Tak to zase jednou byl pracovní víkend! Práce více než hodně a k tomu neklidný pacient. Malý mužíček ve velkém sofistikovaném resuscitačním lůžku. A těch přístrojů a hadiček kolem! Bylo zřejmě třeba, aby vše důkladně prozkoumal. Co k čemu slouží a jaké zvuky vydávají jednotlivé přístroje, je-li vše, jak má být.
Starý nemocniční harcovník byl již unavený pobytem v nemocnici a měl dlouhou chvíli. Stále něco v posteli kutil a čekal, jak bude personál ostražitý. A personál byl v pohotovosti vyrazit přískokem vpřed při při každém podezřelém pohybu, při každém alarmu.
„Co to zase děláte? Vždyť přece víte, že nemůžete ty drátky odpojovat! Slyšíte jak to tady houká.“
„Proč bych nemohl. Já je nechci a pokud znáte práva pacientů, víte, že v závěru života musíte respektovat má přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony!“
Jak dlouhý časový úsek lze považovat za závěr života? Tento človíček na našem oddělení právě unikl hrobníkovi z lopaty. Je až s podivem, jak dobře lidé znají práva pacientů a jak málo jsou ochotni řídit se platnými předpisy instituce, kde se léčí.
„Mám právo na citlivou péči všech zdravotníků“, nechal se slyšet nespokojený pacient dalšího dne ráno.
Stokrát nic umořilo vola a stokrát nic vyčerpalo ošetřující personál. Vidina večera a konce služby se zdála být v nedohlednu.
Před polednem zvonil telefon.
„Pane doktore, volají k resuscitaci. Na interně vyskočil z okna v druhém patře pacient“, volá sestřička směrem k lékaři, který právě znovu vysvětluje našemu nemocnému nutnost jeho připojení k přístrojům.
Lékař i sestra vyrážejí směrem k interně a neklidný pan se konečně poddává spánku. A že to byl spánek pouze naoko, se ukázalo během návštěvní doby.
„Sestřičko, je to pravda, že dnes někdo vyskočil z oka? Víte, on nám Jarek o tom tady povídá a my nevíme, jestli si náhodou nevymýšlí.“
„Ano, je to pravda.“
„A jak se to mohlo stát? A jak to dopadlo?“
Uf, to jsme si vydechli, když byl v pondělí pacient přeložen na jiné oddělení. Ať si taky zkouší trpělivost někoho jiného, ne?
A jaká to náhoda! Během oběda potkáváme v jídelně sestřičku z oddělení, kam byl přeložen.
„Tak co, jak se daří našemu človíčkovi“, vyzvídáme s jistou dávkou škodolibosti.
„Ale jo, v pohodě. Ráno byl sice trochu neukázněný, ale teď leží v posteli jako prkno. Ani se nehne.“
„Neuvěřitelné“, divíme se i s kolegou, energická sestra pokračuje: „Když ráno začal blbnout, tak jsem řekla napolo vážně a napolo v legraci, že se bude chovat, jak má. Jinak že ho chytím pod křídlo a poletí oknem jako pták. Od té doby je klid.“
Začali jme se smát, až nám tekli slzy. Proti nám sedící sestra koukala nechápavě. Bylo jasné, že neví nic o nedělní příhodě na interně.
A tak to je. To co je řečeno, každý hodnotí na základě vlastních zkušeností. Vyslovená slova mohou vyvolávat nejrůznější asociace, které jsou dále příčinou pro nás mnohdy nepochopitelného jednání.