Červen 16, 2012


Tisícileté sousedství Poláků a Rusů je plné konfliktů, válek a politických, náboženských a kulturních nepřátelství. Bojištěm tvrdého a nekompromisního boje byly vždy Ukrajina a Bílá Rus, země Západního Ruska, anebo podle polské terminologie Kresy Vschodni.


Příčinu takového nekompromisního nepřátelství etnicky blízkých národů možno spatřit v rozdílné, dokonce vzájemně se vylučující identitě Rusů a Poláků a od nich se odvíjející kvaziidentitě Bělorusů a Ukrajinců. O. B. Němenský (1) kdysi poznamenal, že Poláci a Rusové jsou národy rozdílných období a rozdílných prostorů. V tom je možno s ním souhlasit.


Identita Rusů se vztahuje ke "zlatému století" Kyjevské Rusi, t.j. 10. až 12. století (Historická mapa 1), ke křesťanství na Rusi přijatém Vladimirem a katastrofě ztráty ruské státní jednoty a ruské svobody. Tato ztráta nastala po rozpadu Rusi na údělná knížectví a mongolskotatarském vpádu, v jehož důsledku Bělorusko i Ukrajina na dlouhou dobu odpadly z politické sféry Ruska. Epochy vzestupu Moskvy, Ruského imperia, Sovětského svazu a taktéž nynější Ruské federace jsou tak či onak ve znamení snahy o nastolení ruské jednoty. V tom se mohou Bělorusko i Ukrajina považovat za nedílnou součást ruského světa.


Na rozdíl od toho bylo pro Poláky "zlatým věkem" období první Rzeczpospolitej (republiky) v 16. až 18. století, (Historická mapa 2) po záboru Podlesí (Bialystok), Srdce Ruska a ostatních přidružených západoruských zemí jako výsledek Lublinské unie (2). Tehdy se stalo Polsko poprvé imperiem. Zejména tehdy vznikl pojem Kresov Vschodnich. Jak správně poznamenává tentýž O. B. Němenskij, je pojem Kresov Vschodnich ne pouze zeměpisný, ale především kulturní. Je to kolonizované území. Dokonce bych řekl, že je to něco podobného jako Nový svět pro Brity. Proto pro Poláky představují území Bílé Rusi a Ukrajiny jejich území, která nemají vztah k Moskvě nebo Rusku. Pro Poláky bylo Rusko ohraničeno Ukrajinou a Běloruskem, bylo okrajem Evropy a katolického světa, pro něž je potřebné kulturní "obrození" (rozumí se podle polského náhledu).


Proto rozdělení Polska a ztráta polské národní státnosti a nezávislosti byly polskou šlechtou přijaty jako národní katastrofa. Za hlavního viníka této katastrofy budou Poláci vždy považovat Rusko. Z toho důvodu je pro Poláky povstání T.Kosciuszka (3) zrcadlovým obrazem povstání B.Chmelnického (4) pro Rusy. Hlavní snahou Poláků 18. až 20. století bylo ustavení Republiky v hranicích z roku 1772 (Historická mapa 3). Tato otázka se týká i dneška.


Do konce 20. století bylo rusko-polské nepřátelství předem dané. Jakékoliv posílení Polska znamenalo oslabení Ruska s hrozbou ztráty jeho území (především Běloruska a Ukrajiny) a naopak posílení Ruska znamenalo úspěch v získávání ruských území a krach polského snu o nastolení Rzeczpospolitej. Jinak řečeno, běloruská a Ukrajinská otázka je klíčová pro rusko-polské vztahy.


Pro Rusko i Polsko započala na konci 20. století úplně nová etapa vztahů. Poprvé v historii byly Polsko a Rusko odděleny "nárazníkovými" státy - Ukrajinou a Běloruskem. Přitom nejenže oba tyto státy Západního Ruska převyšují Polsko svým ekonomickým a demografickým potenciálem, ale Polsko dokonce nestačí samotné Ukrajině. Po rozpadu SSSR je Rusko oslabeno, avšak ani Polsko nezvítězilo. V rusko-polském soupeření se vytvořily nové síly polsko-ruské historie, nezávislé státy Ukrajina a Bělorusko. Otevřené soupeření Polska s Ruskem kvůli zemím Západního Ruska přešlo do oblasti skrytého náboženského a kulturního boje o Ukrajinu a Bělorusko.


