Náš web jako jeden z prvních u nás napsal recenci Pikettyho knihy Kapitál ve 21. století, viz článek Piketty aneb Zhroucení zakládajícího mýtu kapitalismu. Podívejme v souvislosti s offshore-leaks na jeden zajímavý údaj. Celosvětově se odhaduje, že je v daňových rájích 70 bilionu dolarů. K tomu si přečtěte nedávný článek Juncker kryl legální zlodějny v řádu stamiliard. Profesor Peter Staněk zmiňuje v diskusi věnované Pikettyho knize, že tzv. „transfer-prizing“, nebo-li vnitropodnikové manipulace s cenami a přesuny nákladů mezi matkami a pobočkami jsou navzájem prováděny tak, aby byl zkreslen hospodářský výsledek. A tomuto fenoménu nevěnují finanční úřady žádnou pozornost. Únik činí jenom za EU 660-700 miliard eur.

^Invalid YouTube URL provided


Kniha prý podle nadšeného komentáře nositele Nobelovy ceny Paula Krugmana v The New York Review of Books „změní ekonomii a s ní celý svět“. Tak tomu se člověk opravdu musí zasmát. Pan Staněk má pravdu bezesporu, když je skeptický ohledně slávy Thomase Piketta. Obětovala jsem 30 eur na nákup její německé verze. Přiznám se, že přes pozitiva v obrovském množství údajů, které nikdo doposud takto nezpracoval, v knize vidím čertovo kopýtko. Za sebe bych řekla, že v mé odborné knihovně oblíbených knih ekonomie mám mnohem důležitější tituly. Pochopitelně ty, o kterých mluví profesor Staněk, ale i daleko důležitější, do češtiny bohužel nepřeložené knihy a analýzy.

Profesor Staněk, kterého si velmi vážím, zcela pragmaticky poznamenává, že Pikettyho kniha je jakýmsi uvolněním ventilu a odpuštěním páry na přehřátém hrnci. S tím je možné se ztotožnit. Je těžké nadále lhát ohledně financí. Už ani zarytí pravičáci či liberálové nemohou nevidět, co se děje kolem ECB. Kniha stojí za hlubší rozbor, protože ne všechny informace v ní uvedené jsou zcela korektní. Zejména ty, které se týkají bankovnictví.

Ale ráda bych citovala jeden náš redakční článek z roku 2013, kde jsou Pikettyho data uváděny v zajímavé souvislosti (Báječná léta jednoho procenta). Tento graf je velmi důležitý pro pochopení historických souvislostí. Jak je obecně známo, 30. léta byla dobou hospodářského krize a začínajícího fašismu. Tabulka hospodářských nerovností potvrzuje, že dnešní forma nerovnosti se téměř přesně podobá oněm starým nedobrým časům před Druhou světovou válkou.



Jedno procento amerických domácností mělo v roce 2007 největší podíl na národním bohatství od roku 1928. Jiní na tom byli o něco hůře. Další důležitý graf ukazuje nerovnoměrný růst zisku, a to podle průměrného ročního příjmu domácností. Z grafu jasně vyplývá, že díky nespravedlivé daňové politice ze státu neúměrně profituje jen velmi úzká skupina těch nejbohatších domácností.

Co mi vadí na této slavné knize? Pikettyho dílo je nasměrováno tak, aby podpořilo urychlení centralizace a vytvoření politické unie v rámci EU. Protože EU je finančně na dně a potřebuje stáhnout co nejvíc peněz jak z hospodářské sféry, tak od soukromých osob v podobě zavedení silně progresívních majetkových daní. Pokud by se jednalo o svobodná demokratická rozhodnutí za účelem snížení společensky neudržitelných nerovností a nastartování strukturálních změn ke snížení nezaměstnanosti v Evropě, pak nelze nic namítat. Obávám se ale, že o to nepůjde.

Opatření k zamezení daňových úniků, sledování a předávání všech dat občanů cizím mocnostem a zavedení majetkových daní dle Pikettyho receptu povedou k centralizaci moci v rukou Evropské komise a vzniku supranacionálního státu. Pak ovšem budeme možná mít daně, ale parlamenty států již budou zcela jistě zbytečné. Zdroje, které Evropská komise získá, budou použity především k dalšímu transferu k ucpání děr v bankách a přerozdělení finančních zdrojů k úzké elitě majitelů finančních korporací. Tento superstát prostě peníze přerozdělí zpět bankám. A banky ovládá jedno promile populace. To, že Pikettty a Lucembursko-Leak vzbudily náhle takovou pozornost v médiích, nabádá kritického pozorovatele k velké opatrnosti při hodnocení.