V Ruské pravoslavné církvi Moskevského patriarchátu (totiž ruských pravoslavných církví je víc) se loni stala mimořádná událost. Podle oficiálního rozhodnutí shromážděných církevních hierarchů byl zbaven hodnosti Čukotský biskup Diomid. Ten na oplátku vydal exkomunikaci na moskevského patriarchu a na několik dalších církevních hodnostářů.

O co jde? Bylo by hloupé hodnotit konflikt Diomida s církevním vedením v termínech „bojovník za svobodu“ a „konzervativec“. Bývalý biskup Diomid je totiž obojí. Na jedné straně kritizuje příliš blízké vztahy církevního vedení s vládou a nápadné bohatství církevních hodnostářů. Z tohoto hlediska může vypadat jako bojovník za svobodu. Na druhé straně však kritizuje moskevské vedení za ekumenismus, zejména za účast na Světové radě církví a za opatrné diplomatické kontakty s Vatikánem. Vadí mu také nedostatečný boj proti modernismu. Jako „zradu cara“ interpretuje Diomid oficiální církevní názor, že jsou přijatelné různé politické režimy. Podle jeho názoru jediný přijatelný režim pro skutečného pravoslavného představuje monarchie. Z tohoto hlediska je určitě „konzervativec“. Novinář církevního časopisu „Něskučnyj sad“ ve své reportáži o konfliktu hodnotí otce Diomida jako velmi důstojného člověka, oblíbeného mezi svými farníky. Je velmi skromný, obléká se ve vesnickém stylu, což Rusové velmi oceňují. Jednou šel pěšky do farnosti vzdálené asi 20 km, protože tam slíbil bohoslužbu. Nakonec ho musela hledat záchranná služba. Připomínám, že jde o Čukotku, kde vládne úplná divočina.

Katolická církev je jedna na celém světě. U nás existuje mnoho rovnoprávných a nezávislých (autokefálních) pravoslavných církví. A tak se logicky nabízí otázka: Když už je jich nyní x, proč by jich nemohlo být x+1? Důvody se najdou vždy.

První velký rozkol v Ruské pravoslavné církvi nastal v polovině 17. století. Formální příčinu zavdal nesouhlas značné části společnosti s liturgickou reformou, kterou zahájil patriarcha Nikon. Šlo v podstatě o drobné změny, navíc vedené snahou o nápravu chyb v překladech liturgických textů, které se upravily podle soudobých řeckých vzorů. Ale tyto docela skromné změny vyvolaly u takzvaných staroobřadníků vášnivý odboj, který občas zacházel až do masových sebevražd. Samozřejmě, že nešlo jen o obřady. Staroobřadnictví odráželo celkovou atmosféru kolem pravoslavného carství, tj. v otázce soužití státní a církevní moci. O půlstoletí později reformy cara Petra I. výrazně rozdělily evropsky zaměřenou šlechtu od zbytku společnosti. Šlechta mluvila francouzsky a oblékala se podle soudobé evropské módy, zatímco zbytek národa žil tradičně jako dříve. Vznikla zajímavá situace. Navzdory všem politickým konfliktům Rusové považovali svůj stát za „třetí Řím“. Ale staroobřadníci jej považovali za antikristovo království. Například někteří současníci považovali cara Petra I. za antikrista!  Konzervativní volba byla jasná: třetí Řím anebo antikristovo království. Později se tento radikalismus promítl do ruského bolševismu a pak i do části sovětského disentu.

