Máme tu tedy krizi se vším všudy. Co dělají jednotliví aktéři?

USA

Prezidentem je do konce roku 1952 Harry Truman. Spojené státy lavírují mezi svým odporem ke kolonialismu a jeho reziduích a vztahy se svým spojencem, Velkou Británií. Konkrétně prezident Truman se nesnaží o nějaké zásadní vměšování. USA jsou až po uši namočeny do konfliktu v Koreji, a tak rozdmýchávat další konflikt jim nebylo třeba. Samozřejmě tajné služby musí myslet dopředu a prakticky od zvolení Mosaddeka probíhaly konzultace mezi agenty MI6 a CIA. Nejde tu o nějakou domněnku, tyto kontakty s agendou „Írán“ nastínil agent MI6, Norman Darbyshire. Prozatím však žádná pomoc v tomto dobrodružném počinu slíbena není. Spojené státy podobné operace vedoucí ke svrhávání cizích vlád neprováděly a prozatím s tím nehodlaly začínat. Na americké straně však byli připraveni bratři Dullesové a vnuk někdejšího prezidenta Spojených států, Theodora, Kermit Roosevelt Jr. Vrátíme se k nim při spuštění operace TPAJAX. („TP“ bylo kódové označení CIA pro Írán a „AJAX“ byl název tajné operace, který byl podle některých zdrojů zvolen podle tehdy populárního čistícího prostředku. Krycí jméno tedy představovalo pojmenování podle účelu operace. Vyčištění Íránu zvoleným prostředkem tajnými sužbami).

Velká Británie

Velká Británie vysílá vojenské námořní síly do oblasti. Zvažuje vojenský zásah, stahuje veškerý personál a trvá na vrácení společnosti AIOC do svého vlastnictví a dodržení koncese z roku 1933 na těžbu a zpracování ropy po dobu 60let. Nabízené kompenzace odmítá, maximálně je ochotná jednat o náhradě škody, tedy majetku firmy a plné kompenzaci budoucích zisků. Britská vláda, která vlastnila AIOC, napadla znárodnění u Mezinárodního soudního dvora v Haagu, ale její žaloba byla zamítnuta. Mosaddek jejich požadavky označuje jako pohybující se „mimo zdravý rozum“. Vojenské řešení zatím Británie oddaluje, resp. nemá k němu odvahu. Zmocnit se rafinerie by snad bylo možné, ale celého Íránu? To bylo příliš velké sousto. Na druhou stranu Británie přicházela postupně o kolonie a nehodlala svou další dojnou krávu, Írán, jen tak ztratit. Tajná služba Británie určená pro zahraniční operace, MI6, připravuje řešení prostřednictvím operace Boot. Co taková operace obnáší? Řekneme si níže.

Írán

V Íránu jsou některé vlivové skupiny nespokojené. V prvé řadě jde o skupinu napojenou na britskou firmu  Anglo-Iranian Oil Company (AIOC) operující v ropném průmyslu Íránu od jeho založení v roce 1909. Slovo Iranian (původně Persian – APOC) v názvu společnosti nás nesmí zmást. Šlo skutečně o britskou společnost, která byla původně soukromou společností, ale v roce 1914 byla v podstatě znárodněna Británií, která odkoupila většinu akcií společnosti. Tehdy šlo o skutečné strategické rozhodnutí projednané s jistým Winstonem Churchillem. Ano s tím Winstonem Churchillem, budoucím premiérem Británie ( i mezi lety 1951 až 1955), tehdy zastávajícím funkci prvního lorda admirality. Churchill učinil strategické rozhodnutí přechodu paliva pro námořnictvo z uhlí na ropu. Íránská ropa se tak stala de facto součástí vojenskoprůmyslového komplexu Velké Británie. Dějiny Íránu se tak pevně svázaly s dějinami Velké Británie. V roce 1951 přišli tisíce lidí o práci a Írán o zdroj financování. Ano, zopakujme si, že íránští pracovníci žili v otřesných podmínkách. Británie profitovala z ropy neporovnatelně více než Írán. Írán neměl žádnou kontrolu nad účetnictvím AIOC a tedy kontrolu nad vyplacenými zisky. AIOC optimalizovala své účetnictví tak, aby Írán byl krácen na úkor Vlády Jejího Veličenstva. Ano, to všechno a mnohé další je pravdou. Nicméně po sankcích, vojenském námořním obležením Íránu Velkou Británií se Írán dostává do ještě horší ekonomické pozice.

