Jiří Dienstbier i Táňa Fischerová jsou mi blízcí. Psal jsem o tom už dříve: První pro mne symbolizuje možnost obrody stranické politiky, návrat k ideovým programům a zásadovosti, druhá pak je symbolem občanského přístupu, který staví na přímé angažovanosti každého jednotlivce, na spontaneitě a vytváření komunitních struktur a akčních sítí v oblastech, které se stranické i vůbec státní politice nedaří řešit či které směřují nad její horizonty.

Role prezidenta je "nadhorizontálním" příkladem, který v sobě zahrnuje jak rovinu politickou, tak i obecně lidskou (nebo občanskou, chceme-li). Prezident musí vyjadřovat a vyzařovat jisté hodnoty, které překračují mocenskou rovinu každodenního politického snažení, ne-li přímo boje. Dienstbier je prvním politikem, který otevřeně deklaruje svou ideovou pozici (sociální demokrat) a současně trvá na obecné, neúčelové principiálnosti. I jeho "námluvy" s komunisty jsou principiální: jako levicový kandidát byl logicky vyzván, aby jim představil svůj program. A protože jsou komunisté parlamentní stranou, nebyl důvod tak neučinit. Primitivní antikomunistické výkřiky (vládu s komunisty bych nepodepsal a podobné) jsou výrazem nejen populismu, rádoby zásadového pravicového postoje, ale co víc, především nevíry v demokratické mechanismy.

Naše média (či lépe řečeno jejich ikonické tváře) zvláště na mých oblíbených kandidátech pěkně vyjevují svou povahu. Ukázkový je postup MF DNES, která s každým z potenciálních prezidentů publikovala dvoustránkový rozhovor, jenž byl doprovázen krátkým komentářem - pohledem na zpovídaného "v zákulisí" - z pera zástupce šéfredaktora listu Jiřího Kubíka. Ten byl také jedním ze tří zpovídajících novinářů.

Ohledy se zaťatými zuby, dáma je dáma

V případě Táni Fischerové (20. listopadu 2012) nelze trojici novinářů nepřiznat jistou galantnost a v rozhovoru až nenovinářskou ohleduplnost. Sám Kubík popsal průběh interview takto: "Z dosavadních pěti prezidentských rozhovorů byl ten s Táňou Fischerovou svým způsobem nejtěžší. Sešli se tři pragmatici-novináři a chtěli zpovídat dámu-idealistku. Proti nám seděla jemná, milá bytost, která mluví velmi příjemně modulovaným hlasem a vypráví o tom, jak vzhlíží k prvorepublikovému družstevnictví, kde si lidé pomáhali, nikdo nikoho nemohl přehlasovat a všichni společně tvořili pro své dobro…" A přestože v Kubíkově textu lze cítit lehce ironický a skeptický podtón a přestože chlapci, kteří vědí, "jak to ve světě chodí", mají Táňu Fischerovou za "hodnou vílu z říše snů", která "ti řekne pohádku na dobrou noc, což je příjemné, ale jinak je mimo reálný svět…", tak se neuchýlili k žádnému evidentnímu faulu. Jenom ji označkují jako bytost z jiné planety. Dámě však nakonec přiznají opravdovost ve slově i v činu a Kubík zakončuje férově: "Po dvou hodinách focení a povídání se Táňa Fischerová rozloučila a šla na tramvaj. Příště přijde (přijede vládní limuzínou) Karel Schwarzenberg."

Je pochopitelné, že rozhovor, v němž si Táňa Fischerová vcelku přesvědčivě stála na svém, v němž hájila právo člověka nebýt jen otrokem nelidského tržního systému, ale mít i nárok na důstojný život, nemohl v MF DNES zůstat bez hodnoticího echa. Toho se zhostil dalšího dne v rubrice Názory (přičemž myslím, že ne v nesouladu s převládajícím světonázorem redakce) šéfredaktor týdeníku Euro Pavel Páral. Text měl výstižný titulek Utopické chodníčky Táni Fischerové. V něm se dozvídáme, že "právě její názory (…), však nelze jen tak pominout, jakkoli šance paní Fischerové na úspěch v prezidentské volbě nejsou nijak závratné. Nepochybně totiž rezonují s názory mnoha lidí, pro něž je opravdu obtížné vyrovnávat se s tvrdostí současného světa. S tvrdou celosvětovou konkurencí, tlakem na pracovní výkon a postupným, ale nevyhnutelným snižováním sociálních standardů garantovaných státem z vybraných daní."

