Tom Cruise jako starý Jack Nicholson, pět diváků v pražském multikině a jeden z nejlepších filmů posledních let. Hollywood ještě úplně nezapomněl, jak se točí filmy, které mají myšlenku.
Na film Digger režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritua jsem vyrazil do pražského multikina. Proč? Do kina chodím velmi málo. Viděl jsem ale příspěvek režiséra Igora Chauna, který film velmi chválil. A protože se s Chaunem cítím tak trochu spřízněný – věkem, duchovně i místem, kde jsme prožili mládí –, dal jsem na jeho doporučení.
A nelitoval jsem.
Bylo nás tam pět. Pět diváků na film, který bych bez velkého váhání zařadil mezi nejlepší politické satiry posledních let. Možná to vypovídá něco o filmu. Ale mám podezření, že ještě mnohem více to vypovídá o nás. Na ČSFD jsem po zhlédnutí napsal:
naprosto vynikající film, kde hrají v podstatě výlučně dezoláti, svině, ruská košťata a Putinovi agenti. Možná jsem to přepálil a nějaký kompars do tohoto výčtu nepatří, zato tam rozhodně patří scénárista a režisér. Jelikož jde o vynikající satiru na soudobou politiku a stav naší civilizace, bylo nás v multikině v Praze celých 5 diváků. Není divu, většina národa slaví vítězství v demokratických volbách pravověrných občanů milujících Leynovou, Kalasovou, Spojené státy a Izrael. Pozor spoiler: o Izraeli film není ani náznakem. Je to logické, protože s takto ostrým perem by to znamenalo zákaz promítání. Svobodu ano – ale vodsuď podsuď. Svoboda je v poslušnosti.
Poslední věta ovšem není z mé hlavy. „Svoboda je v poslušnosti“ je nápis na zdi, který se objeví v závěru filmu. Připomíná Orwellova hesla z románu 1984: „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“
K tomu se ale ještě vrátíme. Protože tenhle zdánlivě nenápadný nápis je jedním z klíčů k pochopení celé grotesky.
Hollywood ještě umí natočit pořádný film
Pamatujete dobu, kdy filmy měly myšlenku? Kdy nebylo hlavním úkolem scénáristy připravit půdu pro další pokračování, kdy se hrdina nemusel každých deset minut s někým poprat a kdy režisér předpokládal, že divák má také mozek?
Digger mi tuhle dobu připomněl.
Myšlenkově jej můžeme postavit vedle filmů Vrtěti psem, K zemi hleď! nebo Kubrickova Dr. Divnolásky.
Ve Vrtěti psem politická moc vyrábí prostřednictvím médií falešnou realitu. V K zemi hleď! se realita naopak stává tak nepohodlnou, že ji politika a média společně promění v nekonečné představení, jehož smyslem je hlavně nic neřešit.
Digger jde ještě dál.
Nejmocnější muž světa způsobí katastrofu a vzápětí se vydává za jediného člověka, který před ní může lidstvo zachránit. Dokonalý obchodní model. Nejprve problém vytvořit, potom nabídnout řešení. Pokud možno za peníze těch, které jsme právě přivedli do neštěstí.
Podobnost se současnou politikou je jistě náhodná.
Tom Cruise? Spíše starý Jack Nicholson!
Přiznám se, že jsem měl občas problém uvěřit, že sleduji Toma Cruise.
Nejen kvůli masce, která je opravdu mimořádná. Cruise se podle mého soudu proměnil ve starého Jacka Nicholsona. A nejen vzhledem.
Nicholson dokázal jedním šklebem sdělit více než jiní herci desetiminutovým monologem. Nikdy jste nevěděli, jestli jeho postava právě žertuje, někoho vraždí pohledem, nebo se chystá udělat něco naprosto nepředvídatelného.
Cruise v Diggerovi předvádí něco podobného. Grimasy, pohyby, tón hlasu, náhlé přechody od komičnosti k hrozbě. A především naprostou ochotu udělat ze sebe odpudivou, směšnou, groteskní figuru.
Nevím, zda se vědomě inspiroval Nicholsonem. Ale pokud ano, výsledek je mimořádně zdařilý.
Kdybych rozdával Oscary, Cruise by jednoho dostal. A maskéři dalšího. Právě takové herectví totiž vyžaduje mnohem více než běhat, střílet, skákat z letadel a zachraňovat svět.
Ostatně svět zde Cruise také zachraňuje. Jen s tím drobným rozdílem, že ho předtím sám přivedl ke katastrofě.
Smál jsem se nahlas. A pak přišlo divadlo
Zhruba první třetinu filmu jsem se řehtal naprosto nahlas. Naštěstí nás bylo v kině jen pět, takže jsem pravděpodobně nenarušil příliš mnoho kulturních zážitků.
Jenže pak se začalo stále zřetelněji ukazovat, že sledujeme vlastně divadelní představení.
A tady musím přiznat jednu svoji slabost. Přesněji řečeno averzi.
Nesnáším filmy o natáčení filmů. A filmy o divadle ještě víc!
