Předmluva 5. dílu

V tomto díle se s Íránem padesátých let rozloučíme. Na závěr uvádím i některé ze zdrojů, o něž se celá série opírala, byť většina z nich byla průběžně zmíněna v textu. Úplný výčet by však čtení spíše rušil – a smyslem této práce nebylo vytvořit akademický soupis, ale zachytit mechanismus událostí, který se v různých podobách opakuje.

Možná se čtenář zeptá, jak je možné, že o tajné operaci existuje tolik veřejných informací. Odpověď je prostá: čas. Desítky let se různé instituce snaží zpřístupňovat archivní materiály, a vedle nich promluvili i někteří z těch, kteří se na událostech přímo podíleli. Často z potřeby vysvětlit svou roli, někdy z potřeby být viděn a slyšen. Historie se tak postupně skládá z fragmentů – a jejich výklad je vždy otázkou určité míry důvěry.

Právě důvěra je možná tím nejdůležitějším tématem celé této série.

Dlouho jsem si myslel, že svět stojí na pravdě, kterou jen občas naruší lež. Že většina informací je v zásadě spolehlivá a že omyly či manipulace jsou spíše výjimkou. Postupem času jsem však stále častěji narážel na situace, kdy realita neodpovídala tomu, co bylo prezentováno jako samozřejmé a nepochybné. Nešlo přitom jen o jednotlivé události, ale o způsob, jakým jsou vyprávěny. Spíše je to tak, že svět stojí na lži, která je sem tam narušována nějakou pravdou.

Írán roku 1953 je v tomto smyslu mimořádně poučný. Ne proto, že by byl výjimečný, ale právě naopak – protože ukazuje model. Model, v němž se mísí ekonomické zájmy, geopolitika, propaganda, práce tajných služeb i spontánní reakce společnosti. Model, který nevznikl náhodou, a který se neztratil s jednou historickou epizodou.

Jména se mění. Kulisy se proměňují. Mechanismus zůstává.

Čtenář si tak může položit otázku, zda události, které zde sledujeme, patří skutečně jen minulosti. Nebo zda se s jejich ozvěnou setkává i dnes – v jiných souvislostech, s jinými aktéry, ale podle podobných pravidel. Na tuto otázku si musí odpovědět každý sám.

Teherán 19. srpna 1953

Od rána 19. srpna se Teherán změnil v město, kde už nebylo jasné, kdo je demonstrant, kdo provokatér, kdo voják a kdo jen čeká, odkud přijde další výstřel. Prošáhovské davy – část zaplacená, část skutečně přesvědčená – se valily ulicemi. Hořely kanceláře promosaddekovských novin, vládní budovy byly napadány, lidé skandovali pro šáha i proti Mosaddekovi.

Tanky a vojenské jednotky postupně přecházely na Zahedího stranu. National Security Archive uvádí, že právě tanky hrály během 19. srpna klíčovou roli a pro-šáhovské síly získaly kontrolu přibližně nad čtyřiadvaceti obrněnci.

Nejtvrdší boj se nakonec soustředil kolem Mosaddekovy rezidence. Nebyla to už symbolická návštěva s dekretem v ruce jako při prvním pokusu o převrat. Tentokrát přišla síla: vojáci, ozbrojené skupiny, tanky a nepřetržitá střelba.

National Security Archive uvádí, že nejprudší střety probíhaly právě před domem premiéra a že podle dobových zpráv zde zahynulo kolem dvou set lidí, než Mosaddek uprchl přes střechu. Encyclopaedia Iranica popisuje, že po dlouhém boji utekl s několika spolupracovníky do sousedního domu.

Právě tady je důležitý jeden obraz.

Mosaddek neutíkal jako člověk, který chce zmizet. Spíše jako člověk, kterému jeho okolí říká, že pokud zůstane, zemřou další lidé úplně zbytečně. Rezidence už nebyla sídlem vlády. Stala se terčem.

Podle dostupných rekonstrukcí trval útok několik hodin. Některé prameny mluví o pětihodinovém boji, více než stovce mrtvých a následném vyrabování i zapálení domu.

Mosaddek tedy odchází přes střechy a zadní trakty okolních domů. Ne proto, aby vedl partyzánskou válku. Bitva už byla ztracena.

