Následující text se mi nepíše snadno. Nepatřím k profesionálním ochráncům přírody, zvířat, žab, brouků ani k voličům Strany zelených. A nejsem ani odpůrcem větrných elektráren a priori. Nevidím svět tak, že všechno, co se točí ve větru, je zlo, a všechno, co roste na louce, je svaté.
Jen jsem se rozhodl odejít do důchodu a pořídil si za tím účelem malé rekreační bydlení v obci na hřebenech Krušných hor. Nešlo si samozřejmě nevšimnout tří větrníků, které už k obci patřily. Tvoří takový nový kolorit. Na vzdálenost asi jednoho kilometru je neslyším, i když sousedka tvrdí, že ano. Mně osobně nijak zvlášť nevadily.
také pochybuji, že by právě ty tři vrtule měly zásadní vliv na život brouků, myší nebo zajíců. Diskutabilní může být život a smrt ptáků. Tam se ve mně začal tvořit první stín pochybnosti.
Uviděl jsem tu totiž luňáka červeného. Že jde právě o něj, jsem zjistil až později podle siluety, zbarvení a neumělého fota. Proč mě tak zaujal? Protože jsem takového dravce, v této velikosti, ještě nikde mimo zoologickou zahradu neviděl. Nemá cenu to příliš rozepisovat. Neumím takto chválit přírodu. Nejsem zelený fanatik ani ekoterorista, jak by asi řekl Václav Klaus. Věřte však, že mě let toho dravce opravdu ohromil. Dravci obecně plachtí. Ale tento plachtí nějak ještě lépe.
| Luňák červený, Author | Thomas Kraft (ThKraft) |
Dalším objevem bylo noční skřípání. Jako když někdo šoupe postelí. Podezříval jsem větrníky, že v noci přecházejí do nějakého režimu, který vrže. Vyrazil jsem tedy ven. Ve dne ten zvuk slyšet nebyl. V noci ano. Zjistil jsem, že větrníky to nejsou. Zvuk šel z louky. Nahrál jsem si ho a porovnal. Šlo o chřástala polního. Vzácného ptáka, který je u nás silně ohroženým druhem. Takže jsem klidný a už spím dobře. Aspoň vím, že to nebyl větrník, ale příroda. A že ještě není úplně mrtvá.
V zimě jsem tu narazil na stopy vlka. Příroda je tu úžasná. Turistický ruch je ve srovnání se Šumavou naprosto minimální. Na každém rohu, přesněji na každém druhém stromě, visí cedulky „přírodní rezervace“, „přírodní park“, „ochranné pásmo vodního zdroje“ a podobně. Celý les působí jako znovuzrozený. Pocházím z Ústí nad Labem a pamatuji Krušné hory naprosto zdevastované průmyslem. Proto možná vím lépe než někteří dnešní plánovači, jak krajina vypadá, když se obětuje vyšším cílům.
Konečně, proč to píšu? Asi před měsícem jsem si udělal výlet do Loučné pod Klínovcem a potom kolem vodní nádrže Přísečnice, kam je vstup zakázán. Na jedné straně naprostá ochrana, zákaz vstupu, pásma, cedule, pravidla. Na druhé straně dvacet větrníků pohromadě. Vypadá to příšerně. Nejsem zvláštní estét, ale tohle je barbarství.
Rušíme elektrárny v údolích a osadíme jimi kopce Krušných hor? To je plán? Přesunout průmysl z kouřících komínů do horských horizontů a říkat tomu ochrana přírody?
Co takhle stezka česko-polského přátelství v Krkonoších? Tam také fouká pěkně. Jistě by stálo za úvahu osadit větrné elektrárny od Medvědína přes Labskou až po Sněžku.
Ne, nemyslím to vážně. Nevyzývám abychom problém přestěhovali z Krušných hor do Krkonoš nebo na Šumavu či jinam. Nabízím zamyšlení, zda, a v jakém rozsahu potřebujeme větrné a solární elektrárny v lůně naší přírody. Větrník, než do Krkonoš, raději na Pražský hrad místo vlajky Pravda vítězí. Už tam milovnící pražských kaváren pověsily zcela zbytečné trenýrky, tak proč ne prospěšný větrník? Ještě lépe by se tyto elektrárny vyjímaly na zahradách a rezidencích autorů závazku v Evropské unii. Heslem středověkých křižáků bylo „Bůh si to žádá“. Deus vult. Bůh to chce. Dnes už se neříká Bůh. Říká se Brusel, EU, Směrnice, Green Deal. Vyznění je v podstatě stejné: „vyšší“ dobro si to žádá.