Další nespokojenou skupinou je samozřejmě královský dvůr. Šáhův dvůr. Šáh nechtěl Mosaddeka od samého počátku a neměl důvod své osobní stanovisko měnit. Menší měrou tomu přispíval i původ Mosaddeka, který pocházel v podstatě z královské rodiny předchozí dynastie před dynastií Páhlaví – dynastie Kádžarovců (připomeňme, že matkou Mosaddeka byla princezna z dynastie kadžarů, Najm al-Saltaneh) . Větší měrou nepřátelství Muhammada Rézy Páhlavího však byl způsoben nespuladem ohledně podílu na moci. Monarchie, přebudovaná na konstituční monarchii, začínala prorůstat prvky demokracie. Mosaddek byl představitelem tohoto trendu a tím pádem úhlavním nepřítelem dynastie Páhlaví. Vlastně jakékoliv dynastie. Mosaddek byl íránským nacionalistou, řekli bychom: Íranian first! Zatímco Páhlaví vyznával heslo: Šáh first! Ve hře byli samozřejmě i duchovní šíitského islámu. Ti vyznávali heslo Alláh first!

Proti Mosaddekovi stála ekomika a šáh. Ve prospěch Mosaddeka hovořil íránský nacionalismus (lidé rádi slyší, že jsou na prvním místě) a duchovní. Tady je třeba zmínit jedno jméno, které by nemělo být zapomenuto.

Ajatollah Abol-Ghasem Kashani

Těžko jeho roli v íránské politice přecenit. Při maximální stručnosti lze uvést, že ke Kashanimu měl blízko i jistý Ajatolláh Rúholláh Músáví Chomejní. Kashani byl o cca 20 let starší a Chomejní k němu jako mladík vzhlížel jako k nesporné náboženské autoritě. Jejich pojetí islámu se mírně lišilo, ale o tom až později. Káshani se před druhou světovou válkou orientoval na emisary nacistického Německa a jako takový byl Brity vězněn. Představoval pro ně pátou kolonu hitlerovského Německa. Krátce byl vězněn i ve vězení britských spojenců, ve vězení sovětském. Po skončení II. Světové války triumfálně vjel do Teheránu.  

Ajatollah a předseda Íránského parlamentu, Majlisu, Abol-Ghasem Kashani

Řekli bychom, že Kashani byl představitelem tzv. politického islámu. Zjednodušeně řečeno, na jednom pólu vztahu islámu a politiky byli ajatolláhové, kteří říkali, že omyl jednoho monarchy je pravděpodobnější než omyl lidu, a proto by islám měl dát přednost demokracii před monarchií, a na druhé straně spektra existoval vlivný názor, že islám, tedy duchovní islámu, by měli přímo řídit věci veřejné, protože jsou k tomu nejlépe kvalifikováni. Na tomto pólu se nacházel ajatolláh Kashani. Někde uprostřed těchto pohledů se nacházel ajatolláh Chomejní, jehož směr zatím vítězí dodnes. Islám, resp. jeho duchovní, mají plnit jen funkci jakéhosi dohlížitele a kontrolora, či poslední rozhodovací instanci v rozhodování o věcech veřejných.

Kashani tedy Brity samozřejmě vnímal negativně a stal se stoupencem znárodnění ropného průmyslu. V jeho pojetí ropu dal Alláh Íráncům, resp. šíitským muslimům Íránu a tak by nad ní měli mít kontrolu. Lid islámu by měl mít kontrolu. A nad lidem islámu má mít kontrolu ajatolláh, to je jasné. Takže v této rovnici pro „Vládu Jejího Veličenstva“ jaksi není žádné místo. Proto nepřekvapí, že Kashani stál za teroristickou organizací  Fada’iyan-e Islam, kterou založil student teologie Navvab Safavi. Tato organizace se snažila očistit islám v Íránu tím, že ho zbaví „zkorumpovaných jedinců“ prostřednictvím atentátů na přední intelektuální a politické osobnosti. Skupina provedla sérii atentátů z nichž už jsme zmínili atentát na premiéra Haje Alího Razmaru. Jeho vrah byl nejprve omilostněn a díky vlivu Kashaniho dokonce veleben v Íránském parlamentu. Jak to bylo možné? Kashani byl jeho předsedou. Předsedou Majlisu. To už trochu předbíháme. Každopádně spojení Mosaddeka s Kashanim bylo logické, pochopitelné a vzájemně prospěšné.