Poté Páral rozbíjí kandidátčiny "iluze" o družstevnictví, které "dnes nefunguje ani v izraelských kibucech", o odmítání konkurenceschopnosti, o podpoře regionální a komunitní výroby, kdy "lidé mají práci a všichni jsou šťastni. Možná je při té představě šťastná Táňa Fischerová, ale mezinárodní dělba práce je tím, co umožnilo Západu nasytit všechny své obyvatele a poskytnout jim přístřeší, zdravotní péči a zajištění na stáří (pozn. aut.: Opravdu?). Ano, svět Táni Fischerové je jistě šťastnější než svět, v němž žijeme my ostatní. (…) Má ovšem, jak je z výše uvedeného jasné, jednu velmi podstatnou chybu. Neexistoval, neexistuje a existovat nebude." Podle Párala paní kandidátka sní a její představy o šťastné společnosti jsou podobné těm, které v 19. století dláždily cestu ke Karlu Marxovi a jeho následovníkům… Ještě že ji nenazval komunistkou jako někteří jiní publicisté a blogeři. Ale mnoho nescházelo.

Zajímavá by byla analýza osobnosti pana Párala a jeho světa, který je tvrdý, výkonný a "jediný bezpečný pro nás všechny". Ale to si necháme na jindy. Obávám se pouze, že Marxovi a jeho pokračovatelům nedláždili chodníčky idealisté jako Táňa Fischerová, ale právě lidé "tvrdého světa", třeba jako je Pavel Páral.

Ohledy stranou

Rozhovor s Jiřím Dienstbierem (18. prosince 2012) odhalil jiné rysy novinářů z MF DNES. Ke cti je Jiřímu Kubíkovi nutno přiznat, že ocenil Dienstbierovu neokázalost: "Na rozhovor do redakce přichází vcelku nenápadný chlapík v kabátu, se šálou na krku. Sám. Bez doprovodu. Už tím byl mezi deseti kandidáty, s nimiž jsme poslední dva měsíce týden co týden pořizovali prezidentský rozhovor, výjimkou. Tedy společně s Táňou Fischerovou. Ostatních osm kandidátů přišlo vždy s mluvčím, asistentem nebo ochrankou. ,Nevím, proč by se mnou někdo chodil. Stejně to všechno musím říkat sám za sebe,' diví se Dienstbier."

Vstřícnost zmizela s první otázkou: "Sbíral jste podpisy občanů pod svou kandidaturu a zároveň jste je nepotřeboval: nechal jste se nominovat hlasy svých kolegů za ČSSD. Nehrál jste tedy jen divadlo pro voliče?" - Co na takovou otázku odpovědět, že? - Dienstbier: "Vůbec ne! Já jsem jediný ze všech kandidátů, kdo měl k dispozici jak podporu poslanců a senátorů, tak i občanský návrh ve formě petice. A z praktických důvodů jsem si vybral k registraci k volbám podporu kolegů v Senátu." - "To bylo velice praktické. Nasbíral jste 58 tisíc podpisů, to byste nejspíš skončil jako Tomio Okamura a Vladimír Dlouhý, kteří se po vyškrtání nesprávných podpisů ocitli mimo volby." To už je docela slušná podpásovka, vzhledem k tomu, že se vyjevilo, jakým způsobem si kdo ty občanské hlasy zajišťoval… No, nemá cenu dále ilustrovat zaujatost otázek, Dienstbier se s tím nějak popral a ve výsledku ne úplně špatně.

Poměrně neskrývaná hra novinářů na primitivní antikomunistickou kartu ale začala už velkým písmem v úvodním perexu: "Nalevo vedle Miloše Zemana je velmi těsno, a tak se Jiří Dienstbier vydává do extrémních vod - nepokrytého vábení komunistických hlasů (pozn.: zvýrazněná slova byla vytištěna červeně, přičemž v rozhovoru Dienstbier vysvětluje, jak to bylo a že nikomu nemusel podlézat). Už nyní jim jménem ČSSD slibuje podíl na příští vládě a říká, že jeho otec - disident a signatář Charty 77 - by s ním zcela jistě souhlasil." Tyto formulace jsou evidentně manipulativní, z rozhovoru nic takového jednoznačně neplynulo.

Tečku za problematicky vedeným a editovaným rozhovorem učinil ve svém doprovodném komentáři Jiří Kubík: "Velká část našeho rozhovoru se točila kolem toho, jak on, syn disidenta, může nadbíhat komunistům. Jeho argumenty, které padly před zapnutým mikrofonem, si přečtete. Ale teprve po skončení rozhovoru se uvolnil a řekl, že chápe, že to není nic pěkného a že i v jeho okolí jsou lidé, kteří s ním nesouhlasí. Ale, jak říká, hlasy komunistů potřebuje, tak co má dělat? ,Kdybych za nimi nešel, tak má dneska jejich podporu Zeman a já už jsem mimo hru.' Jak tomu říct? Chvályhodná upřímnost, anebo neupřímná vypočítavost?"

A jak říct tomu, co právě udělal Jiří Kubík? Pro několik set tisíc čtenářů? V těchto chvílích se otázka veřejnoprávního deníku stává vysoce aktuální.

Zdroj: Kulturní noviny