Zahedí mezitím triumfoval v rozhlase. National Security Archive uvádí, že dorazil k radiostanici na tanku a v 17:25 oznámil, že se se šáhovým souhlasem stává novým předsedou vlády.

Druhý den se Mosaddek Zahedího silám vzdal. Nebyl dopaden na útěku k hranicím ani vytažen z nějakého úkrytu. Uprchl před tanky – a poté se vydal sám.

Pučisté zvítězili; Mosaddek už nechtěl, aby se z jeho osobní obrany stal další, už zbytečný, masakr.

Po převratu

Mosaddek byl po převratu zatčen a postaven před vojenský soud. Prokuratura žádala trest smrti za vlastizradu. Nakonec však padl mírnější rozsudek – tři roky samovazby ve vojenské věznici. Podle některých historiků hrála roli i obava režimu, že by z popraveného premiéra vznikl mučedník.

Rozsudek byl vynesen 21. prosince 1953. Když jej Mosaddek vyslechl, reagoval prý s ironickým klidem:

„Rozsudek tohoto soudu jen rozmnožil mou historickou slávu.“

Po odpykání trestu nebyl propuštěn na svobodu. Režim jej bez dalšího soudu přesunul do domácí internace v Ahmadabádu, rodovém sídle nedaleko Teheránu. Zde strávil zbytek života – pod dohledem, nuceně izolován od politiky i veřejnosti.

Šáhův režim se snažil, aby Mosaddek zmizel nejen z politiky, ale postupně i z paměti země. Jeho jméno se nesmělo připomínat příliš hlasitě. Muž, který ještě před několika lety mobilizoval miliony lidí, se proměnil ve starce uzavřeného mezi zdmi venkovského domu.

A přesto nezmizel.

V Íránu přežíval spíše jako vzpomínka, někdy téměř šeptaná. Pro jedny byl nebezpečný idealista, pro druhé poslední skutečný státník, který se pokusil postavit cizím mocnostem.

Mosaddek v samotě domácího vězení

Když lékaři u něj objevili v ústech novotvar, Mosaddek reagoval přáním:

„doufám, že budete mít pro mě dobré zprávy“ a poté, co lékař pokrčil rameny s tím, že to se teprve uvidí, Mosaddek doplnil:

„doufám, že to bude rakovina. Tenhle život co zde žiji mě nezajímá. Nemám proč žít“

Mosaddek podstoupil léčbu v teheránské nemocnici. I tehdy však zůstával pod dohledem režimu.

Nakonec zemřel 5. března 1967.

Nepovolili mu ani poslední politické gesto. Nepohřbili jej mezi své padlé nacionalisty, oběti jednoho z pokusů o převrat z roku 1952, jak si přál. Režim se obával, že by se jeho hrob stal místem odporu. Byl proto pohřben ve svém vlastním domě v Ahmadabádu. Pod jídelním stolem – v tichu, stranou davů a státních ceremonií.

Jenže některé porážky mají zvláštní vlastnost. V okamžiku, kdy vypadají definitivně, začínají teprve nezmenšenou silou vstupovat do skutečných dějin .

Mosaddekův hrob

SAVAK — stín převratu

Převratem z 19. srpna 1953 operace Ajax neskončila. V mnoha ohledech teprve začínala.

Šáh se sice vrátil na trůn, ale zkušenost předchozích let byla pro režim varováním. Ukázalo se, že nacionalistické hnutí může získat obrovskou podporu veřejnosti, že armáda není zcela spolehlivá a že ulice Teheránu se mohou během několika hodin změnit v bojiště. Nový režim proto potřeboval něco víc než jen armádu. Potřeboval všechny vyděsit.

A tak byla v roce 1957 za pomoci CIA založena organizace SAVAK — Sazeman-e Ettela’at va Amniyat-e Keshvar, tedy Organizace pro zpravodajství a bezpečnost státu. Oficiálně měla chránit monarchii před komunismem, terorismem a zahraničním vlivem. Ve skutečnosti se však rychle proměnila v jednu z nejmocnějších a nejobávanějších tajných policií Blízkého východu.

Americká CIA pomáhala SAVAK budovat, školit její důstojníky i vytvářet systém vnitřního dohledu. Později začala stále významnější roli hrát také izraelská rozvědka Mosad, která se podílela na výcviku i metodách práce íránské tajné služby.