Kashani s Mosaddekem

Lid islámu na nacionalistická hesla dobře slyšel. Doba kolonizátorům nepřála. Osvobodila se Indie, jiné společnosti uzavírali „pro domorodce“ podstatně výhodnější smlouvy než měl Írán s Velkou Británií (viz Venezuela, Saúská Arábie vs americká Aramco apod.). Spojené státy v podstatě do roku 1953 akceptovaly znárodnění AIOC. Jen hledaly uplatnění v dalším vývoji. Uplatněním rozuměj nějaký profit pro americké firmy. To znamená, znárodnění ano, kompenzace ano – ale co z toho kápne pro USA?

Souboj šáha Páhlavího s Mosaddekem

V Íránu roste násilí. Dne 16.července 1952 podává Mosaddek demisi jako protest proti tomu, že mu šáh Mohammad Reza Páhlaví odpírá kontrolu nad ministerstvem války resp. armádou. Šáh jmenuje premiérem Ahmada Qavama. Následovaly masové protesty (21.–22. července 1952), střelba do demonstrantů, desítky mrtvých. Výsledek? Mosaddek se vrátil do funkce (22. července 1952). Kdo tehdy podpořil Mosaddeka? Především Abdol-Ghasem Kashani. Mosaddek byl vnímán jako symbol znárodnění ropy a protiváha šáhova dvora i cizího vlivu zatímco jmenování Ahmada Qavama bylo vnímáno jako návrat ke starému systému a ohrožení reforem. Navíc Qavám to svým jednáním jenom potvrdil a vydal tvrdé prohlášení proti protestům:

„I shall restore order with the utmost severity.
Anyone who resists will be dealt with harshly.“

(Obnovím pořádek s maximální přísností. S každým, kdo se postaví na odpor, bude naloženo tvrdě.)

Quam představoval zcela jiný směr jednání s USA a Angličany. Jeho příklon k Západu je zdokumentován např. ve zprávě velvyslance USA, Hendersona zde

Skončil však dřív, než stačil být schválen Majlisem, Mosaddek se vítězně vrátil i když Quam to měl v Majlisu původně jaksi předjednané. Jak je to možné? Vždyť původní podpora Mosaddeka Majlisem byla působivá. Začal totiž proces nákupu hlasů. Britská tajná služba začala uvolňovat peníze na zkorumpování íránské politiky a veřejnosti.

Kdo tedy pomohl Mosaddekovi k návratu? Jak už bylo výše řečeno, Ajatolláh Kashani, který vyhlásil svatou válku odpůrcům Mosaddeka, dále levice strany Tudeh, bazaari a samozřejmě Mosaddekova Národní fronta. Probíhaly demonstrace a dokonce obrovské stávky. Tímto vítězstvím však zároveň začal proces rozpadu takové mocné koalice. Krev mučedníků tohoto červencového povstání ještě neuschla a začal se rodit zničující antagonismus zájmů. Moc Mosaddeka vzrostla, šáh se jej dokonce zeptal, zda by neměl sám abdikovat, role se jaksi obrátily. Mosaddek byl na koni a svůj úkol viděl v tom, že posílí svou moc. Ne pro sebe osobně, ale pro svou vizi. Vládnout měl íránský lid, nikoliv šáh.

A tak vzhledem k dlouhodobému britskému zasahování do íránské politiky, zpravodajským aktivitám Británie a ekonomickému tlaku resp. sankcím, embargu na ropu a íránský dovoz i vývoz nechal Angličany vyhostit. Opatření se týkalo oficiálních diplomatů, velvyslance, pracovníků ambasády, zpravodajců působících pod diplomatickým krytím včetně elitního agenta MI6, Normana Darbyshera. Z vyhoštění nebyli vynecháni ani další britští státní zaměstnanci napojení na ambasádu nebo AIOC.

