Dílo: Julie aneb Nová Heloisa (1761) - román v dopisech, Rozprava o vědách a umění (1750), Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi (1755) (v červnu 1762 spálil pařížský kat spis na schodech k parlamentu a brzo poté shořel i v Ženevě), Emil aneb O výchově (1762) - pedagogický román, kritizující náboženství, bylo odsouzeno pařížským parlamentem a zakázáno i v Ženevě. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva (1762), Vyznání savojského vikáře (dílo určeno ke spálení, na autora vydán zatykač), Vyznání (vyd. posmrtně 1781), Blouznění osamělého chodce (1776) (česky Sny samotářského chodce či Dumy samotářského chodce). Celé jeho dílo existuje i v českých překladech, ovšem většina překladů je příliš zastaralá a docela obtížně se to čte. Nových překladů se už asi těžko dočkáme.

Časté charakteristiky Rousseaua: První vlasatý intelektuál, masochista, exhibicionista, neurastenik, hypochondr, onanista, latentní homosexuál, neschopný normální a rodičovské lásky, paranoik, narcisistní introvert, má asociální chování, kleptoman, patologicky bojácný, dětinský, popudlivý a lakomý, plný pocitů viny.

Diderot: Prázdný, nevděčný, krutý, pokrytecký a plný zloby. Je nečestný, nafoukaný jak ďábel a plný zlomyslnosti.

Hume: Geniální brutální zločinec. Je to netvor, který se považuje za nejdůležitější bytost ve vesmíru.

Grimm: Odporný, obludný.

Voltaire: Nadutá a neřestná nestvůra.

Madam de Staël: Neobjevil nic nového, ale do všeho vnesl oheň.

Paní d´Houdetot (1813) se vyjádřila stručně: „Byl to zajímavý blázen.“

Kant: Je to citlivá duše nedostižné dokonalosti.

Schelley: Vznešený génius. Krásný ale bezmocný anděl, marně bijící průzračnými křídly do prázdna.

Schiller: Křesťanská duše, jíž vhodnou společností jsou pouze andělé nebeští.

Lévi Straus: Náš učitel a bratr.

Tolstoj: Evangelium a Rousseau, to jsou dva velké zdravé vlivy, jež nejvíc způsobily na můj život.

Trockij(?): S žáky Rousseauovými a Tolstého nelze dělat revoluce, nýbrž spíše cosi velmi blízkého komedii, nelze se s nimi zmocnit státu.

Rousseau poslal výtisk prvního vydání Rozpravy Voltairovi, ten mu odpověděl takto: „Dostal jsem, pane, vaši novou knihu proti lidskému rodu a děkuji vám za ni. Nikdo dosud nepoužil tolik důvtipu, aby se pokusil udělat z nás zvířata. Když jsem vaši knihu přečetl, zmocnila se mne touha chodit po čtyřech. Poněvadž jsem neprováděl takovou věc již šedesát let, cítím, že je mi nemožno, abych se o to pokoušel. Ponechávám tedy tento přirozený způsob chození těm, kdo jsou k tomu způsobilejší nežli vy a já..., nicméně však s vámi souhlasím, že literatura a vědy byly někdy příčinou mnoha zel. Nepřátelé Tassovi učinili z jeho života řadu utrpení. Nepřátelé slavného Galilea způsobili, že sedmdesátiletý úpěl ve vězení proto, že přispěl k objevu, že se Země točí, a co bylo hanebnější, donutili ho, aby to odvolal. Zdaž vám ostatně literatura neposloužila, zatímco jste proti ní psal?“

Myslím si, že to Voltaire s tím sarkasmem a ironií hodně přehnal.


Člověk se narodil svoboden a všude je v okovech. (Člověk se rodí svobodný - a všude je v poutech.)

Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku a prohlásil: Tohle je mé! a našel dost prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti. Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz by bylo lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo vytrhal kůly, zasypal příkopy a zavolal na své druhy: „Chraňte se poslouchat tohoto podvodníka. Jste ztraceni, jestliže zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému.“ (Jiný překlad téhož: První člověk, jenž si ohradil kus země, prohlásil ji svým vlastnictvím a zjistil, že ostatní jsou natolik bezelstní, aby mu uvěřili, byl skutečným zakladatelem civilizované společnosti. Kolika zločinů, válek a vražd, kolika utrpení a strázní by byl lidský rod ušetřen, kdyby jen někdo vytrhal hraniční sloupy, přehradil příkopy a zvolal na své bližní: „Ať vás nenapadne naslouchat uzurpátorům. Budete ztraceni, jestliže zapomenete, že plody země patří všem a že země není ničím vlastnictvím!“)

Útlak. Člověk se může snadno zmocnit ovoce, které natrhal druhý, zvěřiny, kterou zabil, jeskyně, která druhému sloužila za útočiště. Jak by ho však přiměl k poslušnosti? Jaká mohou být pouta závislosti mezi lidmi bez majetku? Když mě někdo vyžene se stromu, mohu jít k jinému. Když mě někdo znepokojuje na jednom místě, co mi brání odejít jinam? Najde-li se člověk značně silnější než já a k tomu dost zkažený, dost líný a dost divoký, aby mě donutil opatřovat mu potravu, zatímco on zůstane zahálčivý, je třeba, aby se rozhodl neztratit mě z očí ani na okamžik, spoutat mě pečlivě po dobu spánku ze strachu, abych mu neutekl nebo abych ho nezabil, a to znamená, že se musí dobrovolně podrobit námaze mnohem větší, než je ta, jíž se chtěl vyhnout, a než je ona, kterou uložil mně. A když jeho bdělost na okamžik ochabne, když nepředvídaný hluk ho donutí, aby otočil hlavu, udělám v lese dvacet kroků, mé okovy jsou zlomeny a on mě v životě víckrát neuvidí.

S větším počtem lidstva se množily i jeho nesnáze. Lidé začali využívat nadbytek volného času k tomu, aby si pro své pohodlí opatřili různé věci, jež jejich otcové ještě neznali. Bylo to první břemeno, které si uložili, aniž na to mysleli, a první pramen zla, jež připravili svým potomkům, neboť toto pohodlí podporovalo další změkčování těla i ducha a zvykem pozbylo téměř vší příjemnosti, kleslo na pouhou nutnost a radost z jeho nabytí nevyvažovala krutost jeho ztráty. Lidé byli nešťastni, když o své pohodlí přišli, ale nebyli šťastnější, když je měli.

Všechen pozdější pokrok, vedoucí zdánlivě ke zdokonalení jedince, vedl ve skutečnosti ke zkáze lidského pokolení.

Zavedlo se vlastnictví, práce se stala nezbytnou a hluboké lesy se měnily v líbezná pole, která bylo třeba zavlažovat lidským potem a na nichž brzo pozorujeme klíčit otroctví i bídu, vzrůstající úměrně s úrodou. Věci se rychle vyvíjely k horšímu, když se zavedlo soukromé vlastnictví. Všichni běželi vstříc svým okovům a věřili, že si zajistí svobodu. Takový byl asi původ společnosti a zákonů, které přinesly nové překážky slabým a novou sílu bohatým, zničily nenávratně přirozenou svobodu, zajistily navždy zákon vlastnictví a nerovnosti, z obranného uchvatitelství učinily neodvolatelné právo a pro zisk několika ctižádostivých podrobily od té doby celé lidstvo práci, služebnosti a bídě.

Když vidím množství divochů, zcela nahých, kteří pohrdají rozkoší Evropanů a čelí hladu, ohni, železu a smrti, aby zachovali svou nezávislost, cítím, že nepřísluší otrokům uvažovat o svobodě.

Úředník nemůže uchvátit nezákonnou moc bez spoluviníků. Část z ní jim však musí postoupit. Ostatně občané se dají utlačovat jen potud, pokud jsou vedeni slepou ctižádostí. A protože se dívají více pod sebe než nad sebe, mají raději vládu než nezávislost a souhlasí s nošením svých pout, aby je sami mohli dát druhým. Je velmi nesnadné podrobit poslušnosti člověka, který se nesnaží poroučet. I nejobratnějšímu politikovi by se nepodařilo podmanit si lidi, kteří touží jen po svobodě. Zato se nerovnost snadno šíří mezi ctižádostivými a zbabělými dušemi, které jsou vždy ochotné dát v sázku vše a vládnout nebo sloužit skoro lhostejně, podle toho, jak to či ono je pro ně příznivé.

Jedinou ctností, která otrokům zbývá, je slepá poslušnost.

