Opět jsem se vrátil z Alp, kam jezdím už málem 15 let s ruksakem stanovat, chodit sám po horách a přemýšlet. Přijel jsem ze Švýcarska do Prahy a nedopatřením jsem opět sáhl po zdejší potravinářské entitě ze spařeného těsta zvané „chléb“. A k tomu jsem dal kus nažloutlé gumy. Ta přišla do EU přes ukrajinské mléko a polský zpracovatelský kombinát, a tomu se zde pro změnu říká „sýr“. Proč ne, každý jí, co mu dal ten či onen kapitalismus na stůl. Ale někdo u toho může i přemýšlet.

Jsem postarší člověk vyrostlý za socialismu, kdy se pekl chléb a ten měl standardní kvalitu pro všechny, řekněme, že u nás na Valašsku relativně velice slušnou. Pekárna patřila nám všem, protože ji komunisté původně sebrali tomu pekaři, který v ní dále pracoval. A protože to uměl a byl slušný člověk, jeho socialistický chléb se nijak nelišil od chleba epochálně předešlého, tedy kapitalistického. Byli jsme chudí a nesvobodní a měli jsme základní slušné potraviny k životu.

Nyní žvýkám gumu na gumu a přemýšlím o peripetiích české cesty ke kapitalismu. Určitě to není cesta jako u Hobitů, tedy tam a zase zpět. Ani to není cesta Švýcarska, které nemuselo chodit tam a zase zpět a pěkně jen zlepšovalo daný stav. Tu českou pekárnu totiž zprivatizoval po sametu nějaký vekslák, kuplíř, bývalý komouš, nyní odéesácký či babišovský týpek, či agent či synek agenta. Nebo někdo jiný hodně podobného kapitalistického ražení. Nejprve ji vykradl, pak pro nedostatek prostředků propustil socialistického pekaře, pak najmul na pečení Ukrajince a sezónní sběrače okurek, pak to po bankrotu střelil nějakému koncernu. Prostě, česká cesta ke „kapitalismu“.

A ten koncern zase patří jinému, tentokrát již vyššímu mafiánovi, který pochopil, že lidi musí něco jíst, protože nelze jen krást a točit na burze peníze. Technologicky viděno je výroba potravinářské gumy ten nejlevnější způsob, jak si vydělat majlant. Navíc to má tu neoliberální výhodu, že už nepotřebujete žádné pekaře. Potřebujete jednoho vulkanologa na celý provoz a ty sběrače okurek, z nichž se mezitím po pokroku ke kapitalismu stali nezaměstnaní. A v té chemické fabrice pracují přes pracovní agentury jako legální otroci. Pak už množení gumy a zisku nestojí v cestě vůbec nic. Takže jsme zase chudí, jsme svobodní, tak nějak. Jenže základní slušné potraviny k životu se staly výsadou vyšší střední třídy, která si takový luxus může dovolit, protože na to doopravdy má.

Žvýkám gumu na gumu a přemýšlím o světě náhražek. Korporátky, média, telka, žvanilové a lháři všeho druhu nám v korporátně ovládaném tisku stále vykládají, že toto je přesně ten kapitalismus, který jsme chtěli. Já jsem toho po sametu zase tak moc nechtěl: studovat, jezdit do Alp a mít chleba. To první a druhé mám, ale bez toho se drtivá většina lidí obejde, a konec konců, já také. Ale ten chleba potřebujeme všichni. Nyní dostáváme neoliberální gumu, a platíme ji cenou původně kapitalistického, a pak socialistického chleba. Na tu gumu si ale musíme vydělat, stejně jako za kapitalismu předešlého, a pak i za toho socialismu jsme vydělávali na chleba. A neoliberálně masírovaná guma je nám předkládána korporátkami jako výdobytek kapitalismu. A ten nás jednou zabije, nelze jinak.

Technologii produkce a finančního managementu této gumy ovládli oni původní veksláci, kuplíři a postkomunističtí dobrodruzi. Dnes si říkají „podnikatelé“, v Česku se to tak jmenuje. Mnozí před nimi padají na zadek, tedy před jejich prachy a před jejich politickým vlivem. Tu gumu totiž vyrábějí za pomoci EU dotací z našich daní, takže ji mají prakticky zadarmo, ale zadarmo ji neprodávají. A tomu se říká v Česku „kapitalismus“, na rozdíl od švýcarského použití tohoto slova.

Takový systém náhražek řízený parazitními náhražkami skutečně fungujícího ekonomického a sociálního systému je dost šílená věc. To je snad jasné: stačí sledovat cestu chleba od kuplíře, přes agenturního dělníka, vulkanologa až po česky nevládnoucí „prodavačku“ v obchodě, kde se ocitla přes onu otrokářskou agenturu, jako všechny ostatní náhražky potravinového řetězce. Nikomu z nich onen „chléb“ nepatří, nikdo s ním nemá nic společného, nikoho to svinstvo nezajímá, nikdo ho nechce ani vyrábět, ani prodávat, ani kupovat. A nejméně ze všech to zajímá toho kuplíře či veksláka, kterému celý gumárenský binec patří.

Poznání skutečného stavu světa stačí začít jednoduchou úvahou od gumárenského podniku, který zásobuje náš denní stůl. Síla umělého světa “kapitalismu“ s křečovitým úsilím budovaného médii a ideologiemi tkví v tom, že tuto jednoduchou pravdu nikdo nesmí vidět. A pokud ano, tak jen v minimální míře na dosud nezávislém trhu myšlení a práce. Ale ten je tak malý a vzácný, jako dnes dobrý, kvalitně upečený chléb.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 500 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!