A za ním zůstává spoušť.
Studie
V Krušných horách existoval projekt rozšíření větrných elektráren nejméně od roku 2010. Jednalo se o 39 vrtulí v okolí Hory Svatého Šebestiána a Křimova. Tehdy to bylo téměř schváleno s pozoruhodným závěrem. V dokumentaci se píše, že vlivy posuzovaného záměru lze z hlediska ochrany krajinného rázu považovat za významné, ovšem s ohledem na to, že posuzované farmy vstupují do krajiny již významně pozměněné předchozími rozhodnutími, jsou ještě akceptovatelné.
Jinými slovy:
Krajina už je poškozená, a proto je možné ji poškodit ještě víc.
Jsou tam už tři větrníky, proč nepřidat dalších třicet devět?
To je možná nejhorší argument, jaký lze použít. Neříká totiž: tento zásah je dobrý. Neříká ani: tento zásah je nezbytný. Říká něco mnohem cyničtějšího: protože už jsme jednou překročili míru, můžeme ji překročit znovu. Protože obzor už není čistý, nemusíme ho šetřit. Protože krása už byla narušena, nestojí za obranu.
Tomu říkám krajina na dorážku.
Zdroj:
Malá odbočka
Když jsme v mém zaměstnání hledali úspory, mimo jiné ohledně provozu bazénu, jeden z projektantů navrhl, že bychom mohli ke sprchování klientů použít vodu z bazénu. Ta se částečně denně povinně odpouští, aby se plavci nekoupali celý rok ve stejné vodě. Toto povinné odpouštění navrhoval projektant využít pro sprchování. Prý to takhle funguje v řadě veřejných bazénů. Namítl jsem, že lidé se sprchují právě proto, aby ze sebe smyli bazénovou vodu. Tak nevím, jak bychom jim vysvětlili, že je sprchujeme tím, čeho se chtějí zbavit. Odpověď byla jednoduchá:
„Přece jim to nebudete říkat.“
Ano. Takhle když to děláme, tak si tvoříme prostředí, ve kterém se obtížně žije. Možná to každý známe ze své profese. Někdo pracuje v potravinářství a vidí, že to k jídlu moc není. Jiný ve farmacii, pekárně nebo na jatkách. A říkáme si: „kdyby tak lidi věděli“. Ten záměr se sprchováním bazénovou vodou jsme nerealizovali. Trochu jsme tomu dali čas na rozmýšlení a našli jiné cesty k úsporám energie. Tuhle cestu jsme prostě vynechali.
Nejde mi o jména. Nejde o pranýř. Jde o systém, v němž žijeme. O způsob myšlení. O tu větu:
„Přece jim to nebudete říkat.“
Nevědí právě proto, že my mlčíme. Proto nabízím i tento prostor ke komentářům a k diskusi. Ne ideologická hádka o to, zda je člověk zelený, hnědý, rudý, modrý nebo klimaticky neutrální. Spíš obyčejné sdílení zkušeností lidí, kteří ve své práci viděli, jak se věci lakují, zakrývají, přejmenovávají, obcházejí nebo vysvětlují tak, aby veřejnost nepochopila, co se vlastně děje. Protože právě z těch drobných vět „to jim přece nebudeme říkat“ nakonec vzniká svět, v němž se občan dozví pravdu až ve chvíli, kdy už stojí před rozlitým mlékem. Měli bychom táhnout za jeden provaz. Nebudeme-li my usilovat o lepší životní prostředí, kdo tedy?
Mlžení
V krajině je to podobné.
Neřekne se lidem: chceme vaši horskou krajinu proměnit v průmyslový areál bez střechy. Řekne se: akcelerační zóna.
Neřekne se: váš horizont je vhodný k využití. Řekne se: území s potenciálem pro obnovitelné zdroje.