Podobné konflikty bývají i v jiných pravoslavných církvích: oficiální církev se snaží o některé reformy a fundamentalisté je zásadně odmítají. Například Řecká ortodoxní církev se rozhodla přejít z juliánského na gregoriánský kalendář a také se od ní oddělila skupina nespokojenců. Do jisté míry se to podobá situaci starokatolíků a stoupenců kardinála Lefébra v katolické církvi. Ale nálada pravoslavných fundamentalistů je podstatně nesmiřitelnější než u katolíků. V podstatě existují dvě skupiny pravoslavných církví. Za prvé, velké oficiální církve, které se uznávají navzájem a mají mezi sebou liturgickou jednotu. Pak existují i opoziční církevní skupinky, které se považují za „pravé“ pravoslavné a mají liturgické spojení jen mezi sebou nebo vůbec s nikým. Na internetu byl rozhovor s knězem jedné takové opoziční církve v Rusku. Na otázku, je-li podle něho možná obnova Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu, odpověděl jednoznačně. Tato církev je mrtvá a v žádném případě se nemůže obnovit. Pokud je tam ještě někdo pravoslavný, tak ať přejde do jejich církve a činí pokání. Také jsem viděl v jednom kostele oficiální inzerát vedení diecéze tohoto znění. Farníci bývalého kněze X z farnosti Y, zbaveného hodnosti, mohou přijímat až poté, co učiní pokání, že do tohoto odpadlého kostela vůbec chodívali. Obecně se v pravoslaví přijímá bezprostředně po zpovědi. Šlo o to, že toto měli vyznat jako hřích. V jedné takové skupince jsme byli s manželkou v Praze. Schválně nás pozvali až po bohoslužbě, která probíhala v soukromém bytě. Nechtěli nás urazit tím, že nás nepustí k přijímání. Měli liturgické spojení jen s řeckými příznivci starého kalendáře a s Ruskou pravoslavnou církvi v zahraničí. Je otázka, zda po sjednocení Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu s její zahraniční odnoží, se i tato pro ně nestala heretickou. Ale musím říci, že zde vládl mocný duch modlitby, s nímž se člověk setkává jen velmi zřídka. <!-- |:1:| --> Případů „levicových“ či „liberálních“ rozkolníků je méně než „pravicových“. To v podstatě znamená že církevní vedení je spíše „liberální“ a většina věřících je disciplinovaně následuje. Velké „levicové“ schizma bylo v Rusku po Únorové revoluci 1917, kdy vznikl „Celoruský svaz demokratického pravoslavného kléru a laiků“. Hnutí nabídlo hlubokou reformu církevního života, zejména bohoslužbu v moderní ruštině a nikoli ve staroslověnštině, jak to je tomu dodnes. Navíc i možnost ženatých biskupů (v pravoslaví se mohou ženit jen kněží), širší účast laiků na církevním životě. Anglická verze Wikipedie píše, že zaujímali postoj „křesťanského socialismu“. Většina církevní veřejnosti na koncilu 1917-1918 je však nepodpořila, od roku 1922 je neoficiálně podporovaly sovětské bezpečnostní služby. „Obnovlenci“, jak se jim říkalo, také v řadě případů podporovali sovětskou vládu proti tradiční církvi, zejména v otázce konfiskací církevních majetků, což sloužilo jako záminka pro jejich perzekuci. Církevní <a href="http://krotov.info/history/20/1940/kataev.htm">historikové uvádí</a>, že mnoho duchovních z řad „obnovlenců“ byli spolupracovnici KGB. V letech 1922-1927 to byla jediná povolená pravoslavná církev v Sovětském Svazu.

Tyto historické okolnosti sehrály osudovou roli. K tomuto reformnímu proudu se totiž přiřadila nálepka „kolaborantů“. Jakmile za války pronásledování tradiční církve trochu povolilo, všechny farnosti „obnovlenců“ (kterých byly tisíce) během jednoho roku konvertovaly na tradiční pravoslaví. Poslední farnost „obnovlenců“ zmizela roku 1946 po smrti zakladatele hnutí. Podle oficiální verze církev „obnovlenců“ se prý držela jen díky podpoře KGB. Proto se ihned zhroutila, jakmile tato podpora skončila. Ale církevní opozičník <a href="http://krotov.info/yakov/5_hist/terminy/obnovlenchestvo.htm">Jakov Krotov</a> píše, že sovětský režim pronásledoval „obnovlence“ stejně jako věřící z Moskevského patriarchátu. Obnovlenčestvo skončilo, protože vláda donutila jejich věřící, aby si vybrali mezi uvězněním a přechodem do Moskevského patriarchátu. Po oficiálním uznání tradičních církví v roce 1927 a hlavně za Vlastenecké války se režim rozhodl, že vsadí pouze na tradicionalisty. Ve dvacátých letech se ještě vedly veřejné diskuse o tom, jakým směrem má jít socialismus. A křesťanský socialismus „obnovlenců“ vypadal jako jedna ze zajímavých možností socialismu, S tímto směrem sympatizoval zejména Lunačarský, lidový komisař kultury v Leninové vládě. Jakmile se sovětský režim upevnil a dostal k moci, pak krutě potlačoval jakoukoliv opozici, i náboženskou. Mnohem více mu vyhovovala tradiční církev, která se starala hlavně o krásu církevních zpěvů, striktní dodržování obřadů a nepletla se do společenských věcí. Kázání, charita, nedělní školy a jiná církevní činnost mimo bohoslužby byla pronásledovaná až do konce sovětské vlády.

