Demokracie by měla na rozdíl od diktatury znamenat vládu lidu (démos). Neomezená demokracie by ovšem znamenala anarchii (nějak to formulování vede na záplavu řecké terminologie). Takže i ta vláda lidu musí mít nějaké regule. Pokud ty regule podle opakovaného výkladu našeho současného presidenta a dalších poblitiků znamenají, že se démos jednou za čtyři roky dostaví k urnám a vhodí tam doporučující dokument pro určitou stranu, načež je démosu určeno, aby čtyři roky bral na vědomí, že ta doporučená strana vládne jinak, než původně vyhlašovala, když usilovala o ten doporučující dokument, pak se asi se nejedná o demokracii, ale o něco, co bylo před časem definováno jako demokratura.

Je neuvěřitelné, že tu dnešní situaci sice většina démosu vidí jako něco, za co se klíči necinkalo, ale novináři to ve své většině nepostřehli. A tak jen v hospodách (jak tomu bylo i za komunistů) a dnes i na internetu je zjistitelný názor většinového démosu.

Naše novináře je možno rozdělit do tří skupin:

Prvním blokem jsou veřejnoprávní redaktoři, tedy redaktoři České televize. Jejich charakteristika je snadno definovatelná podle pravidla "koho chleba jíš, toho píseň zpívej". Při zpovídání politiků vládního tábora se úslužně šoupe nožičkou a když se náhodou i tak politik dostane do úzkých, pak dotěrná otázka, která logicky napadne nestranného posluchače, vyslovena není, aby se politik vzpamatoval a odešel bez ztráty kytičky.

Druhým jasným blokem jsou novináři z bulvárního tisku. Ti jsou bezproblémoví a bezstarostní, protože nemusí přemýšlet, co napsat a co ne. Publikují totiž především pseudoinformace a drby z okruhu politicky bezbarvých umělců a okolo nich kroužících rozhoďnožek. Je s podivem, jak daleko se posunula většina umělecké scény od listopadu 1989! Za komunistů bylo jedno z májových hesel: "Umělci jdou s lidem." Heslo došlo ovšem naplnění až v listopadu 1989. Dnes vládnoucí demokraturníci uplatňují spíše římské, že "lid musí mít chléb a hry", aby moc nepřemýšlel. Že se to u nás daří, o tom svědčí tucty čtenářů v ranním Metru, zahloubaných do obrázků v Blesku.

Třetím blokem je tisk a televize v soukromém držení. I zde je to o chlebu od vydavatele. A protože v případě tisku (a to i krajského) je většinou vydavatelem zahraniční kapitál, je zaměření pravicové. V zájmu vydavatele je držet si status quo. Takže se zásadová kritika nepěstuje, vypichují se jen okamžité politické aféry a aférky, které jsou po týdnu přehlušeny aférkami novými. Ciceronská otázka, vyžadující vyšetření určité aféry, se nenosí, aby si náhodou veřejnost tu věc nezapamatovala až do budoucích voleb. A před volbami se démosu předhodí nějaká taková čerstvá aféra, aby poškodila tu stranu, která by, nedej Pánbůh, mohla narušit hladinu rybníčku a ohrozit drobečky pro vydavatele. Pro jistotu se i v tomto tisku objevují bulvární témata, protože lid to žádá a náklad tisku nesmí klesat. Snad jediným celostátním deníkem, který nemá zahraničního majitele, je Právo. Jako pohrobek Rudého Práva by měl mít levicové zaměření, ale skutek utek. Je zde, pravda, o něco větší počet komentářů a informací, které kritizují pravici. Jsou zde ovšem velmi často i články, které nenechají na levici niť suchou. Že si o to levice často sama říká, je jiná věc.

Dalším zmíněným slovem je demonstrace. V západních demokraciích běžná věc. To jsme mohli vídat už za socialistické éry v televizi, když nám tehdejší "novináři" ukazovali, jak se pracující na Západě berou o svá práva a brání se zaprodané policii. Cosi se změnilo. Dnes nám nová novinářská generace ukazuje, jak lumpenproletariát na Západě na násilných demonstracích rabuje a hází na statečnou policii Molotovovy koktajly. A zřejmě se to změnilo i u nás. Za vlády komunistů se na prvního máje shromažďovaly statisíce a v "existenčních pochodech" demonstrovaly svou uvědomělost. Jedinou nezapomenutelnou světlou výjimkou byl první máj v roce 1968, tedy to byl skutečně radostný pochod. Vůbec nám a hlavně nové mladé generaci novináři dluží informace o osmašedesátém. Nehodí se to. A ani socdem lídrům se to nehodí. Jinak by nemohl jejich předseda bázlivě pronášet úvahy o tom, že každá vláda komunistů končila násilím.

Copak to byla vláda "komunistů"? I tehdy to byla vláda jedné strany, jejíž "generální linie" se kroutila jako had. Komunistické učení je utopické náboženství, které káže (tak jako všechna náboženství) rovně vodu pro všechny, aby mohla stranická věrchuška pít víno. Že pila jen víno z Moravy, kdežto dnešní pravicové věrchušce není dost dobré ani víno z Francie, je druhá věc. Zlom v pojetí socialismu mohl přinést ten osmašedesátý rok, ale komunistická senilní sovětská věrchuška tomu zlomu zabránila (a tím připravila zhroucení "socialistického tábora" a restauraci kapitalismu na konci osmdesátých let).