SAVAK postupně pronikla téměř všude:
na univerzity, do armády, médií, odborů i mezi duchovní. Režim se snažil kontrolovat nejen politickou opozici, ale i samotnou společnost. Kritika monarchie mohla znamenat výslech, vězení nebo zmizení.

Počet agentů a informátorů SAVAK se v různých obdobích odhaduje na desítky tisíc lidí. Přesná čísla nejsou dodnes jasná — mimo jiné proto, že organizace fungovala částečně v utajení a část archivů byla po revoluci zničena.

Ve vzpomínkách mnoha Íránců však SAVAK nepředstavuje jen tajnou službu, ale symbol celého šáhova režimu. Symbol strachu, výslechů, cenzury a mučení.

Cela.
V současné době je z vězení využívaném tajnou službou SAVAK muzeum

A právě zde se možná skrývá jeden z nejhlubších paradoxů operace Ajax.

Převrat, který měl zachránit stabilitu a zabránit chaosu, pomohl vytvořit represivní systém, jehož brutalita nakonec přispěla k explozi islámské revoluce roku 1979.

Dělení kořisti

Převrat byl dokonán. Mosaddek odstraněn. Šáh vrácen na trůn. Ulice uklizeny, noviny umlčeny, odpůrci pozatýkáni. A nyní mohla přijít ta nejdůležitější část celé operace:

dělení kořisti.

Protože za všemi řečmi o stabilitě, svobodném světě, hrozbě komunismu a ochraně demokracie stála od počátku především ropa.

Íránská ropa.

Po převratu už nebylo třeba jednat s Mosaddekem, který požadoval větší podíl pro vlastní zemi. Nebylo třeba tolerovat nacionalistickou vládu ani veřejnou debatu o tom, komu vlastně íránské bohatství patří. Vznikl nový ropný systém — podstatně výhodnější pro západní společnosti než ten, který existoval před znárodněním.

V roce 1954 bylo vytvořeno nové mezinárodní konsorcium, které převzalo kontrolu nad íránskou těžbou a exportem ropy.

Rozdělení podílů v novém konsorciu (1954)

Společnost / země	Podíl
British Petroleum (dříve Anglo-Iranian Oil Company)	40 %
Gulf Oil (USA)	8 %
Standard Oil of New Jersey / Exxon (USA)	8 %
Standard Oil of California / Chevron (USA)	8 %
Texaco (USA)	8 %
Mobil Oil (USA)	8 %
Royal Dutch Shell	14 %
Compagnie Française des Pétroles (Francie)	6 %

Americké společnosti tak dohromady získaly 40 % podíl, Britové si udrželi alespoň 40 % prostřednictvím British Petroleum a zbytek připadl nizozemsko-britskému Shellu a Francouzům.

Írán sice formálně zůstával vlastníkem své ropy, skutečná kontrola nad těžbou, distribucí i obchodem však zůstala v rukou zahraničních společností. Rozdíl oproti období před Mosaddekem spočíval hlavně v tom, že se o zisky nyní dělilo více západních hráčů — a že Spojené státy definitivně vstoupily do oblasti, která byla dříve téměř výhradně britskou sférou vlivu.

Britové tak po svém vítězství paradoxně část svého impéria ztratili. Operace Ajax nebyla jen triumfem Londýna, ale především okamžikem, kdy Britské impérium začalo definitivně ustupovat nové dominantní síle — Spojeným státům americkým.

Jinými slovy:
Mosaddek byl svržen kvůli ropě. A po jeho pádu byla ropa rozdělena.

To nejpodstatnější se tedy nakonec neodehrálo v ulicích Teheránu ani před Mosaddekovým domem pod palbou tanků. Skutečný konec celé operace přišel až v okamžiku, kdy se nad mapou íránských nalezišť začaly rozdělovat procentní podíly. Teprve tam dostal převrat svůj skutečný smysl.

A možná právě proto působí rok 1953 tak znepokojivě i dnes. Ne kvůli tomu, že by byl výjimečný, ale protože byl úspěšný. Ukázal totiž, že vlády lze měnit, veřejné mínění manipulovat, davy organizovat, noviny kupovat, armádu rozdělit a celou zemi přetvořit — pokud jsou ve hře dostatečně velké zájmy.