O svůj podíl na koláči moci se však začal hlásit i jiný červencový vítěz. Do okolí Mosaddeka doputovalo více jak 1000 doporučujících dopisů původem od Ajatollaha Kashaniho „pro spolehlivé „odborníky“ na různá místa ve státní správě“. Mosaddek některé schválil, ale požádal Kashaního, aby touto cestou dále nešel, neb jej není hodna.

1953

V USA koncem roku 1952 vyhrává prezidentské volby Dwight D. Eisenhower. Ujímá se úřadu 20. ledna 1953. Na scénu vstupují další staronoví hráči. Od 26. ledna 1953 ministr zahraničí USA John Foster Dulles a jeho bratr Allen Dulles, od 26.2. 1953 ve funkci ředitele CIA. Na nejvyšších úrovních Eisenhower – Churchill, CIA – MI6 je schválena tajná operace k výměně vlády Íránu. V USA nese jméno TPAJAX, v Británii operace Boot. V USA je jmenován vedoucím operace důstojník OSS během WWII pro Blízký východ a po válce agent CIA, Kermit Roosevelt Jr. vnuk někdejšího prezidenta USA Theodora Roosevelta. Ve Velké Britániije je vedením operace jmenován důstojník MI6, Norman Darbyshire.

Norman Darbyshire, vpravo, jako mladý voják v Íránu v roce 1946.

Operace TPAJAX + Boot

Jaké zbraně měla koalice CIA s MI6? Mocné. Peníze.

V čem spočíval plán?

a) Bylo potřeba zajistit podporu šáha Muhammada Rézy Páhlavího a nějakého nástupce Mosaddeka na pozici premiéra. O tuto podporu se mj. Postarali bratři Rašídovci. Íránští podnikatelé coby agenti MI6 za peníze (1,5milinu liber) výrazně ovlivnili média vycházející v Íránu. V první řadě však Assadollah Rashidian pomohl přesvědčit sestru Šáha, aby odjela do Íránu přesvědčit svého bratra. Přeci jenom šlo o nelegální spiknutí a Šáh byl znám svou zbabělostí. Princeznu Ašraf (ta zbabělá nebyla) pomohly přesvědčit „darované korálky“ od agenta MI6. V tomto případě nešlo pochopitelně o korálky, ale o norkový kožich a balík peněz (pro začátek). Přeci jenom perská princezna není jen nějakou indiánkou z Manhatanu. Metody zůstávají, prostředky se mění podle potřeby. Princezna tedy z exilu inkognito odjela do Íránu přesvědčit svého bratra, že Britové a Američané to s ním myslí dobře. Jak jinak.

b) eliminovat duchovní. Těm také podle některých zdrojů trochu pomohly peníze. Pro Kashaniho bylo určeno a posláno 10tisíc dolarů. Zda opravdu doputovaly se už nikdo nedozví. Nicméně je třeba vzít v úvahu, že Mosaddek měl opravdu podporu především tohoto jednoho ajatolláha. Většina duchovních té doby pro Mosaddeka nijak nehorovala. Byl demokratem a nikoliv nějakým ortodoxním podporovatelem islámu nebo dokonce teokracie. Naopak. Mosaddek prosazoval posílení vlivu Majlisu, vlivu vlády a ponížení vlivu Šáha a duchovních. To sice neměl explicitně v programu, ale jednoznačně to vyplývalo z jeho kroků demokratizace společnosti. Není divu. Byl vystudovaným právníkem ve Švýcarsku..

c) zajistit podporu armády. Bylo třeba najít alespoň jednoho důstojníka podílejícího se na převratu řízeném ze zahraničí. Nástupcem Mosadeka tak určily tajné služby USA a VB generála Fazlollaha Zahediho ve výslužbě, do které jej poslal pro podezření “spolupráce s nepřítelem” právě Mosaddek.

Zahedi byl Britům dobře znám minimálně od II. Světové války, kdy jej britové pro styk s německými agenty a proněmeckým působením v Íránu v roce 1941 zatkli a věznili v Palestině. Britové jej dokonce podezřívali z organizování proněmeckého povstání v Íránu. Nicméně nyní bylo už 8 let po válce, takže co bylo, bylo.

Zahedi v roce 1954

Zahedi amerického ambasadora Hendersona ujistil, že pokud se dostane k moci, „zaujme silný postoj vůči komunistům“. Dodal však, že „pro Íránce bude nemožné odstranit současnou vládu vlastním úsilím“. Podle CIA k posílení své statečnosti obdržel do začátku více než 100.000 Dolarů.

d) podporu ulice. Za tím účelem byli najímány i roztodivné figury.
Například Šaban Džafarí a spolek pěstující bojové umění zurkhaneh či vyložení gangsteři, Teheránská mafie.  

Šaban Džafarí, známý také jako Šaban Bímok („Šaban Bezmozek“), byl důležitou postavou soudobých íránských dějin.

e) sem tam nějaká vhodná vražda. Tak byl zavražděn 19.dubna 1953 pro mosaddekovský šéf Teheránské policie Mahmúd Afšartús. Do vraždy byl zapleten náš známý generál Zahedi a tak se uchýlil pod ochranu Majlísu, resp. ajatolláha Kashaniho jenž byl jeho předsedou.

Převrat

Na Kypru se setkali dva veteráni zpravodajské služby, jeden Američan a jeden Brit, aby vypracovali podrobný plán. Oba byli zkušení pracovníci. Tím mužem ze CIA byl Donald Wilber, který léta pracoval jako archeolog a architekt na Blízkém východě, během druhé světové války sloužil v Íránu jako agent OSS a poté svůj čas dělil mezi pokročilé studium v Princetonu a práci konzultanta CIA specializujícího se na psychologickou válku. V roce 1952 strávil Wilber šest měsíců vedením kanceláře CIA pro „politickou akci“ v Teheránu, což mu poskytlo pohled z první ruky na politické a vojenské frakce, které Mosaddekovi fandily, i ty které se stavěly proti němu. Jeho britský protějšek Norman Darbyshire sloužil v Íránu delší dobu. Když byla britská zpravodajská stanice v Teheránu nucena zavřít, byla přesunuta na Kypr a Darbyshire byl jmenován jejím vedoucím.

Ne všichni však s plánem souhlasili. Roger Goiran, šéf pobočky CIA v Teheránu nesouhlasil. Byl požádán, aby využil svou síť k převratu proti Mosaddekovi. Gorian byl však přesvědčen, že by to byla velká chyba, a varoval, že pokud by k převratu došlo, Íránci by navždy považovali Spojené státy za stoupence toho, co nazýval „anglo-francouzským kolonialismem“. Jeho odpor byl tak neochvějný, že ho Allen Dulles musel z funkce odvolat.

V červnu 1953 žádá Mosaddek amerického vlka Eisenhowera o pomoc proti anglickému buldočku při ochraně íránských ovcí. Nejde tu o nějakou nenávratnou půjčku nebo dokonce dar, ale o prolomení nelegálního embarga na íránskou ropu a zboží. Výměna dopisů ZDE

Dostává se mu zdvořilého odmítnutí, možná i proto, že Kermit Roosevelt, pod krycím jménem James Lockridge, překračuje hranice Iráku do Íránu, aby zintenzivnil přípravu plánovaného puče. Veze sebou zbraň hromadného ničení. Peníze. Kufry peněz. Následují hezké chvilky pro poslance Majlisu, novináře a politiky. Peníze amerických a britských daňových poplatníků poputují do íránských kapes. Samozřejmě ne všech. Jen koalici vybraných ochotných jedinců. Ochotných ke zradě své země v cizím zájmu.

Šáh váhá a tak se mu dostává osobního ujištění, že USA mu zajistí skvělý život v každém případě. Slibem neurazíš. Takových schůzek však přímo mezi šáhem a Rooseveltem proběhla celá řada. Jak ve špionážním filmu. Roosevelt alias James Lockridge přicestoval na setkání vždy inkognito přikryt dekou na podlaze automobilu. Šáh si přisedl. Kódem pro spuštění puče mělo být heslo vysílané v BBC.

V Íránu to v té době vře. Veřejné mínění hnané do chaosu vymyšlenou propagandou v zahraničí je zmítáno ode zdi ke zdi. Články v tisku Mosaddeka obviňovaly nejen z komunistických sklonů a plánů na trůn, ale také z židovského původu a dokonce i z tajných sympatií k Britům. Ačkoli to Mosaddek nevěděl, většina těchto tirád byla buď inspirována CIA, nebo přímo napsána propagandisty CIA ve Washingtonu. Jeden z propagandistů, Richard Cottam, odhadoval, že čtyři pětiny novin v Teheránu byly pod vlivem CIA. „Každý článek, který jsem v USA napsal se téměř okamžitě, hned druhý den, objevil v íránském tisku,“ vzpomínal o několik let později pobaveně Cottam. „Byly navrženy tak, aby Mossadeka ukázaly jako komunistického kolaboranta a fanatika.“

Mosaddek se navíc dostává do otevřeného konfliktu s předsedou parlamentu Ajatollahem Kashanim. Stoupenci Mosaddeka jej dokonce odvolávají z funkce. Teheránem otřásají demonstrace. Mosaddek vyhlašuje referendum o rozpuštění parlamentu s předpokladem nových voleb. Kashaní vystupuje ostře proti referendu, které prohlašuje za nábožensky zakázaná (harám). Ajatolláh Boroudžerdí však referendum podpořil. V souladu s Mosaddekem je pro rozpuštění parlamentu 99% voličů. Více než 2 miliony hlasů. Po referendu mohlo být na programu zrušení dynastie Pahlaví a prohlášení Íránu republikou. Takto vypadal časová posloupnost:

12. července 1953: Premiér Mohammad Mosaddegh otevřeně oznámil svůj záměr uspořádat referendum a požádal lid, aby si vybral buď jeho vládu , nebo parlament

14. července: Rozhodnutí o konání referenda bylo schváleno vládou.

3. srpna: V Teheránu se konalo referendum.

10. srpna: Referendum se konalo i v dalších městech.

13. srpna: Ministerstvo vnitra oznámilo oficiální výsledky voleb .

16. srpna: Mosaddegh oficiálně oznámil rozpuštění parlamentu. Horká fáze převratu byla zahájena

19. srpna: Vláda byla svržena státním převratem .

Vrátíme se malinko zpět. Je půlnoc 15. srpna 1953. Plukovník Násirí je velitelem vojenské skupiny vyslané spiklenci k zatčení Mosaddeka. V rukou drží dekret samotného Šáha- Dekret odvolávající Mosaddeka. K tomu sice neměl právo, vyžadovalo se schválení parlamentu, ale kdo se bude ptát vítězů na legalitu? Plukovník Násirí hodlal Mosaddeka zatknout., když dorazil k domu ministerského předsedy, byl očekáván. Zatčen za velezradu, vysvlečen z uniformy a uvržen do vězení. Mosaddeh vystoupil v rozhlase a oznámil, pokus o převrat zinscenovaný šáhem a zahraničními mocnostmi. Šáh dále nečekal, nastoupil se svou ženu do svého letadla typu Beechcraft které osobně pilotoval a odletěl do Bagdádu. Aby byl přeci jenom dál od země, kterou zradil, následně odletěl do Říma, kde se ubytoval v luxusním hotelu.

jeden z pučistů, plukovník Násirí

Roosevelt už balil kufry. Napsal zprávu pro Washington a obdržel odpověď nechť činí dle svého uvážení. Rozmyslel si to. Podobně jeho kolega z MI6 Norman Darbyshire. Ten podle svých slov spustil plán „B“. Do ulic vyšli placení demonstranti. Pod transparenty propagujícími komunisty a Mosaddeka začali ničit co jim přišlo pod ruku. Pomníky připomínajícími monarchii i náboženské symboly. Rozpoutali násilí proti majetku i lidem pod falešnou vlajkou. Rozsévaly chaos. Tak pochodovaly placené davy smísené se skutečnými demonstranty a výsledkem byl naprostý chaos se stovkami mrtvých. Roosevelt kontaktuje ukrývajícího se generála Zahediho s dotazem, zda je připraven nezdařenou akci zopakovat. Dostává se mu ujištění, že ano. Buď a nebo. Život nebo smrt.