Dnes se stáváme svědky nástupu rovněž definované kvaziidentity Ukrajinců a Bělorusů. Pro Ukrajinu je "zlatým věkem" 17. století, období masových povstání Záporožských kozáků (Historická mapa 4), vzestup národněosvobozeneckého boje, éra formování maloruského jazyka a maloruské písně, architektury a kultury bydlení. Není náhodou, že se ve své tvorbě N.V.Gogol obrátil zejména k té etapě Maloruska, kdy se Ukrajincům zdálo, že chybí už jen málo a získají nejen reálnou, ale i právní samostatnost. Z tohoto důvodu zastánci samostatné Ukrajiny přijímají Perejaslavskou radu (5) nepřátelsky, jako akt předání dosud nezávislého ukrajinského státu Moskvě, která "využila" slabosti Poláků. Rovněž rozhodnutí Kateřiny II. o rozpuštění Záporožského vojska se bere jako nepřátelská akce směřovaná ke konečnému "pokoření" Ukrajiny.


Pro Bělorusy i Litevce, zaměřené na nezávislost, je "zlatým věkem" období Velkého knížectví litevského ve 14. až 15. století (Historická mapa 5). Ideologové "bělorusismu" ("litvinismu"), jenž je založen na skutečně nezávislém postavení ruské pravoslavné šlechty ve Velkém knížectví litevském, se ukazují být daleko od obrazu "existence starého silného nezávislého litevského (běloruského) státu". V této souvislosti se ukazuje Lublinská unie jako absolutně dobrovolná ,a postupný úpadek Velkého knížectví litevského ve svazku Republiky jako přirozený proces na pozadí "soustavné nepřátelské agresivity" Moskvy a Ruska.


Na první pohled se jeví jako dost podivné, že obhájci běloruské a ukrajinské samostatností neberou při volbě mezi Polskem a Ruskem v úvahu dlouhověké soupeření s polskou expanzí, a přiklánějí se spíše k Polsku. V Bělorusku se to pojí s úvahami na téma nepřátelství Litvy a Moskevské Rusi, a na Ukrajině především s žárlivostí na úspěšnější Moskvu, která zvítězila v určitých historických podmínkách na právo být centrem ruského světa a pravoslaví nad starobylým Kyjevem.


Vývoj ukrajinské a běloruské kvaziidentifikace se v posledních letech zdá být složitým výsledkem polsko-ruského nepřátelství. Proto v hodnocení historie dochází k polaritě jak obecně, tak zejména konkretních historických událostí. Vlastně si Polsko nebylo schopno udržet západoruská území a ztratilo pro blízkou budoucnost naději na jejich navrácení na východ od Curzonovy linie (6) a zůstalo ve sféře vlivu Ruska. (Historická mapa 6) Současné území Bialystoku, až na Podlesí, bylo prakticky polonizováno. Poláci už mohou spoléhat pouze na obnovu náboženského vlivu a integrace prostřednictvím katolictví na Ukrajině a v Bělorusku. Avšak ani Rusko si nedokázalo udržet Západní Rus. Na Ukrajině pokračuje ukrajinizace a na novou úroveň se dostává i upevňování běloruského povědomí. Ruské národnosti Ukrajiny a Běloruska se mohou oddělit od Ruska pouze v případě protirusistické a protiruské orientace svých elit. Navíc v rámci "sjednocení Evropy" se může Polsko pokusit revitalizovat projekt vzkříšení Republiky, tentokrát v podobě polsko-ukrajinsko-běloruské konfederace. Stačí připomenout v 90. letech minulého století široce diskutovanou myšlenku Baltsko-černomořského svazu, sestávajícího z Polska, Litvy, Běloruska a Ukrajiny.


Jestliže Polsko nemůže polonizovat Západní Rus, potom mu nezbývá nic jiného než podporovat ukrajinské a běloruské nacionalisty tím, že v jejich očích hraje roli zvláštního zprostředkovatele s Evropou. Tak či tak k tomu přispívá i v Rusku oficiálně vnímané odmítnutí mnohaletého cíle - spojení ruských zemí a koncepce trojjediného ruského národa. Někteří ruští představitelé si zkoušejí pohrávat s ukrajinskými a běloruskými nacionalistickými kruhy, přičemž ustupují od myšlenky politické podpory proruských Ukrajinců a Bělorusů.


