Nedávný článek Morbus ignorantia bojovníků za nezávislost ČNB si vzal na mušku ekonomicky nepolíbené psavce, jako je například redaktor Lidovek Petr Kamberský. V citovaném článku jsme slíbili, že se podíváme na to, jak tzv. “nezávislé” centrální banky jsou dnes hlavními agenty, kteří podrývají měnovou stabilitu. Jaká je úloha centrálního bankovnictví dnes? Není to jednoduché téma, ale stojí za všechny prachy v naší peněžence a v bance. A my na e-republice píšeme pro zainteresované a chápající čtenáře, nikoliv pro mainstream typu Lidovek a postsvazácké Mladé Fronty.

1. Fantazie ideologických keců a realita tržní ekonomie

V citovaném článku jsme se pokusili vysvětlit, o co v současném centrálním bankovnictví jde. Navíc se podívejte na heslo “bankovní socialismus”. Tam najdete sérii dvou důležitých článků ke stejnému problému. Všechny bláboly o tom, jak se ekonomice začne dařit v roce 2015 a ještě lépe v roce 2016, se zakládají na nepodložených fantazijních představách jak politiků, tak finančních analytiků. Proč stojí na vodě? K tomu je třeba projít negativní dynamiku kapitálových trhů a financí. Pak je jasné, co brání oživení ekonomiky a proč nám hrozí to, z čeho se nemůže Japonsko dostat již po dvě desetiletí. A protože souběh nepříznivých jevů se stupňuje, pak na tom nemůžeme být lépe, pokud se něco radikálně nezmění.

Začněme tím, že podle centrálních bankéřů je žádoucí inflace okolo 2 %. Chápu averzi vůči Václavu Klausovi, nicméně budu hájit jeho názor, že centrální banka, pokud existuje, by měla usilovat o inflaci blížící se nule. Tečka. Ovšem na to navazují další nutné kroky, které už ideologicky zabedněný Václav Klaus neřešil, což následně ukazuje vývoj české ekonomiky za posledních 20 let. Viz tematické číslo Zrada českých ekonomů (2013-16), o všem jsme už psali.

Podle studie autora (Roland Vaubel, 1986) platí, že celkově dnes ztrácí půdu pod nohama právě centrální banka. Rozhodla se, že bude usilovat o inflaci ve prospěch bank, které zase zoufale usilují o stabilitu. Centrální banky tímto rozhodnutím přicházejí o příjmy. Viz katastrofální výsledky hospodaření České národní banky, která je dlouhodobě ve ztrátě. A taková banka má vést českou ekonomiku k růstu? Vždyť sama dělá pravý opak: místo, aby podporovala pozitivní vývoj ekonomiky, sama ekonomiku ničí.

Dále jsme v minulém článku psali, že nízké úrokové sazby nemají od 70. let žádný vliv na hospodářské oživení. Důkazy předkládají profesoři z německého ekonomického hnutí Monetative. O nás jste o něm z tisku zaručeně neslyšeli, ale soudné akademické a občanské prostředí v Česku by se mělo k tomuto hnutí připojit. Viz naše ekonomické info z posledních měsíců, které cituje mnohé autory z tohoto hnutí.

2. Centrální banky neřídí ekonomiku, jen zisky jednoho procenta

Další teze z minulého článku zněla, že centrální banky už nemají na chod ekonomiky téměř žádný vliv. Příkladem může být americký privátní FED, který jen zvětšuje americký dluh. V ekonomice rozhoduje ochota komerčních bank poskytovat úvěry podnikatelským subjektům. Správně by měly banky alokovat smysluplně úspory obyvatel a využít je k dlouhodobým investicím v hospodářství, jak tomu po staletí bylo dobrým kapitalistickým zvykem. Jenže vklady jsou využívány především k vysoce výnosným spekulacím na finančních trzích a spekulacím s komoditami. Na základě peněz vytvořených z ničeho se úvěry poskytují snadno, to snad už po finanční krizi let 2008-2010 musí vědět každý.

Ochota bank poskytovat úvěry do ekonomiky trvale klesá. Musí se přece dosahovat každoročně 20-26 % zisku, aby bylo co dělit. Jinak by si bankéři nemohli vyplácet ty skvělé bonusy. Takové požadavky reálná ekonomika už neuspokojuje, a ani nemůže. Na nezřízenou chamtivost není léku. A reálná ekonomika potřebuje dlouhodobé rozvojové investice, jinak nefunguje. Nevím, kde chce prezident Zeman zdroje na podinvestovanou českou ekonomiku získat. Viz článek Proč Babišova média trvale dehonestují prezidenta Zemana. Leda že by prezident Zeman vyměnil osazenstvo ČNB tak, aby začalo více spolupracovat na rozvoji české ekonomiky. To by se ale vyšším šéfům někde v ECB nebo FEDu moc nelíbilo. A jim jsou čeští bankéři z hlediska své budoucí kariéry zavázáni mnohem více, než nějaké malé finanční enklávě jménem “Česká republika”. Však má Viktor Orbán kvůli tomu velké potíže a Putin přemýšlí, jak ruskou centrální banku z té slavné „nezávislosti“ vyvázat. Ovšem psali jsme již dříve, že kuratela politiků také není dlouhodobě dobrým řešením. Ale krátkodobě pomoci může, to ukázalo Maďarsko a dnes i Putinovo Rusko.

