Děčínskou školu <a href="http://www.nativity.cz/">Nativity</a> jsem našla docela snadno. Název autobusové zastávky městské dopravy je "Křešice škola". Škola je zvenčí dostupná jen po zazvonění. Dnes je zvykem zamykat školy, asi je to v předpisech. Později jsem si uvědomila, že pouze vstupní dveře byly uzamčené. V celé škole není jediný klíč. Otevřel mi starší pan učitel. Za ním vykouklo nějaké dítě a přátelsky zdravilo. No, i dnes se najdou slušní jedinci. Mě v té škole na potkání zdravily všechny děti. Zdravily vstřícně a s úctou. Nebylo slyšet "vole". Jako bazální slovo komunikativního normativu současné školy leží na dně stupnice a všechny další tituly jsou kalibrovány od tohoto nejměkčího výrazu. V tomhle je Nativity opravdu ne normální. Šesťáci a sedmáci se mezi sebou bavili bez vulgarismů. Překvapuje, že pro tyto děti je to naprosto samozřejmé.

Nativity je malá školička a moc větší být nemůže, má to ve stanovách. Osmdesát, maximálně sto dětí. Budovu mám po chvilce obhlédnutou. Dole je nástěnka se vzkazy. Píší sem děti i dospělí. Je to tabule "děkovačka". Děkuji. Danke. Merci. Thank you. Děkuji, že jsi udělal to či ono. Díky za pěkné odpoledne. Stalo se,... a já vám děkuji. Čaj mám vypitý a tak se zvoněním vcházím na hodinu angličtiny. Ve třídě je sedm děcek. Začíná se konverzací, je to "palba". Některá děcka se hlásí pořád. Ve třídě je mírný hluk, děcka jsou naprosto uvolněná, přitom slušná a uctivá. Mezi těmi sedmi není jediný, který by se "ukládal ke spánku". Moje návštěva dětem evidentně nevadí. Jen děvče, kterému sedím nejblíž, se snaží očima se mnou navázat kontakt. Paní učitelce nic neunikne, děvče dostává konverzační otázku. Stahují se žaluzie, já konečně zjišťuji, co je interaktivní tabule. Pro děcka běžná věc, takové tabule jsou téměř ve všech třídách. Anglickému textu pro šesťáky rozumím. Na rozdíl ode mne ta děcka anglicky komunikují. Když chybí slovíčko, řeknou české, paní učitelka je doplní anglicky. Občas někdo plácne nesmysl, všichni se smějí. Oni se nevysmívají! Zasmějí se a jede se dál. Lekce utekla neuvěřitelně rychle.

V následujících hodinách si všímám, jak osobnost učitele určuje charakter vyučování. Přes rozdílný přístup k výuce zůstává princip neměnný: slušnost, ohleduplnost, takt, pomoc každému v různých oblastech, jak ji kdo potřebuje. Lidé obvykle žádají pro své děti výjimečné učitele. Ve třídě se 32 žáky, ve škole s 600 až 1200 žáky mezi "volováním", ostrými lokty, drahými mobily, značkovým oblečením, "marjánkou" i "koksem" zaniknou nejen jejich výjimečné děti, ale i výjimeční učitelé. To je s odpuštěním otázka politická a finanční. Když se rodilo méně dětí, naivně jsem doufala v menší počet žáků ve třídě. Zmenšil se však počet kantorů, aby zase ve třídě zůstalo těch třicet. Ale raději o jedno nebo dvě dětí více. Škola Nativity je podobně jako církevní nebo soukromé školy dotovaná pouze 60 procenty peněz, co dostávají obyčejné státní školy.

Je poledne, čas oběda. Jídelna se do budovy nevešla, a to je výhoda. V polední přestávce vyběhnou děcka na vzduch a mohou hlučet, dospělí se protáhnou. Na čerstvém vzduchu je příjemně. Školní oběd. Konečně něco důvěrně známého! Udivuje mě, že ani pro padesát lidí by se prý nevyplatilo mít kuchaře. Obědy se do jídelny dováží.

