Archivní článek Nukleární katastrofy v Rusku připomíná poslední vteřiny Černobylu.

Atomová elektrárna Černobyl, 26. dubna 1986

Posledních 40 sekund před výbuchem. Operátor Leonid Toptunov si nechává vypsat počítačem stav reaktoru a zjišťuje, že počet regulačních tyčí v aktivní zóně odpovídá necelé polovině povolené hodnoty. Po tomto zjištění měli operátoři okamžitě odstavit reaktor – ještě to stále bylo možné. Rozhodli se však pokračovat dále v naprosto nezodpovědném experimentu. Zablokovali havarijní signál, který by při uzavření přívodu páry na turbínu automaticky odstavil reaktor. Následně uzavřeli přívod páry. Turbína byla odpojena a experiment začal. Reaktor dál běžel na výkonu 200 MW, podstatně se však snížil průtok chladící vody, rostla její teplota i tlak. Reaktor byl ve stavu, kdy se s rostoucím množstvím páry zvyšovalo množství neutronů v aktivní zóně. Tlak páry začal zvedat 350 kilogramové uzávěry palivových tyčí. Teď už se katastrofa neodvratně blížila. Po stisknutí havarijního tlačítka se do aktivní zóny reaktoru začaly zasouvat všechny regulační tyče, které se do té doby nacházely v prostoru nad reaktorem a také tyče havarijní ochrany. Tyče deformované nadměrným teplem už nemohly vniknout do kanálů reaktoru. Chladící voda se měnila v páru a rychlost reakce exponenciálně rostla. Poté došlo po sobě ke dvěma mohutným výbuchům. Reaktor byl přetlakován tak, že pára odsunula horní betonovou desku reaktoru o váze 1000 tun. Do reaktoru vnikl vzduch a reakcí vodní páry s rozžhaveným grafitem vznikl vodík, který vzápětí explodoval a rozmetal do okolí palivo a 700 tun radioaktivního hořícího grafitu, což způsobilo požár. Zamoření světa po výbuchu najdete zde.


Operátoři Akimov, ani Djatlov v tomto okamžiku nevěří, že došlo k nehodě. Posílají dva pracovníky, aby zkontrolovali aktivní zónu reaktoru. Ti jsou ozářeni smrtelnou dávkou, přesto však stihnou podat zprávu o tom, co viděli. Pět minut po explozi přichází první telefonát. Hasiči dostávají zprávu, že došlo k explozi mezi 3. a 4. reaktorem a že hoří střecha reaktorového sálu.

Atomová elektrárna Fukušima, 11. březen 2011

Po zemětřesení a následném tsunami byly v důsledku poruchy chlazení roztaveny tři reaktory. Čtvrtý reaktor byl zničen v důsledku přehřátí v něm uskladněného vyhořelého paliva. Dnes již fakticky znárodněná společnost TEPCO sice vloni vytvořila podzemní bariéry, které měly bránit únikům vody, jedna z nich však přetekla a úniky vody do moře pokračují. Problémem je, že materiály použité na bariéry jsou nevhodné a nebyly určeny pro použití v radioaktivním prostředí. Jejich kapacita je navíc naplněna a radioaktivní látky přetékají do oceánu. Zamoření ovzduší cesiem 137 podle této vědecké studie vypadá následovně.



Zamoření mořských proudů jsme věnovali článek Radioaktivita z Fukušimy dosáhne americké pobřeží za 3 roky. Dalším velkým problémem je pokračující kontaminace spodní vody izotopy cesia a také mnohem nebezpečnějšího stroncia. Průběh planetárního zamoření vypadal v případě Fukušimy následovně.


Havarijní stav elektrárny se stále více zhoršuje a do moře vytékají stovky kubíků radioaktivitou zamořené vody (článek zde). Na odstavení zbylého chlazení stačily krysy, které přehryzaly kabel, viz článek Jak jedna krysa dala Fukušimě ránu z milosti. K tomu připočteme korupci v japonském úřadě pro jadernou bezpečnost a fakt, že dekontaminace zamořené elektrárny bude trvat 30-40 let v důsledku náročnosti celého úkolu.

Závěr? Videa katastrof ukazují, že jaderná energie jedné země se stala záležitostí celého světa.