všech lidí stejnou váhu jednoho volebního hlasu. Proto je třeba, aby na obecný zájem nějakým způsobem myslel každý, i na severu. Jinak budeme velrybařit jako Gandalovičova ODS v Dubí, Meziboří či Proboštově; nebo jako Bursíkovi zelení v Teplicích; či Paroubkova sociální demokracie v Bílině. Nákup skopového do zkorumpovaných partají uzavírá cyklus finanční oligarchie. Ta chce vládnout trvale, bohužel to prozatím musí dělat pod zástěrkou demokracie. A tak si ty „demokraty” prostě koupí za oběd v restauraci, a možná jako Velrybář k tomu přidá i tisícovku. Jsem kočovník ducha a nemám žádný spasitelný recept na to, jak situaci změnit. Tvrdím jediné: jestliže nějaký vekslák, hospodský nebo rotný je dost chytrý na to, aby vykrádal státní kasu našim jménem, pak my (moudří) máme být dost chytří nato, abychom jim zatrhli tipec. Nehraji si na politického mesiáše. To byla oblíbená role intelektuálů na začátku 20. století, dokud některé z nich nepopravily režimy, které svým prorockým nadšením pomáhali budovat. Zdá se mi zbytečné jít na popraviště dějin znovu, tentokrát v převleku katolického pobloudilce.

2. Složitější situace vládne v církvi. Kočuji v rámci Křesťanské akademie, i když pouze neoficiálně. Pak jsem <i>nolens volens</i> konfrontovaný se situací, kdy se po nás (filosofech, teolozích, jezuitech a duchovních) vyžaduje nějaká spasitelná odpověď na obecnou situaci církve a světa. Vím, že mnozí moji kolegové se cítí maximálně polichoceni, když je konečně (!) někdo považuje za novodobé Honzy Křtitele. I nadechnou se, vezmou svůj zaletovaný hrnec a vysypou na věřící plnost svých mudrosloví, které prezentují za obecný názor čehosi jako boží církve. Od těchto apoštolů nerozumu se držím stranou. Důvodů mám několik. První a podstatný je Dostojevského kritika tohoto církevního postoje v <a href="http://userweb.pedf.cuni.cz/paideia/index.php?sid=3&lng=cs&lsn=10&jiid=14&jcid=112">legendě o Velkém inkvizitorovi</a>. Hierarchicky uspořádaný spolek přirozeně deleguje všechnu moudrost směrem nahoru, odkud ji dští ve formě otevřených rorátních nebes na blažené věřící. Tím se upevní sebevědomí hierarchie a její moc nad božím lidem. A když do Sevilly znovu přijde Ježíš ve své laické podobě normálního věřícího, všemocní a vševědoucí duchovní jej musí znovu ukřižovat. Probral by totiž lidi k původní svobodě božích dětí, a to je pro každé etablované náboženství příliš velké riziko. Tolik Dostojevský v kostce. Duchovní všeho druhu, včetně laických poturčenců, se snaží hodné a bezradné věřící zajistit různorodými naukami a moudry. Všechno je to chytré a krásné, jenže takto vzniklý systém jistot už žádného boha nepotřebuje. Jsem kritický typ a jako kněz a filosof nechci Ježíše znovu křižovat. To už jednou provždy udělali moji předchůdci na jedné židovské biskupské konferenci, někdy kolem roku 30. Hodnostáři v tehdejším Sanhedrinu věděli lépe než ten tesař z Nazareta, jak to s Bohem je. Tomuto samolibému náboženství zákona a lidské hlouposti se hledím vyhnout. Navíc mne léta strávená v církevních útulcích všeho druhu naučila, že kněží toho v průměru ví o životě dost málo na to, aby mohli udílet normálním lidem kvalifikované rady, jak postupovat v ekonomickém, politickém a společenském životě. Kněží mají co dělat, aby jakž takž zvládli pobyt ve svém vlastním stavu, ne tak v civilním.

3. A nyní se dostáváme k podstatnému bodu. Jedna věc jsou stavovské povinnosti duchovního včetně jeho osobní a duchovní zralosti pro církev a v církvi. Druhá věc je jeho role občana a politicky či společensky prozíravého člověka. Tam stojí na stejné lodi jako ostatní a nemá absolutně žádnou výhodu vzhledem ke svému povolání, u nás stále ještě placenému ze státní kapsy. Laici, kteří vidí spásu v duchovním stavu nebo dokonce v jezuitech, by se měli zamyslet nad svou občanskou a lidskou infantilitou. Spásu mají čekat od Boha a moudří mají být sami. Jistěže k tomu patří setkání s moudrými lidmi všeho druhu. Proto je zajisté jen dobře, že žijeme v nejlepším ze všech světů, kdy novodobý český kapitalismus v beránčím rouše poslal intelektuály na cestu žebroty. A bude ještě lépe. Podle osvědčeného receptu na vytunelování Akademie věd chystá stejná parta na ministerstvu školství reformu vysokých škol v rámci tzv. <a href="http://www.uzsenatonemohudivat.cz/">Bílé knihy</a>. Takže nás bude kočovat mnohem více, a bude třeba většího milosrdenství. Z toho aspoň věřící vidí, že my, lektoři Křesťanské akademie, jsme v obecních věcech stejně hloupí a bezradní jako kdokoliv jiný. Toto<i> eu-angelion</i> neboli radostná zpráva ovšem nijak nemění základní fakt. Každý občan a věřící musí za sebe rozhodovat o pravdě a dobru tam, kde žije. Jak říká moudrý žalmista již v předkapitalistické době: „Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v člověka.“ (Ž 118,8)