Po odpoledním vyučování následuje školní klub, součást výchovného a vzdělávacího systému. Dnes se jde místo klubu na vernisáž. Nějaké děvče honem mobiluje a pak překotně sděluje paní ředitelce, že mamka už o poznámce ví. Paní ředitelka je důsledná: ve školním řádě je jasně stanoveno, že telefonát nenahrazuje podpis v žákovské knížce. Děvče posmutní, ale neprotestuje, řád zná. No, však to jen zkusila. Zůstává na klubu s těmi, kteří navštíví výstavu zítra. Výstavní síň je totiž maličká. Z Křešic do Děčína se jede městskou hromadnou. Autobus je poloprázdný. V družném hovoru si povídají dospělí s dětmi, chlapec se ptá na nějaký anglický výraz. Učitelky a vychovatel se spontánně věnují dětem. Étos úcty a slušnosti provází skupinku autobusem i městem.

Malá místnost informačního střediska Správy CHKO Labské pískovce je plná. Vernisáž fotografií "Pojďte se mnou do školy" začíná vystoupením flétnového tria. Dvě děvčata a paní učitelka "pilovaly" hru a zpěv ještě před odjezdem ze školy. Škola Nativity se 32 žáky ve třech třídách o sobě dává vědět. Fotky jsou momentky ze života školy. Fotografka paní Emílie Mrazíková dostala původně zakázku na jednu fotku na reklamní náborový poutač školy. Přišla do křešické Nativity... a zůstala tam asi čtrnáct dní. Tak se jí prostředí zalíbilo! Děcka si na ni zvykla, proto se jí podařily úžasné momentky, zachycující život školy. A tak vznikla tato výstava. Náhodná návštěvnice informačního střediska se pak dotazovala na školu paní ředitelky. Fotky totiž doslova "mluví".
"Křesťanská,..." zděsila se, "podle amerického vzoru! Vždyť ti Američané mají příšerné školství, oni ani neznají zeměpis..." pokračovala. A to ještě ta dobrá duše nevěděla, kdo je zakladatelem a zřizovatelem školy.

Po vernisáži jsem se rozloučila. Čekala mě dlouhá zpáteční cesta vlakem. Chtěla jsem si o návštěvě školy zapamatovat co nejvíc, a tak jsem vytáhla blok a tužku. Škola je pro nadané děti, nějakým způsobem znevýhodněné. Proto má málo žáků a hodně učitelů a vychovatelů. Škola je velmi otevřená, není to jen otázka klíčů. Vzájemný dobrý vztah dětí je téměř "hmatatelný", je to cosi, co se těžko popisuje, co lze pouze zažít. Přitom jsou to děcka v pubertě. Popisovat vztahy jako "rodinné" je klišé, které mi nikdo neuvěří. Ten popis skutečnost samu jaksi degraduje. Děcka školu milují. Dnes je moderní mít "firemní" tričko, a Nativity má takové taky. Některá děcka prý v těch tričkách doma spávají. Jako by chtěla být oblečena do školy i v noci. Kdo by očekával nějaké pobožnůstkáře na křesťanské škole, krutě se mýlí. V předmětu religio-etika, který se prý bude zavádět i na obyčejných školách, se dozvídají o jiných náboženstvích a toleranci k nim. Římsko-katolické náboženství je nepovinný předmět mimo školní výuku.

Paradoxně se mi jeví jako příslib do budoucnosti starší učitelky a učitelé. Mají už hodně za sebou a nějak se očekává, že jen málo je může ve školství překvapit. Dá se spíš očekávat opotřebovanost profesí, zvlažnění, aktivita opatrnická, nejlépe zdrženlivost vůči nezavedené, progresivní škole. A přitom tito staří byli a jsou ochotní vstoupit do nové, nevyzkoušené školy s plným nasazením. Pokud někteří z nich už "nestačí s dechem", na školu nezanevřou a pomáhají tam, kde jsou užiteční a nezastupitelní. V kantorské profesi věc nevídaná. Staří kantoři jsou vzorem pro mladé kolegy, když na ně zákonitě dolehne nečas a nepohoda. Jsou zárukou, že má smysl vytrvat v dobrém. Jsou oporou pro děcka, jsou jim ochrannou zdí.

Smysl, poslání té školy jsem konzultovala po příjezdu domů prvně s manželem. Mnohé námitky jsem dokázala "odrazit" hned, o jiných přemýšlím. O jednu námitku se ráda podělím.
"Skleník," pravil.
"Možná, nevím, nejsem si jista." Jedno vím určitě: dnes je doba nazrálá "nalít" do šesťáků, jak se ovládá pistole. Moje pedagogická zkušenost ale protestuje. Daleko efektivnější metoda je z dětí "vytahovat", než do nich "nalívat". Jemně, opatrně, citlivě, s úctou a láskou z nich vytahovat na světlo světa to dobré. To, co je v nich nejlepší.
Děčín, 12.5.2010