<em>Kamarád, architekt z Brna (viz kauza<a href="http://zpravy.idnes.cz/brno-musi-znovu-vybrat-architekty-pro-opravu-vily-tugendhat-pta-/brno.asp?c=A080828_144056_brno_taj"> vily Tugendhat)</a>, mi poslal zajímavé zamyšlení o významu Ústavního soudu pro nás, normální občany. Protože tato instituce je jedna z mála, kterou si zatím politici neochočili, rád článek publikuji.
</em>
Nastala vřava, nebývalá a vzrušená. Pohyb a ruch v našem státě nevšedních rozměrů. Při takovém zaujetí není divu rychlé polarizaci veřejného prostoru. Teprve se ale ukáže, jaký to bude mít vlastně dopad. Jde o akt Ústavního soudu, jednoho z pilířů moci, jak se s oblibou říká. Již jen trochu znalým je známa ilustrativní poučka vztažena k dělbě moci v Americe, že rovnováha tří základních mocí je zajištěna právě tím, že jednotlivé moci puzeny přirozenou touhou upevnit a posílit vlastní doménu, „táhnou stejnoměrně“. Tím, že složka výkonná (prezident), zákonodárná (parlament) a soudní (nejvyšší soud) se o nadvládu přetahují, působí, že jejich síly jsou nakonec stále více vyrovnané, mají rovnovážný efekt. Představoval jsem si to vždy jako tři lana udržující v symetrickém půdorysu ve svislé poloze nějaký stožár. Pomyslný stěžeň stability státu. Aby se tak vskutku dělo, je nutno aby síly byly dost mocné a lana tudíž napnutá. Čím více jsou lana napnutá, čím urputněji jednotlivé moci do přetahování vstupují, tím pevněji, vzpřímeněji stéla ční. Je mi samo sebou jasné, že jde triviální, školské podobenství. Také poněkud fyzikální fazony, což v životě společnosti zrovna nesedí - moc soudní je vždy ta nejslabší, bez aktivity, bez možnosti zasáhnout silou. Při nedostatku lepšího se ho ale – s dovolením - přidržme. Také se ovšem stane, že jedna z mocí přitáhne více, ať již z jakýchkoliv pohnutek. Je na dalších dvou, aby reagovaly dosti bystře a přitáhly právě tak, aby rovnováha zůstala zachována. Není od pánaboha ale právě z toho přetahování. Myslím, že se nezdá jenom mně, že jeden z takových okamžiků máme jedinečnou možnost pozorovat. My, nezúčastnění občané, mocní jen svou bezmocí.

Můžeme se ohlédnout. První republika, také měla Ústavní soud. De iure. Zda ho měla i de facto, toť otázka. Delegace žalob byla v té době omezená. Listina základních práv tehdy neexistovala. Žalovat u Ústavního soudu mohly opět jen autority státu. President, senát nebo Nejvyšší soud. Všichni si dali velký pozor, aby Ústavní soud žádnou příležitost rozhodovat neměl. Jednoduše nechali ho jenom přidržovat jeho konec lana a nechali mu ho tak tuze dlouhé, aby ani nestačil je napnout. Tyto doby jsou jednou provždy pryč.  Marné jsou stesky dnešních politiků na uzurpaci moci Ústavním soudem. Kdo jiný sytí jeho význam do „nebetyčné výše“? Neviděli jsme snad presidenta republiky hodiny vysedávat jako stranu u soudu. Nejen že podnítil nejedno podání, ale v neochvějné víře ve vlastní chopnosti a charisma nikdy neodolal, aby sám osobně se svým majestátem prozářil dvoranu soudu. Mohl dát někdo větší pouvoir tomuto  tribunálu? Ostatně byl to jeden ze vzácných okamžiků, kdy marnivá pozornost světa spočinula na naší zemičce. Při projednání Lisabonské smlouvy. A co neviděla, presidenta státu jak ukázněn a trpělivě předstupuje před soud v jistojisté naději v jeho spravedlivé rozhodování a pevném přesvědčení soudní příslušnosti. Musela to být náramná ukázka světu jak demokratické, vyrovnané a věrohodné poměry v našem státě panují. Chvála Bohu a panu presidentovi za to. Nevím jen, zda to činil dobrovolně či nikoliv. Nebyl v tom ale sám. Již předešlý president, při příležitostech mnohem více všedních neopomněl zpytovat a budovat autoritu tohoto soudu. V lavicích stran jsme již viděli premiéry, senátory, ctihodné předsedy sněmoven. A považme kdo, že byl hybatelem, dramatu dnešních dnů. Strhujícího děje na mocenské scéně. Byl to snad moci chtivý soudce, nebo zaujatý právník? Snad se mi jen nezdá, že to byl opět politik. Trochu, pravda psanec, ale pořád ještě zákonodárce, „nezařazený poslanec“. A kdo že mu sepsal onu jiskrnou a znamenitou (jak jsem slyšel) stížnost. Pravda renomovaný dnes právník, ale nebyl snad i on také vicepremiérem? To jen tak škádlím, snažím se možná nemotorně odlehčit napjatou situaci. Kdy nemáme skálopevnou jistotu, zda Ústavní soud rozhodl (rozhodne) právem či nikoliv, a mě ani nepřísluší, abych to jakkoliv glosoval, i když nezapírám, v skrytu svůj opatrný názor mám. Přihlášeno je dost jiných povolaných hlasů.

Co je ale mnohem méně sporné že rozhodnout musel. Ona totiž každá z mocí jedná v jiném rytmu. Soudy nikdy ze svého popudu. Podání přišlo zvenčí. Nezdá se, že by ostatní síly promeškaly svůj okamžik k přitažení lana. Netřesu se, že by zůstali bezmocní a bezradní. Možná právě proto stojí stéla státu pevněji koncem přitlačena svisle k matičce zemi. Co se však jeví nápadné, že mohli více vážit slova v okamžicích nejrozjitřenějších. Viděli a slyšeli je totiž voliči, občané. Ona původní a originální moc. Viděli a pozorovali jejich rozpoložení a osobní konstituci v napjatých chvílích státu. Pateticky řečeno: ta původní moc, většinou sice bezmocná, bude vlastně ve finále rozhodcem, kdo za lano tahal první a kdo přiměřeně a jak správně. Třeba jsem to ale opravdu přehnal, nemístně zlehčil vážnou situaci. Třeba nám opravdu hrozí „soudcokracie“ - justiční stát, jak nás v úterý varoval pan předseda třetí nejmocnější strany. Věru hrůzná, apokalyptická představa. Uznávám, to by bylo vskutku nebezpečné a o to nebezpečnější, že k tomu ještě nikde nikdy nedošlo a není vůči tomu tedy žádná imunita.
<div style="text-align: right;">Jan Sapák</div>