Model byl vyzkoušen. A svět zjistil, že funguje. A proto bude mnohokrát opakován. Bohužel.

A co z toho vyplynulo pro Írán?

Jenže procenta jednotlivých západních společností sama o sobě ještě neukazují to nejdůležitější. Klíčová je jiná otázka:

Kolik z íránské ropy vlastně získával samotný Írán?

Právě zde se nejlépe ukazuje, proč byl Mosaddek pro britské a později i americké zájmy tak nebezpečný. Nešlo totiž jen o nacionalismus, symboliku nebo geopolitiku. Šlo o peníze. O obrovské peníze.

Následující srovnání ukazuje proměnu podílu Íránu na vlastním ropném bohatství před Mosaddekem, po převratu i po islámské revoluci roku 1979.

Írán dostával:
~15–20 % účetního zisku
což v reálné ekonomice znamenalo:
~5–10 % hodnoty ropy Írán tak vlastně neprodával ropu. Prodával a nakupoval důvěru v čísla, která počítal někdo jiný.

🔴 TABULKA (srovnání tří období)

období	produkce (mil. barelů/rok)	cena $/barel	hrubý příjem	příjem Íránu	podíl Íránu
1946–1950 (AIOC)	~230	~2.0	~$460 mil.	~$25–30 mil.	~5–7 %
1955–1960 (konsorcium)	~300	~2.0	~$600 mil.	~$220–280 mil.	~35–45 %
1985–1990 (po revoluci)	~900	~18	~$16–18 mld.	~$12–15 mld.	~75–85

Ať už budou interpretace převratu z roku 1953 jakékoliv, jedna věc je zcela nesporná. Po Mosaddekově pádu se kontrola nad íránskou ropou znovu přesunula do rukou zahraničních společností.

Teprve revoluce ajatolláha Chomejního o čtvrt století později tento systém prozatím definitivně rozbila. Paradoxně tak muž, kterého Západ po desetiletí líčil jako fanatika a nebezpečí pro civilizovaný svět, dokončil v ekonomické rovině část toho, co se Mosaddek pokusil provést už v roce 1951.

Dějiny bývají plné ironie. Mosaddek chtěl, aby Írán ovládal vlastní ropu. Byl svržen.

O dvacet šest let později dosáhl podobného výsledku režim mnohem radikálnější, nábožensky tvrdší a vůči Západu nesmiřitelnější. A právě v tom možná spočívá jeden z největších omylů operace Ajax.

Ne všichni však byli k tomuto vývoji slepí. Pamatujete na velitele CIA v Teheránu? Dulles jej musel odvolat, protože předpovídal právě tento vývoj. Bohužel častěji vítězí projekty orientované na rychlý zisk. Hlasy lidí uvažujících ve střednědobém nebo dokonce dlouhodobém horizontu bývají přehlušeny. Možná je to dokonce vlastnost systému, kterému říkáme demokracie. Každý myslí v horizontu max 5 let. Co bude za 20 – 30 let? To „už nás bolet asi nebude“. Jinak a jinde to bylo vystiženo rčením: „po nás potopa“.

Převrat vyřešil problém okamžiku. Nevyřešil problém budoucnosti. Naopak — pomohl jej vytvořit v podobě, kterou vidíme dnes. Mnohem hlubší, dražší a nebezpečnější.

Některé z použitých zdrojů:

https://leftychan.net/edu/src/1619919756920.pdf?

https://www.cia.gov/resources/csi/static/all-the-shahs-men.pdf?

https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1951-54IranEd2/d84?

https://en.wikipedia.org/wiki/1953_Iranian_parliamentary_dissolution_referendum?

https://apps.dtic.mil/sti/tr/pdf/ADA239339.pdf

https://www.declassifieduk.org/iran-1953-mi6-plots-with-islamists-to-overthrow-democracy/?

https://nsarchive.gwu.edu

https://history.state.gov/ https://sevenpillarsinstitute.org

https://farsi.khamenei.ir/newspart-index?tid=1577

https://en.wikipedia.org/wiki/1953_Iranian_coup_d%27%C3%A9tat

https://en.wikipedia.org/wiki/Fazlollah_Zahedi