Volby se blíží, nerozhodnutí se rozhodují, koho a zda vůbec volit. Předvolební kampaní jsme ujišťováni, že jde o záležitost přímo životní důležitosti. A opravdu tomu tak může být. Zejména pro kandidáty. Co ale výsledek může přinést pro nás, potenciální voliče? Záleží na úhlu pohledu. Někdo vyhlédne z okna a vidí bláto, jiný z téhož okna ve stejnou chvíli vidí nebe. Podobně se Pilát ptá Ježíše: „Co je pravda?“ Nevšimne si, že pravdu, tu nejdůležitější skutečnost, má přímo před očima. Podobně i my přemítáme, zda má pravdu Okamura nebo Babiš, jestli bude lepší volit sociální demokracii nebo asociální 009. Přitom před každým z nás leží odpověď, kterou vyjádřil MUDr. Hnízdil takto:

Jan Hnízdil wrote:
Žádný politik za nás nic neudělá, pokud nezačneme každý sám u sebe. Od voleb nic nečekám. Pravděpodobně volit nepůjdu. Oslovit mne může jedině bilboard, na němž bude stát: "Vůbec nic vám neslibuji. Nic za vás neudělám. Čeká nás velká společenská změna. Zvládnout ji můžeme, jen když budeme držet při sobě, chovat se slušně a spolupracovat."

Pro začátek navrhuji nulovou toleranci, nikoliv třikrát a dost, nýbrž jednou a dost. Každá strana má „nárok“ na můj hlas maximálně jednou. Jakmile zklame, volit ji nikdy více nebudu. Vyhnu se tak podílu na zahnízdění modrých strak či obdobných ptáčků, kteří nám zde 20 let kradli přímo před nosem, aby i dnes, po tom všem, očekávali krmení od více než deseti procent nesvéprávných voličů. Nestydatí zloději nakonec vystaví účet za své zlodějny nám všem. Ať už v podobě skutečných kalouskových složenek nebo machinacemi a spekulacemi na planetární úrovni.

Ostatně v těchto dnech si připomínáme padesáté první výročí od doby, kdy svět jak jej známe, stál nejblíže svému zániku. Aniž jsme o tom věděli, připravovala se nukleární válka s tisíci atomových bomb a jen díky určité shodě okolností a náhod máme před sebou ještě vůbec nějakou volbu. Nemusíme volit menší či větší zla, nemusíme volit podle nabídky profesionálních oblbovačů z médií. Podle nich můžeme jásat, že nemusíme vybírat mezi komunisty a komunisty jako v době totality, nyní si prý můžeme svobodně vybrat mezi polistopadovými miliardáři a těmi, kteří svým rodem prokázali schopnost udržet pro sebe a svou rodinu miliardy již alespoň půl tisíciletí. Co dobrého z toho kouká pro nás nemiliardáře, vědí nejlépe novináři svobodného Reflexu a Lidových novin. Jen se na tom nemohou shodnout. Není divu, kdyby se shodli, přišli by o práci.

I když není vyloučeno, že přijde den, kdy budou všichni zabaleni do jednoho balíčku a prodáni do otroctví společného pána, který je bude zásobovat ještě chutnějšími cukrátky než pánové dnešní. Zvláště pokud se naučí v rámci soudobé české svobodné žurnalistiky ještě lépe panáčkovat.