3. Jak historicky působily centrální banky

Ještě v 70. letech působily centrální banky v rámci mechanismu „umravňování“. Tehdy nesměly vytvářet centrální banky dohody o stabilizaci devizových kurzů, což dnes je mezinárodní cenový kartel těch, co tisknou peníze. Viz článek Tiskaři nekrytých peněz vytvořili celosvětový kartel. Stejně tak nebyla jejich měnová politika koordinovaná přes neviditelnou ruku jednoho procenta superbank. Viz článek LIBORgate: Zločin století nebo veselé čtení Londýnská City - světová metropole podvodu. Každá země přece měla své vlastní problémy a centrální banka měla odpovědnost za stát, a ne za planetární jedno procento oligarchů jako dnes. Ke stabilitě měny přispívaly tyto dva faktory:

  • volně plovoucí devizové kurzy mezi velkými měnami (dolar, marka, yen);
  • jejich nezávislost spočívala v tom, že byly orientovány na cenovou stabilitu své vlastní země.

V 80. letech se změnila politická konstelace s příchodem globalizace. Ještě v 70. letech měl pokles diskontní a repo sazby vliv na ceny zboží. Od 80. let ovlivňují ceny stále levnější peníze dané situací na “finančních trzích”. Proto i když šly úrokové sazby v průmyslových zemích až k nule, nevedlo to k inflaci u spotřebního zboží, nýbrž ke vzniku bublin (internetová, nemovitostní, energetická, hlavně však akciová).

Oba šéfové FEDu Greenspan a Bernanke se záměrně zaměřili na asymetrickou stabilizaci finančních trhů, tzv. Jackson Hole Consensus byl vyzdvižen jako měnově politický standard. Dnes bankéři a politikové neví, komu tu ostudu mají přišít na triko. Od 80. let probíhá tedy onen „závod ke dnu“ i u centrálních bank, jak je vidět z grafu v předchozím článku. Tedy nejenom v oblasti reálné ekonomiky.

Autoři Schnabl a Hoffman(2008, 2013) odůvodňují, proč tyto bubliny vznikly.

Schnabl, Hofmann wrote:
Místo, aby měnová politika centrálních bank působila proticyklicky, přilévala benzín do ohně. To má fatální důsledky na růst veřejného dluhu, i když nízké úrokové sazby činily dluhovou obsluhu zdánlivě „snesitelnou“. Tím ovšem o to víc lákaly politiky k zadlužování státu.

Takže nyní jsme v pasti. Centrální banky nemohou zvýšit základní úrokovou sazbu, to by byla pro dluhovou službu katastrofa, o skokové inflaci nemluvě. Peníze jsou z hlediska základní diskontní sazby málem zadarmo, ale žádný normální člověk je nemá, a naopak má další dluh. Jenže tak nemůže fungovat ekonomika. To je blázinec nezřízené hrabivosti a zatemnění ideologicky nemyslícího neoliberálního rozumu.

Kolabující finanční instituce se budou snažit zvyšovat tlak na státy. Proto nepřekvapuje, že FED, podle kterého se řídí všichni ostatní, oddaluje výstup z politiky nízkých sazeb. Nový japonský premiér drží Bank of Japan na provázku a Draghi v ECB vyhrožuje Armagedonem. No a Česká národní banka je oceňována za loajalitu, s níž ničí bonitu české koruny, pochopitelně. Nějak ty země, které nejsou v eurozóně, musí přispět k blahobytu jedno procenta. Změna kurzu je dobrý nástroj, jak zkasírovat národ, když už nelze jít níž s úrokovou sazbou. Však jsme údajně zemí postiženou nejméně chudobou. A o tzv. “nové chudobě” zatím píšeme jen my. Opravuji, v posledním čase si k tomuto tématu plaše přisadil i Deník Referendum. Bohužel, nemají mladé a myslící ekonomy a je to příliš vidět.

4. Mene tekel

Krátkodobě se podaří stabilizovat dopady nízkých sazeb uvolněním stavidel a tiskem nekrytých peněz. To povede k zesilování spekulací, k plíživému zestátnění finančního sektoru a podniků, k chybným investičním rozhodnutím. O tom jsme již několikrát psali. Dlouhodobě čeká Evropu to, co prožívá Japonsko: rekordní zadlužení, pád cen zboží, pokles reálných příjmů a růst nezaměstnanosti.

Je proto nejvyšší čas změnit status světové měny. Otázkou bude, zda nového uspořádání bude možné dosáhnout mírovou cestou. Jedno procento ovládající planetu nevypadá na to, že by svou ohromnou moc pustilo jen tak, bez boje. Ale mírovou cestu bych nastupujícím generacím velice přála.