V poslední době konflikt vlády a opozice v Rusku nabírá zajímavou podobu války založené na publikaci kompromitujících materiálů. Například opozice donutí odstoupit z úřadu poslance vládní strany tím, že najde jeho nezdaněnou vilku někde v Evropě. A vláda odpoví tím, že najde nezdaněný byznys u aktivního opozičníka. Tak byl například zbaven mandátu Gennadij Gudkov, poslanec za stranu „Spravedlivé Rusko“.

1. Způsoby mediální konfrontace

Podobně konfrontačně probíhá tiskové zveřejnění neopatrných pasáží z ukradené soukromé korespondenci provládních a opozičních aktivistů. Viz například odhalení korespondence Vasilije Jakimenka a Kristiny Potupčikové, dvou lídrů provládního mládežnického hnuti „Naši“. Hlavně šlo o odměny blogerům za publikace provládních blogů. Druhá strana odpověděla odhalením hovorů opozičního lídra Sergeje Udaľcova, ze kterých plynulo, že na organizaci občanských nepokojů bral peníze od jednoho gruzínského politika blízkého Saakašvilimu. Odsouzení hlavního bojovníka proti korupci Alexeje Navalného za údajné tunelářství jen pokračuje v tomto konfrontačním kurzu.

Proč politický boj v Rusku šel tímto směrem? Myslím si, že zejména proto, že se do značné míry vyčerpala jiná témata, populární předtím. Demonstrovat za právo demonstrovat už není v Rusku vůbec aktuální. Poslední rok a půl opoziční shromáždění obvykle probíhala bez konfliktů s policií, s výjimkou demonstrace ze 6. května 2012. Demonstrovat za poctivé volby také není moc aktuální. Do nových pravidelných parlamentních a prezidentských voleb zbývá ještě dost času. A opozice evidentně nemá na to, aby prosadila volby mimořádné. Ekonomická situace země je také celkem přijatelná. Pak nezbývá opozici nic jiného, než snaha zkompromitovat protivníka skrze očernění jeho jednotlivých aktérů.

2. Čeho se tím dosáhlo na obou stranách

Za prvé, vláda se úspěšně naučila nové hře. Navíc má pochopitelně podstatně větší možnosti špehování než opozice. Současná opozice je navíc podstatně méně idealistická, než byl disent sovětské doby. Sacharova a Solženicyna mohli sověti obviňovat z čehokoliv politického, ale nikdy ne z primitivního prospěchářství. Jenže teď se osobní prospěch získaný za každou cenu stal všeobecným hnacím motorem, a to zejména díky samotné liberální opozici. Pak je ovšem těžké najít nějaké morálně bezúhonné politiky.

Donedávna se za takové spravedlivé dali považovat dva radikální levičáci: již zmíněný Sergej Udaľcov a lídr Národně-bolševické strany, spisovatel Eduard Limonov. V jejích prospěch mluvilo to, že kvůli marginalitě svých politických postojů nemají žádnou šanci, že by nějak mohli těžit ze svých politických aktivit. Zejména nikdy nedostanou žádné americké granty. A navíc oba jmenovaní politikové už za své názory platili vysokou cenu. Limonov strávil několik let ve vězení a bojoval v Jugoslávii na straně Srbů. Udaľcov si zničil žaludek častým protestním hladověním.

O Udaľcovi jsem již psal dříve. Nejprve vyšlo najevo, že bral peníze od tzv. vnějšího nepřítele, ale na svatou válku za svobodu, což by se snad dalo omluvit. Z těchto peněz si však údajně jeho manželka pořídila nové auto. Pak jeho autorita spadla na nulu. Limonov zase opustil aktivní politickou činnost poté, co se rozešel s většinou opozičníků. Teď píše hlavně kritické články o opozici samotné. Takže zůstává jako skoro jediný bezúhonný z opozičníků, ale de facto už opozičníkem není.

Z toho všeho plyne, že průměrný ruský občan si z války kompromitujících materiálů udělá následující závěr: všichni politici jsou prasata a ať „padne mor na oba vaše domy“. Místo aktivizace protestů tato negativní kampaň vede spíš k odvrácení lidí od praktické politiky.

3. Případ Alexeje Navalného

O Navalném jsme psali už dříve, viz článek Opozice a disent v Rusku. Dnes známý opozičník Navalný nezůstal také dlouho bezúhonný. Například byl obviňován z toho, že dostal status právního obhájce podvodem. Potřebnou stáž a práci v oboru si potvrdil sám sobě jako ředitel firmy radící v právnických otázkách. Řadě opozičníků se nelíbilo, že se zúčastnil oslav výročí státní letecké společnosti Aeroflot v Kremlu. Jenže tam byl proto, že patří do správní rady této společnosti.