Divoch a člověk civilizovaný se liší pouze základem srdce i sklony. První touží jen po odpočinku a svobodě, chce jen žít a zůstat zahálčivý a ani duševní klid stoika se nepřibližuje jeho hluboké lhostejnosti ke všemu ostatnímu. Naproti tomu občan žije ve stálé činnosti, potí se, jedná, ustavičně se stará, aby našel zaměstnání ještě namáhavější, pracuje až do úpadu a spěchá vstříc smrti, jen aby se udržel naživu, nebo se vzdává života, aby získal nesmrtelnost. Dvoří se velkým, které nenávidí, a bohatým, jimiž pohrdá, nevyhýbá se ničemu, aby se mu dostalo cti jim sloužit. Chlubí se pyšně svým ponížením a jejich protekcí, je hrdý na své otroctví a mluví s pohrdáním o těch, kteří nemají čest je sdílet. Divoch žije pro sebe, ale člověk společenský vždy pro svět, umí žít jen v mínění druhých a dovede cítit svou vlastní existenci takřka jen podle jejich úsudku. Z tohoto uspořádání vzniklo takové množství krásných řečí o morálce, že při ustavičném soustředění na vzhled se vše stává hraným a umělým, přátelství, čest a ctnost a často i chyby; že uprostřed takové filozofie, humanity, zdvořilosti a vznešených maxim máme jen vnějšek, lživý a lehkomyslný, čest bez ctnosti, rozum bez moudrosti, radost bez štěstí.

Bylo by vůbec velkou bláhovostí doufat, že ti, kdo jsou ve skutečnosti pány, dají přednost jinému zájmu než svému vlastnímu. Je ovšem možné domnívat se, že lid se dá udržet ve větší závislosti, když se mu jednou rukou dává, co se mu druhou rukou bere; takovou politiku prováděl Josef vůči Egypťanům. Avšak toto prázdné sofisma má pro stát následky o to zhoubnější, že peníze se nikdy nevracejí k těm, z jejichž rukou vyšly, a že při takovýchto zásadách se obohacují jen ničemové, kteří kořistí z užitečných lidí.

Ten, kdo má desetkrát více majetku, má platit také desetkrát více na daních. Kdo nemá nic jiného než věci naprosto nezbytné, ten nemá platit vůbec nic.

Ministrovi, který by šel na zasedání rady pěšky, protože pro naléhavé potřeby státu prodal své kočáry, by se lid klaněl.

Ten, kdo je připravován o plody své práce, vydělává na tom, nedělá-li nic.

Ani ten nejsilnější není nikdy dost silný, aby byl vždy pánem, nepřemění-li svou moc v právo a poslušnost v povinnost. Všechna moc pochází od boha. To připouštím. Od boha však pochází i každá nemoc. Znamená to tedy, že je zakázáno zavolat lékaře?

Řekne se, že despota zabezpečuje svým poddaným občanský klid. Budiž. Co tím ale získají? Co získají, když tento klid je jednou z jejich útrap? Klidně se žije také v temnicích. Stačí to však k tomu, aby se tam člověk měl dobře? Řekové uvěznění v jeskyni Kyklopa také žili klidně, i když čekali, až na ně přijde řada, aby byli pohlceni. Říci, že člověk se dává zdarma, je absurdní a nepochopitelné. Kdo tak jedná, není při dobrých smyslech. Řekne-li se totéž o celém národě, je třeba předpokládat, že jde o národ bláznů, ale bláznovství se také nemění v právo.

Není snad zámožného člověka, kterému by chtiví dědici, a často i jeho vlastní děti, nepřáli tajně smrt! Není na moři lodě, jejíž ztroskotání by nebylo dobrou zprávou pro nějakého obchodníka! Není obchodního domu, který by nepoctivý dlužník nechtěl vidět v plamenech se všemi jeho papíry! Není národa, který by se netěšil z neštěstí svých sousedů. Není takového poctivého zisku, aby nebyl převýšen nepoctivým, a křivda způsobená bližnímu je vždy výnosnější než služba.

Nejdříve jde o dosažení nejnutnějšího, potom nadbytku. Pak přijdou rozkoše, nesmírné bohatství, dále poddaní a otroci, není chvilka klidu. Nejpodivnější je, že čím jsou potřeby méně přirozené a nutné, tím víc se zvětšuje touha po nich. Ještě horší je to, že se zvětšuje i moc je uspokojit. Tak po dlouhém blahobytu, když nahrabal hodně bohatství a udělal mnoho lidí nešťastnými, můj hrdina konečně všechny zabije, takže se stane jediným pánem světa. Takový je ve zkratce morální obraz ne-li lidského života, tak alespoň tajné touhy srdce každého civilizovaného člověka.