Neřekne se: protože už jsme to jednou poškodili, můžeme pokračovat. Řekne se: kumulativní vlivy jsou akceptovatelné.
Akcelerační zóny
A tím se dostáváme k novému slovu: akcelerační zóny.
Neakceleruje se v nich ochrana přírody, ačkoliv se celý nápad často balí do „zeleného“ papíru. Akceleruje se povolování staveb. Především větrných elektráren a solárních farem.
Pokud potřebujete stavební povolení na přístavbu chalupy, zásah do památkově chráněného objektu, nebo nedej Bože něco drobného u svého domu, státní správa rozhodně akcelerovat nebude. Pro takové prkotiny se to nevyplatí. Ale monstrozní projekt větrných elektráren v krajině, která má často různé stupně ochrany, ten se akcelerovat bude. Ne jednotlivě, ale plošně.
Akcelerační zóna je krásné slovo. Neříká, co se bude stavět. Neříká, komu to bude vadit. Neříká, co zmizí. Říká jen, že se něco zrychlí. Rychlost sama se vydává za dobro.
Jenže co se tam vlastně bude zrychlovat?
Ne vítr. Ten fouká, jak foukal.
Ne příroda. Ta spíš ustoupí.
Ne rozum. Ten bývá v těchto procesech pravidelně nahrazován tabulkou.
Akcelerovat bude povolení. Akcelerovat bude investor. Akcelerovat bude přeměna krajiny na energetickou infrastrukturu. Akcelerovat budou zisky.
A občan se nakonec dozví, že nejde o spor o krajinu, ale jen o vypořádání připomínek.
V Ústeckém kraji je to obzvlášť pikantní. Kraj v únoru tvrdí, že akcelerační oblasti nepřipravuje. V dubnu je stát nakreslí shora. V květnu se kraj diví, že mu do hor a pod Říp někdo promítl mapu budoucí rychlovýstavby. A občan se dozví, že se vlastně nic neděje. Jen se jedná. Jen se projednává. Jen se vypořádává.
To je přesně ten okamžik, kdy by měl člověk zbystřit.
Protože v dnešní době se máloco ničí krumpáčem. Krajina se ničí dokumentem. Mapou. Změnou územního plánu. Odborným stanoviskem. Přílohou. Tabulkou. Metodikou. A nakonec razítkem.
Předběžný seznam odepsaných míst je zde
Mohlo by mi to být jedno
Mohlo by mi to být jedno. Ten starý projekt 39 vrtulí kolem Hory Svatého Šebestiána a Křimova je zatím šestnáct let u ledu. A možná u ledu ještě zůstane. Na stole jsou nové metodiky umisťování větrných elektráren a tato lokalita mezi nyní vytipovanými není.
vracím se z procházky. Na horizontu obec „Hora svatého Šebestiána“ s vrtulí.
Jenže nejde o mě. Ať už tady další vrtule budou nebo ne, problém přerůstá rámec mého života. Mohu-li ale něčím přispět pro lidi, faunu i floru, je to moje povinnost. Nejsem odborník. Neumím posoudit všechny hlukové modely, stroboskopické efekty, migrační trasy ptáků ani ekonomiku přenosové soustavy. Ale každému, komu není jasné, oč jde, navrhuji jednoduchý test.
Jděte si pod takový větrník stoupnout. Ne na vizualizaci. Ne do prezentace. Ne do zasedací místnosti. Ne za stůl, kde se projednávají připomínky.
Pod větrník!
Pod stavbu vysokou sedmdesát, sto nebo více metrů, s vrtulí o průměru šedesát, osmdesát nebo sto metrů. Stoupněte si pod ni a představte si, že ji máte za domem. Ne kvůli hluku. Ne kvůli blikání. Ne kvůli zdravotním studiím. Prostě jako kulisu. Jako nový horizont. Jako každodenní obraz, který vám někdo daroval ve jménu budoucnosti.
Všem, kdo takové věci schvalují, bych to doporučil povinně. Před podpisem. Před razítkem. Před stanoviskem. Před větou, že vliv je významný, ale akceptovatelný.
Ať si každý, kdo rozhoduje o zásahu do krajiny, nejprve nechá zasáhnout vlastní obzor.
