Viz rubriku <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/nabozenstvi/kazani/kazani.html" target="_top">Kázání</a>.
/n/n
Sestoupil Náman do Jordánu a jeho malomocenství zmizelo. I zavolalo deset jiných malomocných na Ježíše o pár století později a jejich malomocenství také zmizelo. Bible má ráda úspěch, proto se jen okrajově zmiňuje o normálních malomocných, již uzdraveni nebyli. Proč byl Náman úspěšný? Protože čekal horentní umlouvání boha Izraelců a nedočkal se. V ekonomii posvátna, čili v každém normálním náboženství - i v tom našem nebo v tom vašem - platí jednoduchá římská zásada: <em>do ut das</em>. Jinak řečeno s francouzským sociologem Marcelem Maussem a jeho ekonomií daru: dávám, abys mi dal na oplátku, čímž vytváříme sociální těleso. Totéž platí i pro náboženskou socialitu s Bohem. Například: žiji podle Desatera, abych se dostal do nebe. Dávám Bohu slušný život a očekávám od něj věčný život. A k tomu nábožensky založený katolík potřebuje církev, která mu tuto životní pojistku sjednává a zaručuje svou tisíciletou existencí. Církev dělá i mnoho jiného, ale to nechme stranou. Bible a Ježíš říkají velice málo o církvi, ale zato hodně o víře. Ta není poznamenána ekonomií daru, ale poutem vděčnosti. Pak celá věc funguje jinak než v případě ekonomické výměny. Před měsícem jsem se na toto téma hádal v mnichovské hospodě s jedním kamarádem, který vážil kvůli duchovnu poutní zastavení v pivem zamořené bavorské metropoli. A protože téma vyniká obtížností, museli jsme v hospodě strávit plné dva večery.
/n/n
Zpět k Námanovi. Generál syrské armády byl normální náboženský člověk své doby, tedy kolem roku 900 před Kristem. Trpěl těžkou nemocí, ale zázraky se dějí. A tehdy na to byli lidi, aby dělali zázraky a divy- šamani, kněží, léčitelé všeho druhu. Jeho domácí borci nepomohli, proto to zkoušel v cizině. Od Jahveho očekával pomoc, ale dobře věděl, že pro to musí hodně udělat. Kladl na Boha těžký úkol, a musel proto hodně dát. To je přece normální logika daru. Když ti Bože hodně dám, pak budeš také štědrý. Když ode mne ODA nebo ODS dostala velký úplatek, mohu hodně a výhodně privatizovat. Když kapsáři v Praze vydělají, také hodí k soše Judy Tadeáška, ochránce kapsářů, nějaký desátek. Novodobí čeští privatizátoři toho již nemají zapotřebí, protože již dávno nemyslí ekonomicky, pouze neoliberálně: věří na vlastní, ničím nebržděnou zvůli, kterou považují za svobodu. Nejsou už nikomu a ničemu zavázáni, jen sami sobě. Normální kapsáři věří na ekonomiku, tedy na výměnu darů: z cizích kapes dostali a vědí, že musí domácímu ochrannému božstvu něco odevzdat, jinak si nepodrží jeho přízeň. Věří tedy na závazek transcendentní povahy. Nábožný Náman však dostal od věřícího Elizea směšný úkol: "Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist." (<em>2 Král 5,10</em>). Elizeus popřel ekonomii daru a vyžadoval akt víry: právě proto, že byla celá procedura naprosto směšná a nelogická, měl ji Náman udělat. To však provede jen tehdy, pokud bude věřit na úspěch naordinovaného postupu. Ze začátku se právem vztekal, ale pak se nechal ukecat svými služebníky. Měl víru, jinak by uzdraven nebyl. Jeho dary a bohatství Jahve nepotřeboval.