A nyní k současné situaci kolem Navalného. Za prvé, rozsudek pět let vězení byl naprosto nečekaný takřka pro všechny. Obecně se čekalo, že dostane podmínku. Navalný totiž kandiduje ve volbách na moskevského starostu. Podle průzkumů může počítat jen se 4-5 % hlasů. A podle posledního průzkumu už po soudu by to dotáhl asi na 9 %. Pro Kreml by byla evidentní výhoda, aby dostal svých 5-9 %, a tím svou politickou kariéru v Moskvě skončil. Současný starosta Sobjanin dobrovolně odstoupil z úřadu, aby mohl být řádně zvolen, protože předtím post určovala vláda. I on tvrdil, že chce, aby se voleb zúčastnili všichni kandidáti včetně Navalného.

Někteří komentátoři dokonce tvrdili, že rozsudek je osobním nezávislým rozhodnutím soudce, ale tomu se obvykle v Rusku moc nevěří. Diskutovalo se, jestli se může přesto zúčastnit voleb. Formálně platí, že pokud není rozsudek pravomocně potvrzen, nemůže být vyřazen z kandidátních listin. Tak či onak, hned druhý den po rozsudku byl Navalný propuštěn na kauci, což také dalo podnět k diskuzím, kdo za to může. Putinův mluvčí musel dokonce oficiálně popřít, že osvobození Navalného se stalo na rozkaz Putina.

4. Ideová bída ruské opozice

Musím k tomu dodat ještě jedno. Téma korupce, která je hlavním terčem opozice během posledních let, nevyvolává moc velký zájem u širokého publika. Samozřejmě, že na korupci všichni nadávají a se zájmem sledují jako na závodech, kdo další skončí ve vězení a na jak dlouho. Ale dál to nejde. Navíc kromě opozice i vláda samotná odhaluje korupce ve velkém. Například už asi rok se táhne skandál kolem rozkrádání státního majetku na ministerstvu obrany, a to na úrovni samotného ministra a jeho nejbližších spolupracovníků.

Proč není široký zájem o skutečný boj proti korupci? Rusové většinou berou úplatky jako součást tržní ekonomiky. Pokud se musí zaplatit za potřebnou kvalitní službu, je jedno, zda s paragonem nebo bez něj. Přísloví, že „sýr zdarma se vyskytuje jen v pastičce na myši“ po perestrojce zůstal pevně vězet v hlavách občanů. Pro lidi je důležitý jen poměr „cena-kvalita“. Například, když je třeba zaplatit pokutu za porušení pravidel cestovního ruchu, samozřejmě většina raději dá 500 rublů do ruky policajtovi, než aby šla do banky, tam vystála frontu a zaplatila k tomu 1000 rublů. Nebo raději zaplatí do ruky státnímu lékaři, než aby dali x-krát tolik v soukromé ordinaci, ale s paragonem.

Nejotevřeněji tento názor vyjádřili moji známí ze Sibiře. Bydlí v tajze ve výzkumné stanici a přijíždějí do civilizace asi na dva měsíce ročně. Překvapilo mne, jak klidně vyprávějí o všemocnosti mafie v jejich kraji. Řekli mi na to, že je jim úplně jedno, vládne-li stát či mafie. Důležité je jen to, aby byl pořádek a aby si za své peníze mohli pořídit to, co potřebují. Nejhorší je podle nich dvojvládí, tj. vleklý boj státu proti mafii, protože tehdy zavládne chaos.

Pochopitelně, za těchto podmínek jsou vážně proti korupci hlavně ti, kdo bez ní očekávají podstatně lepší poměr „cena-kvalita“. To jsou hlavně podnikatelé, kterým zkorumpovaní byrokrati zamezují přístup ke zdrojům pro rozvoj. Samotní podnikatelé však nejsou příliš v oblibě u zbytku obyvatelstva. Lidé moc nechápou, proč by tuneláři měli být nějaká lepší sorta než úplatkáři. O více méně poctivém velkém byznysu v Rusku se dá mluvit jen posledních deset let. Jenže kapitál, na kterém je tento byznys založen, ten většinou vznikl ve „zlých devadesátých“. A tak hlavní patos kritiků režimu není příliš účinný.