Zelená kolonizace
Aby bylo jasno: nejde o to odmítnout větrnou energii jako takovou. To by bylo příliš snadné a také nepoctivé. Vítr je reálný zdroj. Fosilní energie má své ničivé následky. Elektřina se nerodí v zásuvce a nikdo soudný to nemůže předstírat.
Otázka zní jinak:
Smí se kvůli zelené energii obětovat každá krajina?
A ještě přesněji:
Kdo rozhodl, že právě horská krajina Krušných hor má být znovu místem, kam se ukládají náklady civilizace?
Krušné hory už jednou tuto roli sehrály. Byly energetickým zázemím republiky, kouřovým filtrem průmyslové modernity, krajinou, která měla vydržet. Lesy odumíraly, hory černaly, lidé si zvykali nebo odcházeli. Pak přišlo několik desetiletí obnovy. Stromy se vracely, vzduch se čistil, krajina se pomalu zvedala z popela.
A sotva se trochu nadechla, přichází nová verze téhož příběhu. Tentokrát ve jménu klimatu.
Je v tom zvláštní historická ironie. Kdysi se říkalo: musíme těžit uhlí, protože republika potřebuje energii. Dnes se říká: musíme stavět větrníky, protože planeta potřebuje energii. V obou případech se konkrétní krajina promění v abstraktní položku.
Místo, kde člověk žije, se stane lokalitou.
Horizont se stane větrným potenciálem.
Ticho se stane nevyužitým prostorem.
Krajina se stane položkou v klimaticko-energetickém plánu.
Jenže krajina není prázdné místo mezi dvěma investičními záměry. Krajina je paměť. Je to způsob, jak se člověk orientuje ve světě. Je to domov i pro ty, kdo tam nežijí pořád. Je to prostor, který nás přesahuje. Když jej zaplníme technikou od obzoru k obzoru, něco ztratíme, i když účetní tabulka vyjde kladně.
Vřesoviště
Kolik vrtulí za elektrárnu?
Abychom si rozuměli: megawatty a terawatthodiny jsou krásné jednotky, ale krajinu nezajímají. Krajinu zajímá, kolik stožárů do ní zapíchneme.
Budeme-li počítat s větrníkem o výkonu 3 MW, což je pro české poměry střízlivější orientační hodnota, vyrobí takový stroj při kapacitním faktoru kolem 23 % asi 6 GWh elektřiny za rok.
To znamená, že pokud bychom chtěli roční výrobou nahradit jednu velkou uhelnou elektrárnu typu Počerad, která vyrábí přibližně 6 TWh za rok, potřebovali bychom zhruba tisíc takových větrníků.
Tisíc.
Ne deset. Ne sto. Tisíc.
A to mluvíme jen o ročním součtu energie, nikoliv o schopnosti dodat výkon v okamžiku, kdy je potřeba. Uhelná, plynová nebo jaderná elektrárna je řiditelný zdroj. Vítr je zdroj podle počasí. Když fouká, vyrábí. Když nefouká, nevyrábí. Roční průměr vám v bezvětrném večeru nerozsvítí žárovku.
Pro představu: nahradit Temelín a Dukovany by znamenalo postavit 6 tisíc větrníků kde cena každého by přesahovala 120 milionů Kč. V součtu tato zelená energie „zadarmo“ by stála téměř 1bilion Kč.
Člověk nemusí být energetik, aby pochopil rozdíl. Jaderný blok stojí na jednom místě. Uhelná elektrárna také. Je to průmyslový areál, komín, plot, vlečka, velín, strojovna. Není to poetické, ale je to soustředěné.
Větrná energetika dělá něco jiného. Rozpouští průmysl do krajiny. Místo jedné elektrárny za plotem vzniká elektrárna roztažená přes kopce, horizonty, louky, lesní cesty a obce. Každý jednotlivý větrník se dá obhájit. Ale dohromady už to není energetika. Je to nová krajina. Krajina s výrazným zásahem člověka.
Proto nestačí říct: tolik a tolik megawattů. Je třeba se ptát: kde budou stát? Kolik jich bude? Kdo je bude vidět? Kdo je uslyší? Kdo pod nimi bude žít? Který horizont kvůli nim zmizí?