Značná část této tvorby mi připadá jako profesionální sebezahleděnost. Filmaři natáčejí o tom, jak těžké je být filmařem. Herci hrají herce, kteří trpí tím, že jim nikdo nerozumí. Režiséři řeší problémy režisérů a očekávají, že publikum bude fascinováno jejich tvůrčím utrpením.
Přitom mnohdy může být mnohem zajímavější život uklízečky, která po nich večer vytírá divadlo.
A tak moje nadšení trochu ochladlo.
Jenže Iñárritu naštěstí nenatočil film o tom, jak jsou herci úžasní a jak složité je divadelní umění.
Natočil film, ve kterém divadlo slouží jako nástroj k pochopení světa.
A tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu.
Pozor, následuje zásadní spoiler: Konec srandy
To, že sledujeme divadelní představení, je zřejmé poměrně brzy. Jenže co to znamená?
Zpočátku si můžeme myslet, že přepjaté herectví, absurdní dialogy, groteskní politika a naprosto šílené situace jsou prostě divadelní nadsázkou.
Vždyť takhle se přece skuteční lidé nechovají! Takhle nemohou fungovat státníci, bankéři, miliardáři ani společnost jako celek.
Je to přece groteska.
A potom přijde závěr.
Najednou pochopíme, že divadelní hra nevznikla proto, aby si autoři vymýšleli šílenosti. Vznikla jako reflexe skutečnosti. Katastrofa není jen uměleckým prostředkem. Svět za oponou skutečně dopadl tak, jak představení naznačovalo.
A tím se celý film převrátí.
To, čemu jsme se smáli jako přepálené satiře, bylo vlastně obrazem reality.
Divadlo nebylo šílenější než skutečnost. Skutečnost byla šílenější než divadlo.
A tady končí legrace.
Nebo přesněji: smát se můžeme dál, jen si musíme uvědomit, čemu se vlastně smějeme.
V tom vidím nejsilnější myšlenku celého filmu. Režisér nás nejprve nechá pohodlně se usadit do role diváků absurdní komedie. Pak nám vezme jistotu, že absurdity patří pouze na jeviště.
Závěr není samoúčelnou hrou režiséra s divákem. Je pointou celé satiry.
Proč kritici brblají?
Někteří recenzenti filmu vyčítají prvoplánovost, přehnanost, příliš hlasitou satiru, nepřirozené herectví a nedostatek jemnosti.
Přeloženo do obyčejné češtiny: film je příliš přehnaný.
Ale právě o to přece jde!
Když chcete zobrazit civilizaci, jejíž představitelé dokážou současně mluvit o míru a připravovat války, zachraňovat planetu a vydělávat na jejím ničení, hlásat demokracii a rozhodovat za ostatní, můžete samozřejmě natočit psychologické drama.
Nebo můžete natočit grotesku.
A v grotesce nemusí být politik jen trochu směšný. Může být naprosto šílený. Miliardář nemusí být jen bezohledný. Může být přímo obludný. A zachránce lidstva může být zároveň jeho největším škůdcem.
To není automaticky nedostatek umělecké jemnosti. Může to být naprosto přesně zvolený výrazový prostředek.
Samozřejmě ani satira nemá právo být špatná jen proto, že její autoři mají správnou myšlenku. Jenže Digger podle mě funguje také filmařsky. Režie, herectví, obraz, tempo i výtvarná stylizace tvoří celek, na který se dá dívat s potěšením.
A hlavně se u něj dá přemýšlet.
Což už samo o sobě představuje v dnešní velkovýrobě filmové zábavy téměř revoluční počin.
Pět diváků a jeden civilizační problém
Digger není film pro každého. A také netvrdím, že každý, komu se nelíbil, mu nerozuměl.
Ale připadá mi příznačné, že právě taková politická satira zůstává stranou masového zájmu.
Žijeme ve společnosti, která produkuje nekonečné množství politických prohlášení, mediálních představení, morálních apelů a zábavy. Skutečné otázky se v tom hluku často ztrácejí.
A pak přijde film, který celý tento cirkus předvede jako jednu velkou grotesku.
Někomu připadá příliš hlučná. Jinému příliš absurdní. Dalšímu zase málo zábavná.
Mně připadala naprosto skvělá. A právě proto stojí Digger za návštěvu kina. I kdyby nás tam mělo být zase jen pět.
A ještě něco. Jestliže film dokáže diváka nejprve rozesmát tak, že se neudrží, potom ho trochu znejistit a nakonec mu ukázat, že se celou dobu smál obrazu vlastního světa, pak podle mého názoru splnil úkol politické satiry dokonale. Někdy totiž není největším problémem, že už se ničemu nedokážeme smát.
Problém nastává ve chvíli, kdy se smějeme, aniž bychom pochopili, že se díváme do zrcadla. A teď si připomeňme ten nápis na zdi: „Svoboda je v poslušnosti.“
Svoboda už neznamená možnost rozhodovat se podle vlastního svědomí, ale ochotu poslouchat. A kdo neposlouchá, ten je samozřejmě nepřítelem svobody.
Civilizace, která dokázala proměnit poslušnost ve svobodu, válku v mír a ničení světa v jeho záchranu, už vlastně žádnou satiru nepotřebuje. Stačí ji věrně zobrazit.
Konec srandy.
Přidejte odpověď