Za tohle Šmíd, vole, neumíral!!!

Jsou okamžiky, kdy se české dějiny přestanou tvářit jako tragédie a začnou se chovat jako špatně napsaná groteska imitující příběhy Mr. Beana. Takový okamžik právě nastal.

Prezident republiky, bývalý důstojník komunistické rozvědky s krycím jménem Pávek, se tak dlouho domáhal práva odletět na summit NATO, až mu k cestě musel pomoci Ústavní soud.

Tedy instituce, která měla střežit ústavnost, základní práva občanů, se ocitla v roli cestovní kanceláře pro nejvyšší ústavní činitele. V normální zemi by se vláda s prezidentem dohodla. V České republice se z toho stane kompetenční válka, tiskové prohlášení, předběžné opatření a nová kapitola do učebnic politické trapnosti. Pávek veřejně prohlásil, že mu jde především o neformální večeři v Ankaře. Vypadá to, že mu jeho plat ani ošatné jeho manželky nestačí na to, aby se najedl doma, na Hradě. Musí prostě na večeři do Turecka – a Ústavní soud mu dal za pravdu. Hladový prezident by mohl znamenat konec demokracie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – a možná i jinde. Každopádně taková situace s hladovým prezidentem nahrává Putinovi, Číně, Trumpovi a dalším ztroskotancům a samozvancům.

A teď si představme listopad 1989. Náměstí, svíčky, klíče, hesla o svobodě, pravdě, demokracii a návratu do Evropy. A pak si představme, že o sedmatřicet let později vrcholí tato svoboda sporem, zda má na summit NATO jet premiér, nebo prezident, přičemž jeden je bývalý evidovaný muž v StB (možná neprávem) a druhý je bývalý komunistický kádr a student vojenské rozvědky s krycím jménem Pávek (evidovaný zcela po právu). A celé to nakonec rozsekne tzv. Ústavní soud.

Za tohle Šmíd, vole, neumíral.

Samozřejmě, Martin Šmíd neumíral vůbec. Právě v tom je ta krása černého humoru českých dějin: občas se rozhýbou na základě události, která se nestala, aby nakonec skončily u událostí, které se stát neměly.

Petr Pavel chce na summit NATO. Nelze se tomu divit. Je to jeho svět. Uniforma, aliance, generálové, vlajky, strategická komunikace, nepřítel na východě a zbrojní průmysl v pozadí. V tomto světě se pan prezident cítí doma. Pro někoho je summit NATO diplomatická událost. Pro jiného rodinný sraz. Pro jiného příležitost k byznysu. Nic osobního. Co to má znamenat pro Pávka nechme na každém voliči. Včetně těch, kteří se domnívají, že tam Pávek pojede zastupovat zájmy mírového soužití mezi národy a toho českého zvlášť.

Každopádně, vláda ho tam nechtěla. Také se jí nelze divit. Vláda tvrdí, že zahraniční politika je její odpovědnost a že ona má na summitu vysvětlovat český postoj. Prezident tvrdí, že reprezentuje stát navenek a že jeho vynechání je zásah do jeho ústavních pravomocí. Po pravdě řečeno to po rozhodnutí „Ústavního“ soudu vypadá jako přechod k prezidentskému systému podobnému s USA apod. Takhle vypadá konec parlamentní demokracie jak jí známe z dob Československa po roce 1918.

Na papíře to vypadá jako kompetenční spor. Jenže za touto hádkou je hlubší problém. Česká politika si tak dlouho hrála na „bezpečnost“, „odpovědnost“ a „západní ukotvení“, až se z ní stala filiálka válečného průmyslu. Neřeší se, jak zabránit válce. Řeší se, kdo bude stát na správné fotografii před správnou vlajkou a kdo bude mít privilegium vyslovit správné fráze o obranných výdajích.

A někde v pozadí se jistě tiše usmívá český zbrojní kapitalismus. Ten nepotřebuje velké ideje. Nepotřebuje ani moc demokracie. Stačí mu správná atmosféra: strach, závazky, nepřítel, summit, zvyšování procent HDP na nákup zbraní a nekonečné ujišťování, že všechno se dělá výhradně pro mír.