Ze společnosti a přepychu, který vytvořila, vznikla svobodná umění a všechny ty zbytečnosti, které působí rozkvět průmyslu a obohacují a hubí stát. Všechna umění jsou výnosná v obráceném poměru k jejich užitečnosti a nejpotřebnější se stanou nakonec nejvíce zanedbanými. A tak vidíme, co si máme myslit o pravých výhodách průmyslu a o skutečném účinku tohoto pokroku.

Takové jsou skutečné příčiny té bídy, do níž nakonec nadbytek vrhne nejobdivovanější národy. Čím více se šíří průmysl a umění, tím častěji opovržený rolník, zatížený daněmi nutnými pro udržení přepychu a odsouzený trávit svůj život v práci a hladu, opouští svá pole a odchází do města hledat chléb, který by tam měl donášet. Čím více hlavní města udivují hloupé oči lidu, tím více by bylo třeba naříkat, když vidíme opuštěný venkov, nezoraná pole, cesty naplněné nešťastnými občany, kteří se stali žebráky nebo zloději a jsou odsouzeni skončit svou bídu vpleteni na kole nebo na hnoji.

Obávám se, že mi nakonec někdo odpoví, že všechny ty velké věci, znalosti, umění, věda a zákony byly lidmi moudře vynalezeny jako spásný mor, aby se předešlo přílišnému rozmnožení druhu, ze strachu, že svět, který nám byl určen, se stane pro své obyvatele příliš malým.

Vědy a umění nás vplétají do železných pout, kterými jsme ve společenském životě sevřeni, vážou a tlumí v nás původní pocit svobody, vštěpují nám lásku k otroctví.

Většina zvířat - člověka nevyjímaje - je přirozeně líná a odmítá všechny starosti, které nejsou naprosto nezbytné.

Maršál de Villars vyprávěl, že když při jednom jeho válečném tažení způsobilo přílišné zlodějství jednoho dodavatele potravin v armádě hlad a reptání, přísně ho pokáral a pohrozil mu, že ho dá oběsit. „Tato hrozba se mě netýká,“ odpověděl odvážně zloděj, „a těší mě, že vám mohu povědět, že se nevěší člověk, který má sto tisíc tolarů.“ „Nevím, jak se to stalo,“ dodal naivně maršál, „ale on opravdu nebyl oběšen, ačkoliv to stokrát zasloužil.“

Svědomí! Svědomí! Božský to instinkt!

Bereme-li výraz demokracie v přísném slova smyslu, pak nikdy pravá demokracie neexistovala a nikdy nebude existovat, protože je proti přirozenému řádu, aby velký počet vládl a malý počet byl ovládán.

Poslušnost našich choutek je otroctví a poslušnost zákona, který jsme si sami stanovili, je svobodou. Vzdát se svobody znamená vzdát se lidskosti.

Není člověka tak špatného, aby nebylo možné učiniti ho dobrým pro nějaký účel.

Každý zákon, který osobně lid neschválil, je neplatný: není to zákon.

Kdyby byl národ bohů, vládl by si demokraticky. Vláda tak dokonalá se nehodí pro lidi.

Jakmile veřejná služba přestane býti hlavní záležitostí občanů a když slouží svou peněženkou než svou osobou, je stát již blízko své zkáze. Slovo finance je slovem otroka; je neznámé v obci. V opravdu svobodném státě konají občané vše vlastníma rukama a nic penězi.

Aby člověk mohl, aby se odvážil říkat velké pravdy, nesmí záviset na svém úspěchu.

Bez upřímnosti je jakákoli diskuse pouhý žvást.

I ten nejsilnější není nikdy dost silný, aby byl pánem, jestliže svou sílu nepřetváří v právo a poslušnost v povinnost.

Lidé říkají, že život je krátký, a já vidím, že dělají všechno pro to, aby krátký byl.

Muži budou vždy tím, co z nich udělají ženy.

Nešťastnými a zlými se stáváme jen proto, že zneužíváme svých schopností.

Příliš klademe důraz na slova. Naše upovídaná výchova vychovává mluvky.

Sám od sebe chce lid vždy dobro, ale sám od sebe je vždy nevidí.

Slova, která nutí k odporu, nejsou k ničemu.

