„Co je nového maminko,“ otázala se opět dcera při jedné z návštěv. Ptává se tak často, téměř při každém našem rozhovoru a já již poznám, kdy se jedná pouze o zdvořilostní otázku, na kterou ani nečeká nějaké sdělení, kdy se ptá jen jakoby na úvod k tomu, co mi sama chce říci a kdy je její dotaz veden skutečným zájmem o události, se kterými se setkávám. A tak tedy začínám příběhem, který znám z poslední doby.
Vzpomínám na letošní křty dospělých v naší farnosti. Dvě mladé slečny, nádherné holky. Obě bývalé Svědkyně Jehovovy. Jejich radost a štěstí ze křtu byly tak viditelné, tak nakažlivé. Vůbec, dospělí si tu pravdu připojení ke Kristu dovedou náležitě vychutnat a prožít. Až by člověk někdy záviděl!
Po nějaké době říká jedna z kamarádek ve spolču:“ Ta Panna Maria, to je přece borka , že?“
Na vysvětlenou se dovídáme, jak nedlouho po onom křtu potkala, po dlouhém čase, její teta dotyčné slečny. Zná je ještě z doby, kdy se u ní jako malá děvčátka učila hře na piáno. V té době jí bývalo líto, že je nikdy nesměla učit hrávat koledy. Jednou se domluvila se svojí dcerou, a zatím co dívenky pilně hrály, dcera jim do kabátků všívala zelený škapulíř Panny Marie. Šel čas ….a až teď, po tolika letech!
„Víš, holčičko, to mi připomnělo, že i já mám doma takový škapulíř.“
Dostala jsem jej darem, je to již dobrých pětatřicet let. Ten člověk mi jej daroval jako souvenír
s dotazem, zda jej mohu u sebe nosit. A tak se stalo, že škapulíř se mnou cestoval po světě, aniž bych věděla o úmyslu dárce. Účel toho dárku jsem taky pochopila až z toho našeho řečnění ve společenství. Tenkráte možná, kdyby mi bylo známo, že je to dar pro obrácení hříšníků a nevěřících, kdo ví, jak bych to přijala. Dnes si však již nejsem tak jistá, že životní bouře a okolnosti by mě nemohly připravit o víru. S vděčností myslívám na ty, kteří se za mě modlívali i modlí, ať již jsou to lidé které znám a vím o nich či nikoli.
„Dám ti ten škapulíř, přece vím, jak by tě potěšilo, kdyby i tvůj manžel uvěřil v našeho Pána.“
„Ne maminko, nedomnívám se, že by ho Jiřík u sebe nosil.“
„Přece jej nemusí u sebe nosit. Prostě mu ho někde dáš, ani o tom nemusí vědět. A ty jen každý den požádáš jednou větou Pannu Marii o přímluvu“, radím dospělému dítěti.
„Tak to tedy ne! V žádném případě nebudu něco dělat tajně za manželovými zády.“
Malinká chvíle ticha a pak slyším jak se chystá do boje. „Vlastně si myslím, že když se chce Pán Bůh někomu dát poznat, nepotřebuje k tomu žádný škapulíř. Nebo ne?“ Mává mi argumenty před očima. A já mlčím.
Najednou se mi vybavuje věta, kterou jsem kdysi slyšela... To čemu věříš, získává moc nad tvým životem.