O co obnovlencům ve skutečnosti šlo, je těžké zjistit. Píší o nich převážně církevní zdroje, jejichž postoj je evidentně zaujatý a velmi negativní. Jenže toto hnutí začalo působit v březnu 1917, kdy sovětský režim ještě neexistoval. Proto byly jeho původní záměry jistě upřímné. Celá historie vyvolává velmi ambivalentní reakce. Tisíce mučedníků „staré“ církve hrdinsky umírali v GULAGu za svobodu svědomí proti „bezbožné vládě“. Ale současně umírali za to, aby se neměnil zastaralý kalendář, aby se nesloužilo v moderním jazyku, zkrátka, aby se v církevním životě vůbec nic nezměnilo. A všechny novoty prý vymysleli agenti KGB, zednáři nebo Bůh ví kdo ještě. Stejná situace byla ve staroobřadnictví před 200 lety. A dosud je v našem církevním prostředí slovo „obnovlěnec“ nadávkou, kterou používají odpůrci i těch nejmenších změn v církevním životě. <!-- |:2:| --> V post-sovětské době se událo jen jedno významné schizma. Kolem roku 1990 církevní vedení zakázalo kněžím zabývat se politikou, zejména kandidovat ve volbách. Ale jeden populární kněz, liberální politik a parlamentní zástupce jménem Gleb Jakunin se rozhodně odmítl vzdát své politické činnosti. Vedení trvalo na svém, Jakunin byl zbaven hodnosti a založil vlastní církev. K němu se připojilo několik dalších kněží a laiků, převážně církevní intelektuálové. Tato skupinka dosud existuje, ale moc o nich není slyšet. Chodí tam občas jedna moje známá, a říká, že je tam prý víc kněží než laiků.

V post-sovětské éře často začíná rozkol jako v předchozím případu, tj. osobním konfliktem populárního kněze se svým vedením. Ideologické důvody se přidávají až dodatečně. Viz tento příklad. Na přelomu 80. - 90. let v městečku Suzdal, známém hlavně městskou památkovou rezervací, chtělo církevní vedení přesunut jednoho populárního kněze někam jinam. Farář ale jinam nechtěl, farnost ho rozhodně podpořila, církevní vedení zůstalo neústupné. Farnost rozpoutala veřejnou protestní kampaň, ale marně. Tehdy celá farnost v čele s knězem odešla z Ruské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu a nyní představuje jakousi samostatnou církevní jednotku. V drtivé většině případů církevní „levice“ a „pravice“ nejde do otevřeného konfliktu s patriarchátem a provozují svou činnost v oficiálním rámci. Ve velkoměstech a jejich předměstích existují farnosti známé jako „liberální“ či „ekumenické“ nebo „ortodoxní“. Mnoho lidi volí svou farnost podle tohoto kritéria, nikoliv podle teritoriální blízkosti. Někteří věřící jezdí na bohoslužby až do vzdálených předměstí. Třeba jedna moskevská známá má svého kněze, židovského intelektuála ale „konzervativce“, ve vzdálené vesnici, kam musí jet celou noc vlakem, a pak ještě hodinu příměstským autobusem.

Na závěr bych dodal pár slov o pravoslavně-katolických vztazích, jak je vnímám ve svém moskevském prostředí. Rozdělení samozřejmě pokračuje, jak na úrovni církevního vedení, tak u velké části církevní veřejnosti. Ale v relativně širokém prostředí velkoměstských intelektuálů se vzájemné vztahy úspěšně vyvíjí. V ruských pobočkách původně katolických charitativních hnutí jako Víra a světlo, Sant-Egidio nebo Beatitudes působí věřící všech možných vyznání s převahou pravoslavných. Velké skupiny pravoslavných Rusů jezdí na evropská setkáních do Taizé. Někteří pravoslavní dělají i ignaciánská duchovní cvičení u jezuitů. Znám řadu lidí, původně křtěných v pravoslaví, kteří chodí na různé bohoslužby a nepovažují svou konfesijní příslušnost za základní věc. Na katolické Vánoce potkávám v katolické katedrále spoustu známých, kteří jinak patří do pravoslavných farností. Rusově v posledních desetiletích slaví také svatého Valentýna, svatého Patrika, Halloween atd. Ale do pravoslavných chrámů liberální orientace pravidelně chodí i někteří katolíci, zejména řeholnice, a dokonce i někteří protestanté. Jedna katolická skupinka jihoamerických studentů, k nimž často chodím, nedávno jela na pouť po pravoslavných svatých ruského Severu, zejména do Valaamských a Solověckých klášterů. Ale platí, že katolíci celkem ochotněji přijímají pravoslavné ve svých farnostech než naopak. Čestnou výjimku tvoří několik liberálních pravoslavných farností.