Mír se v těchto kruzích zajišťuje obvykle tak, že se nakoupí další munice. Stabilita tím, že se zvýší výdaje na zbrojení. Odpovědnost tím, že se občanům vysvětlí, že musí šetřit všude kromě míst, kde se šetřit nesmí, protože bezpečnost je přece drahá. Když se někdo zeptá, zda náhodou celá tato logika nevede právě tam, odkud se údajně chceme zachránit, je označen za nezodpovědného, proruského, dezolátního nebo rovnou nebezpečného pro stát.

Ústavní soud se nyní ocitl v podivné roli. Místo aby chránil občana před zvůlí moci, pomáhá jedné části moci proti druhé části moci v otázce, kdo bude smět reprezentovat Českou republiku na shromáždění vojenské aliance. To není konec demokracie. To je něco horšího. To je její proměna v procedurální frašku.

Přitom se všichni tváří vážně. Prezident se tváří, že hájí ústavní pořádek. Vláda se tváří, že hájí své kompetence. Ústavní soud se tváří, že jen dočasně brání nenapravitelnému zásahu. Média se tváří, že sledují velkou státnickou bitvu. A občan se má tvářit, že to všechno dává smysl.

Nedává.

Smysl by dávalo, kdyby se někdo zeptal, proč se z NATO stalo cosi jako posvátný oltář, u něhož se čeští politici přetahují o místo v první lavici. Smysl by dávalo, kdyby se někdo zeptal, zda český prezident zastupuje občany, nebo vojensko-průmyslový étos své vlastní kariéry. Smysl by dávalo, kdyby se někdo zeptal, proč se zbrojení vydává za jedinou realistickou formu míru.

Ale to by byla debata. A debata je v časech strategické komunikace krajně nežádoucí.

Proto máme místo debaty soudní opatření. Místo politické odpovědnosti kompetenční spor. Místo státnictví fotografii ze summitu. Místo listopadových ideálů Pávka, který se soudně domáhá své letenky do NATO.

Za tohle Šmíd, vole, neumíral.

Ale možná právě proto je dobré si ho připomenout. Ne jako osobu, která tehdy nezemřela, ale jako symbol země, která se nechala pohnout příběhem. Jenže příběhy mají nebezpečnou vlastnost: mohou osvobozovat, ale také omamovat. Český listopad začal příběhem o mrtvém studentovi, který nezemřel. Český rok 2026 pokračuje příběhem o prezidentovi, který musí jet na večeři lídrů vojenského paktu NATO, protože jinak by snad republika ztratila demokracii, lidská práva, a porušila tím listinu práv a svobod. Ústavní soud musel proto vydat předběžné opatření, protože jinak by celý svět užasl nad hrůzovládou Andreje Babiše! Republiku si rozvracet nedáme!

Celý svět sleduje zápas o demokratickou večeři našeho prezidenta Pávka a obává se o ztrátu lidskosti. Už proto, že mají být zrušeny koncesionářské poplatky. A teď tedy nejen bez večerníčku, ale také bez večeře! Těžká, přetěžká je služba prezidenta České republiky.

Republika by prakticky mohla ztratit svou duši, podstatu a svobodu pokud prezident nepojede na večeři při summitu NATO. Možná. Nebo je tomu možná naopak. Republika ztrácí bezpečnost, svobodu, demokracii jako vládu lidu a nakonec i duši tehdy, když si přestane umět představit jinou politiku než politiku, zbrojení, vojenských aliancí a nebezpečných bezpečnostních frází. Ztratíme nakonec svou existenci, pokud budeme pokračovat v modu konfrontace s politickými protivníky jak domácími, tak zahraničními. Ztratíme vše, pokud budeme podporovat nenávist k jiným národům a používat dvojí metr k hodnocení světových událostí. To všechno jsme tu měli a v roce 1962 to málem skončilo světovou apokalypsou.

Až se jednou bude psát drobná poznámka pod čarou k dějinám české demokracie, možná tam bude stát: „V roce 2026 Ústavní soud rozhodl, že prezident má být připuštěn na summit NATO.“

Pod tím malým písmem: „Občané se mezitím ptali, zda by někdo nemohl rozhodnout také o jejich platech, účtech, nemocnicích, školách, bydlení a míru – ale to už asi nebylo v kompetenci našeho „Ústavního“ soudu.“

V té době to ale ve skutečnosti už nikoho nebude moc zajímat. Český stát už bude pouhou historií o níž se studenti budou jen neradi učit. Něco málo přes sto let tu byl jakýsi stát Čechů, který v praxi prokázal nesmyslnost své existence.

Nadpis byl převzat z diskuze na Facebooku: