Jaká je situace v Íránu začátkem roku 1951? zdrojem níže uvedeného je zejména:

– archiv Foreign Relations of the United States ( FRUS) 1951–1954 Iran https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1951-54IranEd2/comp1

– archiv National Security Archive, https://nsarchive.gwu.edu/

– filmové dokumenty, zejména Coup 53 https://www.coup53.com/#

Ekonomickým pilířem Velké Británie i Íránu je Anglo-Iranian Oil Company (AIOC) která se do roku 1935 jmenovala Anglo-Persian Oil Company (APOC).

Pro Británii tato společnost znamenala přísun levné suroviny pro britskou armádu, která slavně přešla z uhlí na ropu a v neposlední řadě přímo ekonomický zdroj pro Vládu Jejího Veličenstva (His Majesty’s Government /HMG), a to jednak prostřednictvím daní a jednak prostřednictvím rozděleného zisku. Většinovým vlastníkem Britské části společnosti byla totiž právě HMG. Toto uspořádání bylo samo o sobě zdrojem nedůvěry a následné nevraživosti mezi Íránci a Angličany. Účetnictví, výše a výběr daní byly zcela v rukách Angličanů resp. HMG. Ve výsledku to znamenalo, že zatímco produkce ropy značně rostla, podíl na zisku pro Íránce značně klesal až k necelým 20% pro Íránce oproti 80% pro Angličany. Takový nepoměr byl mnohem horší než americko-venezuelská mlouva mezi Standard Oil of New Jersey a venezuelskou vládou. A to nepočítáme ono anglické optimalizování účetnictví a nepoměr mezi odměňováním zaměstnanců společnosti podle jejich původu. Zatímco íránští pracovníci žili v podstatě v hliněných slumech bez elektřiny, vody a kanalizace, jejich angličtí šéfové v naprostém, těžko představitelném luxusu. V podstatě Angličané tvořili město ve městě či stát ve státě. To samozřejmě Íránci cítili jako nespravedlnost neboť rasismus Angličanů viděli v přímém přenosu každý den na každém rohu. Výpovědi svědků tehdejší doby hovoří jednoznačně: „Byli jsme pro Angličany na úrovni zvířat. Pokud se na nás usmáli, jako by se usmáli na svou kočku nebo pejska“. Nebylo v tom nic osobního. Takto samozřejmě Angličané nepohlíželi jen na Peršany, ale i na Indy, Araby nebo dokonce černochy. S naprostým opovržením. Konstatování této skutečnosti neslouží jen k pouhému morálnímu odsouzení. Slouží především k pochopení historických událostí. Tento psychologický moment je totiž jedním z určujících hybatelů dějin. Ulice nemá ráda podobné pyšné opovržení elit „plebsem“. Kdo by také měl.

Jsme v roce 1951 a premiérem je šáhovi loyální důstoník Ali Razmara. Prosazuje dohodu s Vládou Jejího Veličenstva (HMG) za nerovných podmínek. Je součástí elity a nehodlá na tom nic měnit. V podstatě spoléhá na status quo zajištěný Angličany. Blíží se tak stanovisku šáhova dvora.

Nyní je na místě si trochu nastínit mocenské rozložení sil v Íránu:

Mocenský trojúhelník Íránu (1951)

DVŮR	BAZAR (tzv. bazaari)	DUCHOVNÍ
moc shora	moc zdola	morální autorita
elity, aristokracie	obchodníci, řemeslníci	duchovenstvo (ulamá)
palác	ulice	mešita
zákulisní vliv	veřejný tlak	legitimita
vazby na Západ	vazby na společnost	vazby na víru
stabilita systému	energie změny	schopnost mobilizace
armáda, aparát	finance, distribuce	kázání, fatvy
kontrola institucí	kontrola trhu	kontrola významu (co je „správné“)

Když se v dokumentech mluví o „ulici“, není to abstraktní dav.

Je to konkrétní struktura, které se říká teheránský bazar.

To není jen tržiště. Je to:

síť obchodníků (bazaari)
finanční páteř města
napojení na duchovenstvo
distribuční kanál informací i peněz

Bazaari financovali protesty, organizovali stávky a dokázali během hodin „zavřít město“.
V praxi to znamenalo:

– kdo měl bazar, měl Teherán
– kdo měl Teherán, měl rozhodující politický vliv v Íránu

Pokud jde o politické strany, tak šéfem strany Národní fronty je Mosaddek. Tato strana však nemá nějakou striktní jednotnou ideologii. Její obsah je směsicí levice, obchodního liberalismu, nacionalismu a islámu. Další politickou stranou je TUDEH, komunistická strana Íránu a islámské hnutí a strany. Na radikálním křídle islámu se nachází i extremistická Fadayan-e Islam. V podstatě s ideologií anarchismu. Zabíjet vůdce, zabíjet a zabíjet. A to tak dlouho, dokud společnost nepodlehne. Jeden z jejích příznivců byl i Chalíl Tahmásbí, který dne 7. března 1951 zastřelil v mešitě v Teheránu premiéra Hádží Alí Razmara.

„Razmara was assassinated by a member of the extremist religious group Fadayan-e Islam.“
— US Embassy Tehran, telegram, 7 March 1951, publikováno ve: Foreign Relations of the United States ( FRUS) 1951–1954 Iran https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1951-54IranEd2/comp1

Ale samotný fakt atentátu je jen začátek. Důležité jsou okolnosti.

Razmara byl jeden z posledních politiků, kteří se ještě pokoušeli brzdit úplné znárodnění ropného průmyslu. Ne proto, že by byl „britský agent“, ale proto, že otevřeně říkal věc, kterou ostatní říkat přestali. Írán podle něj neměl technické ani organizační schopnosti řídit ropný průmysl bez Britů. To byla v atmosféře roku 1951 téměř sebevražda.

Následoval strach, který nebyl vidět – ale řídil rozhodování. Američané po atentátu okamžitě začali hledat širší souvislosti. Často příliš široké. A tak v jednom z interních hodnocení se objevuje podezření, které dnes působí téměř automaticky pro začátek 50. let:

„Possibility of communist exploitation cannot be excluded.“
— analýza americké ambasády, březen 1951 (FRUS, Iran 1951)

Zase ti komunisti. Nepřipomíná to něco? Je to důležité. Ne proto, že by to byla pravda — ale proto, že to ukazuje myšlení té doby. A mylné myšlení vyvolává mylné akce.

Začíná období, které známe jako McCarthyism. Každý otřes v nestabilní zemi mohl být, a také často byl, interpretován jako práce Sovětů. Jenže tady se ten obraz rozpadl.

Další zprávy už byly střízlivější:

„Assassin appears to be religious extremist rather than communist agent.“
— pozdější diplomatická analýza, 1951, FRUS

Vypadá to spíše na náboženského fanatika. To však znamená, že se Írán nehroutil kvůli Moskvě. Hroutil se zevnitř. A to se zdálo být pro Západ možná ještě horší alternativou.

Výstřel v mešitě, který slyšel celý parlament

Nebyla to tichá vražda někde v uličce. Bylo to veřejné místo, mešita, páteční den, lidé kolem. Tahmásbí nejednal jako profesionální vrah. Jednal jako někdo, kdo věří, že vykonává spravedlnost. A to je pro systém mnohem nebezpečnější. Protože profesionální vrah děsí jednotlivce. Fanatik mění pravidla hry.

Vrah, který byl nejdřív hrdina

Tady se dostáváme k momentu, který západní čtenář obvykle nechápe. Tahmásbí nebyl po atentátu okamžitě odsouzen jako zločinec. Naopak — část společnosti ho začala oslavovat. A to ne někde na okraji. V parlamentu zaznívaly hlasy, že:

odstranil „zrádce národa“
otevřel cestu k znárodnění
vykonal čin, na který politici neměli odvahu

Tohle není propaganda. To je atmosféra. Atmosféra, ve které se zákon začíná ohýbat podle ulice.

Milost. A pak poprava.

Tenhle moment dokonale ukazuje chaos té doby. Tahmásbí byl:

zatčen
odsouzen
omilostněn (pod tlakem nacionalistů a duchovenstva)
propuštěn jako „bojovník za víru a národ“

A pak — o pár let později, po převratu v roce 1953 — znovu zatčen a popraven. Stejný člověk. Stejný čin. Jediné, co se změnilo, byl režim.

Politici pochopili jediné: můžeš být další

Tohle byl skutečný dopad atentátu. Ne ropa. Ne Britové. Ne Amerika.

Ale strach.

ministr věděl, že může být zastřelen
poslanec věděl, že může být označen za zrádce
šáh věděl, že armáda nemusí stačit

A v takové situaci se nedělá politika. V takové situaci se přežívá.

Britové ztratili kontrolu

Britský model v Íránu byl jednoduchý:

spolupracovat s elitami
řídit věci nepřímo
držet ropu

Jenže ten model počítal s tím, že elity mají autoritu. Po Razmarovi bylo jasné, že:

– elity už nemají kontrolu nad ulicí
– a ulice už neposlouchá nikoho

To je moment, kdy impéria začínají panikařit.

Američané: horší než komunismus

Z amerických analýz té doby je cítit jedna věc, která není na první pohled vidět:

oni se méně báli Sovětů než chaosu.

Komunisty lze:

sledovat
infiltrovat
zadržet

Ale náboženský nacionalismus napojený na ulici?

Ten:

nemá centrum
nemá jedno vedení
nedá se koupit jednou obálkou

A hlavně — může zabíjet bez rozkazu

Politika jako otázka života a smrti

Razmarova smrt tak měla okamžitý efekt. Poslanci Majlisu pochopili, že hlasování o ropě není jen politickou otázkou, ale doslova existenční. Šáh pochopil, že nemá kontrolu nad ulicí a duchovenstvem. Britové pochopili, že jejich model vlády přes elity se rozpadá a nikdo už nechtěl být tím, kdo řekne „ne“ znárodnění. Tady někde vzniká prostor pro Mosaddeka. Mosaddek měl podporu ulice i části duchovenstva. V samotném Majlisu představovala jeho strana jen marginální část 11 křesel ze 136, ale vliv měla napříč celým parlamentem.

Mosaddek: muž, který se nebál

V této atmosféře se však ukazuje klíčová věc. Mosaddek nebyl nejmocnější. Nebyl ani nejpraktičtější, ale byl dostatečně populární, dostatečně radikální a hlavně — dostatečně odvážný. Mosaddek nevyvolal krizi. On ji zdědil ve chvíli, kdy už ji nešlo zastavit. Na rozdíl od Razmary byl ochoten říct to, co ostatní jen šeptali:

ropa musí být íránská, i kdyby to znamenalo konflikt s Británií.

Moment, kdy už nebylo cesty zpět

Když Majlis doporučil Mosaddeka na premiéra (79 hlasů proti 12), nebylo to jen holé a slavné vítězství. Bylo to přiznání bezmoci. Potvrzen byl i Senátem, horní komorou parlamentu, kde celou polovinu senátorů tvoří poslanci jmenovaní přímo šáhem.

A šáh ho jmenoval ne proto, že chtěl. Ale proto, že alternativou byl chaos nebo další atentát. A nejpravděpodobněji obojí.

Od věci není si připomenout, že samotný zákon o znárodnění AIOC prošel stejnou procedurou. Tedy zákon o znárodnění ropného průmyslu schválil parlament dolní i horní komory a ratifikoval šáh ještě před zvolením Mosaddeka premiérem. Mosaddek získal moc i díky ulici. Ale právě tím se stal problémem pro všechny:

pro šáha
pro Brity
a brzy i pro Američany

Protože ulice se nedá jen tak jednoduše koupit. Nebo ano? Nechme se překvapit dalším vývojem.

Výkon rozhodnutí parlamentu ratifikovaný samotným šáhem Mohammadem Rezou Pahlavím

Zákon o znárodnění ropy byl schválen už v březnu 1951. Ještě před jmenování Mosaddeka premiérem. Mosaddek je jmenován šáhem až 29. dubna 1951 a zákon tak začne být uvádět do praxe v květnu 1951. Vzniká National Iranian Oil Company (NIOC).

Podle dobových jednání (zaznamenaných v amerických diplomatických depeších publikovaných ve Foreign Relations of the United States 1952–1954 Iran) Britové mohli zůstat jako technický personál, mohli se nadále podílet na provozu sice ne jako vlastníci, ale jako rovnoprávný personál. To nebyla revoluce proti Západu. To byl pokus o rovnoprávné vyvážené postavení.

USA v roce 1951 nejsou proti Mosaddekovi

vnímají ho jako nacionalistu
snaží se zprostředkovat kompromis mezi Londýnem a Teheránem

V jedné z analýz stojí v podstatě, že Mosaddek je problém, ale řešitelný problém, přičemž hlavním cílem je zabránit chaosu a sovětskému vlivu. Zkrátka USA neměly vždy plné pochopení pro Britský kolonialismus.

Británie však vyjednávat nehodlá. Celou situaci vnímá jako útok na své Impérium. Vysílá válečné lodě. Stahuje svůj personál z Abandanu, největší světové rafinérie a vyhlašuje embargo na dovoz íránské ropy. Produkce klesá na zlomek původní těžby.

Mosaddek odjíždí do OSN (1951) hájit znárodnění, kde vystupuje jako charismatický hlas malého národa proti impériu a přitom dokáže získat sympatie veřejnosti i na Západě.

Je vyhlášen „Mužem roku“ časopisem Time magazine (1951). Setkává se osobně s prezidentem USA Harry Trumanem. Z domácí krize se tak během několika měsíců stává mezinárodní případ.

Shrnutí napětí

Máme tu staronovou situaci, která je téměř neřešitelná:

Mosaddek nemůže ustoupit (ztratil by zemi)
Britové nemohou ustoupit (ztratili by precedent impéria)

Írán byl připraven zaplatit náhradu

Ale

ne podle britských představ (ztráta budoucích zisků)
spíše za reálný majetek a investice

To byl zásadní spor:

Britové chtěli „co by vydělali“

Írán nabízel kompenzace za to „co jste sem dali“

V žádném případě nešlo o „vyvlastnění bez náhrady“. Šlo o převrácení mocenského vztahu. Konflikt nevznikl z absence nabídky, ale z toho, že nabídka byla pro druhou stranu nepřijatelná. Ztráta role impéria a ztráta prestiže byla pro Británii neakceptovatelná. Mosaddek nabídl změnu pravidel. Británie odmítla změnit svou roli.

pokračování příště…

zdroj: https://sevenpillarsinstitute.org/wp-content/uploads/2018/01/Nationalisation-of-the-AIOC-EDITED.pdf?

pro archivaci a studenty strojový překlad:

czNationalisation-of-the-AIOC-EDITED (1)Stáhnout

Írán: Revoluce na fakturu (3) – Premiér z nutnosti