Běloruské vlády dnes hovoří o konsolidaci běloruské národnosti, o tom, že převážná většina Bělorusů se cítí být občany samostatného státu, jehož budoucnost je nezávislá na komkoliv. Přitom stejně většina běloruských katolíků tíhne k Polsku a polské kultuře. T. Kosciuszko, vůdce protiruského povstání v Polsku (jehož má současná běloruská historiografie za "běloruského národního hrdinu"), považoval katolictví za hlavní nástroj pro popolštění "našich Rusínů" (dle vyjádření Kosciuszka). Přesto je většina obyvatel Bílé Rusi pravoslavných a tradičně tíhnoucích k Rusku. Přes všechny úspěchy nacionalistické propagandy zůstal ruský jazyk a pravoslaví základem běloruské identity. Jiná věc je, že v případě ruského nezájmu o dění v Bělorusku se můžeme dostat ke druhému ustavení Velkého knížectví litevského, a to tehdy, jestliže na území Běloruska zůstane pravoslavné ruské obyvatelstvo, které se nebude cítit být Rusy (obzvláště běloruská inteligence a značná část úřednictva). V takovém případě by mohlo dojít i ke změně vůdčí církve a k novému ustavení Republiky.


Záchranu Západní Rusi v rámci celoruského světa může zajistit toliko podpora koncepce trojjediného ruského národa Ruskou federací (při bezpodmínečném respektování historicky se rozvinuvších zvláštností Velkorusů, Ukrajinců a Bělorusů) na státní úrovni. Opačná pozice, t.j. respektování ukrajinských a běloruských izolacionistických snah v naději, že se lze domluvit s místními nacionalistickými elitami, dospěje jen k oslabení ruského prvku v Západní Rusi a celého ruského světa obecně.


Doplňky překl.:


Kyjevská Rus vznikla jako první stát východoevropských Slovanů. Vyvíjela se od 9. století za dobrovolné spolupráce Poljanů (vých. Slované) a Varjagů (Skandinávci). Geograficky se měnila, ale základem bylo Novgorodsko a Kyjevsko. Podle válečných úspěchů kyjevských knížat byla připojována další slovanská území a rovněž území stepních nomádů (Avarů, Chazarů. Pečeněgů a dalších). V 9. století se Kyjevská Rus rozkládala mezi severními jezery (Ladoga) až po Perejaslav na jihu a východně od Vladimiru až po Suzdal a Murom. V 10. století se rozšířila hluboko na jih až na pobřeží Černého moře, na západ za Přemyšl a na východ za Rjazaň.


Polský stát jako silný státní útvar se objevil za vládce Měška I. z rodu Piastovců ke konci 10. století. Jádrem polských kmenů a tedy polského státu byli Polané. Polská východní hranice byla společná s hranicí Kyjevské Rusi.


(1) O.B.Němenský - historik - působí na Centru ukrajinistiky a bělorusistiky Moskevské univerzity.

(2) Lublinská unie - ustavena na sněmu v Lublinu. Sjednocovala Polské království a Litevské velkoknížectví s názvem Rzecz pospolita Polska. Panovník volen polskou a litevskou šlechtou, sněm, měna, zahraniční politika a obrana byly společné. LU skončila třetím dělením Polska v roce 1795.

(3) Povstání Tadeusze Kosciuszka (generál polského vojska) proti druhému dělení Polska bylo v roce 1794.

(4) Bohdan Chmelnický vedl kozácké vzpoury proti polskolitevské okupaci a proti Tatarům. Hejtmanem Ukrajiny od roku 1648.

(5) Perejaslavská rada v roce 1654 zbavila Ukrajinu autonomie.

(6) Curzonova linie je demarkační čára stanovená v roce 1919 na níž se zastavila sovětská vojska a která v té době posloužila jako západní hranice SSSR s Polskem.


Zdroj: Fond stratěgičeskoj kultury


Překlad: zajoch


Převzato z Outsidermedia