Ale vraťme se k otázce demonstrací u nás. Prvním viditelným jevem je slabá, slabá účast. Je to dost nepochopitelné. V devatenáctém století se konaly masové tábory lidu, na Moravě až do dvacátého století byla tisícová procesí do náboženských center jako Svatý Kopeček nebo Hostýn a o prvních májích už byla řeč. Dnes z vlastní vůle přijde na odbory svolanou demonstraci nejvýše čtyřicet tisíc lidí a pravicový tisk to stejně vyhodnotí maximálně na dvacetpět tisíc. Odbory jsou problémem. Jednak v reakci na socialistickou povinnou organizovanost z nich tisíce odborářů odešlo a jednak poctivého odborového funkcionáře aby prstíčkem hledal. Odborářským bossem, za kterým členové šli, byl železničář Dušek. Ale i ten si z funkce udělal sinekuru a nebyl problém ho upozadit. Dnes jde nejvyšší odborář po demonstraci na pivo s ministrem Kalouskem, aby si ho pravicoví novináři mohli vychutnat. Má ještě u členů důvěru? Rekreace a kolekce se už taky nerozdávají jako dřív, tak na co být v odborech? Přitom odborářští ekonomové jsou špicovní a jejich rozbory mají lepší úroveň než vládních Nerváků. Ale jak to vysvětlit pracujícím? V novinách se to neobjeví.

Zato pravicoví novináři mají vánoce z každé malé demonstrace, která je namířena protilevicově. Když jsem v mládí vídal poštovské vozy, tažené koňmi, tak koně měli na očích klapky, aby se asi nerozptylovali koukáním doleva a doprava. Něco podobného, ale jednostranného, asi patří k povinné výbavě některých novinářů. Když si na poslední demonstraci 17. listopadu udělal na schodech od Národního musea konkurenční demonstraci taxikář Ponert, bylo to na první stránce. Na to, že před pár lety ten samý taxikář prosazoval okrádání cestujících v taxících nezřízeně drahými cenami, se už nevzpomínalo. No jistě, napravil se a kritizuje odbory (sice spíš anarchisticky, ale pro novináře je to taky dobré).

Nedávné krajské volby též dopadly nějak neuspokojivě. To, že příklon doleva způsobila ta demokraturní koalice svým dnes už směšným řečněním o zamezení korupci, zatím co kmotři se veselili na jachtách v Itálii nebo na golfu v Dubaji, se v novinách nerozebírá. Ovšem když se v krajském zastupitelstvu v Jižních Čechách objeví komunisti, je oheň na střeše. A novináři pěkně demokraturně vyzdvihují skupinu studentů, kterým pan učitel vysvětlil, jak je to špatné, že byli demokraticky zvoleni komunisti a že se s tím musí něco udělat. Že je to krapet nedemokratický postup, se mládež ani od svého učitele ani od novinářů nedozví. A že je to postup odkoukaný od komunistů (nemluvě o nacistických bojůvkách), to mládež ani netuší. Jen pamětníci vědí, jak byla mládež zneužívána v akcích jako "mládež řídí město" nebo v zájezdech dělnické mládeže do vesnic s heslem "dejte se do JZD, dobře se vám povede".

Společným záchranným tématem pravice je nebezpečí, tvořené komunistickou stranou. Ten povyk kolem toho trochu připomíná pískání v tmavém sklepě, aby se jeden nebál. Ale čeho se bát? Chytřejší stranící v sousedních zemích se schovali pod nové levicové názvy, jen naši se tvrdohlavě drží marxistického komunismu, ačkoliv už nikde není to mocné dubisko, ke kterému by se přivinuli. Proto pro žádnou paniku není důvod, naopak je na ně vidět. Diktatura proletariátu skutečně nehrozí, protože ten náš proletariát ani nechápe význam solidarity odborové.

Pokud tedy budou komunisti zataženi do politiky (jak se to teď stává na krajské úrovni), bude to test. Pokud jejich zapojení zjemní demokraturu (což by jejich dosavadní korupční čistota měla umožnit), bude to jen dobře. A pokud se ušpiní a znemožní stejně jako ostatní demokratické strany, bude to jejich konec.

Lze si připomenout konce francouzských komunistů. Silná strana se nechala na začátku osmdesátých let umluvit ke vstupu do vlády. Tím ztratila punc opozice a naopak se dostala do pozice součásti systému, ovšem příliš slabé na jeho korekci, a stala se pro voliče nezajímavou.

To letošní vzepětí komunistů byl od voličů především políček vládě pravice a současně upozornění pro Haškovské křídlo sociálních demokratů "pokud nepůjdete proti pravici důsledně, je tu za vás náhrada".

Pokud odbory a ovčané nechají dále vládu, aby pracujícím a nepracujícím vydávala Kennkarty a držela je pod krkem a nevnímají, že se situace mění a že vláda mele z posledního, že Nečas stojí a padá s vyděračskou LIDově-DEMokraturní partou, že už domleli se škrty a začínají blábolit o podpoře růstu (z čeho, soudruzi, z čeho, když jste naše daně nasypali do kapes korupčníků), asi to volební období vláda bohužel doklepe.