A hlavně: kdo rozhodl, že náhrada za elektrárnu má být rozprostřena po horách jako špendlíky v mapě?
Je tedy větrná energie levnější? Ne, je dražší. A to pořád porovnáváme jen účetní roční objem elektřiny. Nepočítáme schopnost dodat výkon v konkrétní hodině, ne stabilitu sítě, ne zálohy, ne akumulaci, ne nové vedení, ne regulaci. A už vůbec ne cenu krajiny.
U Počerad je srovnání ještě jednodušší a zároveň absurdnější.
Elektrárna Počerady už stojí. Je to existující zdroj o výkonu kolem jednoho gigawattu, který ročně vyrobí až 6 TWh elektřiny. Pokud ji zrušíme a budeme chtít stejný roční objem elektřiny nahradit větrem, musíme ho někde nově postavit. Při orientační investici 120 milionů korun za jeden třímegawattový větrník to znamená novou investici kolem 120 miliard korun.
Tedy velmi zjednodušeně:
Zrušení Počerad neznamená, že zmizí jen komín. Znamená to, že pro stejný roční objem elektřiny musíme někde postavit asi 1 000 třímegawattových sto metrových větrníků za zhruba 120 miliard korun.
Malá odbočka II
Zhruba před dvaceti lety jsem byl v delegaci v Dánsku. Týkalo se to spíše kulturní výměny o níž zde raději psát nebudu, neboť by vznikly další dva články v článku. Ale zcela náhodou jsme se dali do řeči s jedním z hostitelů, který byl zároveň jedním z autorů, podporovatelů a odborníků na využití větrné energie. S velkou pýchou nám vyprávěl o jejím zrodu, technickém vývoji, cenách, rentabilitě atd.
Rešerši z toho po 20 letech neudělám, ale jedno jsem si zapamatoval zcela jasně.
„Pro Vás, v České republice tohle není. Nemáte pro to potřebné podmínky“
Pravil ten odborník. Prostě nemáme moře. Možná by nám EU mohla k plnění závazků alespoň jedno moře přihrát. Ale dokud nepřihraje, zacházel bych s větrnou energií zatraceně opatrně.
Rizika
Vedle barbarského poškození krajiny poroste i technické riziko. Vítr a slunce nejsou stabilní zdroje výroby elektrické energie. Jsou závislé na počasí. Aby se tento vliv vyrovnal, musí existovat dostatečné zálohy, řízení soustavy, akumulace, přenosové kapacity a zdroje schopné dodat výkon tehdy, když nefouká a nesvítí. „Blackout“. Pamatujte si to. Uslyšíme to čím dál častěji. Samozřejmě s vysvětlením, že za to může Putin, Čína a Babiš, to je jasné. Kdo tomu věří, sám si zvolil předmět své víry.
Naši „vizionáři“ z EU často mluví jazykem budoucnosti. Bude akumulace. Bude vodík. Bude chytrá síť. Bude flexibilita. Bude řízení spotřeby. Bude dovoz. Bude Evropa.
Možná bude.
Ale elektřina má nepříjemnou vlastnost. Musí být v síti v každém okamžiku. Nestačí, že v ročním součtu vyrobíme krásné číslo. Když se večer setmí a nefouká, roční průměr vám žárovku nerozsvítí.
A teď přichází další paradox. Stát bude tlačit větrné a solární zdroje, ale současně bude muset nějak zaplatit záložní kapacity. Někdo bude muset držet zdroje, které budou stát připravené, i když zrovna nevyrábějí. Kdo je zaplatí? Trh? Spotřebitel? Stát? Nebo zase nějaká nová položka na faktuře, které se bude říkat modernizační, stabilizační nebo kapacitní mechanismus?
Možná to dopadne tak, že stát bude platit pohotovost nějaké elektrárně, aby si větrníkové společnosti mohly udělat zelenou čárku a výlet za přírodou někam, kde ještě nezapustily své betonové kořeny.
To není energetická politika. To je hra na čisté svědomí.
