Po dvoudenním vyjednávacím maratonu schválily hlavy národních států 27 členských zemí rozpočet EU, který bude přesně jedno procento jejich celkové ekonomické bilance. Hlasy těch, kteří mluví o vzniku superstátu a o mocném Bruselu, jsou tedy hodně přehnané. Evropu dominují zájmy národních států a ještě to hodně dlouho zůstane.

Co se podařilo a co nikoliv

Již dávno jsme psali o úspěšné ose Berlín-Londýn v článku (Proč není EU rozpočet), který rozebíral snahu Merkelové a Camerona o snížení příspěvků jednotlivých členských států do rozpočtu EU. Tato snaha se naplnila a rozpočet byl poprvé v historii snížen o 3 %, tj. klesl z 993 na 960 miliard euro. Tím se vyslal administraci EU silný signál ve dvou směrech. Za prvé se Bruselu ukázalo, kdo ve skutečnosti platí celý evropský cirkus. Za druhé, Brusel se musí solidarizovat s národními státy v jejich úsporné politice, což vedení EU předtím vehementně odmítalo důrazem na svou výjimečnost. Ta je ovšem dána tím, že Brusel pouze utrácí, což není v době úspor nejlepší vyjednávací pozice.

Nečasův debakl

Čistí plátci sice zvítězili, ale egoismus národních států má také své stinné stránky. Nejlépe to jako obvykle ukázal český premiér Nečas, který na EU doma plive a pak jede do Bruselu prosit o peníze, nejlépe pomocí vydírání. A nakonec doma sám sebe pochválí, jak to jeho či české vydírání pomocí hrozby veta bylo účinné. Morální a lidská úroveň našich politiků je skutečně k poblití. Aspoň by neměli bídu českých politických kurtizán dávat tak okatě najevo před celou civilizovanou Evropou.

Zamlžená budoucnost

Další negativní důsledek škrtů daných egoismem národních států je dán na úrovni integračních snah. Omezený rozpočet ve skutečnosti nikoho velice neomezuje a jen úsporná opatření v Bruselu samotném by bohatě stačila na kompenzaci škrtů. To pochopitelně úředníci v Bruselu neudělají. Každý si jako všude jinde hlídá svůj plat a moc svého resortu vyjádřenou v míře utráceného rozpočtu. Tady státy promeškaly podstatnou věc. S provedeným krácením se měl dát administrativě EU a její politické reprezentaci jasný signál, kde leží priority rozpočtu a proč. Nyní bude provedeno plošné škrtání, které je nejhloupější politikou ze všech možných variant.

Spíše chmurný závěr

Dlouhé schůzování od rána do rána ukazuje paralýzu EU v několika směrech. Spory čistých plátců a majitelů silné měny, jako jsou Velká Británie a Německo, se bijí se zájmy jižních členů EU reprezentovaných Francií a Španělskem. Pokud tento boj bude trval v této podobě, pravděpodobně EU ekonomicky zničí. Bankéř Mario Draghi od Goldman-Sachsů se směje jako třetí vzadu. Využívá politickou obrnu k tomu, aby skrze dluhovou politiku EB prodal evropskou ekonomiku americkým bankovním lichvářům. Virtuální dolary cenu nemají, zato úspory německých důchodců kryté státem jsou přímo k nakousnutí. A lze k nim přijít za pomoci několika bezpracných podpisů.

Další paralýza se týká cílů a strategií sjednocování Unie. Dříve dominantní snaha o jednotu se rozpadla natolik, že EU už nemá ani jednotnou zahraniční politiku. Pokud ji půl roku řídí lidí lidé jako kníže Schwarzenberg, který nebyl schopen ani hodit do urny platný volební hlas, pak je těžké předpokládat nějaký integrační pokrok. Poslední bod se týká interních cílů rozvoje. Současný Brusel není schopný zásadní sebekritiky, což se výmluvně ukázalo na příkladu Řecka, Irska a Španělska, kde nedošlo k žádné významné kontrole rozkrádání evropských fondů či jejich špatnému využití. Česko by o tom mohlo také vykládat celé romány.

Poslední bod se týká významných projektů EU v technologii a ve výzkumu. Příklad Francie 60. a 70. let ukázal, že stát či EU mohou být vynikajícími investory do strategicky významných odvětví (Ariane, Airbus, TGV, ESA apod.). Všechny tyto projekty jsou dnes chloubou Evropy, generují miliardy zisku a statisíce kvalifikovaných pracovních příležitostí, včetně těch nejsofistikovanějších civilních technologií na světě. Evropa vedená národními egoistickými státy a neschopnými narcisy typu Barosso není schopna žádný takový projekt založit a vést. Už deset let bezradně přešlapuje na místě a nechá se okrádat horem dolem. To jasně ukazuje na jedno ze znamení začínajícího rozpadu. Podaří se jej zastavit v další generaci Evropanů?