/n/n
Pro náboženství, tedy pro všechny církve - i tu naši nebo vaši - je tento poznatek dosti znepokojující. Každé dobré a kvalitní náboženství vyžaduje od svých Námanů desátky či příspěvky a dává za to jakous takous jistotu, že se to s Bohem nějak skoulí. Jistě chce po nás i více, třeba mravní život. To už patří k ekonomii daru na vyšší úrovni, protože slušný život má zajistit minimálně očistec a pak už tu věčnost nějak proklepeme. Ale víra patří k velké neznámé typu Abrahámova vyjití z jistoty domova a z teplého náručí ochranných bohů Uru nebo Cháranu do divoké pouště. Nebo je vírou zakládající exodus hebrejských otroků z Egypta nebo vírou jiných osobních exodů typu Námana. Nic z toho není možné v ekonomii daru, protože nic není pojištěné nějakým nutně daným Božím protidarem. Bůh prostě v aktu víry volá po nepodmíněné důvěře; co za to dá, to je jeho věc, a ne naše. Ale jak s tím chcete počítat? Lepší je sedět pravidelně v kostele a dělat náboženství. To páchá většina věřících, protože nevěří. Jinak by Ježíš nebyl tak pesimistický: "Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?" (<em>Lk 18,8</em>)
/n/n
Ježíš z dnešního evangelia také pracoval ve dvou odlišných rovinách. Když malomocní křičeli, tak je uzdravil. Úlitba náboženství spočívá v jeho oficiální funkci. Křepcí muži - malomocné ženy se asi musely držet dále od normálních lidí, takže jejich hlas k Ježíšovi nedolehl a uzdraveny by v tomto případě být nemohly - inu křepcí muži se mají ukázat kněžím. Ti potvrdí uzdravení a vykonaný právní akt podle Mojžíšova zákona umožní bývalým vyvrhelům zařadit se do normální společnosti. Jsme v systému sociální interakce, kde závazky platí pro obě strany. Jinak bychom nemohli ani žít jako lidé. A zvířata mají závazky mnohem hrozivější. Obětují svůj život, aby přežil druh či hnízdo. U vos přezimuje jen královna a zbytek roje zahyne. Ježíš tedy mimochodem uzdravil všech deset borců, ale zajímal ho pouze jeden jediný, který se vrátil a vzdal chválu Bohu (<em>Lk 17,15</em>). Proč se nevrátilo oněch devět? Jistě bychom mohli najít nějaké psychologické či jiné důvody. Já si myslím, že se nevrátili proto, že byli silně nábožensky založení. Ctili náboženství natolik, že neměli víru. Dostali nemalý dar - skrze Ježíše od Boha - a pak ihned zamířili na náboženskou instituci, aby tento dar vyvážili patřičným protidarem poslušnosti vůči Zákonu: "Jděte a ukažte se kněžím!" (<em>Lk 17,14</em>) Tím splnili svou náboženskou povinnost, dali Bohu, co mu patřilo, a byli si s ním kvit - tedy i s jeho služebníkem, kterého náhodou potkali na cestě. Samaritán se vrátil a chtěl Bohu soukromě poděkovat, protože cítil vděčnost. I nelenil a vrátil se k pozemskému zdroji této vděčnosti, když ten nebeský neměl po ruce. Proto se dal s Ježíšem do řeči a oba si dobře rozuměli. Samaritán dával Bohu chválu a pak se mu dostalo duchovní pochvaly od Nazaretského: "Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila." (<em>Lk 17,19</em>). Nábožensky založená devítka Izraelců byla také zachráněna, ale jen fyzicky, nikoliv v řádu milosti. Vděčnost možná pociťovala, ale v ekonomii daru: oni něco málo (na nebeské poměry) dostali a zase něco málo (na pozemské poměry) dali. Tím byla celá věc vyřízena a víry či jiné extravagantní vděčnosti nebylo třeba. Do kostela přece zašli. Ke zdroji uzdravení, tedy k Ježíši, nebylo třeba jít. Tak daleko totiž nemusí žádné náboženství: má ekonomii daru a zákon, u katolíků třebas ve formě Katechismu katolické církve. Pro nábožensky založené katechumeny platí ona zlatá slova adresovaná každé zbožné duši: "To čiň a budeš živ." (<em>Lk 10,28</em>). Pro víru je pouhé živobytí málo: sahá po absolutní metě.