Krajina neumí číst správní rozhodnutí
Úředník samozřejmě namítne, že každý jednotlivý větrník prošel posouzením. Každý má své razítko, stanovisko, hlukovou studii, biologický průzkum a vypořádání připomínek. Jenže krajina neumí číst správní rozhodnutí. Krajina nezná parcelní čísla ani rozdělení záměrů na etapy. Krajina prostě nese výsledek. A ten výsledek může být zničující, i když každý jednotlivý krok byl formálně v pořádku.
To je podstata problému. Moderní byrokracie umí dokonale posoudit část, ale neumí se zastavit před celkem. Umí říct: tento zásah ještě ano. A pak další: tento také ještě ano. A pak další. Až jednoho dne stojíte na kopci, díváte se kolem sebe a zjistíte, že celek zmizel.
Nebyl zakázán.
Nebyl odmítnut.
Jen byl po částech schválen.
Kdyby někdo navrhl postavit uprostřed Krušných hor jednu obrovskou průmyslovou zónu táhnoucí se přes horizonty, možná by se lidé lekli. Ale když se totéž rozloží do jednotlivých záměrů, řízení, staveb, rozšíření a navazujících projektů, projde to snáz. Každé rozhodnutí se tváří jako malé. Výsledek je obrovský. Právě proto je třeba odmítnout argument „už tam něco stojí“.
Ne!
Právě proto, že už tam něco stojí, je třeba být opatrnější.
Právě proto, že krajina už byla zasažena, musí být další zásah posuzován přísněji, ne benevolentněji.
Právě proto, že některé horizonty už byly porušeny, nemáme právo zničit i ty zbývající.
Závěr
Když člověk vidí bílé věže na hřebenech, může ho napadnout, že jsme se příliš nezměnili. Jen jsme vyměnili symboly. Dříve se pokrok poznal podle kouře z komínů. Dnes podle rotujících lopatek. Dříve se říkalo, že kdo je proti dolům, je proti práci a průmyslu. Dnes se říká, že kdo je proti větrníkům, je proti klimatu a budoucnosti. V obou případech je to stejný trik: zamlčet konkrétní škodu pomocí velkého slova.
Jenže láska ke krajině není reakcionářství. Není to popírání klimatické změny. Není to nostalgie po starých časech. Je to prostá otázka míry. A také otázka úcty. Jsou místa, kde technika může stát.
A jsou místa, kde by měla ustoupit.
Ne proto, že jsou ekonomicky nejvýhodnější, ale proto, že jejich hodnota není jen ekonomická.
Krušné hory byly dlouho krajinou, od níž se něco chtělo. Ruda. Dřevo. Uhlí. Elektřina. Pracovní síla. Hraniční ticho. A teď znovu vítr. Možná by stálo za to se jednou zeptat opačně:
Co potřebují Krušné hory od nás?
Možná nepotřebují další záměr, další projekt, další využití potenciálu. Možná potřebují, abychom je konečně nechali chvíli být. Pokud někdo namítne, že planeta hoří a není čas na sentiment, odpověď zní: právě proto není čas na hloupá řešení. Skutečná ekologická politika nemůže spočívat v tom, že kvůli záchraně abstraktní přírody zničíme konkrétní krajinu. Ekologie bez krásy, bez míry a bez pokory se snadno změní v další technokratický projekt. A technokratický projekt, byť natřený na zeleno, zůstává technokratickým projektem. Největší nebezpečí není v jednom větrníku. Největší nebezpečí je v návyku. V tom, že si zvykneme na zničený horizont. Že si zvykneme na úřední větu, podle níž je další poškození přijatelné, protože poškození už existuje. Že si zvykneme dívat se na hory jako na plochu k využití.
Až jednou poslední volný horizont v Krušných horách zmizí za rotujícími lopatkami, všechna rozhodnutí budou pravděpodobně v pořádku. Všechna stanoviska budou vypořádána. Všechny zákonné lhůty dodrženy.
Jen krajina už nebude.
A možná právě to je definice našeho pokroku: umíme zničit krásné místo tak, že na konci nikdo nenese vinu. Utekla nám všem základní otázka:
Na co ty větrníky vlastně potřebujeme? Potřebujeme je opravdu nebo jen plníme příkaz někoho z EU, který v Čechách nikdy ani nebyl?
Zde aktuální diskuse:
Přidejte odpověď