<p style="margin-bottom: 0.5cm;">Již je to více než deset let a vzpomínky na mé začátky dobrovolníka v Domově pokojného stáří jsou stále stejně živé, jako by to bylo včera. Tenkráte jsem byla požádána, zda bych to nemohla zkusit s ergoterapií, s něčím je bude lidičky žijící v domově bavit, co budou dělat rádi a co jim zpříjemní všední dny. Souhlasila jsem. Při prvním setkání stařečkové a stařenky zaplnili celou místnost. Byla jsem nadšená a začali jsme s výrobou obrázků na stěnu domova. Snaha byla z jejich i mé strany. Záhy se však ukázalo, že sama snaha nestačí. Některým již nesloužil zrak, jiným se chvěla ruka a tak práce (třeba s nůžkami) byla nad jejich možnosti. To co mělo být střiženo rovně, nabývalo nechtěných tvarů. Několik obrázků se však docela podařilo a dodnes, když se na ně zadívám, jsou pro mě připomínkou na ty, kteří z větší části již odešli z tohoto světa.

Zkoušeli jsme i jinou činnost, ale pokaždé jsme naráželi na omezené fyzické možnosti. Ze zcela pochopitelných důvodů se postupně zájemci o jakoukoliv činnost vytráceli. Ti kteří zůstali, činili tak víceméně proto, aby mi udělali radost. Nadšení pomalu vystřídala bezradnost, a tak jsem se jednou těch kteří vytrvali ptala: „ Co chcete dělat, řekněte a já se přizpůsobím.“ Tu se ozvala jedna babička nesoucí na svých zádech již více než osmdesát křížků : „Chtěli bychom se modlit a připravovat se na setkání s Bohem.“ Opustili jsme tedy rukodělné snahy a začali se setkávat při modlitbě. Šel čas a ona babička nikdy nezapomněla na prosby za obrácení hříšníků. Šel čas a naplnil se i pro ni. Když ležela v nemocnici, byla jsem ji navštívit. Sestřička mi vysvětlila, že paní již vůbec nic nevnímá. Vstoupila jsem na pokoj a viděla ten lidský uzlíček ztrácející se v lůžku. Pod dekou jsem nahmatala její ruku. A protože mě nic jiného nenapadlo, začala jsem povídat o tom, jak jsem ráda, že jsme se potkaly,.že....a posléze jsem přidala:“ Paní Emilko, budeme se spolu modlit, chcete?“ Z pod zavřených víček v uvolněné tváří, se v koutku očí zaleskly slzy. Když jsem pak začala Věřím v Boha, cítila jsem slabý stisk do té doby bezvládné ruky. Pro paní Emilku advent již skončil. Když si na ni někdy vzpomenu, žádávám ji, aby i za mě lobbovala u Nejvyšší instance.

Šero a ticho. Jen občas je slyšet šustění oděvů, klepání podpatků o dlažbu a ťuknutí dvířek zpovědnic. Je totiž advent a tak lidé využívají zpovědních dnů. Stojím v řadě kajícníků a oči mi bloudí po ztemnělé katedrále. Vánoční stromky již jsou postaveny, jen čekají na ozdobu. Socha Panny Marie Lurdské v boční lodi je zakryta plátnem s noční oblohou a pod ní se rozprostírá rozestavěný betlém. Oddávám se pocitu klidu a odpočinku. Najednou však zbystřím. Vidím dobře? Před nehotový betlém přichází nějaká žena, kleká na kolena a začíná se modlit. Co to ta ženská blbne? Přece musí vědět, že ještě nejsou Vánoce. A kdyby i nevěděla, přece vidí, že betlém je nehotový, jesličky jsou prázdné.
A až pak mi to došlo. Ano, to je advent. Vnímat místo bez Boha a očekávat do něj příchod Mesiáše.</p>