Srdce člověka je jeho rájem i peklem.

Urážky jsou důvody těch, kteří nejsou v právu.

Všechna zloba pochází ze slabosti; dítě je zlé jen proto, že je slabé; učiňte je silným a stane se dobrým; ten, kdo by mohl vše, nedělal by nic zlého.

Zkaženost lidu a úředníků zachvátí nakonec i vládu, i kdyby byla sebemoudřejší.

Žádnou jinou knihu, než svět; žádné jiné vyučování než fakta.

Žena vám odpustí všechno kromě toho, že nevzbudila touhu.

Lidé, kteří dělají revoluce, končí téměř vždy tak, že se vzdají napospas svým svůdcům. Ti pak jejich řetězy učiní ještě těžšími než dříve.

Bohatí jsou jak hladoví vlci, kteří okusivše jednou lidské maso, odmítají jinou potravu.

Ti, kdo mají kontrolu nad názory národa, ovládají jeho činy.

Vše je ve své podstatě závislé na politice. Všechno úzce souvisí s politikou.

Člověk je méně neřestný, pokud se mu dobře vládne. Stát je univerzálním lékem na choroby lidstva.

Nastane doba, kdy vládci a národy bez boje vymizí ze světa, lidská rasa se stane jedinou rodinou a svět příbytkem rozumných lidí.

Dědičná absolutní monarchie umožňovala dětem, zrůdám a blbcům legálně zdědit nejvyšší moc.

Bohatství, které není plodem práce, je zdrojem zkaženosti.

Pokud se lidé budou rodit do zkažené společnosti, jejich rozum bude zakrnělý a pokřivený a jejich přirozená svoboda bude nahrazena prázdnotou, opovržením, hanbou, závistí a jinými skličujícími faktory. Zkaženost musí být vysvětlována jako výsledek neúnosných společenských podmínek. Lidé se nerodí s rozumem, ale rozum si rozvíjejí.

Vladaři vedou válku přinejmenším stejně tak proti svým poddaným, jako proti nepřátelům a vítězící národ na tom není lépe než národ poražený.

Mocnosti Evropy se nacházejí přesně vzato ve stavu války a všechny separátní smlouvy mezi nimi jsou v podstatě dočasným příměřím než skutečným mírem.

Přijali jsme všechny druhy bezpečnostních opatření proti soukromým válkám, jen abychom rozpoutali národní války, které jsou tisíckrát hroznější.

Králové neznají své skutečné zájmy, nepoznají rozumné argumenty a spíše než aby následovali hlas rozumu, budou se řídit jako obvykle vášněmi. Lidé jsou blázniví a být rozumný ve světě šílených je samo o sobě druhem šílenství.

Předpokládejme, že se setká pět hladových mužů v přirozeném stavu. Hlad každého z nich by zahnala pětina jelena, a tak se dohodnou, že budou spolupracovat, aby ulovili jelena. Na zasycení kteréhokoli z nich by ale také stačil zajíc. A tak když se v dosahu objeví zajíc, jeden z lovců se za ním pustí, chytí ho a zažene hlad. Tím však odsuzuje lov na jelena k nezdaru a své druhy k dalšímu hladovění. Příběh je prostý, důsledky děsivé.

Každou společnost drží pohromadě buď síla (armáda, milice, policie), nebo mravní řád - tj. ochota lidí respektovat právo i sebe navzájem.

Člověk je bytost příliš ušlechtilá, než aby byl nucen sloužit za nástroj jiným lidem.

Je sice možné přinutit rostliny, aby rostly vodorovně, ale necháme-li je na pokoji, porostou vzhůru.

Rozkvět umění a literatury nepřispívá nutně k zušlechtění mravů. Mimořádná vnímavost vůči uměleckým hodnotám může způsobit, že vůbec nevnímáte hodnoty etické!

Dějiny uchovávají spíše jména vědců a básníků než těch, kdo jim nosí do pokoje čaj nebo přišívají knoflíky.

Vše je dobré, když vyjde z rukou Božích, vše se zvrhne v rukou člověka.

Železo a obilí člověka civilizovaly a lidský rod uvrhly do zkázy.

Dějiny se vydaly špatnou cestou. Svět je šílený, šílený je i jedinec.

Nikdy jsem si nemyslel, že by svoboda člověka záležela v tom, aby dělal co chce, nýbrž v tom, aby nikdo nedělal, co nechce.