Americký velvyslanec Henderson si stěžuje Mosaddekovi na násilí:

„Musím vám říct, že moji spoluobčané jsou obtěžováni velmi nepříjemně,“ začal si Mosaddekovi na vyžádané schůzce pokrytecky stěžovat. „Nejenže dostávají výhružné telefonáty, na které často odpovídají jejich děti, které jsou pak vystaveny hrubým slovům, která by děti ani neměly slyšet; nejenže jsou uráženi na ulicích, když si pokojně vyřizují své záležitosti. Kromě veškeré verbální agrese, které jsou vystaveni, se jejich automobily poškozují, kdykoli jsou ponechány odkryté. Kradou se díly, rozbíjejí se světlomety, vypouštějí se pneumatiky a pokud se auta nechají odemčená, rozřezá se jim čalounění na kusy. Pokud se tento druh obtěžování nezastaví, Vaše Excelence, požádám svou vládu, aby odvolala všechny osoby na nich závislé a také všechny muže, jejichž přítomnost zde není v našem národním zájmu nezbytná.“ To by bylo strašné, kdyby se američtí agenti spakovali z Íránu, to je jasné.

Američané zorganizovali nepokoje v Íránu, ale Henderson je vykresloval jako jejich oběti. Kupodivu se však zdálo, že Mosaddeka tyto fantastické historky skutečně bolely a znepokojovala ho představa, že Američané Írán opustí. Henderson uvedl, že Mosaddek byl „viditelně otřesen“ a rychle „se stal zmateným, téměř se omlouval“.

Mosaddek, prosáklý kulturou zdvořilosti a pohostinnosti, shledal šokujícím, že se s hosty v Íránu špatně zachází. Američanům věřil. Tento šok přemohl jeho zdravý úsudek a zatímco byl Henderson stále v místnosti, zvedl telefon a zavolal svému policejnímu šéfovi. Řekl, že problémy v ulicích se staly nesnesitelnými a že je načase, aby jim policie učinila konec. Mosaddeka to velmi mrzí, vždyť nevinní lidé, Američané, trpí majetkovou újmou a vydává rozkaz – k zásahu policie proti lidem demon strujícím na podporu Mosaddeka! A zatelefonuje vůdcům spřízněných stran, aby jejich lidé nevycházeli do ulic. Vyklidil tak naivně a dobrovolně bojiště pro placené agitátory, mafiány, gaunery a náboženské fanatiky.

Nepřehlédnutelnými byli placení obři bojového umění Zurkaneh, vzpěrači, kteří si rozvíjeli fyzickou kondici pomocí starodávné sady íránských cviků. Asi dvě stě těchto těžkých vah začínalo den pochodem bazarem a křičeli „Ať žije šáh!“ a tančili a točili se jako dervišové. Po okrajích davu muži rozdávali desetirialové bankovky… Dav se pochopitelně zvětšoval a skandoval díky roztleskávačům „Ať žije šáh!“. Postupně přituhovalo a skandovalo se: „Smrt Mosaddekovi!“ Skupiny výtržníků zaútočily a zapálily osm vládních budov a kanceláře tří provládních novin, včetně Bahktar-e-Emruz, které vlastnil ministr zahraničí Fatemi. Další zaútočili na ministerstvo zahraničí, velitelství generálního štábu a ústřední policejní stanici. Všechny tři budovy ostřelovali střelbou a na oplátku se setkali s ničivou salvou. Muži padali po tuctech.

„Ten dav, který vtrhl do severního Teheránu a sehrál rozhodující roli v jeho svržení, byl žoldnéřský dav,“ prohlásil Richard Cottam, který byl členem štábu operace Ajax ve Washingtonu. „Neměl žádnou ideologii a tento dav byl placen americkými dolary.“

Mezi tím, Roosevelt dostává rozkaz k útěku. To ho rozesměje. Než rozkaz dorazil, byl na prahu vítězství. Zmatenému radistovi odpověděl „Nevadí, kámo, ty nemáš jak se to dozvědět. Ale situace se obrátila! Věci se vyvíjejí po našem! Pravda zvítězí!“ A radistu poslal s odpovědí:

„Váš dopis z 18. srpna přijat. S radostí oznamuji, že RN Ziegler [Zahedi] byl bezpečně instalován a KGSAVOY [šáh] se brzy triumfálně vrátí do Teheránu. S láskou a polibky od celého týmu.“

Příště: dělení kořisti